Makrokosmos/Mikrokosmos


Příležitostná črta je otištěna se souhlasem autora © Rudolfa Starého.
Dosud nepublikováno. Bez souhlasu autora nelze jinde přetiskovat.

Makrokosmos/Mikrokosmos...

Když Stvořitel „na počátku“ oddělil „horní vody“ od „dolních vod“, rozdvojil se dosud jednotný vesmír na makrokosmos a mikrokosmos (jinak řečeno, na nadlunární a sublunární sféru – toto rozdělení posléze zrušil Newton při stvoření novověké vědy; Beethoven nás v Měsíční sonátě svými oktávami hranými levou rukou ujistil, že původní soulad těchto sfér stále trvá).

Jak nahoře, tak i dole. Mikrokosmos je obdobou makrokosmu v měřítku vhodném pro lidský život. Aby se makrokosmos mohl transponovat (vtělit) do protilehlého mikrokosmu, jenž představuje jeho kontrapunkt, musí se přizpůsobit pozemským podmínkám. Tuto kosmickou operaci si lze nejnázorněji představit pomocí astrologické symboliky.

Tato tématika se zrcadlí ve znamení Ryb a ve 12. domě horoskopu. Velká kosmická Ryba se prostřednictvím zvláštního nebeského projektoru promítne skrze kulatý otvor v kopuli chrámu a v podobě zmenšené, mikrokosmické Ryby se v obráceném gardu objeví na oltářním stole (ryba se jedla i při Poslední večeři Páně).

Ryby

Odborně se otvoru na vrcholu kupole říká oculus – oko. Tímto okem se člověk dívá do všeobjímajícího vesmírného vědomí/nevědomí, jemuž se dostalo takových označení jako indická akaša, Tao, apeiron Miléťanů, kabalistické Ejn Sof,novoplatónské Jedno, unus mundus, absolutní vědomí, kolektivní nevědomí (Jung), oceánické vědomí (Freud) atd. Toto symbolické oko obsahuje čočku, skrze niž se obrovský svět makrokosmu promítá a zmenšuje, až dosáhne rozměrů, jaké odpovídají rozměrům lidské existence. Mistr Eckhart a svatý František hovořili o „oku, jímž se díváme a jímž jsme zároveň nahlíženi“. („Jsme zahledění na to, co na nás samo hledí.“) Zároveň je pomocí této architektonické symboliky naznačeno, že člověk se může podílet na kosmickém zdroji veškerého života, přičemž tato participace je vždy interpretována podle určitého světonázoru, resp. náboženství.

Do vesmírné „bezmeznosti“ je však možné od dob osvícenství nahlížet také způsobem, jaký vystihuje známou dřevořezbu, na níž novověký badatel proráží hlavou nebeskou klenbu a zírá přímo a nezprostředkovaně do vesmírného prostoru. Zprostředkování vesmírných sil bylo v minulosti pokládáno za nezbytné, protože jich může být využito jak k dobrým, tak i ke zlým účelům. Kromě toho je tu vážné nebezpečí, že obsahy kolektivního nevědomí by mohly v náhlém přílivu zaplavit individuální i davovou mysl a vážně narušit jejich rovnováhu.

Přechod od makrokosmu k mikrokosmu předpokládá, že heliocentrický náhled je nahražen náhledem geocentrickým. Ten je založen na způsobu vnímání, jak ji člověku nabízí jeho pozemská existence. Starověcí astrologové měli zato, že nahlížet na pozemské dění z makrokosmického, tj. heliocentrického hlediska, je projevem bohorovnosti. Ve sporu, který vedl Galileo Galilei s římskou kúrií, nešlo o to, která z těchto dvou hypotéz je pravdivější, nýbrž o to, která je přiměřenější a zároveň bohabojnější, a to z hlediska poznávacích schopností člověka a jeho pozemské zkušenosti.

Umenšování makrokosmu se neděje přímou, lineární cestou, nýbrž na způsob rezonance a připodobňování, tj. prostřednictvím sestupných fází, asi tak, jak probíhá novoplatónská emanace (proodos). Ke vtělení makrokosmického Anthropa, jímž je v křesťanském modelu světa Ježíš Kristus, do světa mikrokosmu došlo ve Věku Ryb (Tři Králové z Východu rozpoznali znamení této události v konjunkci Jupitera a Saturna ve znamení Ryb). Proto je ryba vrcholným křesťanským symbolem. Řecké slovo ICHTHYS – Ryba se četlo jako Iesus Christos Theu Soter – Ježíš Kristus Syn Boží (a) Spasitel. Vtělení mělo podobu zřeknutí se božského statutu, umenšování, odříkání, služebnosti a poslušnosti. Apoštol Pavel vysvětluje Filipským: „Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nijak netrval... a v podobě člověka se ponížil...“ (F 2)

„Makrokosmické chodidlo“ – odpovídající znamení Ryb podle astrologických tělesných korespondencí – nelze zmenšit přímo, tj. pomocí násilí . Umenšení se děje skrze pokoru. Jen opravdu malá nožka se pak vejde do Princova střevíčku, a z Popelky se může stát Princezna. Svět je dnes plný falešných Princezen, které zůstávají věčnými Popelkami, protože pro svou pýchu a povýšenost nejsou schopny slevit ze své hloupé domýšlivosti.

Tradičními astrologickými korespondencemi znamení Ryb jsou nemocnice, vězení a kláštery. První dva vyznačují případy, kdy dochází k vážnému nesouladu mezi makro a mikrokosmem. Ústavy choromyslných jsou pro ty, kteří podlehli velikáštví a duševnímu chaosu. Vězení pro ty, kteří nerespektují zásadu „jak nahoře, tak i dole“, a v důsledku toho porušují zákony spravedlivého uspořádání lidských záležitostí. Naproti tomu kláštery jsou místem, které je makrokosmu nejblíže, a to díky tomu, že kláštery se nacházejí „daleko od hlučícího davu“, jsou oproštěné od běžných starostí a mohou se plně věnovat věcem duchovním. Čím „menší bratři“, tím blíže jsou svými modlitbami a zpěvy „království nebeskému“.

Z hlediska astrologické symboliky se poslední tři fáze procesu individuace odehrávají ve čtvrtém kvadrantu – ve znameních Kozoroha, Vodnáře a Ryb. Řadový občan plnící příkazy a dodržující zákazy dané kulturní pospolitosti (Kozoroh, 10. dům) se ve znamení Vodnáře (v 11. domě) vyděluje jako jedinec z kolektivního sociálního prostředí, aby ve 12. domě uskutečnil „posvátnou výměnu“ svého starého Já za Já pravé, a to připodobněním k obrazu vtěleného Anthropa. Starozákonní Abram vyslyšel niternou výzvu: „Vyjdi!“, a tak se z něj stal putující „cizinec a přistěhovalec“, vystavený nepřízni a pronásledování ze strany domorodců. Pokud se z takového „vydělence“ stal prorok, byl mnohdy kamenován a zabíjen. Řecké mytologické paradigma líčí toto vydělení jako titánskou vzpouru, kterou v případě Prométhea ztrestal Zeus tím, že ho nechal přikovat ke kavkazské skále, kde mu orel kloval jádra, jež denně dorůstala. Křesťanský vzorový příběh vypráví o Ježíši, který se na tvrdé skále getsemanské „krví potil“, když si plně uvědomil cenu, kterou musí zaplatit za svou „vydělenost“ ze skupiny učedníků, kteří nedaleko od něj mezitím usnuli únavou.

Tato situace „vydělenosti“ je jedním z vrcholných momentů individuačního paradigmatu a předznamenává drama, jímž musí projít každý, kdo je na cestě ke své jedinečné identitě. Odloučení se od ostatních lidí a přijetí svého jedinečného „vnitřního určení“ je provázeno osamělostí a je při tom nutné čelit přesile kolektivity, která hrozí, že troufalce zažene zpět „do stáda“ nebo ho rovnou zahubí („Ukřižuj!“).
Rudolf Starý © 2015


Aktuální postavení planet
Aktuální
postavení planet
ukázat planety »
Lunární kalendář 2019
Lunární kalendář
Luna v BýkBýku
ukázat kalendář »