Psychologická astrologie, Astropsychologie

Geocentrický a heliocentrický systém vesmíru se od sebe liší rozdílným postavením slunce. V geocentrickém systému je slunce jen jednou z planet, byť nejvýznamnější (slunce a luna se označují jako „světla“), a tak jako ostatní planety, i slunce se otáčí kolem země. V heliocentrickém systému je slunce ústřední planetou, kolem níž se otáčejí všechny planety včetně země.

Vyjdeme-li z předpokladu, že slunce lze vnímat jako symbol lidského Já, má zmíněný rozdíl dalekosáhlé světonázorové důsledky.

V případě geocentrického systému je Já součástí složitých vztahů mezi vesmírnými silami, jež představují jednotlivé planety (láska, nenávist, odvaha, tvořivost, schopnost vývoje a proměny atd.) a svým cyklickým pohybem usiluje o sebeuskutečnění (entelechii), a to podle zvoleného pravzoru, jejž umísťuje do středu vesmíru. V případě heliocentrického systému zaujímá střed vesmíru samo Já. V tomto postavení je Já svobodné, nezávislé a svou vůlí a rozumem si samo stanovuje zákony, jimiž se řídí.

V geocentrickém systému symbolizuje slunce „pozemskou pouť“, kterou podniká lidské Já s cílem nalézt svou identitu, osobitý způsob života a tvůrčího projevu. V heliocentrickém systému se Já považuje od samého počátku za dovršené (enteleios). Freud se domníval, že novověký člověk zažíval šok z poznání, že už není středem světa. Z naznačeného hlediska se zdá, že je tomu právě naopak: na počátku novověku je radostné a optimistické zjištění, že středem veškerého dění ve vesmíru je člověk sám.

Starozákonní Židé bloudili pouští po svém exodu z Egypta za vedení Hospodina, který se staral, aby měli manu z nebe, napomáhal jim v boji s nepřáteli a vedl jejich kroky do Země zaslíbené.

Antické dědictví vyjádřil lakonicky Hérakleitos, když se vším důrazem prohlásil: „Hledal jsem se“, a to jako odpověď na Apollónovu výzvu: „Poznej se!“

Každý muslim je povinen podniknout alespoň jednou za život pouť do Mekky.

Křesťané putovali do Jeruzaléma, do Santiaga de Compostela a do mnoha poutních kostelů. Pouť je vnějším znázorněním cesty za sebenalezením, kterou Bunyon označil jako Pilgrim´s Progress. Jung pojal životní cestu jako „proces individuace“. Člověk se vydává na cestu podle ukazatelů kristovského paradigmatu, aby uskutečnil svou svébytnost (das Selbst)a stal se jedinečnou lidskou osobností. Účastí na této „výpravě“ získává jeho život náplň a smysl.

Heliocentrické Já se považuje za dovršené, a proto nepokládá za nutné, aby se vydávalo na cestu za sebou samým. Proto nevyžaduje žádné vedení ani zvláštní péči o duši, která by ho vedla k poznání vnitřních a vnějších sil, na nichž je závislý a s nimiž se musí v životě vyrovnávat.

Z tohoto letmého náčrtu je patrné, že kamenem úrazu nebyl v novověkých dějinách Evropy heliocentrický systém jako takový, ale významové konotace vztahující se k pojetí lidské existence, které s ním byly symbolicky spojovány.

Je z toho také zřejmé, proč se autismus stává všeobecnou nemocí naší doby. Já (autos-já sám) se otáčí kolem sebe sama, a buď se do sebe zapouzdří, nebo podniká výpady do okolního světa, ale ne proto, aby se nalezlo, nýbrž proto, aby se prosadilo – svévolně a bezohledně.