Psychologická astrologie, Astropsychologie

C. G. Jung: Dichotomie vědy a víry (pokus o diagnózu)
Ethos anthropo daimon
„Povaha člověka je jeho údělem.“
 (Psychologické založení člověka je určujícím faktorem jeho životního příběhu.)
Hérakleitos
 
„Je tomu spíše tak, že komplexy mají nás, místo abychom je měli my sami.“
 (Komplexy jsou relativně samostatné prvky psychické struktury člověka a podmiňují určujícím způsobem jeho životní příběh.)
C. G. Jung
                                                        -
Protestantismus usiloval o to, aby ve sporu s katolictvím dosáhl větší opravdovosti, a to povýšením víry na rozhodující faktor křesťanského života (sola fide). Tato snaha byla nepochybně velmi žádoucí a sama o sobě nemusela mít negativní důsledky. Bylo to však provázeno odbouráváním obrazotvornosti a znehodnocováním svátostí, obřadů a uměleckých forem, tolik typických pro katolicismus. Protestantismus odmítl církevní tradice (sola scriptura) a chtěl z křesťanství vyloučit veškeré prvky „magičnosti“, především mystérium „proměňování chleba vína“; omezil kult svatých, odmítal zázraky, radikálně zredukoval svátosti, zavrhoval biskupská roucha a některé obřady (obnova ohně při velikonocích, svěcení, vykuřování apod.). To, co v katolicismu bylo pouze vnější, se mělo stát čímsi opravdovým, tj. především vnitřním, prostým a civilním.
Šlo zřejmě o snahu zdůraznit osobní, individuální stránku vztahu člověk – Bůh. Tento důraz však byl natolik radikální, že narušil sám tento vztah. Velké Arcanum se pozvolna vytrácelo. Jako svědky tohoto procesu bychom mohli uvést Nietzscheho, Junga a Ingmara Bergmana. Jejich otcové byli luteránští pastoři. Nietzsche vyhlásil smrt Boha, Jung označil spásné působení Ježíše Nazaretského za naprosté selhání, a Bergmanův Alexander v závěru filmu Fanny a Alexander, dříve než složí hlavu do klína své babičky, prohlásí: „Kdybych potkal Boha, nakopu mu zadek.“
Protestantismus, osvícenství a triumf novověké vědy v posledních stoletích měly za následek, že myšlení a představivost se od sebe stále více vzdalovaly, a výsledkem byl útlum funkcí pravé hemisféry (představivost, hodnocení, empatie atd.) Z člověka se stává autista („Já sám!“), jehož pravzorem je Homérův Kyklop a Golem rabbiho Lévyho.
Představivost, resp. obrazotvornost tvoří základ každé praktikované symboliky, a ta se opírá o analogický způsob myšlení. Co je vnitřní, je zároveň vnější (řečeno s Goethem), a ve funkci pojítka (ligamentum) je tento vztah zdrojem mystiky, tj. toho, co přesahuje pozemský svět, a tedy i lidský rozum. Mystika je oním kváskem z Evangelia, který způsobí kynutí těsta. Tento nepříliš vznešený příměr je přesným vystižením Tajemství, jež obestírá mystiku. Bez ní těsto splaskne a stanou se z něj nekvašené chleby. Ty jsou však, jak víme z Bible, potravou v nouzové situaci.
Tajemství je tajemstvím právě proto, že zůstává skryté, a přitom působí. Je možné je rozumově přijmout, pakliže je budeme pokládat za přirozenou a trvalou součást reality. Realita bez Tajemství je mrtvá. Je však možné ji různými způsoby oživovat, například pomocí co největší výkonností nebo pestrostí, pomocí drog, stupňující se hlučnosti, rychlosti nebo podobnými prostředky.
Je otázka, zda protestantismus při své snaze o „demýtizaci“ víry nezničil mystiku, která je poezií náboženství a která podmiňuje oduševňování každodenního života křesťana. Duše sama se z takto oproštěného prostředí vytratila. Právě na takovém úhoru vznikla evropská psychologie (Malebranche), která měla kompenzovat vzniklý nedostatek a nalézt ztracenou duši.
Pro pochopení Jungovy psychologie je důležité si uvědomit, že vznikla v linii protestantské tradice a že jeho „hledání ztracené duše“ má právě zde svůj počátek („arche“). V rodině jeho matky bylo šest farářů, dva otcovi bratři byli rovněž faráři a sám Jungův otec byl reformovaný farář. Při přípravě na Jungovo první přijímání vedl osobně jeho katechezi. Katecheze mě nesmírně nudila, vypravuje Jung ve svém životopise (Vzpomínky, sny, myšlenky). Když dospěli k článku o trojjedinosti Boží, Jung doufal, že se konečně dostanou k jádru věci. Jeho otec ale k jeho velkému zklamání oznámil, že toto téma vynechá, protože o něm nedokáže nic říct.
Příliš přemýšlíš, řekl Jungovi otec. Co potřebuješ, je víra. Dej mi tu víru, řekl syn. Na to otec jen pokrčil rameny.
 
„Navzdory nudě jsem se snažil ze všech sil, abych se přinutil k víře bez porozumění – k postoji, který, jak se zdálo, odpovídal postoji mého otce – a připravoval jsem se na večeři Páně…“.
 
„Jen pozvolna v průběhu následujících dnů /po prvním přijímání/ mi začalo být zřejmé, že se nestalo vůbec nic… Věděl jsem, že Bůh mi může způsobit neslýchané věci, věci z ohně a z nadpřirozeného světla, ale onen obřad neobsahoval – alespoň pro mě – ani stopu Boha. Sice se o něm hovořilo, ale byla to jen slova.“
 
První přijímání tak pro Junga vyznělo naprázdno a on se rozhodl, že se takové ceremonie už nikdy nezúčastní, protože s živým Bohem, s nímž měl již od svých dvanácti let své vlastní zkušenosti, to nemělo nic společného.
 
„Zmocnil se mě silný soucit s mým otcem. Náhle jsem pochopil tragiku jeho povolání a jeho života… Mezi ním a mnou se rozevřela propast a já jsem neviděl žádnou možnost, jak tuto nesmírnou trhlinu překlenout.“
 
V dané chvíli nemohl sice Jung svému otci pomoci, ale tyto zážitky zůstaly trvale usazeny v jeho paměti a staly se určujícím motivem jeho úsilí o nalezení „víry s porozuměním“, resp. vědoucí víry. Vše, co Jung v tomto směru později vykonal, lze chápat jako snahu podat svému otci vysvětlení alespoň těch nejdůležitějších otázek křesťanského světonázoru a víry.
Především bylo třeba nalézt duši, která se z náboženského života vytratila, a to se mohlo stát jen s pomocí psychologie. V této protestantské tradici pak Jung při hledání ztracené duše pokračoval na své výpravě do lidského nitra, jak to vylíčil ve své Červené knize. O to usilovněji, neboť i katolictví se mezitím ocitlo v krizi, a to z opačných důvodů, zejména svým příliš jednostranným důrazem na vnější svátosti a obřady. Nitro údajných křesťanů zůstávalo podle Jungova přesvědčení osídleno starými pohanskými bohy, kteří se stali příčinou dvou ničivých válek.
Určujícím motivem Jungova úsilí byl „Deus redivivus“ - Bůh, který sídlí zvláštním způsobem v lidském nitru a je odpovídajícím způsobem přítomen ve vnějších náboženských obřadech. V jeho pozadí nelze nevidět obrysy Lutherova „obrazu Božího“, jehož základní rysy, především jeho hrůznost a děsivost, podal tak výstižně Rudolf Otto ve své knize Posvátno.
Jungův „osten v boku“ (po příkladu apoštola Pavla) se vztahoval k dvojaké, protikladné povaze božího působení a k otázce, jakým způsobem by bylo možné je sjednotit.
 
Astrologický komentář
(se zřetelem na Cheirona v opozici k Jupiterovi a na kvadraturu mezi Sluncem a Neptunem v Jungově horoskopu)



 
Astrologie vychází z názoru, že z horoskopu je možné vyčíst konstelace, resp. komplexy, které podmiňují vlastnosti, chování a záměry člověka, a určující motiv jeho životního příběhu.
Při výkladu horoskopu je možné postupovat čistě formálně, a to tak, že se podrobí výkladu postupně všechny konstelace, tj. postavení planet, jejich aspekty a ostatní astrologické symboly.
Výklad, který usiluje o zachycení celkového obrazu a který se opírá o pojetí analogického, tj. zrcadlícího vztahu archetypu a konkrétního jevu, se zaměřuje na dominantní faktory horoskopu, které se táhnou jako červená nit celým životním příběhem člověka. Umění výkladu (hermeneutika) závisí na schopnosti nahlédnout tyto dominantní faktory. Mohou souviset s nakupením planet v jednom znamení nebo domě, mohou to být nejdůležitější aspekty planet, ale někdy i zdánlivě nevýznamné planety označované jako neaspektované, nebo těsný vztah Černé Luny-Lility s osobními planetami. Velmi často se jako dominantní ukáže vztah mezi Sluncem, příp. Lunou a kolektivními planetami, Uranem, Neptunem a Plutem.
Faktorem, jemuž jsem v poslední době věnoval zvláštní pozornost, je Cheiron (není důležité, zda je označován jako planetka či jinak, a totéž platí i pro Pluto, kterého astronomie nedávno zbavila hodnosti planety).
Cheiron jako významný bod horoskopu byl objeven díky intuici ve spojení s empirií. Bylo to ve druhé polovině minulého století (1971), v době, kdy bylo již více než zřejmé, že tradiční křesťanský obraz Spasitele ustoupil zcela do pozadí a jeho místo zaujali představitelé totalitní moci. Astrologie jako tradiční nauka takovou „dekonstrukci“ odmítá, protože pokládá touhu po spáse za neodmyslitelnou část lidské přirozenosti, která pouze mění své formy a způsoby projevu. Jsme svědky toho, jak tradiční kulturní formy degradují v důsledku sekularizace na nižší vývojovou úroveň, a v rámci tohoto vývoje dochází k tomu, že se na scéně znovu objevují archaičtí bohové (Wotan, Dionýsos, Lilita).
Křesťanské pojetí vykoupení je spojeno s událostmi, které se odehrály během Ježíšova působení a zejména pak na Getsemanské skále, na Golgotě a v zahradě, kde Máří Magdalena potkává Vzkříšeného a zprvu ho považuje za zahradníka:“Rabbuni!“
Touha po vykoupení mění v novopohanském (prométheovském) věku svůj význam. Dnešní člověk touží po vykoupení ve smyslu vyléčení, a to po vyléčení vlastními silami a pomoci prostředků, jež poskytuje vědecká nebo přírodní medicína. Sebevyléčení se vztahuje nejen na tělesné a psychické zdraví, ale má přinést osvobození ode všech existenciálních problémů.
Mezi archaickými bohy minulosti to byl právě řecký Cheiron, který se nabízel jako surogát Spasitele, neboť je sám zraněn, a proto dokáže léčit i lidská zranění a nemoci, a to především takové, které mají chronický ráz. Odtud je odvozen symbolický význam Cheirona ve zvěrokruhu. Již jeho dráha je symbolická, protíná dráhu Saturna a směřuje k Uranovi. Tomu odpovídá i jeho znak: je jím klíč, který otevírá bránu ze stísňující říše Saturna do Uranovy říše volnosti a svobody. Uran jako dominantní planeta Věku Vodnáře tak předznamenává i způsob, jakým si moderní člověk představuje spásu. (Viz R. S. Cheiron, asklépiovská medicína a jungovská psychologie)

V Jungově horoskopu je Cheiron ve znamení Berana ve 3. domě v opozici na Jupitera na hrotu 9. domu; Jupiter je v trigonu na Saturna v 1. domě. Znamená to, že chronické trauma Jungovy psýchy, které ho provázelo po celý jeho život a které se pokoušel vyléčit, jak o tom svědčí jeho dílo, souvisí se zraněním Jupitera v souvislosti se saturnskými tradicemi.
Jupiter v 9. domě, jenž je vládcem tohoto domu, symbolizuje světonázor, náboženství, filosofii, misie, kázání, vydávání knih a časopisů, přednáškovou činnost, výuku, šíření vědeckých poznatků a ideologických názorů, teoretické koncepce o významu a smyslu lidského života, cestování, putování, výpravu za sv. Grálem jako cestu za sebepoznáním, sám proces rozvíjení, růst a expanzi. V souvislosti s Cheironem značí zraněný Jupiter chronickou náboženskou a světonázorovou krizi, krizi osobního vývoje, pocit nedostatečných možností pro osobní růst a rozvoj, nemožnost cestování, neukojenou touhu šířit vzdělanost a přicházet se spásnými myšlenkami.




Léčba traumatu se děje skrze planetu, která symbolizuje příčinu zranění. Lze v tom spatřovat homeopatický princip, podle něhož je možné nemoc vyléčit skrze faktor, který ji způsobil.
Misionář šíří Evangelium spásy jako způsob, jakým on sám usiluje o spásu.
Ideolog šíří ideje, které mají přinést spásu všem lidem včetně jeho samého.
Cestovatel léčí své trauma nekonečným cestováním po celé zeměkouli, neboť nikde nenachází spásné spočinutí.
Oligarcha tiší svou bolest hromaděním majetku (na způsob pohádkového „hrnečku, vař!).
Plutokrat spatřuje spásu své duše v neutuchajícím úsilí o co největší moc nad druhými lidmi (neboť on sám svou vládu nad sebou ztratil).
Myslitel touží dosáhnout spásy díky co největšímu rozsahu vědění (nejbližším příbuzným Junga s jeho 17 svazky Sebraných spisů je Klement Alexandrijský s několika svazky nazvanými Stromata).
Tak se z vůdčího motivu symbolizovaného určitou planetou může vyvinout vášeň. Je to vášeň, která nemusí vždy působit negativně, ale může se významně podílet na utváření lidského příběhu a představuje zdroj velké podnikatelské, myslitelské a tvůrčí energie. Záleží na tom, zda se člověk dokáže tomuto náporu ubránit a nenechá dojít věci až do krajnosti, kdy se z vášně stane ničivá posedlost. Takto se rodí Spasitelé a Léčitelé lidstva. Sebepoznání a „dezidentifikace“ s archetypem je tu nezbytným protilékem.
Skutečné trauma spočívá v závislosti na zkušenostech tohoto druhu. O takové zkušenosti usilujeme leckdy za každou cenu, někdy i za cenu sebezničení, což je pravý opak toho, po čem toužíme, totiž vymanit se z okolních tlaků a vlivů. Je třeba však připomenout, že to není opravdové vykoupení, je to léčba, která nám umožní, abychom právě díky traumatickým zkušenostem překročili hranici saturnského znevolnění směrem k uranovské říši volnosti. Skutečné vykoupení je spojeno s getsemanskou skálou, Golgotou a zahradou, v níž Máří Magdalena potkává Zmrtvýchvstalého, jehož nejprve pokládá za zahradníka: „Rabbuni!“
 
S projevy duchovní krize se Jung musel potýkat již od svých školních let, a to jak v prostředí své rodiny, tak i v konfrontaci se svými vnitřními zážitky. Mezi ně patřil především sen o obrovském exkrementu, který padá shora, od trůnu Božího, na basilejskou katedrálu, a zcela ji poboří. Zničená struktura chrámu (Jupiter v trigonu se Saturnem) zpochybnila smysl praktikovaného náboženského života (Jupiter) a způsobila dvanáctiletému chlapci trvalé trauma:
 
„Bohoslužby se mi pozvolna stávaly trýzní,“ vypráví Jung, „neboť se tam hlasitě – skoro bych řekl nestydatě – kázalo o Bobu, co On zamýšlí a co On činí.“
 
„… kázání mého otce i jiných farářů mi začala připadat trapná.“
 
„… Co říkal on, znělo jalově a dutě, jako by někdo vyprávěl příběh, jemuž on sám nedokáže uvěřit nebo ho zná jen z doslechu.“
 
Tyto trýznivé zážitky vyvrcholily při prvním přijímání:
 
„Snědl jsem chléb; chutnal mdle, jak jsem čekal. Víno, jejž jsem si jen usrknul, bylo zředěné a nakyslé, zřejmě ne z nejlepších. Potom přišla závěrečná modlitba a všichni vyšli ven ani stísněni, ani potěšeni, nýbrž s výrazem ve tváři, který říkal : >Tak to bychom měli. <“
           
Pokud se v horoskopu vyskytne motiv, který lze sledovat po celý život člověka, a tím je v Jungově horoskopu zmíněný Cheiron v opozici na Jupitera, a tedy zraněný Jupiter toužící po spáse (něm. „heilsbedürftig“), je možné určit význam dalších konstelací především podle toho, do jaké míry souvisejí s tímto motivem, zda jej zesilují nebo zeslabují, a jak se projevují při snaze dotyčného o vyléčení tohoto traumatu. V případě Jungova horoskopu je takovou významnou konstelací kvadratura mezi Sluncem a Neptunem (Neptun se nachází v ženském znamení Býka, jde tedy o „Jupitera minus“ jako tradičního vládce ženského znamení Ryb; konstelace má tedy tvar: Slunce kvadrát „Jupiter minus“.
Při četbě Jungova životopisu je okamžitě zřejmé, k čemu se tyto dvě planety vztahují. Je to jednak osobnost č. 1 a osobnost č. 2., jak je Jung popisuje na mnoha místech svých vzpomínek; dále je to vztah mezi Faustem a Mefistofelem, který Jung prožíval téměř jako osobní příběh; odráží se v tom do jisté míry i Jungův vztah k otci a k matce (i když svou identitu, související s postavením Slunce ve zvěrokruhu, si musel Jung vydobýt v konfrontaci s otcovskou postavou Sigmunda Freuda);  výslednou podobou tohoto vztahu v Jungově psychologii se nakonec stal protiklad vědomí-nevědomí. Z astropsychlogického hlediska to lze označit jako vztah mezi Já (Slunce), jež  představuje vědomí, rozum, vědu a osobní identitu, a Neptunem („Jupiterem minus“), jenž  představuje fantazii, vize, sny, rozvolnění, splývání, opojení, náboženskou víru a pocit sounáležitosti s vesmírem.
Kvadratura v astrologii i v alchymii značí krajně antagonistický vztah mezi dvěma i více faktory. „Ve čtverci se totiž živly vzájemně odpuzují,“ vysvětluje Jung v pojednání o psychologickém přenosu, „jsou si vzájemně nepřátelské, a proto se musí sjednotit pomocí kruhu.“ Se čtvercem souvisí kříž jako ústřední křesťanský symbol kristovského paradigmatu. Kvadratura planet v horoskopu znamená být zvláštním způsobem „ukřižován“ a představuje tak velmi vážný problém, s nímž se musí člověk nějakým způsobem vyrovnat nebo se přinejmenším naučit jej snášet.
Číslo čtyři, pokračuje Jung, symbolizuje rozpolcenost psychické struktury, nejednotnost člověka, jenž nedosáhl vnitřní jednoty, a představuje
 
„trýznivou situaci, která touží po sjednocení, usmíření, spáse, uzdravení, tj. po vytvoření celistvé lidské osobnosti“.
 
Alchymie řešila tuto situaci v duchu axiomu Marie Prorokyně: na počátku jsou čtyři živly (oheň, voda, vzduch a země), proces proměny pokračuje skrze tři merkuriální projevy (anorganický, organický a duševní), dospívá do stavu dvojakosti (slunce a luna), a z toho se v průběhu Díla zrodí Kámen mudrců, který je nenarušitelnou Jednotou a jako takový působí coby lék na všechny lidské neduhy. V alchymii tak Jung objevil možnost, jak obdobným způsobem řešit psychologické problémy související s protikladnými tendencemi působícími v lidské duši.
Podle Junga představuje alchymický Opus „proces individuace neboli uskutečnění Svébytí („das Selbst“) „ přičemž Svébytí je „Já i Nejá, subjektivní i objektivní, individuální i kolektivní“. Se zřetelem na nebezpečí hypostaze tohoto klíčového Jungova pojmu a s tím související inflace, jejímž výsledkem by bylo zbytnělé Já („bytostné Já“) a Nietzscheův Nadčlověk, lze namítnout, že úplná a definitivní integrace Svébytí nemůže být cílem individuace, protože by to znamenalo prohlásit fázi „smrti“ alchymického Díla za vyvrcholení celého procesu.
 
„Když se totiž protiklady sjednotí,“ líčí sám Jung tuto fázi Díla, „zmizí veškerá energie: nemá již žádný spád“.
 
Alchymisté zdůrazňují, že žádný nový život nemůže vzniknout, aniž zemře ten starý. Cílem Díla tedy není jednorázové sjednocení archetypu Celistvosti, resp. Svébytí a jeho integrace do individuální psýchy, nýbrž cyklická proměna a vznik nového života, dosažení dalšího stupně vývoje ve smyslu zrání a postupného dovršování lidské osobnosti. Jde o (Aristotelovu) entelechii ve smyslu uskutečňování všech predispozic, s nimiž člověk přichází na svět (je to obdoba Goethova „Bildungsrománu“ a procesu „stupňování“ („Steigerung“), jak ji vypozoroval ve světě rostlin).
Proto také je třeba přísně rozlišovat mezi „complexio oppositorum“ (jak Kusánský definoval Boha), což odpovídá novoplatonskému Jednomu, které trvá i poté, co se rozvine a rozvětví, a mezi „coniunctio oppositorum“ (jak označovali fázi sjednocení alchymisté). Znamenalo by to „zbožštění“ člověka dosažené magickou cestou, a nikoli cestou Kempenského Následování. Z člověka by se stal Golem (Nietzscheův Nadčlověk). Znamenalo by to jít cestou Newtonovou, který při zakládání novověké vědy zrušil rozdíl mezi nadlunární a sublunární sférou. Vztah mezi člověkem a Bohem „zvědečtit“ nelze. Místo přímého kauzálního vztahu tu vládne podobnost, připodobňování, následování a rezonance. Je však možné jej ignorovat (jako XY nepotřebnou hypotézu). Pokud se alchymisté dopustili hereze, pak ta spočívala v tom, že evangelijní „Vezmi svůj kříž a následuj mě“ zaměnili za jednorázovou operaci, při níž se sjednotí znepřátelené pozemské živly.
 Z hlediska metafory dýchání jde o permanentní drama lidského osudu. Výdech znamená intuitivní víru, že věci budou, jak v to doufáme. Nádech znamená zjištění, provázené pocitem zklamání, že věci takové nejsou, protože ani my nejsme takoví, jak jsme se domnívali. Následuje kritické přehodnocení, náprava a nový pokus. Rozpojení psychických prvků je vystřídáno jejich znovusjednocením. Po „separatio“ následuje „coniunctio“, říkají alchymisté. Průběh tohoto dějství má charakter vzestupné spirály, jde tedy o obohacování novými životními zkušenostmi, které je ovšem třeba nejprve zpracovat a strávit, a to způsobem podobným, jaký nacházíme ve zdánlivě dávno překonané alchymii. Jungovou nesmrtelnou zásluhou je objevení korespondence mezi alchymií a mezi procesy, které se v skrytosti odehrávají v lidské psychice.
Když Jung charakterizuje osobnost č. 1 a osobnost č. 2, které, jak říká, ho provázely po celý jeho život, nemá to podle jeho názoru nic společného s rozštěpem, resp. s disociací osobnosti v běžném lékařském smyslu, která je příčinou všech neuróz. Je přesvědčen, že konflikt těchto protikladných částí psýchy se odehrává v každém člověku. To je jistě pravda, protiklad mezi Já a Ne-Já, mezi osobními a neosobními silami, které jako vis maior podmiňují a ovládají lidskou existenci, je přirozený a pro rozvoj člověka nezbytný. Může se z nich však vyvinout rozštěp, pokud se člověk nenaučí „dýchat“ (systola a diastola v naznačeném smyslu) v tomto rozmezí a nenaváže mezi protikladnými póly harmonický vztah. Nutkavou představou se v takovém případě stává „sjednocení protikladů“, a právě taková představa tvoří pozadí Jungovy psychologie od samého počátku jeho působení (již jeho disertační práce byla věnována problematice dementia precox, jak se tehdy říkalo schizofrenii). Celé Jungovo dílo představuje neutuchající zápas s touto neurózou, kterou lze označit za neurózu moderního, faustovského člověka, a poskytuje nástroje k její diagnóze a léčbě.
Z astropsychologického hlediska je však třeba při posuzování tohoto problému vzít v úvahu také harmonické nebo méně dramatické aspekty, k jakým může docházet mezi jednotlivými planetami, v našem případě mezi Sluncem a Neptunem v aspektu kvadratury. V takových případech (trigon, sextil) lze za předpokladu analogického vztahu mezi strukturou zvěrokruhu a psychickou strukturou usoudit, že existuje možnost vzájemného prolínání, doplňování nebo přímo sjednocení těchto psychických faktorů. Opozice mezi Sluncem a Neptunem jako další významný aspekt naznačuje situaci, kdy „polemika“ mezi nimi může vést k velmi plodnému střetání a vzájemnému obohacování, přičemž vše směřuje k jejich sjednocení. Tam, kde mezi Sluncem a Neptunem neexistují žádné aspekty, je dost pravděpodobné, že nesouvisejí ani s žádným psychickým problémem tohoto druhu. To ovšem neznamená, že ústřední problém víry či nevíry se netýká všech lidí bez rozdílu. Liší se jen způsobem, jakým se formuluje, zda teologicky, filosoficky, psychologicky či astrologicky. Otázka, co opravdu vím a čemu mohu věřit, je věčná a člověk si ji klade stále znovu a znovu. Goethe se dokonce domnívá, že
 
„vlastním, jediným a nejhlubším tématem dějin světa a lidstva, jemuž vše ostatní je podřízeno, je spor víry a nevíry.“
 
Astropsychologie rozeznává konstelace, kdy – jako v případě konjunkce – je sjednocení dvou i více faktorů teprve výchozím bodem jejich dalšího vývoje. První krok zde spočívá v jejich rozdvojení, což může být velmi bolestivý proces, stejně jako jejich sjednocení. Scénář individuálního vývoje se v takových případech zcela liší od těch, v nichž jde o spojení nebo sjednocení. Je nesnadné rozhodnout, který z těchto opačných případů je náročnější, zda trýzeň disociace, nebo zápas se silami, které člověka znevolňují a brání mu v dosažení osobní nezávislosti (jako je tomu například při konjunkci Slunce nebo Luny s Neptunem). V mýtech, pohádkách a uměleckých dílech se setkáváme s nesčetnými variantami příběhů tohoto typu.
 
O Jungových cestách do Afriky a k americkým Indiánům se obvykle soudí, že mu šlo především o to, aby u primitivních kmenů objevoval dosud živé archetypy a mýty (připomíná to Goethovu cestu do Itálie, na níž chtěl Goethe objevit prarostlinu, podle níž by pak mohl rozvíjet metamorfózy rostlin až do nekonečna). Jung tam však pravděpodobně hledal spíše příklady dosud živé víry, jejíž nedostatek tak bolestně pociťoval. Nalezl ji u Indiánů kmene Pueblo. Pueblové byli přesvědčeni, že jsou synové slunce a že jejich úkolem je pomáhat svému Otci, aby každý den ráno vystoupal na oblohu. Jung to komentuje:
 
„Tu jsem si uvědomil, na čem spočívala >důstojnost<, klidná samozřejmost každého tohoto muže. Je synem slunce, jeho život je kosmologicky smysluplný…  
 
Kdo by tu nezaslechl slova apoštola Pavla, který vysvětluje Efezským, že jsou dětmi božími, a jako takoví žijí kosmologicky smysluplný život a mají nárok na dědictví, tj. na všechny dary, které jim Otec poskytuje. V konfrontaci s touto vírou, která může dnešnímu Evropanovi připadat naivní, si Jung uvědomil, jak jsme na rozdíl od Indiánů ubozí a chudí.
 
„Vědění nás neobohacuje, nýbrž víc a víc nás vzdaluje od mýtického světa, v němž jsme kdysi měli domovské právo.“
 
 Když byl Jung na sklonku života dotázán, zda věří v Boha, na chvíli se odmlčel a potom řekl: „Já vím. Nepotřebuji věřit. Já vím.“ („I know, I don´t need to believe.“ (C. G. Jung Speaking)
 Z této odpovědi je zřejmé, že dal přednost vědění před vírou. Již z toho důvodu lze jeho odpověď označit za gnostickou. Svědčí to o tom, že svůj celoživotní svár nedokázal vyřešit v zájmu „vědoucí víry“.
Neřekl (ono augustiniánské): Věřím, abych věděl, a vím, abych věřil.
Neřekl (ono pavlovské): Vím, čemu jsem uvěřil.
Mohl říci: Je banální pravda, že Bůh existuje, a to ve smyslu vis maior čili jako mocnější síla, která podmiňuje náš život. V tomto ohledu nebyla pro mě existence Boha problémem, náboženské zážitky jsem měl již od školních let. Potřeboval jsem jen vědět, jaký obraz si o Bohu mám vytvořit a jak ho mám chápat, zejména v jeho rozpornosti. Rodíme se do kultury, která má všeobecně platný „obraz Boží“. Rozhodující je, zda se na něj dokážu plně spolehnout a zvolit si jej za základ svého života. A právě tento krok, který mi připadal jako salto mortale, jsem nikdy nedokázal udělat. Přitom jsem to byl (také) já, kdo napsal tato pozoruhodná slova:
 
„Když život dosáhne svého vrcholu, když květ se rozvine a z menšího vyrůstá větší, tehdy se podle Nietzscheových slov >z jednoho stávají dva<, a ona větší osobnost, kterou člověk vždy již byl, ale která zůstávala skrytá, se před menší osobností vynoří silou Zjevení. Ten, kdo je doopravdy beznadějně malý, bude vždy snižovat Zjevení této větší osobnosti na úroveň své malosti, a nikdy nepochopí, že jeho malosti nastal den soudu. Avšak ten, kdo je vnitřně velký, bude vědět, že dlouho očekávaný přítel jeho duše, ten, který j nesmrtelný, nyní skutečně přišel, aby >jaté vedl vězně< (Ef 4,8), tj. aby se zmocnil toho, jenž ho dosud utlačoval a držel v zajetí…“
 
Mohl říci: Postavu Ježíše jsem ze svého hlediska chápal jako „polovinu archetypu Božství“. Druhou polovinou archetypu je ďábel. Nedovedl jsem si představit, jak by bylo možné tyto dvě tak protikladné části Posvátna sjednotit. Když jsem objevil alchymii, zdálo se mi, že právě alchymie umožní člověku, aby překonal v průběhu alchymického Díla svou rozpolcenost. Nakonec jsem bohužel dospěl k názoru, že ani alchymistům se to nepodařilo. V závěru své studie o psychologii přenosu jsem byl nucen konstatovat (Psychologie přenosu):
 
„Úkol, který alchymisté uskutečnit nedokázali, před námi stojí nanovo: Jak lze pojmout hluboké rozdvojení v člověku a ve světě, jak na ně lze odpovědět a jak by případně bylo možné je odstranit?“
 
Mohl říci: Zůstala mi cizí myšlenka Kristovy oběti jako kosmogonické události, která přináší řešení daného problému. Tradiční víra předpokládá, že smrtí na kříži, kdy na sebe Ježíš vzal veškeré zlo světa, a Jeho zmrtvýchvstáním bylo dosaženo znovusjednocení rozpolceného světa, přičemž Velikonoční pondělí symbolizuje počátek vždy nového ročního cyklu. A že člověk se na tomto makrokosmickém sjednocení může podílet v rámci kristovského paradigmatu své individuace, aniž ji jako smrtelný člověk může plně dosáhnout, protože by to znamenalo, že se stal Nadčlověkem.
 
Můžeme namítnout:
Jung vytvořil myšlenkové nástroje, které lépe než cokoli jiného umožňuje výklad Evangelia ve smyslu „nové víno do nových sudů“. On sám však zůstal v této vrcholné disciplíně nadále rozpolcen. Na jedné straně zdůrazňuje stále znovu význam Ježíše Krista jako ústřední symbol křesťanství, naproti tomu se však při jeho charakteristice dopouští, zejména při osobních rozhovorech, téměř zlovolných a někdy vyloženě absurdních tvrzení (C. G. Jung Speaking). Odpor vůči kázání jeho otce při bohoslužbách, jichž se musel s velkou nevolí zúčastňovat, v něm zřejmě zanechal mnohem hlubší stopy, než byl ochoten si přiznat, což ovlivnilo obraz, jaký si o Ježíši vytvářel.
V jeho autobiografických Vzpomínkách, snech, myšlenkách můžeme při líčení jeho návštěvy Indie číst tyto znevažující věty:
 
 „Kristus je historický člověk i Bůh, a proto je mnohem obtížněji pochopitelný. Nebyl vlastně pochopitelný ani sám sobě; jenom věděl, že se musí obětovat, jak mu to bylo uloženo z nitra. Jeho oběť se mu přihodila jako osud. Buddha jednal z pochopení, z nazření. Prožil svůj život a zemřel jako starý muž, zatímco Kristovo působení jako Krista trvalo pravděpodobně jen velmi krátce.“
 
Na seminářích v New Yorku v roce 1937 (C. G. Jung Speaking) vyslovil názor, že Ježíš trpěl svým nemanželským původem, a proto cítil potřebu tento pocit méněcennosti kompenzovat. Poté, co po ukřižování vyslovil Ježíš známou větu o opuštěnosti Otcem, viděl podle Junga Ježíš, „že celý jeho život, věnovaný pravdě podle jeho nejhlubšího přesvědčení, byl strašlivou iluzí.“ Načež pokračuje téměř jako Nietzscheův Zarathustra:
 
„My všichni to musíme dělat tak jako Kristus. Musíme uskutečnit svůj experiment. Musíme žít svou vlastní vizi. A při tom se dopouštět chyb. Jestliže se tomu vyhýbáte, nežijete; v jistém smyslu lze říci, že každý život je omylem, neboť nikdo nenalezl pravdu.“
Esther Hardingové vysvětluje Jung (podle jejích zápisků z r.1958; G. G. Jung Speaking)) význam Zeleného čtvrtku, kdy Ježíš vjíždí na vypůjčeném oslátku (podle proroka Izajáše), aby dal Židům najevo, že je jiným Spasitelem, než jak si ho Židé představují. Jung bez obalu říká, že „Ježíš ukradl osla“ a předváděl se jako César. Tak se k němu údajně vrátil ďábel, jehož stín dosud vrhal za svými zády.
Ježíše Krista označil Jung mnohokrát jako Pravzor člověka křesťanského světonázoru. Ale myšlenka „následování“, resp. “připodobňování“ mu byla cizí. Jeho Ascendent ve Vodnáři a volné spojení Slunce a Urana v 7. domě ve Lvu svědčí o tom, že by to bylo proti jeho přirozenosti, s níž nedokázal svést „jákobovský zápas“. Svou identitu a originalitu prosazoval prométheovským způsobem, a tím se velmi přiblížil gnostické představě sebevykoupení, resp. sebevyléčení věděním.
 
„Kristus je vzor, který žije v každém člověku jako jeho celistvá osobnost. Historický vývoj však vedl k >imitatio Christi<, při němž člověk nekráčí k celistvosti svou vlastní osudovou cestou, nýbrž snaží se napodobovat cestu, kterou kráčel Kristus.“
 
Je třeba rovnou namítnout, že individuace, kterou sám Jung razil jako jeden z klíčových pojmů své psychologie, nedává bez pravzoru Anthropa příslušné kultury smysl. Je stejně nesmyslná jako jev bez odpovídajícího archetypu a naopak.
Snad nejcennějším dědictvím novoplatonismu, jež je součástí „věčné filosofie“, je poznatek, že každá (Proklova) slunečnice je jedinečná a plnohodnotná, jen když se utváří podle pravzoru královny Slunečnice. Je to řecká obdoba biblického stvořitelského principu vyznačeného slovy: „Podle obrazu a podobenství“. Tak je i každý člověk jedinečný a plnohodnotný, jen když se utváří podle pravzoru Anthropa příslušné kultury. Tím se totiž zároveň podílí na utváření a přetváření jeho Obrazu, což je výsada, jaká byla dána pouze člověku. Rádoby zcela nezávislý člověk je nietzscheovský Nadčlověk. A ten je vzdálenou odezvou mýtické vzpoury Titánů, kterou bohové řeckého Olympu společnými silami potlačili.
Voegelinova rozhodná kritika gnóse, jejíž smysl spatřoval v „sebevykoupení věděním“, je zde plně na místě (E. Voegelin, Věda, politika a gnóze). Kořeny této prométheovské (astrologicky: uranovské) vzpoury objevil Voegelin v pregnantní formě již u Karla Marxe:
 
„Nějaká bytost se pokládá za nezávislou, teprve když stojí na vlastních nohou; a na vlastních nohou stojí teprve tehdy, když za svou jsoucnost vděčí sama sobě. Člověk, který žije z milosti někoho druhého, se pokládá za závislou bytost. Z milosti druhého však žiji zcela, když mu vděčím nejen za udržování svého života, ale když ještě kromě toho můj život stvořil; když je pramenem mého života; a můj život má nutně nějaký takový základ mimo sebe, není-li mým vlastním stvořením.“
 
Toto názorové příbuzenství by Junga jistě nepotěšilo. Jak se opakovaně vyjádřil, nejvíc nenáviděl mezi svými pacienty intelektuály (v anglicky mluvených rozhovorech je nazývá „highbrows“ – „povýšenci“, a tvrdí o nich, že vůbec nechápou, o čem mluví). Svůj vlastní stín v nich však zahlédnout nedokázal.
Když Eric Voegelin ve svých přednáškách (Nová věda o politice) označuje dílo Maxe Webera za poslední velký pozitivistický systém, upozorňuje na rozdíl, jaký nicméně existuje mezi Weberem a zakladatelem pozitivismu Comtem:
 
„Pro Comta představoval postupný vývoj lidstva směrem k racionalitě pozitivní vědy jednoznačně pokrok; pro Webera to byl proces odčarování (Entzauberung) a odbožštění (Entgöttlichung) světa. Náznaky lítosti nad tím, že božské očarování světa zmizelo, rezignací tváří v tvář racionalismu jako osudu, který sice přijímal, ale nijak po něm netoužil, příležitostným povzdechem, jak jeho duše není naladěna na to, co je božské (religiös unmusikalisch), tím vším prozrazoval Weber spíše bratrskou účast na utrpení Nietzscheově – navzdory Weberovu vyznání byla ovšem jeho duše sladěna s tím, co je božské, dostatečně na to, aby nenásledovala Nietzscheho v jeho tragické vzpouře. Weber věděl, co chce, ale tak či onak k tomu nedokázal proniknout. Viděl zaslíbenou zemi, avšak nebylo mu dopřáno do ní vstoupit.“
           
Tato uvážlivá a neobyčejně krásná Voegelinova slova je možné vztáhnout v plném významu i na hodnocení Jungova pokusu o řešení těchže problémů, které trápily Nietzscheho, Webera a další myslitele minulého století. „Nábožensky nemuzikální“, to jsou slova, která vzniklou krizi dokonale vystihují a která ukazují na význam duchovní hudby při řešení vztahu víry a vědění. O Jungovi prohlásila jeho dcera, že byl nemuzikální, a Jung sám o sobě řekl, že nesnášel polyfonii, hudební formu, která snad nejnázorněji vyjadřuje vskutku božskou Jednotu (skladby) v Mnohosti (hlasů), a tedy Jungem toužebně vyhlíženou „complexio oppositorum“.
Vyvstává otázka, na niž se jen obtížně hledá odpověď: Jak je možné, že Jung, který usiloval – vlastními slovy – o obnovu úcty k Posvátnu u moderního člověka, dospěl na prahu smrti k tak šokujícím denunciacím Posvátna v symbolu Ježíše Nazaretského.
Jako by se nakonec měla naplnit vize, kterou měl Jung v dětství, o obrovské fekálii, která padá z nebe a rozboří ženevskou katedrálu. Ale proč potom tak enormní úsilí o její obnovu? Bylo to snad proto, že se chtěl vyhnout osudu, který postihl Nietzscheho, který nepřestával hlásat zničenou katedrálu, až se nakonec sám ocitl pod jejími sutinami?
 
Shrnutí:
Na základě toho, co je zde načrtnuto, lze dojít k závěru, že Jung svůj problém psychické a myšlenkové rozpolcenosti nedokázal vyřešit v plném významu „sjednocení protikladů“, o něž tolik usiloval. Přes mimořádné úsilí, jež tomu věnoval, nesměřují u něj protikladné faktory ke sjednocení, nýbrž zůstávají trvale souběžné, resp. mimoběžné. Sebepronikavější analýzy – Kristus jako ryba, Kristus jako Kámen mudrců, Kristus jako Anthropos – nedokáží překlenout propast, která od sebe dělí křesťanskou gnósi a víru (Aion). Kristus jako Bůh a jako člověk jsou pro něj fenomény, které existují vedle sebe, ale jejich cesty se nikdy neprotnou.
Tento výsledek je svým způsobem bizarní, protože protiřečí původnímu záměru, jaký Jungova psychologie sledovala. Ta směřovala k poznání, že osobní Já si musí vytvořit vztah k neosobním silám (Jung je označil jako kolektivní nevědomí), kterým vyjde vstříc tím, že je zformuje podle vyznávaného světonázoru a zajme k nim náboženský postoj ve smyslu úcty a obřadné spolupráce.
Přestože Jung od samého počátku k tomuto bodu směřoval, na konci své životní cesty se k němu obrátil zády a končil v podobné rezignaci, na jakou poukazoval u Freuda. Vyvažoval to tím, že se na veřejnosti identifikoval s postavou Moudrého starce od Curyšského jezera, aniž dbal na to, že to odporuje všemu, co na své cestě za poznáním lidské duše objevil a vyhlásil.
Sjednotit krajní protivy, jaké symbolizují kvadratury planet v horoskopu, není možné na stejné úrovni, neboť „tertium non datur“, říká Jung, a proto je k tomu zapotřebí něčeho třetího. „To, co sjednocuje, je duch,“ připomíná alchymista („Spiritus est qui unificat.“) Tento duch však není v alchymistově moci. Proto měli alchymisté kromě laboratoře i oratoř, kde se modlili za zdar svého Díla.


Jungova zásluha spočívá v tom, že se ujal tohoto problému a umožnil těm, kteří ho na této cestě následují, aby si uvědomili, v čem problém spočívá, kde má své kořeny a jak by bylo možné jej řešit. Jungova psychologie je nepostradatelná zejména pro ty, kteří (jako autor těchto řádek) jsou nuceni se potýkat se stejnými nebo podobnými problémy.
Pokud lze říci, že Jung trpěl neurózou, kterou se pokoušel léčit během celé své psychoterapeutické praxe, pak – jak už bylo řečeno - je to neuróza evropského člověka, který si uvědomuje svou rozpolcenost mezi osobní a neosobní částí své duše v podmínkách sekularizovaného světa. Tato neuróza je zároveň neobyčejně podnětná a plodná, jak o tom svědčí samo jeho dílo. Jung uvádí, že v některých případech se dokonce pokoušel „rozdmýchat“ neurózu u pacienta, aby ho probral z letargie. Neboť střetání (polemika) mezi osobní a neosobní částí duše je podle Junga (v linii hérakleitovského myšlení) hybnou silou vývoje a zrání člověka. Jinak mu hrozí, že ustrne a zdětinští.
Faust: „Dvé duší ve mně přebývá, a od sebe se touží odtrhnouti.“
Dnes bychom mohli Faustovi oznámit, že ony dvě duše se od sebe již odtrhly, přičemž ta osvícená část popírá onu temnou, nevědomou. Ta je však starší, obsáhlejší a moudřejší (právě tu vymezil Jung jako nevědomí) a navrací se zpět do života v podobě masových epidemií, které hrozí zničit člověka jako jedince, osobu a občana.
Jungův pokus o vyléčení novověkého traumatu byl podmíněn jeho osobními predispozicemi, tj. povahovým založením, dominantními komplexy a rodinným, především protestantským prostředím, z nějž se duše vytratila, a proto bylo třeba podniknout výpravu za jejím objevením (viz zejména jeho Červenou knihu). Jungův pokus je individuální, jedinečný a relativní. Díky svému osobnímu nasazení, pronikavosti a naléhavosti je vrcholně inspirativní pro každého, kdo je na cestě za sebepoznáním.
Od samého počátku, říká Jung, jsem byl nucen považovat názory Freuda, Adlera, „ale i své vlastní, za relativní, resp. za projev určitého psychologického typu“.
Jung při tom vychází z přesvědčení, že
 
„myšlení, chápání a poznání nelze považovat za nezávislé procesy podřízené toliko věčným zákonům logiky, ale že to jsou psychické funkce, které se vztahují k lidské osobě a jsou jí podmíněny.“
 
Moderní, faustovský člověk trpí jungovskou neurózou, a proto je pro něj Jungova psychologie tak důležitá. Na jedné straně je nucen uznat význam náboženské víry a jejích symbolů při řešení vztahu mezi osobními a neosobními faktory podmiňujícími jeho existenci (náboženství jsou podle Junga „skvělé psychoterapeutické systémy“), na druhé straně není již schopen uznat převahu neosobních sil ve zděděné tradiční formě („Tu solus Altissimus!“) a odevzdat se jejich působení a vedení (apoštol Pavel: „Ne již já, ale Kristus ve mně.“)
Jung svým dílem poskytl nástroje k diagnóze tohoto stěžejního psychického problému dnešního západního člověka a naznačil možnosti jeho řešení. Jemu samému nebyla „cesta do Říma“ dopřána. Když chtěl v roce 1949 konečně uskutečnit návštěvu Říma, při koupi jízdenky ho přepadly mdloby a on byl nucen od cesty upustit.
Ten, kdo zůstává věren jeho odkazu, se nemůže stát „jungistou“ v odborném smyslu slova (ostatně Jung sám tvrdil, že žádní jungisté neexistují), ale díky jeho neocenitelnému a nepostradatelnému průvodcovství dospěje na své vlastní individuační cestě až k rozcestí, kdy už závisí jen na něm samém, aby se pokusil řešit své psychické problémy včetně „vědoucí víry“ na základě svých vlastních predispozic a schopností