Psychologická astrologie, Astropsychologie

jsou dva způsoby, jak se vyhnout psychóze, která znamená, že člověk je ovládán vesmírnými silami, jejichž původ mu zůstává neznámý, a v důsledku toho mu hrozí nebezpečí, že se s nimi bezděčně ztotožní a stane se buď jejich nástrojem, nebo obětí.
     Kosmologie usiluje o uspořádání vztahu člověka k vesmírným silám. Příkladem je čínské TAO, které se člení na JANG a JIN, dva principy, které jsou protikladné, avšak komplementární. Pomocí příbuzné techniky I-Ťingu můžeme sledovat, jak veškeré jsoucí vzniká z TAO kombinacemi uvedených dvou principů.
     Náboženství je způsob, jak zaujmout vůči vesmírným silám osobní vztah. Příkladem je židovské náboženství. TAO se zde stává Osobou – Otcem – Stvořitelem – Bohem. Podle Vergilia si bohy sami volíme (Feurbach má z poloviny pravdu). Této volbě však předchází určitá psychická struktura, která je součástí každého stvoření a podle které se následně utváří představa božství. Židé jsou „vyvoleným národem“ v tom smyslu, že jejich kolektivní psychická struktura má vrozenou, a to znamená osudovou dominantu, která v astrologické symbolice odpovídá planetě Pluto. Proto má Jahve, starozákonní „obraz Boží“, vlastnosti, jaké se významově vážou k této planetě. Prvotními obrazy Jahveho-Pluta byla pozemská příšera Behemot a vodní příšera Leviathan židovské mytologie. Náboženský život se rozvíjel nejprve po linii bohabojnosti (mysterium tremendum) a později respektu k Posvátnu. Takto utvořený makrokosmos má podobu Jahveho-Pluta. Ve spojení se Saturnem (tradiční židovskou hvězdou) vzniká TORA jakožto Zákon, jejž je nutné dodržovat, má-li pospolitost přežít. Vztah mezi Jahvem a člověkem je podmíněn dialogem, vzájemným respektem a poslušností.

V řecké mytologii si trojice božských sourozenců rozdělila vládu tak, že Zeus vládl na zemi, Poseidon vládl mořím a Hádes byl pánem podsvětí. Židovská mytologie byla svým pojetím Stvořitele nejblíže řeckému Hádovi. Ten byl označen jako Pluton-Bohatec, z jehož rohu hojnosti pocházelo veškeré jsoucno. A to jak dobré, tak zlé. Světlo i temnota. Život i smrt. Takto se vyvinul obraz Stvořitele, který má dvojakou, ambivalentní povahu. Nabízí svému stvoření ze své pravé ruky dobro, z levé ruky (sinister) zlo. Vše závisí na tom, z které ruky přijme člověk, co mu Stvořitel nabízí.
     Z tohoto letmého srovnání řecké a židovské mytologie vyplývá, že astrologický symbol Pluta lze považovat za modifikovaný obraz řeckého Háda a starozákonního Jahveho. Převratnou událostí ve vývoji obrazu božství byla proměna ambivalentního Jahveho na Krista a Antikrista při vzniku křesťanství. Vzhledem k tomu, že Betlémskou hvězdu tvořila konjunkce Jupitera a Saturna, reprezentují tyto dvě planety světlou a temnou stránku Stvořitele. Odtud se zřejmě odvíjelo kladné hodnocení Jupitera a záporné hodnocení Saturna. Tento kosmologický vývoj astrologické symboliky Pluta, Jupitera a Saturna je třeba mít na zřeteli při jejich výkladu, neboť tento vývoj se stále znovu opakuje v životě každého člověka. Sekularizace tento původní význam jen setřela a zredukovala. To se ostatně týká všech planet v horoskopu. Můžeme parafrázovat Junga: Bohové se stali věcnými faktory a ovládají jednotlivé orgány lidského těla.

Chceme-li pochopit „židovskou otázku“ včetně holocaustu, musíme vzít v úvahu nejprve vlastnosti a vzorce chování odpovídající astrologické symbolice Pluta (navíc v souvislosti se Saturnem):
První charakteristický rys Pluta lze přirovnat k semeni stromu: vrozené „vnitřní určení“ (javor, nebo dub) – zrození – rozvinutí – ovoce (dovršení) – zánik – obnova.
Nejnázorněji se charakter Pluta zračí v té části těla, která mu v rámci korespondencí odpovídá; je to část, skrze niž přichází na svět nový život v podobě dítěte, a zároveň se skrze ni tělo zbavuje všech nepotřebných látek.

Jedním slovem:
život – smrt, světlo – tma, dobro - zlo
Základní momenty plutonského procesu:
zrození – rozvinutí – dovršení – zánik.
Rozvinutí plutonského tématu má charakter proměny:
štír – orel (symbol apoštola Jana), housenka – kukla – motýl.
Pluto se prosazuje jako neodbytná tendence pokračovat ve vývoji v souladu s autentickým, inherentním záměrem stvoření.
Hlavní témata: moc - bezmoc, tvorba - ničení, zkáza - obnova (v souvislosti se Saturnem: řád - neřád, tradice - svévole, identita - ztráta identity).
Pro Řeky byl Pluto Bohatec, z jeho „rohu hojnosti“ pochází vše, co má opravdovou Hodnotu; to, co je hodnotné, odděluje od toho, co je přežilé a nepotřebné.

Řešení „židovské otázky“ spočívá ve zvládnutí načrtnuté symboliky Pluta.
Astrologický symbol Pluta je pouze jednou z mnoha koncepcí prvotní vesmírné síly v procesu stvoření, není to ani zdaleka pouze astrologický problém. A není to pouze židovský problém: každý člověk bez rozdílu má v horoskopu vyznačený tento psychický faktor a je proto nucen se s ním vyrovnat na svůj způsob.
Nezvládnutá symbolika Pluta zahrnuje:
Zánik osobního vztahu k vesmírným silám;
smrt, po níž nenásleduje obnova;
nedodržování Zákona ustanoveného úmluvou s „vis maior“;
nerespektování souladu mezi makrokosmem a mikrokosmem;
vývojové deformace organické i dějinné;
jednostrannost, jednolitost, totalitní moc;
Nadčlověk-podčlověk jako deformace bipolarity lidské existence;
redukce Hodnoty pouze na zlato, majetek a moc;
židovská sebenenávist, antisemitismus, holokaust.

Pluto z hlediska Goethovy „metamorfózy rostlin“:
Zárodek – plod.
Zárodek („die geprägte Form“) – evoluce („die Folge“) – stupňování („die Steigerung“, „léta učednická“, „léta tovaryšská“, léta zralosti) – květ („nejkrásnějším květem lidských dětí je osobnost“).
Jung pojal proces rozvinutí zárodku - „vnitřního určení“ jako individuaci, vydělení jedince z masy.
Pluto symbolizuje počátek (arche), který se má plně rozvinout (entelechie), a to podle inherentního záměru (teologicky: Prozřetelnost). To, co je v souladu s makrokosmickým řádem, a je tedy autentické, se dovrší, kdežto to, co je s ním v rozporu, zanikne (dinosauři, Neandertálci).
Ve spojení Pluta se Saturnem se inherentní záměr Prozřetelnosti odráží ve výrocích starověkých mudrců a proroků, v Mojžíšově Desateru, v Zákonu-Tóře a ve všech kosmologiích, náboženstvích a etických kodexech.

Pluto na základě zkušeností 20. století:
Krajní antagonismus: Život, nebo smrt.
Nezvládnuté plutonské síly v podobě sebevražedných záchvatů Japonců během války v tichomoří; ty bylo možné zkrotit pouze za cenu obrovských ztrát na životech na obou válčících stranách, nebo homeopaticky: něčím podobným, avšak silnějším, tj. „plutoniem“.
Pluto 1 (německý nacismus) versus Pluto 2 (ruské samoděržaví): Bitva u Kurska jako gigantomachie. Moc plutonského typu je pouze jedna jediná, a žádná jiná, proto je totalitní. Rozdílná pojetí Pluta a jeho atributů se v politické oblasti buďto tolerují, nebo se střetnou ve zničujícím zápase o dominanci.
Způsob, jakým si Hitler počínal během 2. světové války, v sobě obsahoval od samého počátku plutonský sklon k sebezničení, který se v průběhu války stále více prosazoval.
Komunistické totalitní režimy v Evropě vítězně umrtvovaly život a spěly tak vstříc sebezničení. Proto neunesly konfrontaci se zásadovým postojem Západu (Reagan).

Průběh (timing) časoprostorové aktualizace tohoto tvarujícího faktoru je vysoce specifický. Ve srovnání s ním symbolizuje Jupiter pohyb, který míří stále kupředu, přičemž naráží na Saturna s jeho omezeními a překážkami. To vede k tomu, že se v určité fázi obrací nazpět a jeho pohyb se tvaruje do kruhu (cyklu) a do spirály. Pluto si naproti tomu nese jako tvarující faktor mez svého rozvinutí v sobě samém. Projevuje se to tím, že v okamžiku dovršení určité fáze (kairos) naráží na svou vlastní mez a směřuje nazpět (Herakleitova enantiodromie). V japonském, vypjatě plutonském prostředí, se tento druh energie obrací proti sobě samé ve formě obřadné sebevraždy (harakiri). Tak jako předtím dal Pluto vzniknout, nyní ničí. Tento náhlý zvrat lze vyznačit pomocí dvou jupiterských trigonů (trojúhelníků), z nichž jeden míří kupředu, zatímco druhý směřuje opačným směrem. V tom se pravděpodobně skrývá význam židovské šesticípé hvězdy, kterou lze považovat za jeden z typických symbolů Pluta. Řešení tohoto fatálního kosmologického problému – ambivalentního Stvořitele („Já nechávám vzejít světlo i tmu.“ Iz 45) – přináší křesťanství, a to tím, že v něm dochází – pod Betlémskou hvězdou (Jupiter/Saturn) - k rozštěpu dvojakého obrazu božího na Krista a Antikrista. Tvůrčí pohyb již nemusí končit zkázou (šoa), ale obnovou (vzkříšením). Sionismus zřejmě vzešel z křesťanské motivace, ve snaze vyhnout se svému osudovému určení. Nepřinesl však jeho rozřešení, pouze přenesl týž problém do nových rozporuplných (palestinských) podmínek.

(Závěrečná poznámka)
Je třeba znovu zdůraznit, že všechny vlastnosti, procesy a krize spojované se symbolikou Pluta se na mikrokosmické rovině odehrávají v duši každého člověka, a to v životní oblasti, vyznačené postavením Pluta v příslušném domě horoskopu, a jsou tvarovány podle odpovídajícího znamení a v závislosti na aspektech Pluta k ostatním planetám a relevantním bodům horoskopu.
     Výklad Pluta se řídí fenomenologickou zásadou, jak ji představuje tzv. negativní teologie Dionýsia Aeropagity: každý vývojově věrnější obraz Pluta dosažený v procesu individuace je jen dalším krokem na cestě k pochopení jeho významu. Ten však zůstává navždy nezbadatelný, protože je ve svých metamorfózách nevyčerpatelný.