Psychologická astrologie, Astropsychologie

V individuálních horoskopech můžeme mezi dramatis personae často objevit některé výrazné postavy řecké mytologie. V horoskopu Martina K. lze na první (často jen orientační) pohled objevil mýtickou postavu Endymiona, krásného mladíka, který se stal milencem bohyně Selene-Luny a jako takový jejím zajatcem. Slunce v Panně (v konjunkci s Merkurem) se tu nachází ve 4. domě, což je místo příslušející Luně a představuje lůno, lůžko, byt, domov, rodinu, ale také jeskyni, a právě tam skryla bohyně Selene svého miláčka, aby ho měla jen pro sebe.



Martin K.
Redukovaný horoskop
Koch
Sarastro
 
Luna zcela zjevně vládne scénáři životního příběhu, jak se odráží v horoskopu, neboť zde zaujímá postavení držadla vědra a AC protíná znamení Raka. Luna je v opozici k Neptunovi ve 4. domě, tj. v prostoru zmíněné jeskyně, kde její bledé světlo vytváří na stěnách jeskyně obluzující a zlověstné obrazy (Verlaine: „La Lune, maligne a soi…“). Endymion je jimi natolik okouzlen, že spí s otevřenýma očima.
 Při pátrání po určujícím motivu příběhu je možné se nechat vést Cheironem, který ukazuje na zraněná a slabá místa, která se stávají hybným motivem ve snaze je „vyléčit“ a napravit. V našem případě je Cheiron v konjunkci s Martem, a to ve 4. domě, čili ve zmíněné jeskyni.
O traumatizovaném Martovi vypráví pohádka o Perníkové chaloupce. Jeníčka tu neukrývá Selene, ale její temná obdoba - Ježibaba. Když se Jeníček odhodlá k odporu, Ježibaba si ho s pomocí Mařenky uvaří a sní. Je zřejmé, že traumatizovaný Jeníček nemá dost sil na to, aby se vymanil z moci zlé Černé Luny, potřebuje k tomu nutně pomoc Mařenky, své Animy (v Jungově smyslu), podobně jako Beethovenův Florestan závisel na pomoci Fidelia, své věrné ženy převlečené za chlapce, jinak by mu hrozila smrt. Zraněný Uran naznačuje, že úlohou Jeníčka je sebrat odvahu a pomocí své vnitřní ženskosti se vymanit ze závislosti na „pernících“, jaké mu nabízejí panovačné a poživačné ženské bohyně a démonky.
Démonka, která Endymiona uvěznila, je Luna ve svém temném a zhoubném aspektu, kterou Mezopotámci nazvali Lilitou. V našem horoskopu se nachází ve znamení Střelce a v konjunkci s Dračím ocasem, což znamená, že se zde vyskytuje v té nejarchaičtější a nejděsivější podobě, a to jako Gorgona. Bílá Luna /Selene, Pluto a Černá Luna/Lilita tvoří velký (ohnivý) trigon, přičemž Černá Luna/Lilita/Gorgona je v kvadratuře na Slunce (v konjunkci s Merkurem). Tím je Endymionovo znevolnění zpečetěno.
Jiný příměr, který nás může v této souvislosti napadnout, je klokaní vak, v němž „věčně mladý“ klokánek přebývá, nerad jej opouští a na svět se dívá z jeho perspektivy. Důsledky takového postavení si lze snadno domyslet. Endymion se jen obtížně odpoutává od svého mateřského prostředí, a i když se v dospělosti účastní života, spí v něm s otevřenýma očima a myslí spíše na krásné chvíle, které tráví v „jeskyni“ s milovanou Lunou, než na to, jak se prosadit v tak nevlídném „otcovském“ světě.
Úkolem Martina K. je tedy vymanit se z maternálního područí, opustit jeskyni nebo klokaní vak a odvážit se jít svou vlastní cestou, především za pomoci svého zraněného, ale o to odhodlanějšího Marta. Použijeme-li zde schéma archetypického „Jákobova zápasu“ s vesmírnými silami, které působí skrze dominantní komplexy horoskopu, pak jeho hlavní momenty jsou tyto:
Nejprve musím přijmout mateřskou péči, bez níž bych nepřežil, ale nechci na ní zůstat závislý a rozhodně nesmím upadat do spánku s otevřenýma očima.
 
(Z korespondence)
Martin K.:
„Tvůj ›mýtotvorný‹ výklad příběhu toho „maminčina mazlíčka“ mě jako fyzika vedl k zamyšlení nad souvislostí mezi kvantovou fyzikou a astrologií. Jde například o analogii mezi planetami, komplexy a kvanty. Protože Planckova konstanta, která měří velikost základního kvanta, má rozměr momentu hybnosti, měly by mít podobnou vlastnost i bohové jako planety a psychické komplexy. Tedy že jsou zdrojem pohybu ›na místě‹. Ale nejsem si v tom příliš jist.“
 
R. S.:
„Cheiron v konjunkci s Martem: Atrofie, která má sklon k hyperaktivitě, ale Mars se občas zalekne a znejistí.
Hyperaktivita je způsob, jakým se traumatizovaná planeta pokouší uplatnit nebo prosadit. V Tvém případě však míří, jak se mi zdá, k jádru věci. Planckova konstanta se v jistém ohledu podobá planetám a relevantním bodům horoskopu. Domnívám se, že tu jde především o vztah celku a jeho částí. Celek se projevuje vždy jen skrze části. A některé části musí být konstantní. Tak je Mars v horoskopu konstantní a je hybný vždy na daném místě. Jinak bychom se v jeho působení nedokázali vyznat.
To měl zřejmě na mysli Planck, když stanovil konstantu. V astrologii jsou konstanty dané jako postavení planet a ostatních důležitých bodů horoskopu. Proto není třeba je stanovovat. Je to osudová záležitost na tvarujících (morfogenetických) polích vesmíru, jak jim říká Sheldrake. Goethe jen tak utrousil: „Rozhodující je konstantnost fenoménů“, co si o tom myslíme my, je vedlejší. A co dál? Pascal poznamenal, že člověk je jako třtina ve větru se klátící, ale na rozdíl od ní o tom ví. Ví, že je hercem scénáře, který on sám nenapsal, ale může se stát režisérem svého „představení“. A Jung k tomu dodává něco velmi důležitého: Přinejmenším z poloviny se na tomto dramatu podílejí transcendentní síly. Náš životní příběh je jen zčásti pozemsky lidský, z větší části je jednoduše řečeno „mytologický“. Proto si herci v řeckém divadle nasazovali masky bohů. Byl to opět Goethe, kdo přesně vystihl vztah mezi všedností a poetičností, když nazval svou biografii Báseň a pravda. V posledním zdejším vydání vyšla kniha pod názvem Báseň i pravda. Tak to však vpravdě není. Není to báseň, k níž se přidá něco pravdivého. Je to báseň, která říká pravdu, a pravda, která se vyjadřuje poeticky. Je to ozvěna někdejšího vztahu mezi tím, co Řekové označili jako bipolaritu Logos/Mythos. Tento vztah stále trvá, ke škodě civilizace, která ve snaze o holou pravdu zrušila Mythos, a tím zbavila svět veškeré poezie. Žádná holá, takzvaně objektivní pravda neexistuje, a pokud, pak jen jako pravda neandrtálské provenience.
 
Když se podívám z tohoto hlediska na Tvůj scénář, jeho mytologie vystupuje jasně do popředí. A tak je tomu s větší či menší názorností ve všech horoskopech. Vykládat horoskop čistě personalisticky, je zcestné. A to se týká veškeré fenomenologie. Stále znovu nás to nutí vracet se k elementárnímu poznání, za které vděčíme Jungovi, totiž že člověk je podvojná bytost. Když v Psychologii přenosu pojednává o alchymickém coniunctio mezi mužem a ženou, píše:
 
„Bylo by omylem se domnívat, že osobní setkání partnerů je ve vztahu tím nejdůležitějším. Nejdůležitější je ve skutečnosti vnitřní setkání muže s Animou a ženy s Animem… Tyto postavy jsou jako archetypy nejméně z poloviny kolektivními a neosobními faktory.“
 
Člověk je bytost imanentní i transcendentní, z jedné části pozemská a smrtelná (Kastor), z druhé nebeská a nesmrtelná (Polydeukes). Transcendentní tkanivo jeho příběhu lze vyčíst z jeho horoskopu, z konstelací bohů-archetypů-komplexů. S tím, jak se uskutečňují (v rámci entelechie) v životě člověka, se rozvíjí i jeho pozemský příběh, který je jimi tvarován.