Psychologická astrologie, Astropsychologie

„To nejlepší, čeho může většina z nás ve fyzice dosáhnout, je, jednoduše řečeno, nechápat na hlubší úrovni.“
W. Pauli (v rozhovoru s J. Mehroem, Wikipedie 1958)

Lidská psychika tvoří jednu ze svébytných, hermeticky uzavřených monád lidského organismu (buňka, jednotlivé orgány, krevní oběh, metabolismus atd.), které svůj potenciál aktualizují prostřednictvím dílčích faktorů. Tyto dílčí faktory představují typické role a vzorce chování, v nichž se psychický život projevuje. Astrologové v nich spatřovali bohy, přidělili jim vlastnosti odpovídající jejich činnosti a charakteru a ztotožnili je s vybranými planetami. Jung je označil jako „komplexy“.

Ale již staří tušili, že to nejsou tyto dílčí faktory, které jsou příčinou dění. Chápali je jako prvorozená znamení stvořeného světa a naznačili tak, že svět je utvářen a ovládán skrze ně. Moderní subjaderná fyzika řešila stejný problém, který vymezila jako vztah celku a částí (Celek a část je název autobiografického pojednání W. Heisenberga), a dospěla ke stejnému závěru, totiž že celek se projevuje prostřednictvím dílčích částí. Na rozdíl od kvalitativního hlediska, jaké používá astrologie, použila fyzika hledisko kvantitativní a označila je jako „kvanta“. Kosmologická příbuznost planet-bohů, psychických komplexů a fyzikálních kvant je nabíledni.

Celek každé monády se projevuje v prostorovém a časovém rozlišení, a tedy jako její jednotlivé části. Celek psychické monády („makromonády“) rezonuje „komplexně“ ve svých dílčích částech (v „mikromonádách“). To znamená, že člověk je v každé své typické roli a v každém vzorci chování obsažen celý, zčásti však zůstává skrytý a neprojevený. Hermetická zásada „Jak nahoře, tak dole“, se tu aktualizuje jako zásada „Jak v celku, tak v části“. Obdobný model můžeme nalézt v hinduistické „Indrově síti“, v níž se celek zrcadlí i v té nejmenší části sítě. Zde je však model obohacen o dimenzi „zjevné – nezjevné“, čili o Jungovo pojetí „vědomí – nevědomí“. Z analytického hlediska je část jen jedním z mnoha prvků celku, přičemž celek je souhrnem všech částí. Z analogického hlediska je komplex zjevná, a tedy projevená (explicitní) obdoba nezjevného, a tedy skrytého, neprojeveného (implicitního) celku, který tvoří jeho pozadí (Bohm). Celek je svébytná a prvotní entita („celek je více než části“), projevuje se však prostřednictvím částí.

Z kosmologického hlediska platí, že „Na počátku byl Logos“ (Jan 1), nestvořený, nýbrž „zrozený“ řád uspořádaný podle optimálních a estetických hledisek (za spoluúčasti biblické Moudrosti), čili Kosmos, který stále trvá jako nepřetržitý proces Stvoření („creatio continua“) a šíří se v rezonančních vlnách od středu monády a znovu se k němu navrací (v duchu novoplatónského prohodos a epistrofe).

Nesmírně významný přínos R. Sheldrakea spočívá v tom, že upozornil na elementární skutečnost, že v každém okamžiku a na každém místě se svět a člověk nachází v určitém morfogenetickém poli (podobném poli elektromagnetickému a gravitačnímu), které je nese, utváří a vede k naplnění jejich inherentnímu záměru (ve smyslu Aristotelovy entelechie). Astrologie znázorňuje tato „morfická - tvarující pole“ jako dvanáct znamení zvěrokruhu (vždy třikrát čtyři základní živly – oheň, vzduch, voda a země). V tomto smyslu tvoří znamení základ všeho jsoucího, které se ve svých potencích aktualizuje v závislosti na typických rolích a vzorech chování, a tedy v závislosti na planetách a jejich konstelacích, které se v nich nacházejí. Domy zvěrokruhu vyznačují oblasti života, v nichž se tak děje.

Planety a ostatní relevantní body zvěrokruhu představují jedinečnou celistvou strukturu, je to svého druhu „biogram“, a tedy scénář, podle něhož se život člověka odvíjí. V každém okamžiku svého života se nachází pod vlivem a působení tvarujících polí, které mu poskytují životní energii, utvářejí ho a vedou ho k uplatnění a plnému rozvinutí vrozených schopností. Psychická monáda se tohoto procesu účastní jako celek, avšak vždy jen skrze své dílčí části, tj. skrze komplexy. Ze struktury individuálního horoskopu lze vyčíst, která tvarující pole jsou určující (jinak řečeno, které živly v tomto procesu převažují), a dále které typické role jsou dominantní, jaké motivy určují průběh a cíl lidského života a jaké vzorce chování vedou k uskutečnění „vnitřního určení“, což je jádrem Jungova procesu individuace.

Z takto načrtnutého obrazu je patrné osudové postavení člověka v „siločarách“ kosmických sil, na nichž je závislý a jimž podléhá („vis maior“). Jeho úkolem je rozpoznat tyto síly a navázat s nimi spolupráci, a to v duchu Platonova „vozataje“ a Jákobova zápasu s Andělem: přijímat s vděčností pozitivní síly, které potřebuje ke svému životu a k jeho dovršení, a vzdorovat těm negativním silám, které mu v tom brání. Je to cesta, kterou staří výstižně označili jako plavbu mezi Skyllou a Charybdou.