Psychologická astrologie, Astropsychologie

Je pozoruhodné, jak se svatá Trojice v principu shoduje s pojetím kardinálních, pevných a proměnlivých znamení zvěrokruhu. Astrologická trojice a čtyři základní živly dávají dohromady dvanáct morfogenetických (tvarujících) polí, tj. dvanáct znamení zvěrokruhu. Toto rozlišení je vyloženě fenomenologické. Proto vyžaduje osobní účast pozorovatele. Závisí na jeho úhlu pohledu, na dané situaci a na dosažené úrovni jeho životní cesty. Tak se mu stvořený svět může jevit ve třech rozdílných, a přece svým významem totožných modech: Jako počátek, z něhož vše pochází, a tedy jako prvotní princip (arche), jako (v rodinné metaforice) Otec Stvořitel čili jako kardinální bod (lat. cardinalis, osa, kolem níž se vše otáčí, stěžejní bod). Jako pevně stanovené, ustálené tvary všeho jsoucího, a tedy jako Syn Otce, čili jako nestvořená („zrozená“) obdoba Otce ve stvořeném světě. Jako „pokračující proces stvoření“ („creatio continua“), a tedy jako plynulý proces tvarování, vytváření nesčetných variant původního Pravzoru, čili jako Duch vládnoucí všemu stvoření. Kristus v mandorle je proto zobrazován v podobě Syna, jehož postava je zasazena mezi čtyři pevná znamení a k nim je vždy přiřazen odpovídající evangelista:

Vodnář: Matouš
Býk: Lukáš
Štír (proměněný v orla): Jan
Lev: Marek.

Jak jsem se už zmínil na jiném místě, v této románské ikonografii došlo během doby k záměně znamení Býka (Lukáše) za znamení Lva (Marka).

Vzkříšený Kristus v mandorle (teprve v této vrcholné fázi své spásné mise může prohlásit: „Já a Otec jsme jedno.“) je zasazen do tetramorfu, jehož čtyři klíčové body vyznačovaly již po tisíce let rovnodennost a slunovraty, a to v souhvězdí Býka, Lva, Štíra a Vodnáře; tato souhvězdí ohlašovala počátky čtyř ročních období. Čtyři hlavní souhvězdí byly ve starověku nazývány „branami nebes“, jimiž procházelo slunce v době rovnodennosti a slunovratů. Bývali jim přiřazováni čtyři velcí proroci nebo významní církevní činitelé, čtyři základní ctnosti, čtyři roční období, čtyři světové strany, a můžeme dodat: čtyři Jungovy psychické funkce. (V. Tydlitátová, Kosmologie Hebrejské bible a starověká židovská tradice).
Chybné ikonografické zařazení Lva a Býka má patrně svůj původ v pořadí, v jakém jsou tato znamení uváděna u Ireneia z Lyonu (2. století n. l.) a u Hieronyma, překladatele Bible do latiny (4. století n. l.). V. Tydlitátová ve své Kosmologii cituje jednoho z církevních otců:

„První tvář lidská značí Matouše, jenž započal své vyprávění /rodokmen Ježíše/ jako o člověku.
Druhá je Marek, v němž je slyšet hlas lva řvoucího na poušti, který ohlašuje Jana Křtitele.
Třetí je býk, předurčuje, že evangelista Lukáš počíná knězem Zachariášem (a jeho obětí v chrámu/.
Čtvrtý je evangelista Jan, který si vzal orlí křídla a pospíchá k vyšším věcem, rozprávěje o Božím slovu.“

Z toho je zřejmé, že evangelista Marek byl omylem uváděn jako druhý, a nikoli jako třetí v pořadí. Ti, kteří od 2. století zobrazovali Krista v mandorle, umísťovali evangelisty v tetramorfu podle tohoto Irenaieova pořadí.

Při charakteristice znamení Vodnáře V. Tydlitátová ve své studii uvádí, že Vodnář byl zobrazován již u Babyloňanů jako člověk (jediná lidská postava ve zvěrokruhu), jemuž z ramen vytékají řeky Eufrat a Tigris. Vodnář ohlašoval příchod životadárných dešťů. To je v rámci astrologické symboliky v příkrém rozporu s tím, že Vodnář není vodní, ale vzdušné znamení. Skutečný význam tohoto znamení je třeba hledat v analogii se zmíněnými dešti. Autorka v této souvislosti poznamenává, že tyto deště přicházely prvního měsíce švat, kdy „Mojžíš sdělil synům Izraele vše, co mu Hospodin přikázal“ (Dt 1,3). Tóra předaná dětem Izraele v měsíci švat tak připomíná oživující vody padající z nebes ve dnech Vodnáře.
„Oživující vody“ Vodnáře mají tedy symbolizovat živoucí ideje a myšlenky, jimiž je možné se řídit tak, jako je tomu v případě Tóry.
V poznámkách ke komentáři ke knize Stromata Klementa Alexandrijského se M. Šedina zmiňuje o výrazu „pitné myšlenky“, jenž se vyskytuje u Filona Alexandrijského: „Filon vykládá alegorický význam biblického města Šét, které znamená potismos, tj. ›zalévání‹ pitnou vodou moudrosti (potismo sofias).“
Vodnář je vzdušným znamením odpovídajícím v Jungově tetramorfu funkci myšlení, jeho „živoucími vodami“ jsou tedy myšlenky, které podobně jako jarní deště zavlažují vyprahlou lidskou mysl.

Kristus v mandorle, Špýr, kolem roku 1220