Psychologická astrologie, Astropsychologie

V literárním díle Hermana Melvillea se prolíná jeho psychické založení (patrné z jeho horoskopu) spolu s kritickým pohledem na soudobou „křesťanskou civilizaci“ a s jeho literárními postavami.
V novele Billy Budd se Melville přesouvá ze starozákonního světa Bílé velryby do světa novozákonního, v němž se ambivalentní Jahve rozštěpil na Ježíše Nazaretského, který se smrtí na kříži a zmrtvýchvstáním stal Spasitelem, a na jeho odpůrce – ďábla. Dobro a zlo zde na rozdíl od Bílé velryby nabývá jasně vymezené konkrétní podoby dvou protikladných lidských bytostí.
V novele se setkáme především s postavou „Fešáckého námořníka“ Billyho Budda, pohledného, upřímného a nevinného mladíka, jehož jedinou nápadnou vadou je sklon ke koktání, který se ve chvílích rozrušení projevuje neschopností reagovat na vzniklou situaci slovy. Tato vada, která se Billymu stane osudnou, svědčí podle Melvillea o tom, že od samého počátku je v příběhu přítomen onen „nactiutrhač, onen závistivý Škůdce z rajské zahrady“. „V každém případě,“ říká Melville, „zde jistě podstrčil svou navštívenku, aby nám připomněl: I já zde mám svůj podíl.“
Protějškem Billyho Budda je zbrojmistr Claggart, který k němu pojal bezdůvodnou a nepochopitelnou zášť. Melville o ní říká:
 
„Neboť co může mít více povahu tajemné záhady než taková spontánní a hluboká antipatie, jaká se v některých smrtelnících rodí při pouhém spatření jiného smrtelníka, ať už je jakkoli neškodný.“
 
Claggart Billyho křivě obviní z přípravy vzpoury a při konfrontaci s Claggartem před kapitánem Verem není Billy schopen se vyjádřit, a tato do nebe volající nespravedlnost ho rozhořčí natolik, že zbrojmistra uhodí, a ten na místě zemře. Billy je odsouzen a pověšen na ráhnu lodi, na níž dosud sloužil. Kdyby byl Billy Budd schopen se před soudem bránit nařčení, nemusel by pravděpodobně zemřít. Příčinou jeho tragické smrti byl nedostatek křesťanské schopnosti snášet zlo, a to i v těch nejhorších podobách, jako je křivé nařčení. Jeho nevinnou oběť jako by si Melville nicméně vynutil, aby tak mohl dát plně najevo svou nespokojenost s nedokonalostí pozemské spravedlnosti, a to jak v případě starozákonního Jóba, tak i v případě Billyho Budda. „Křesťanský svět“ klade často do protikladu ke světu takzvaných divochů, mezi nimiž strávil jako námořník jistou dobu (dokonce mezi lidojedy), a jak to ukazuje na postavě Kvíkvéga z Bílé velryby; je to svět, který má své nesporné přednosti.
Ať už by k obětování nevinného „Fešáckého námořníka“ došlo jakkoli, je to ve skutečnosti oběť, která koresponduje s postavením Černé Luny/Lility v konjunkci se Sluncem v Melvilleově horoskopu. Je to „oběť slunečního hrdiny“ v náhradní formě literárního díla. Tato oběť se zrcadlí ve zmíněné konstelaci. „Bílá Luna“ je symbolem rození, růstu a rozkvětu; Černá Luna je jejím pravým opakem, a tedy symbolem zanikání, chřadnutí a zmaru.
V babylonské a židovské mytologii se tato vesmírná ničivá síla objevuje v podobě Lility, lunární démonky, která usiluje o zničení všeho, co se rodí, především dětí, a maří tvůrčí projevy mužské sluneční energie. Jak je patrné z Eposu o Gilgamešovi a z rabínských textů, v nichž je Lilita označena za „první Adamovu ženu“ (odmítla se mu však poddat, chtěla být i při milování „nahoře“). Především však Lilita svádí muže, aby je posléze zahubila.
Postavení Černé Luny/Lility v aspektu na ostatní, zejména osobní planety, naznačuje přítomnost tématu, který lze označit jako zanikání, chřadnutí a zmar (J. de Gravelaine, jedna z prvních autorek na téma Lility, hovoří o strachu z kastrace, o psychické ochablosti, zábranách v činnosti a o snaze vyhnout se jejímu vlivu útěkem: s tím zřejmě souvisí obraz „Požírající matky“; hebrejsky znamená Lilita „démonickou ženu“; jungovsky orientovaná L. Livaldi-Launová ji označuje za neintegrovanou Animu v mužské psychice a za Stín v psychice ženy (viz její knihu Lilit-Setkání s bolestí). Viz rovněž můj pokus o zpracování tohoto tématu ve stati Černá Luna-Lilita (Podobnosti).
Každé téma, které se vyskytuje v nativním horoskopu nebo během transitů má tendenci se realizovat také navenek, přičemž závisí na mnoha okolnostech, zda vůbec a jakým způsobem se tak stane. Aby se dotyčný vyhnul ničivému setkání s touto démonickou silou na tělesné úrovni, je žádoucí, aby se pokusil čelit této hrozbě i na dalších úrovních – psychické, mentální a duchovní. Jedním z možností je zpracovat toto téma uměleckou formou a nabídnout sám sebe v podobě náhradní oběti. Právě to byl případ Melvilleova Billyho Buda. Podobný případ můžeme pozorovat také v případě J. W. Goetha, především v souvislosti s jeho románem Utrpení mladého Werthera.
Richard Friedenthal líčí v Goethově životopise, jak Goethe přišel na svět:
 
„porod byl těžký, trval tři dny. Goethe přišel na svět téměř bez života, „úplně černý“, jak později vyprávěla matka, ve skutečnosti však spíše fialový, jak se nemohl nadechnout… Lékař při porodu nebyl, pouze porodní bába, prý nešikovná, a babička… Třepaly dítětem, třely mu vínem srdeční krajinu. ›Radová, on žije!‹ zvolala stará paní, když dítě otevřelo oči.“ (R. Friedenthal, Goethe)
 
 
Jako by si Lilita v podobě „nešikovné“ porodní báby přišla pro své dítě již při narození, jak se tak často stává. Její druhý pokus zaznamenáváme v době Goethova dospívání, kdy se Goethe na smrt roznemohl. Tenkrát mu pomohla slečna Klettenbergová, která ho zároveň seznámila s alchymií, s dílem Swedenborga a jiných hermetických autorů. Teprve potom přichází největší pokušení ve vztahu k Lottě Kestnerové, a právě tehdy se Goethovo milostné trápení převtělí v příběh mladého Werthera. Goethe zahoří láskou ke vdané ženě, a protože vztah zůstává nenaplněný, Goethe prchá, tentokrát tak, že si jako Werther vpálí kulku do hlavy.
Johann Wolfgang Goethe, horoskop narození
Pramen: Astro-Databank





V Goethově horoskopu je Slunce (5° Panny) v těsné konjunkci s Černou Lunou-Lilitou (6°) a v opozici s Lunou v Rybách (12°). Tato vskutku osudová konstelace uvádí světlé a temné stránky ženství do tak ostrého protikladu, že se stává trýznivým, zvláště tehdy, když se Slunce ve spojení s Černou Lunou-Lilitou ocitá tváří v tvář ženě-Luně, do jejíhož obrazu, ať už ji představuje kterákoli žena, se neodbytně promítá podoba Lility.
Goethe je ženami fascinován, navazuje vždy hned několik milostných vztahů najednou (Venuše v opozici s Jupiterem), flirtuje s nimi, posílá jim své básně a stále znovu se s nimi pokouší sblížit. Jakmile však vztah dospěje do stádia, kdy je třeba se rozhodnout, prchá. Tak tomu bylo v případě Bedřišky Brionové i Lili Schönemannové, s níž byl dokonce již zasnouben.
Před dalším svým osudovým vztahem, k Charlottě von Stein, prchá do Itálie. Goethe přežije, ale není ušetřen toho, že jeho syn August, jediný přeživší z pěti dětí, umírá během své vlastní „italské cesty“. Stín „démonické ženy“ Goetha provázel během celého jeho života. Jestliže se mu nakonec přece jen podařilo se trvale sblížit s ženou, byla to bývalá tovární dělnice Christiana Vulpiusová, s níž byl dokonce schopen uzavřít sňatek. Byla to žena, která svou přirozenou živostí a nekomplikovanou povahou zřejmě vyvažovala temné stránky ženství, jak je Goethe prožíval, dokonce zachránila Goethovi život během francouzského vpádu do Výmaru.
   
Všimněme si blíže konjunkce Slunce a Černé Luny/Lility. Goethe pociťoval tento komplex jako nesmiřitelný protiklad vlastního nitra:
 
„Dvé duší mi, ach, v mé hrudi přebývá
a od sebe se touží odtrhnouti.“
 
Jedna duše touží jen po samých požitcích a rozkoších, druhá směřuje vzhůru, do duchovního světa. Je tomu podobně jako v případě klasického Sokratova spřežení, v němž každý z dvou koní představuje opak druhého. Faust a Mefistofeles jsou literárními postavami vzniklé z takto pojatého rozdvojení. Jako divadelní režisér ztvárnil Goethe Lilitu v podobě renesančního kavalíra. Ale v Třetím, antickém dějství druhého dílu Fausta je Lilita zobrazena jako Forkyas (jedna ze tří sester s jedním okem a jedním zubem, s nimiž se setká Perseus na cestě za Gorgonami). Forkyas přichází oznámit Heleně, že bude za trest popravena a také její družky stihne stejný osud. Forkyas je zde vylíčena jako stvůra.
 
Helena: „Zjev divnodivný“; „mate zrak i představu!“; „příšerné to stvoření“, „dutý, krhavý má zor“.
 A její družky: „Tys mrtvol chtiva, sama hnusně mrtvolná!“
„Vím, Harpyje tě krmily svým výkalem.“
 
Na konci Třetího dějství Forkyas „odhrne masku a závoj a stojí tu v podobě Mefistofela“ (jungovsky řečeno, v podobě jejího Anima, tedy svých mužských vlastností).
 
Goethův Faust je příběh o tom, k jakým tragickým důsledkům vede spolčení s druhou, temnou polovinou lidské přirozenosti: Faust zneuctí Markétku, která zabije své dítě a je odsouzena k smrti, a on sám se stává několikanásobným vrahem a nakonec despotickým vládcem.
Bez přehání lze říci, že je to příběh samého Goetha na jeho „vnitřní cestě“, kdy psal svůj „bildungsromán“. Goethe dlouho váhal, jak má sám se sebou naložit, zda se má potrestat věčným zatracením, nebo se mu snad podaří nalézt nějaký důvod, proč by mohl být v poslední chvíli zachráněn. Ačkoli Mefisto má na Fausta plné právo, povolá Goethe anděly, aby Mefistovi před nosem uzmuli „to, co je na Faustovi nesmrtelné“ a ti to odnášejí to do nebe, s odůvodněním, že:
 
Jen ten, kdo se po celý svůj život usilovně snaží,
může být spasen.
„Nur den, der strebend sich bemüht,
Den können wir erlösen.“
 
Zda bude toto zdůvodnění shledáno jako dostatečné, o tom rozhodnou ony „nebeské moci“, o nichž zpívá Goethův harfeník.
 
Z hlediska Jungovy psychologie nejde o problematiku Stínu, jak by se mohlo na první pohled zdát, nýbrž o Animu, o niterné ženství, které má vyloženě ďábelský charakter. Jak je patrné z Goethova horoskopu, jeho Slunce se nachází v nejtěsnější blízkosti s Černou Lunou/Lilitou. Tato démonická síla projevuje sklon ovládat lidské vědomí a vůli. Goethe sváděl s touto ďábelskou silou zápas po celý svůj život. Jako „zbraň“ zvolil své literární nadání. Námět byl zdánlivě jednoduchý: Vylíčit, co by se mohlo stát, kdyby zaprodal svou duši ďáblu, jinak řečeno, kdyby podlehl jeho nabídkám v duchu evangelijního pokoušení ďábla na poušti, které vždy znovu zaznívá při křtu: Toto vše ti dám, jestliže se mi podřídíš. Přesto, že pokušení bylo značné, a Goethe si mohl vyzkoušet leccos z toho, co Mefisto nabízel, při svých životních eskapádách, dokázal tomuto tlaku odolat, a připsal tak další kapitolu do knihy o Jákobově zápasu s „nebeskými mocnostmi“.
Napůl vážně a napůl ironicky Goethe prohlásil: „Jsem spasitelem Němců“. Ti však na jeho varování nedbali. Vnucuje se myšlenka, že to, co se v Německu odehrálo ve 30. a 40. letech minulého století, se mnohem více podobá trestu, jaký by si býval Faust zasloužil.
Přísně vzato, omilostnění by si Faust zasloužil, kdyby se výslovně distancoval od Mefista a projevil účinnou lítost, jak to vyžaduje církev. Goethe jako autor byl dost rafinovaný, aby Fausta včas zbavil jasného pohledu na svět. Poslal za ním Starost, čili ztělesnění toho, co nám kalí zrak ve zmatcích každodenního života. To Fausta do jisté míry omlouvá. Jsou tu však jeho heroické výlevy, jakých se Goethe sám po celý svůj život štítil. Dnes by dokonale zapadly do repertoáru pozitivistů, materialistů a budovatelů šťastné budoucnosti pro miliony lidí. Faust se před Starostí vychloubá svou zdatností a vysmívá se „věčnosti“:
 
„Pozemský okruh s dostatek mi znám;
k zásvětí zatarasen výhled mám.
Bloud, kdo tam zírá mžouravými zraky,
o lidech blouzní kdesi nad oblaky.“
…..
Nač by mu bylo ve věčnu se topit!
Co poznává, to rukou může chopit.“
 
Slepý Faust se opájí představami o tom, jak masy dělníků pod jeho vedením budují hráze „krajiny, která bude jako ráj“. Na to mu Mefisto, polohlasem, sděluje:
 
„Mám hlášení z těch kob,
že nejde o příkop, však hrob.“
           
Tragedii uzavírá Goethe verši, v nichž lakonicky shrnuje svůj fenomenologický pohled na svět:
 
„Příměrem pouhým je
pozemské dění;
co pomíjivé – zde
v skutek se mění;
co popsat není lze,
 jménem tu již;
 
Jak to Goethe vyjádřil jinde: Vše pomíjivé je jen podobenstvím, veškeré fenomény jsou jen proměnlivé podoby (metamorfózy) Prafenoménu; ten je nezjevný a nelze jej popsat; vyznačuje se však plnou skutečností, zatímco vše jsoucí se na této skutečnosti jen podílí.
K tomu je přiřazena, bez bližší návaznosti, okřídlená věta:
 
„Za věčným ženstvím jsme
neseni výš.“
 
V teologii Jana od Kříže je tomu zcela opačně: muž se vztahuje k duchovním výšinám skrze svou duši, a tedy skrze svou vnitřní ženskost (Jungovu Animu), a to jako ke svému duchovnímu Ženichovi. Duše se vzpíná k duchu, který ji stvořil. Tak je tomu i v teologii Terezie z Avily i v krajní, mučednické podobě, u Edity Steinové. Aby Goethe uchránil Fausta, a tedy i sebe sama, od pekelného ohně, stal se ze „starého pohana“, jak sám sebe někdy označoval, „Doktor Marianus“, a ten chválí Pannu Marii za její milosrdenství, díky němuž byl Faust spasen:
 
„Kéž kdo dobrý, ctít ji zná,
sluhy, nás, kéž daří
panna, matka, královna,
bohyně svou září.“
 
Goethe by se asi podivil, kdyby mu bylo dáno poznat, že se stal ctitelem „Nanebevzaté“ více než sto let před vyhlášením dogmatu o Nanebevzetí Panny Marie (1950).