Psychologická astrologie, Astropsychologie

Když se migrační vlny z Afriky a Asie daly do pohybu, provázely je otřesy, které byly natolik silné, že znovu probudily z letitého spánku starogermánského boha Wotana, boha větru, bouře, sváru a původce šalby, klamu a neklidného vandrování, o němž dnešní rozumáři soudí, že vzal dávno zasvé, neboť v lidských osudech přece neexistuje nic trvalého, tím méně nějací archaičtí bohové. Vše je proměnlivé, pomíjející, efemérní: No archetypes! Žádná Jungova  facultas preformandi!
Wotan dnes ovšem už nevyráží v síle nesčetných divizí do ruských stepí ani do lybijské pouště, ale chová se tentokrát zcela opačně: zve putující zástupy do své vlastní „Země zaslíbené“. Předtím trpěl nedostatkem „životního prostoru“, dnes svůj vlastní prostor rozmáchle nabízí milionům „vandrovníků“, kteří jsou tak blízcí jeho neklidné duši. Předtím vyznával čistotu germánské rasy a organizoval program Lebensborn, jehož cílem byla „produkce“ čistých Árijců, dnes dává přednost co nejrůznější směsici ras, národů a náboženských vyznání. Dějinná enantiodromie po výtce!
                                                                           
                                                                          x
 
V roce 1936 uveřejnil Jung článek s názvem Wotan, v němž se zamýšlel nad příčinami toho, co se tehdy odehrávalo v sousedním Německu po převzetí moci Hitlerem.
            Jung zastával názor, že politická hnutí ve 20. století jsou „psychickými epidemiemi, tj. masovými psychózami“. V souladu se svým pojetím kolektivního nevědomí přichází v uvedeném článku s hypotézou, že hybnou silou tehdejších událostí byly psychické síly, jejichž archaickou podobu lze nalézt v germánské a severské mytologii. Ústřední postavou této mytologie je starogermánský bůh Wotan. Podle Jungova názoru lze jev nacionálního socialismu vysvětlit lépe pomocí Wotanových charakteristických rysů než pomocí politických, ekonomických nebo psychologických faktorů. Jung píše:
 
 „Wotan zmizel, když jeho dub padl, a znovu se objevil, když se křesťanský Bůh ukázal příliš slabým, aby uchránil křesťanství před bratrovražedným krveprolitím.“
 
 Žádný z bohů dávnověku nestárne ani neumírá, pouze se ukládá ke spánku, a může se znovu probudit, když si to situace vyžádá. Tak i Wotan podřimoval na hoře Kyffhäuser, dokud ho nenavštívili jeho havrani, aby mu oznámili, že jeho chvíle opět nastala.
 
„Wotan,“ pokračuje Jung, „je základní atribut germánské psýchy, iracionální psychický faktor, který jako větrná smršť hrozí zničit soudobou civilizaci.“
 
            Jung se odvolává na M. Nincka, který v nedávno vydané monografii podal „skutečně velkolepý portrét germánského archetypu Wotana“. Je to bůh větru, bouře, svárů, války, zběsilosti (berserk), neklidného putování (vandrování), šiřitel neklidu, původce šalby a klamu, „Prokletý lovec“, ale i bůh magie, kouzel, léčitelství a moudrosti, neboť dokáže rozluštit runy a vyložit osud. Tento „germánský archetyp“ se náhle probudil k životu a jako „autonomní psychický faktor ovlivňuje kolektivní život lidí a tím vyjevuje svou povahu“. Je to právě v tomto článku, v němž Jung přirovnává archetypy k řečištím, která vyschnou, když z nich zmizí voda, ta se v nich však může kdykoli znovu objevit:
 
 „Archetyp je jako staré říční koryto, v němž po staletí proudila voda života, a sama si v něm razila cestu. Čím déle v tomto korytě proudila voda, tím je pravděpodobnější, že dříve nebo později se v něm opět objeví voda.“
 
            Archetyp jako autonomní, spontánní a osobně zabarvený psychický faktor projevuje svůj vliv způsobem, který Jung charakterizuje pomocí pojmu „Ergriffenheit“. Rozumí tím stav, kdy se člověk a zvláště pak dav lidí ocitá zcela nevědomě pod jeho vlivem. Je to stav posedlosti, uchvácenosti a blouznivosti. Ten, kdo je uchvácen, je „Ergreiffener“, ten, kdo uchvacuje, je „Ergreiffer“. Pokud bychom nechtěli Hitlera zbožštit – což se fakticky děje, podotýká Jung - pak Wotan jako „Ergreiffer“ je nejadekvátnějším vysvětlením toho, co se v Německu odehrává.
            Jung se domnívá, že první příznaky tohoto stavu bylo možné spatřovat už v hnutí mládeže na počátku 19. století (tzv. „Wandervögel“ – „vandrující ptáci“). S příchodem Hitlera se celé Německo dalo do pohybu. Za zvuku řízného pochodu „Die Reihen fest geschlossen,“ se tisícihlavé bojové útvary novodobých „berserků“ rozlily od Norska až po Kypr, od Normandie až po Moskvu.
 
                                                                       x
 
            O deset let později, v roce 1946, navazuje Jung v článku Po katastrofě (Nach der Katastrophe) na své úvahy rozborem psychopatie, kterou Wotan rozvířil v německém kolektivním nevědomí. Podle jeho názoru to byly především projevy hysterie, která je součástí takzvaných „psychopatických méněcenností“.
 
„Hysterická dispozice,“ vysvětluje Jung, „znamená, že protiklady, jež jsou součástí každé lidské psýchy, zvláště pak protiklady, které podmiňují charakter člověka, jsou od sebe vzdáleny mnohem více, než je to obvyklé. Tato větší vzdálenost je zdrojem značného energetického napětí, a to se zjevně odráží v úžasné činorodosti německého národa. Avšak na druhé straně vyvolává tato větší vzdálenost mezi protiklady vnitřní rozpory, konflikty svědomí, nejednotnost charakteru – jedním slovem všechno to, co můžeme vidět v Goethově Faustovi.“  
 
Podstatou hysterie je systematická disociace, rozvolnění protikladů, které za normálních okolností drží pohromadě, a tento stav může vyústit v rozštěp osobnosti, kdy doslova platí, že „levice neví, co dělá pravice“. Tak se může stát, že člověk je s to vidět jen své dobré vlastnosti, zatímco ty špatné přenáší na někoho druhého. (Zmíněná disociace se v dnešní psychologii pojednává pod označením „bipolární osobnost“. Tento druh rozpolcenosti pravděpodobně souvisí s narušenými funkcemi pravé a levé mozkové hemisféry.)
            Jestliže člověk ignoruje svou „odvrácenou stranu“, trpí velkou vnitřní nejistotou. Neví, kdo ve skutečnosti je, a protože nezná svůj stín, nezná a ani nechce znát svou vlastní méněcennost. Tak vzniká obraz „méněcenných lidí“, resp. „podlidí“. Tato vnitřní nejistota je podle Junga zdrojem tzv. prestižní psychologie (dnes bychom hovořili nejspíše o projevech agresivního autismu), která spočívá v tom, že hysterik na sebe neustále poutá pozornost, předvádí se, zveličuje své zásluhy a nepřestává dychtit po veřejném uznání, obdivu a pochlebování. S tím úzce souvisejí takové projevy, jako je vychloubačnost, domýšlivost, drzost a netaktnost. Patří sem rovněž nietzscheovská „vůle k moci“, která kompenzuje pocit nejistoty, slabosti a méněcennosti.
 
„V individuálních případech,“ říká Jung, „se hovoří o hysterické nepříčetnosti. Když se do takového stavu dostane celý národ, pak následuje svého magického Vůdce s jistotou náměsíčníka kráčejícího po střechách domů, dokud neskončí se zlomenou páteří na ulici.“
 
 A svou analýzu uzavírá konstatováním, že to, co se událo v Německu ve třicátých a čtyřicátých letech, je podle jeho názoru jen prvním případem psychické epidemie, jejíž příčinou je průnik nevědomí do poměrně uspořádaného civilizovaného světa.
 
                                                                        x
 
To, co jsem zde stručně shrnul v souvislosti s Jungovým „znovuoživeným Wotanem“ z 30. a 40. let minulého století, má sloužit k připomenutí některých základních bodů problematiky, o níž je možné se oprávněně domnívat, že se znovu stává aktuální pod vlivem současné etnické kalamity - přílivu běženců do Evropy a zejména do Německa, kam jsou výslovně zváni. Není nijak přehnané předpokládat, že v důsledku těchto dramatických událostí se znovu probouzí dřímající Wotan, aby se ujal vlády nad německým kolektivním nevědomím, a to je nebezpečná domněnka, která jistě stojí za zamyšlení.
            Jedním z charakteristických Wotanových rysů je Léčitel, resp. Spasitel. Jeho novodobou podobu stvořil Wagner ve svém Pseudo-Parsifalovi (viz Wagnerův Parsifal, Podobnosti II). To, co měl Parsifal vyléčit, byla  psychopatologie, jak ji vylíčil Jung, s důrazem na vnitřní rozpolcenost a pocit méněcennosti. Svou vlastní méněcennost spatřovali Němci v minulém století v takzvaných méněcenných rasách, národech, národnostech, a všichni tito „podlidé“ měli být odstraněni a vyhubeni, aby se Němci zbavili nesnesitelného napětí plynoucího z projekce části vlastní psýchy (Stínu) na ostatní svět.
Pocit méněcennosti se léčí tak, že se nejprve zakouší v konfrontaci s méněcennými lidmi, což se v minulém století dělo v rámci modelu Panská rasa versus podřízené služebné rasy. Cílem léčby je uvědomit si, že jsem to já, kdo má ve své psychice stínové, temné vlastnosti a rysy, a že mým úkolem je přihlásit se k nim a proměnit je tak, aby mohly být integrovány do celku mého života. Ti, kdo se dnes dávají do pohybu, nejsou Němci, nýbrž uprchlíci, a to ze všech možných částí světa. (V rámci dějinné enantodromie se někdejší německý Drang nach Osten proměnil v Drang nach Westen, totiž do Západní Evropy a zejména do Německa.)  Běženci s sebou přinášejí neklid, vyvolávají spory, probouzejí pocit nejistoty, jsou příčinou názorových střetů atd. – to vše oživuje a rozdírá prastará traumata, o nichž se mnozí domnívají, že byla jednou provždy vyléčena. Zdá se, že tomu tak není a že na pořadu dne je další etapa vyrovnávání se s latentní psychickou disociací, o níž hovořil Jung.
Zatímco před osmdesáti lety se Němci toužili zbavit své rozpolcenosti tím, že se systematicky zbavovali nositelů této rozpolcenosti, na něž ji přenesli, a to i za cenu masového vraždění, dnes konfrontují pozvané běžence s vysokými civilizačními standardy Německé spolkové republiky a prožívají zřejmě hluboké uspokojení při porovnávání své životní, kulturní a hygienické úrovně s úrovní většiny běženců. Tím v nich vyvolávají hluboký pocit méněcennosti a nepatřičnosti, která může vyústit až ve ztrátu totožnosti. Ve hře je opět velikášství a arogance, s níž se domorodci blahovolně sklánějí nad těmi, jimž předvádějí své vymoženosti, aniž je napadne, že je to jen jiná forma vychloubání pod pláštíkem poskytování pomoci. (Skutečný imigrant je ten, kdo je na změněné podmínky života v nové zemi předem důkladně připravován.)
V důsledku toho se zklamaní imigranti obracejí proti těm, kteří je pozvali do své „Země zaslíbené“, aniž vzali v úvahu jejich odlišný světonázor, odlišné náboženství a odlišné návyky a zvyklosti, které mají uložené ve svém kolektivním nevědomí. To se nyní bouří, a imigranti, kteří se v Německu usadili, i ti, kteří teprve přicházejí, začínají dávat stále častěji a stále drastičtěji najevo svou frustraci ze svého „putování za spásou“. Léčba vlastní latentní psychózy vnějším přenosem na běžence pozvané do země se tak zvrací v teror, který běženci páchají na domorodcích. Zdá se, že sebereflexe ani tentokrát nestačí na to, aby si dnešní vůdci a vůdkyně uvědomili, do jaké míry jsou ve své pseudohumánní obluzenosti odpovědni za vzniklou situaci a do jaké míry jsou ovládáni temnými pohnutkami z kolektivního nevědomí, o němž nechtějí nic vědět.
 
                                                                       x
 
V onen tragický „ den hněvu“ Davida Sonbolyho natočil jeden Němec z balkonu video, na němž je tento osmnáctiletý mladík íránského původu zachycen, jak s pistolí v ruce stojí na střeše nákupního střediska. Muž z balkonu mu spílá, volá na něj, že je „podělaný Turek“. Sonboly na to reaguje slovy: Posledních sedm let jsem byl šikanován kvůli lidem, jako jste vy, ale teď mám zbraň, a pomstím se vám!
            Bylo to zřejmě v bezděčné snaze utlumit pocit hrůzy z tak vražedného zoufalství, že mně v této souvislosti zcela nepatřičně přišla na mysl jedna dětská říkanka, která začíná slovy:
 
„Když jsem já sloužil to první léto,
vysloužil jsem si kuřátko za to.
A to kuře krákoře, běhá po dvoře,
má panenka pláče doma v komoře“
 
A když dotyčný služebník pokračuje ve službě, vyslouží si v dalších letech kachničku, husičku, vepříka atd.
Říkanka končí:
 
„Když jsem já sloužil to poslední léto,
Vysloužil jsem si děvčátko za to.“
 
Tato dětská říkanka je zjevnou obdobou Jákobovy sedmileté služby u Lábana, díky níž měl Jákob nakonec získat svou milovanou Ráchel. David Sonboly tuto službu zjevně nezvládl. Je otázka, jak moc se snažil, jaké překážky mu v tom bránily a zda byl tak pracovitý a trpělivý, jako byl Jákob. A zda neměl svou službu raději vykonávat v prostředí, které by mu bylo bližší. Na střeše nákupního střediska se ocitl v konfrontaci s domorodým Němcem, který mu dal jasně najevo, že jím pohrdá. David Sonboly tam stál se zbraní v ruce, aby dal průchod svému pocitu méněcennosti a frustraci z toho, že se mu nepodařilo svou „sedmiletou službu“ zvládnout.
            Když někdo úspěšně absolvuje sedmiletou službu, může být odměna za ni větší nebo menší, ale přinejmenším ho uschopní k tomu, aby ovládal běžný “savoir vivre“ a dosáhl v životě jisté míry uspokojení. Dnešní „umění žít“ spočívá především ve schopnosti vést každodenní, běžný, obyčejný život. Obyvatelé a návštěvnici v Nice si onoho tragického večera si vyšli na promenádu, aby se bavili, povídali si, cestou si dali v předzahrádce některého hotelu kávu nebo zmrzlinu a potěšili se, zejména děti, pohledem na ohňostroj u příležitosti státního svátku. Jedenatřicetiletý Mohamed Bouhlel, tuniského původu, povoláním řidič, zřejmě nebyl takového obyčejného, nicméně svobodného, bohatého a rozmanitého způsobu života schopen. Svými zvyklostmi a možnostmi mu zůstal vzdálen. Sám měl tři děti, s nimiž si mohl rovněž vyjít na procházku. Místo toho povraždil svým kamionem desítky nic netušících lidí včetně deseti dětí. Jestliže mu při jeho zrůdném činu chyběla „rozbuška“, tu mu ochotně dodalo islámské náboženství, které má odlišné pojetí toho, co je obyčejný život, pokud ho vůbec zná.
            Téma obyčejného nebo banálního života (vzpomeňme Obyčejný život Karla Čapka) souvisí se současnými událostmi víc, než je na první pohled patrné. Mezi obyčejným a banálním životem je propastný rozdíl, ačkoli se může zdát, že je to totéž. Oba způsoby života jsou vyplněny běžnými a prostými úkony, jako je nakupování, vaření, chození do práce, pěstování zálib, sledování oblíbených seriálů v televizi a tak dále. Rozdíl spočívá v tom, co bychom mohli označit jako smysluplnost. Ale co je to smysluplný život? Je zřejmé, že zmíněný rozdíl představuje prvořadý problém, na nějž nám sociální vědy dluží odpověď. Není všem lidem dáno, aby vedli mimořádný život. Většina z nás žije prostým životem, který ničím zvláštním nevyniká (to je možná důvod, proč tak bažíme po bizarnostech v životě druhých lidí, jak nám je přinášejí ochotná média). Jde o rozdíl mezi dvěma zcela odlišnými způsoby života: Buď banální až přízemní život těch, kteří neusilují o nic z toho, co je přesahuje (dnes se tomuto způsobu života říká dost nepřesně „konzumní“), nebo obyčejný život těch, kteří v něm nicméně nacházejí smysl. A jsme opět u zdánlivě nesmyslné „metafyzické“ otázky: Co je to smysluplný život? Přitom je zřejmé, že osud celých civilizací vždy závisel na odpovědi na tuto otázku.
 
                                                                               x
 
 Evropa skomírá, protože se odmítá hlásit – byť jen rétoricky - ke svým křesťanským kořenům, což je vzácný případ sebezapomnění ve světových dějinách. (Stačí připomenout zoufalou snahu řeckých novoplatoniků, kteří se v konfrontaci s šířícím se křesťanstvím pokoušeli filosofickými prostředky o udržení tradičního náboženství.) Evropa ztrácí schopnost vědomě rozvíjet svou duchovní identitu a stále znovu se k ní vracet, aby se neztratila v bohatých a rozmanitých projevech svých rozvojových možností. Abychom použili jeden z výroků Evangelia, stává se z ní suchá ratolest, která se oddělila od svého „vinného kmene“. Jelikož však má „pod kůží“ schopnost sebeobnovy (dědictví ukřižovaného a vzkříšeného INRI), je nicméně schopna další renesance. Bránit se nezačne proto, že jsou smrtelně ohroženy hodnoty, na nichž spočívá, ale proto, že by mohla přijít o svůj svobodný a blahobytný způsob života.
            Proces pozvolného úpadku Evropy má za následek renesanci dobyvatelských sklonů islámu, které jsou jeho nejvlastnějším projevem a které se po třistaletém spánku od porážky u Vídně znovu probudily k životu. Davová psychóza, která provází toto probuzení, se opírá o iluzorní představu o slabosti Evropy při pohledu na její četné úpadkové a odpudivé rysy, s nimiž je nucena se dnes potýkat. Jádrem této psychózy je přesvědčení, že stačí pouze zaplavit evropskou pevninu přílivem imigrantů, aby islám ovládl dnešní Vídeň prostředky, jaké vyznává sama evropská politika (idea multikulturalismu a politické korektnosti).
            Situace se zkomplikovala tím, že islámská davová psychóza rezonuje v některých částech a vrstvách Evropy, které jsou k podobným projevům náchylné, a to se týká především Německa, jak je známe z dějin 20. století, a dnes bohužel i Velké Británie, která se dala rovněž do pohybu, a to opačným směrem. Podléhat islámské dobyvačné psychóze, tak jak se to dnes děje, znamená propadat sebevražedným sklonům, provázeným megalomanskými představami o Evropě jako o novodobé Zemi zaslíbené, která si může dovolit otevřít svou náruč každému, kdo po ní zatouží. Potřetí se tak N&##283;mecku nabízí možnost vzít s sebou do pekel zbytek Evropy, tentokrát i s jejím odvážným projektem Evropské unie, na jehož úspěchu závisí bezpečnost a stabilita malých a středních evropských států.
Rekonkvista „na španělský způsob“ se nakonec stane nezbytností. Jestliže se tohoto úkolu neujmou ti slušnější mezi veřejnými činiteli, což se bohužel neděje, protože v záchvatu quasi-humanistické sebeobluzenosti přišli o zdravý rozum, využijí příležitost nejrůznější populisté a radikálové. „Naše západní hodnoty“ pak budou hájit zvlášť odpudiví autisté, kterým jde ve skutečnosti jen o získání moci a vlivu, a to všemi prostředky, jaké se jim naskytnou. Před několika desetiletími vyhlásil jeden vlivný idiot, že pádem komunismu dějiny skončily. Všichni si s úlevou oddechli. Je otázka, jak vydýchají to, co jim dějiny mezitím připravily.
Než dojde k probuzení z tohoto náměsíčního snu, je žádoucí neustávat v „rekonkvistě“ duchovního dědictví, z něhož bude moci čerpat příští evropská renesance.