Psychologická astrologie, Astropsychologie

1
Subjektivní/objektivní
Je nanejvýš pozoruhodné, jak astrologie „objektivizuje“ takzvaný subjektivismus, s nímž marně zápasí vědečtí fenomenologové.
     Slova „subjektivní“ a „objektivní“ nepoužívám, ale v tomto případě je to nezbytné.
     Jestliže někdo vysloví elementární fenomenologickou větu, že se mu určitá věc jeví tak či onak, je to pokládáno za subjektivní. Jestliže však do středu zvěrokruhu umístím určitou Hodnotu, například stoické Dobro - „summum bonum“ nebo Sokratovu ideu Krásy, a člověk se k této Hodnotě vztáhne, nabývá jeho výrok zvláštní „objektivity“.
Za předpokladu, že Slunce je symbolem Já, a střed zvěrokruhu zaujímá Dobro jako nejvyšší hodnota, může se svět fenoménů jevit takto:
Slunce v Beranu: Já vidí Dobro jako to, co mu umožní prosadit se, soupeřit a vítězit.
Slunce v Býku: Já vidí Dobro v tom, co může vlastnit, užívat a rozmnožovat.
Slunce v Blížencích: Já vidí Dobro v tom, co mi umožní vyměňovat si věci a informace se svým okolím.
Slunce v Raku: Já vidí Dobro v tom, co chrání a vyživuje jeho niternost a rodinu.
A tak dále.
     Každý z těchto dvanácti výroků je podmíněn apriorním stanoviskem, jaké Já zaujímá ve vztahu ke středu zvěrokruhu, a je proto relativní. To však nijak neubírá na reálnosti jednotlivých výroků. Novoplatónsky řečeno, střed zvěrokruhu zaujímá Jedno, z něhož vycházejí jednotlivá dílčí stanoviska, která jsou rozčleněna na dvanáct základních typů (Proklovy „jednice“). Jedno vztahuje vše k sobě, a tím sjednocuje odlišná stanoviska. Tak je také možné, aby v křesťanském makrokosmickém modelu, v němž střed zaujímá Ježíš Kristus jakožto Anthropos, mohli být jednotliví věřící, liturgicky řečeno, „Jedním v Něm“, aniž pozbývají svou individualitu. 2
Kazuistika
Realita vzniká, rozvíjí se a zaniká jako průsečík blízkého a vzdáleného (horizontálního) a nízkého a vysokého (vertikálního).
Každé jsoucno je případ a jeho rozvinutím je příběh.
Živé poznání směřuje do průsečíku. Musí však čelit napětí, které vzrůstá s tím, jak se blížíme středu. To dokážeme vždy jen díky mimořádnému vzepětí. Proto je poznání sporadické, je to pouhý vhled – řecké aletheia.
Učenci tomu říkají s pohrdáním „synkretismus“.
Kazuistika je součást fenomenologie, je to pokus o nahlédnutí.
V astrologii jde o průsečík univerzálního (archetypového) a partikulárního (jevového):
Životní scénář v konfrontaci s jeho časoprostorovou realizací (entelechií - individuací). 3
Soupeř vnější a soupeř vnitřní
Jak jsem se o tom už někde zmínil, můj světonázor se utvářel pohledem na dvě věci: na rozkvetlé pole slunečnic a na tenisové utkání.
První pohled mě uvádí do světa novoplatonismu a pomohl mi pochopit Goethovu „Prarostlinu“ (každá jednotlivá slunečnice je jedinečnou metamorfózou Královny Slunečnice). Druhý pohled mě vždy znovu nasměruje do Iónie, do počátků řeckého myšlení, podle něhož vše vzniká rozštěpem bezmezné Jednoty na dvě protikladná jsoucna, která spolu zápasí (polemos), a právě tímto způsobem vzniká, děje se a končí tenis (jako součást fysis).
     Při sledování tenisového utkání můžeme navíc meditovat nad hermetickou zásadou, podle níž to, co se odehrává ve vztahu mezi dvěma soupeři, odpovídá protikladné struktuře jejich psýchy: Jak uvnitř, tak navenek. Tuto bipolární strukturu můžeme zahlédnout v jejich horoskopu. Každý hráč na kurtu čelí svým vědomým a volním Já dílčí psychické osobnosti, a nad tou musí zvítězit, chce-li zvítězit nad svým soupeřem na kurtu.
     Své soupeře si nosíme v sobě. Každý hraje vždy jednou částí své bytosti (nejčastěji se kryje s postavením Slunce) s protikladnou částí (ta je vyznačena kvadraturou, opozicí nebo kvinkunxem). Toto vnitřní, psychické schéma se potom realizuje navenek při utkání s kterýmkoli soupeřem.
     Při pohledu na sportovní utkání si tak můžeme uvědomit, že zmíněná hermetická zásada platí ve všech našich vztazích k druhým lidem a ke světu. Možnost volby z nabízejících se rolí je omezená. Vnější partner nám může vnutit roli, kterou bychom si my sami nevybrali. O to je průběh vztahu komplikovanější a dramatičtější. 4
Hydra
„Výpadky“ tenistky Karolíny Plíškové (0:6, 0:6) jsou nelidské.
Je na místě otázka, pomocí jakých obrazů z řecké mytologie by bylo možné takové herní selhání vysvětlit. A existuje pro to předloha v jejím horoskopu?

Horoskop:
Plíšková Karolína
21. 3. 1992, Louny, čas nezn.
Pramen: www.Najdise.cz
Bez domů

Dominantním komplexem v jejím horoskopu je zjevně T-kříž:
Luna kvadrát Černá Luna/Lilita
Luna kvadrát Cheiron
Cheiron opozice Černá Luna/Lilita




Luna ve Štíru a na apexu T - kříže:
Mytologicky: Raněná saň, Hydra, „vodní had“, který byl se svým bratrem Kerberem strážcem podsvětí. Hydra se zrodila v bažinách a plenila okolní kraj.
Pluto v kvadratuře na Marta ve Vodnáři:
Pluto ruší „vzdušné“ Martovy střely (míče).
Slunce v Beranu: Herkules, sám zraněný (kvadratura na Cheirona) jako by usekával hlavy Hydře, té však za každou useknutou narůstají hlavy dvě. Hrozí, že zraněná a rozběsněná Hydra se vrhne na Heraklea a zahubí ho. Aby ji přemohl, musel Herakles požádat o pomoc svého thébského synovce, hrdinu Iolaa. Ten pomocí hořících polen vypaloval hadovy rány, aby na nich nemohly vyrůst další hlavy.
Mýtus hovoří jasnou řečí: Tenistka s naznačenými dispozicemi vyhraje grandslam, jen když porazí Hydru. Jak toho má však dosáhnout, když v singlu musí postrádat pomoc hrdiny Iolaa? 5
Jung: „Vím já vůbec, jaký mýtus žiju?“
Řekli jsme, že astrologie je kamenem úrazu, protože nás upozorňuje na to, co je v našem životě osudové, a tedy neměně dané. A co je ještě horší, vplétá nás do osidel mýtů, a to už je pro dnešní „vykastrovanou“, rádoby vědeckou mysl zcela nepřijatelné. Přitom žijeme uprostřed mýtu, totiž svého příběhu, aniž si to uvědomujeme, a mytologie je pouze jedním z nesčetných způsobů, jak jej zobrazit. Nic obskurního na tom není. Místo řecké mytologie je možné zvolit kteroukoli jinou mytologii nebo jakoukoli formu uměleckého ztvárnění lidského příběhu včetně pohádek, legend a historiografie. To, co v příběhu trvá, nalezneme v dominantních konstelacích nativního horoskopu. Tam může každý nalézt scénář svého příběhu, který se odehrává na základě vyznačeného mýtu, tedy toho, co stále trvá, a toho, co se na tomto základě proměňuje.
Ať tak či onak, to, co se děje a pomíjí, se odehrává na základě toho, co trvá. Staří říkali těmto nepomíjivým vzorcům chování „mýtus“. Moderní věda jim říká „báje“. S výjimkou behaviorismu, který je zkoumá jako „patterns of behaviour“. 6
Téma: Cheiron/Venuše
Nepolíbená
Nemilovaný

/Z konzultace/
Klient:
Ženy mě chtěly MÍT, používat mě, využívat mě, zneužívat mě…
Nechtěly BÝT mými přítelkyněmi. Říká se, že ženy nejsou schopny přátelství.
Ale dokážou vůbec milovat, doktore?
Psychoterapeut:
Nejsem schopen vám dát radu, která by za něco stála. Dnešní konzultaci máte zdarma. Jděte a prožijte svůj příběh. A potom přijďte, a pokud tu ještě budu, pozvu vás na skleničku, a vy mi o tom budete vyprávět. Platit budu já. 7
Sněhurka a pět trpaslíků
Když se Sudička rozhodne darovat dítěti v kolébce „krásu nesmírnou“, umístí do jejího scénáře, a tedy do horoskopu, Venuši spolu s Lunou do znamení Vodnáře. Žena bude nejen vodnářsky, tj. výjimečně krásná, ale i půvabná, inteligentní, vtipná a nezávislá. Zároveň jí věnuje mimořádnou schopnost sebeprosazení v podobě konjunkce Pluta s Martem. V této kombinaci působí Krása jako uhrančivá a podmanivá. V pozadí lze zahlédnout Královnu, která se ptá: „Zrcadlo, zrcadlo, kdo je v zemi nejkrásnější?“
     Druhá Sudička, aby v zájmu duševní rovnováhy vyrovnala tak vzácné dary, jí přisoudí opozici Luny a Černé Luny/Lility - trýznivý střet mezi rozením a zanikáním.
     Třetí Sudička usoudí, že vyváženost ještě není dostatečná, a proto vnese do horoskopu konstelaci, s jakou se hned tak často nesetkáme: Cheirona v opozici na pět planet: Neptuna, Merkura, Urana a Saturna včetně Slunce v Kozorohu. Tato konstelace naznačuje velmi vážný traumatický stav, který vyžaduje stejně silnou odezvu v zájmu udržení psychické rovnováhy. Je to výzva věnovat pozornost tomu, co je opakem Krásy a štěstí, a tedy tomu, co je ošklivé, zraněné, nedostatečně vyvinuté, nemocné, a co se v tomto světě stalo nemohoucím. Kráska zvolí poslední možnost a věnuje se péči o seniory, což činí obdivuhodným způsobem, dokonce v mezinárodním měřítku.
     Nejpozoruhodnější na tomto scénáři je, že mezi pěti traumatizovanými planetami je i hlavní protagonista každého příběhu, Slunce - vědomé Já. Především o ně musí za těchto zvláštních okolností pečovat Venuše a Luna za spolupráce Pluta a Marta.
(To be continued)

Horoskop:
XY
Pramen: Wikipedie
Bez domů



8
„Houpačka“
Víme, že lidé s tvarem horoskopu zvaný „houpačka“ (planety ve dvou protilehlých polovinách horoskopu) mají problémy s rozhodováním mezi dvěma možnostmi. Kolísají mezi jednou a druhou. A když nejsou s to dospět ke kompromisu, přikloní se k jedné z nich a na druhou zapomenou.



     Zhlédl jsem dokumentární film o Camusovi. Dělat z významných intelektuálů ikonické hrdiny je dnes už neúnosné, a vypovídá to spíše o těch, kteří se o něco takového pokoušejí.
     Albert Camus se na pozadí tvaru svého horoskopu nedokázal rozhodnout, zda Francie, bývalý koloniální vládce Alžíru, má dát zemi nezávislost či nikoli. Ale mnohem zajímavější na zmíněném dokumentu bylo připomenutí Camusova slavného Cizince (vyšel v roce 1939). Ten si dodnes uchovává svůj význam, ale ani v tomto případě se nedokážeme hned rozhodnout, zda je to rezignace nebo varování. „Revoltující člověk“ je nesporně typickým francouzským fenoménem, a v podobě Mariany i jejím vrcholným emblémem. Ten však Francie věnovala Spojeným státům. Socha svobody je Prométheus v ženské podobě. Oheň, který Prométheus ukradl bohům, a díky tomu vysvobodil trpící lidstvo, třímá socha hrdě v pochodni. Máme tu co činit s astrologickou symbolikou Vodnáře a Urana.
Camusův Cizinec je příběhem nezdařené individuace ve smyslu vydělení jedince z masy (jde o přechod z 10. do 11. domu). Na základě zkušeností z masových hnutí ve 30. letech minulého století dospěl Camus k jasnozřivému poznání, že jedinec nemá za těchto okolností sebemenší šanci se prosadit. Proto jeho Merseault demonstrativně odmítá celý tehdejší systém právních a dalších institucí, které dříve či později budou sloužit totalitní moci. Z lidské individuality se v těchto režimech stává cizinec, odpadlík a pária. Jiná možnost jako by neexistovala.
     Camusův existenciální pesimismus se v jeho horoskopu odráží v konstelaci, v níž MC (v kvadrátu na Černou Lunu/Lilitu) zaujímá střední bod mezi Plutem a Saturnem. Jakýkoli kompromis ve veřejné, politické oblasti (10. dům), je za těchto podmínek nesmírně obtížný. Saturn v 9. domě může souviset s jeho cestou z Lyonu do Paříže, která končí tragickou nehodou.


Camus Albert
7. 11. 1913, Mondovi (nyní Drean), Alžír
2:00 UT
Pramen: Astrodienst
Koch Kosmologie a náboženství ...
jsou dva způsoby, jak se vyhnout psychóze, která znamená, že člověk je ovládán vesmírnými silami, jejichž původ mu zůstává neznámý, a v důsledku toho mu hrozí nebezpečí, že se s nimi bezděčně ztotožní a stane se buď jejich nástrojem, nebo obětí.
     Kosmologie usiluje o uspořádání vztahu člověka k vesmírným silám. Příkladem je čínské TAO, které se člení na JANG a JIN, dva principy, které jsou protikladné, avšak komplementární. Pomocí příbuzné techniky I-Ťingu můžeme sledovat, jak veškeré jsoucí vzniká z TAO kombinacemi uvedených dvou principů.
     Náboženství je způsob, jak zaujmout vůči vesmírným silám osobní vztah. Příkladem je židovské náboženství. TAO se zde stává Osobou – Otcem – Stvořitelem – Bohem. Podle Vergilia si bohy sami volíme (Feurbach má z poloviny pravdu). Této volbě však předchází určitá psychická struktura, která je součástí každého stvoření a podle které se následně utváří představa božství. Židé jsou „vyvoleným národem“ v tom smyslu, že jejich kolektivní psychická struktura má vrozenou, a to znamená osudovou dominantu, která v astrologické symbolice odpovídá planetě Pluto. Proto má Jahve, starozákonní „obraz Boží“, vlastnosti, jaké se významově vážou k této planetě. Prvotními obrazy Jahveho-Pluta byla pozemská příšera Behemot a vodní příšera Leviathan židovské mytologie. Náboženský život se rozvíjel nejprve po linii bohabojnosti (mysterium tremendum) a později respektu k Posvátnu. Takto utvořený makrokosmos má podobu Jahveho-Pluta. Ve spojení se Saturnem (tradiční židovskou hvězdou) vzniká TORA jakožto Zákon, jejž je nutné dodržovat, má-li pospolitost přežít. Vztah mezi Jahvem a člověkem je podmíněn dialogem, vzájemným respektem a poslušností.

V řecké mytologii si trojice božských sourozenců rozdělila vládu tak, že Zeus vládl na zemi, Poseidon vládl mořím a Hádes byl pánem podsvětí. Židovská mytologie byla svým pojetím Stvořitele nejblíže řeckému Hádovi. Ten byl označen jako Pluton-Bohatec, z jehož rohu hojnosti pocházelo veškeré jsoucno. A to jak dobré, tak zlé. Světlo i temnota. Život i smrt. Takto se vyvinul obraz Stvořitele, který má dvojakou, ambivalentní povahu. Nabízí svému stvoření ze své pravé ruky dobro, z levé ruky (sinister) zlo. Vše závisí na tom, z které ruky přijme člověk, co mu Stvořitel nabízí.
     Z tohoto letmého srovnání řecké a židovské mytologie vyplývá, že astrologický symbol Pluta lze považovat za modifikovaný obraz řeckého Háda a starozákonního Jahveho. Převratnou událostí ve vývoji obrazu božství byla proměna ambivalentního Jahveho na Krista a Antikrista při vzniku křesťanství. Vzhledem k tomu, že Betlémskou hvězdu tvořila konjunkce Jupitera a Saturna, reprezentují tyto dvě planety světlou a temnou stránku Stvořitele. Odtud se zřejmě odvíjelo kladné hodnocení Jupitera a záporné hodnocení Saturna. Tento kosmologický vývoj astrologické symboliky Pluta, Jupitera a Saturna je třeba mít na zřeteli při jejich výkladu, neboť tento vývoj se stále znovu opakuje v životě každého člověka. Sekularizace tento původní význam jen setřela a zredukovala. To se ostatně týká všech planet v horoskopu. Můžeme parafrázovat Junga: Bohové se stali věcnými faktory a ovládají jednotlivé orgány lidského těla.

Chceme-li pochopit „židovskou otázku“ včetně holocaustu, musíme vzít v úvahu nejprve vlastnosti a vzorce chování odpovídající astrologické symbolice Pluta (navíc v souvislosti se Saturnem):
První charakteristický rys Pluta lze přirovnat k semeni stromu: vrozené „vnitřní určení“ (javor, nebo dub) – zrození – rozvinutí – ovoce (dovršení) – zánik – obnova.
Nejnázorněji se charakter Pluta zračí v té části těla, která mu v rámci korespondencí odpovídá; je to část, skrze niž přichází na svět nový život v podobě dítěte, a zároveň se skrze ni tělo zbavuje všech nepotřebných látek.

Jedním slovem:
život – smrt, světlo – tma, dobro - zlo
Základní momenty plutonského procesu:
zrození – rozvinutí – dovršení – zánik.
Rozvinutí plutonského tématu má charakter proměny:
štír – orel (symbol apoštola Jana), housenka – kukla – motýl.
Pluto se prosazuje jako neodbytná tendence pokračovat ve vývoji v souladu s autentickým, inherentním záměrem stvoření.
Hlavní témata: moc - bezmoc, tvorba - ničení, zkáza - obnova (v souvislosti se Saturnem: řád - neřád, tradice - svévole, identita - ztráta identity).
Pro Řeky byl Pluto Bohatec, z jeho „rohu hojnosti“ pochází vše, co má opravdovou Hodnotu; to, co je hodnotné, odděluje od toho, co je přežilé a nepotřebné.

Řešení „židovské otázky“ spočívá ve zvládnutí načrtnuté symboliky Pluta.
Astrologický symbol Pluta je pouze jednou z mnoha koncepcí prvotní vesmírné síly v procesu stvoření, není to ani zdaleka pouze astrologický problém. A není to pouze židovský problém: každý člověk bez rozdílu má v horoskopu vyznačený tento psychický faktor a je proto nucen se s ním vyrovnat na svůj způsob.
Nezvládnutá symbolika Pluta zahrnuje:
Zánik osobního vztahu k vesmírným silám;
smrt, po níž nenásleduje obnova;
nedodržování Zákona ustanoveného úmluvou s „vis maior“;
nerespektování souladu mezi makrokosmem a mikrokosmem;
vývojové deformace organické i dějinné;
jednostrannost, jednolitost, totalitní moc;
Nadčlověk-podčlověk jako deformace bipolarity lidské existence;
redukce Hodnoty pouze na zlato, majetek a moc;
židovská sebenenávist, antisemitismus, holokaust.

Pluto z hlediska Goethovy „metamorfózy rostlin“:
Zárodek – plod.
Zárodek („die geprägte Form“) – evoluce („die Folge“) – stupňování („die Steigerung“, „léta učednická“, „léta tovaryšská“, léta zralosti) – květ („nejkrásnějším květem lidských dětí je osobnost“).
Jung pojal proces rozvinutí zárodku - „vnitřního určení“ jako individuaci, vydělení jedince z masy.
Pluto symbolizuje počátek (arche), který se má plně rozvinout (entelechie), a to podle inherentního záměru (teologicky: Prozřetelnost). To, co je v souladu s makrokosmickým řádem, a je tedy autentické, se dovrší, kdežto to, co je s ním v rozporu, zanikne (dinosauři, Neandertálci).
Ve spojení Pluta se Saturnem se inherentní záměr Prozřetelnosti odráží ve výrocích starověkých mudrců a proroků, v Mojžíšově Desateru, v Zákonu-Tóře a ve všech kosmologiích, náboženstvích a etických kodexech.

Pluto na základě zkušeností 20. století:
Krajní antagonismus: Život, nebo smrt.
Nezvládnuté plutonské síly v podobě sebevražedných záchvatů Japonců během války v tichomoří; ty bylo možné zkrotit pouze za cenu obrovských ztrát na životech na obou válčících stranách, nebo homeopaticky: něčím podobným, avšak silnějším, tj. „plutoniem“.
Pluto 1 (německý nacismus) versus Pluto 2 (ruské samoděržaví): Bitva u Kurska jako gigantomachie. Moc plutonského typu je pouze jedna jediná, a žádná jiná, proto je totalitní. Rozdílná pojetí Pluta a jeho atributů se v politické oblasti buďto tolerují, nebo se střetnou ve zničujícím zápase o dominanci.
Způsob, jakým si Hitler počínal během 2. světové války, v sobě obsahoval od samého počátku plutonský sklon k sebezničení, který se v průběhu války stále více prosazoval.
Komunistické totalitní režimy v Evropě vítězně umrtvovaly život a spěly tak vstříc sebezničení. Proto neunesly konfrontaci se zásadovým postojem Západu (Reagan).

Průběh (timing) časoprostorové aktualizace tohoto tvarujícího faktoru je vysoce specifický. Ve srovnání s ním symbolizuje Jupiter pohyb, který míří stále kupředu, přičemž naráží na Saturna s jeho omezeními a překážkami. To vede k tomu, že se v určité fázi obrací nazpět a jeho pohyb se tvaruje do kruhu (cyklu) a do spirály. Pluto si naproti tomu nese jako tvarující faktor mez svého rozvinutí v sobě samém. Projevuje se to tím, že v okamžiku dovršení určité fáze (kairos) naráží na svou vlastní mez a směřuje nazpět (Herakleitova enantiodromie). V japonském, vypjatě plutonském prostředí, se tento druh energie obrací proti sobě samé ve formě obřadné sebevraždy (harakiri). Tak jako předtím dal Pluto vzniknout, nyní ničí. Tento náhlý zvrat lze vyznačit pomocí dvou jupiterských trigonů (trojúhelníků), z nichž jeden míří kupředu, zatímco druhý směřuje opačným směrem. V tom se pravděpodobně skrývá význam židovské šesticípé hvězdy, kterou lze považovat za jeden z typických symbolů Pluta. Řešení tohoto fatálního kosmologického problému – ambivalentního Stvořitele („Já nechávám vzejít světlo i tmu.“ Iz 45) – přináší křesťanství, a to tím, že v něm dochází – pod Betlémskou hvězdou (Jupiter/Saturn) - k rozštěpu dvojakého obrazu božího na Krista a Antikrista. Tvůrčí pohyb již nemusí končit zkázou (šoa), ale obnovou (vzkříšením). Sionismus zřejmě vzešel z křesťanské motivace, ve snaze vyhnout se svému osudovému určení. Nepřinesl však jeho rozřešení, pouze přenesl týž problém do nových rozporuplných (palestinských) podmínek.

(Závěrečná poznámka)
Je třeba znovu zdůraznit, že všechny vlastnosti, procesy a krize spojované se symbolikou Pluta se na mikrokosmické rovině odehrávají v duši každého člověka, a to v životní oblasti, vyznačené postavením Pluta v příslušném domě horoskopu, a jsou tvarovány podle odpovídajícího znamení a v závislosti na aspektech Pluta k ostatním planetám a relevantním bodům horoskopu.
     Výklad Pluta se řídí fenomenologickou zásadou, jak ji představuje tzv. negativní teologie Dionýsia Aeropagity: každý vývojově věrnější obraz Pluta dosažený v procesu individuace je jen dalším krokem na cestě k pochopení jeho významu. Ten však zůstává navždy nezbadatelný, protože je ve svých metamorfózách nevyčerpatelný. O současné pandemii
/Z dopisu/

Nejzajímavější vysvětlení současné pandemie nabízí fenomenologie, a to s pomocí astrologie (berte, nebo nechte být, a spokojte se s počty virů, nakažených a mrtvých). Pokračující kosmogeneze („creatio continua“ sv. Augustina) se šíří nejen přenášením, ale i prostřednictvím Sheldrakeových „morfogenetických polí“, a to nepřímo, na způsob rezonance (podívejte se na jeho Teorii morfické rezonance). „Tvarujícím polím“ vtiskuje ráz vždy dominantní konstelace pomalých planet. Působení dominantních konstelací není vymezeno obvyklými orbity, nýbrž ty trvají a doznívají vždy až do výskytu nových významných konfigurací. Z hlediska „zvukového modu stvoření“ to lze přirovnat k „basso continuo“, které zaznívá během celé hudební skladby.
      V našem případě je touto dominantní konstelací konjunkce Pluta a Saturna.
      Pluto reprezentuje autentický průběh kosmogeneze, Saturn její řádné tvary. To, co se deformovalo, se má nyní odstranit nebo proměnit, řádné tvary se dotvoří. Nemoc je pokusem lidského organismus obnovit zdraví na úrovni, která přísluší dosažené fázi individuace u každého člověka. Předpokládá to proměnu, při níž se odstraňuje to, čemu alchymisté říkali superfluitates a měli tím na mysli vše přežilé a zbytečné. Týká se to především resentimentů všeho druhu a jde o nápravu toho, co jsme pokazili a co jsme opomněli udělat („opere et omissione“).
      Očkování proti covidu paradoxně otevírá cestu k této „očistné lázni“, a to tím, že sice vytváří obranné látky proti viru, ale při tom ruší dosavadní imunitu, tj. status quo ve smyslu dosavadního způsobu života, a umožňuje, aby si člověk vytvořil novou imunitu a nemusel během své proměny zemřít, což hrozí spíše neočkovaným než očkovaným.
      Požadavek revize a proměny je v závislosti na vážnosti individuálních nemocí u každého člověka neúprosný.
      Mezi adepty převažuje dospělá populace. Děti zatím prodělávají své dětské nemoci a senioři mohou mít stabilnější imunitu, díky tomu, že již prodělali nemoci podobného druhu, takže mají více obranných látek.
      Pro nynější krizi je symptomatické, že se nikdo neptá na VÝZNAM toho, co s sebou přináší pandemie. Je vskutku obtížné vyznat se v nastalém materialistickém a pozitivistické zmatku, zvláště když církev, která se měla probudit ze somnambulního spánku jako první, naprosto selhala („Já usmrcuji i obživuji, zraňuji i uzdravuji“, Deut 32).
      Pandemii lze přirovnat k nazrálému dějinnému okamžiku, jemuž Řekové říkali „kairos“, kdy se ukazuje, do jaké míry jsme se jako pospolitost i jako jedinci dostali do rozporu s pokračující kosmogenezí. Covid-19 je zřejmě pouze nástrojem určeným k narušení dosavadní imunity. To, s čím každý jedinec zápasí, jsou jeho vlastní nedoléčené, skryté a latentní nemoci, případně dluhy, které mu časem narostly jako důsledek zanedbávání péče o svou duši. Paracelsus označoval nemoc za „očistec“, jaký člověk prodělává ještě během svého pozemského života („Mea culpa, mea culpa…“).
      Naznačená „prověrka“ zdraví a celkového způsobu života se týká všech lidí bez rozdílu – neočkovaných jako očkovaných, stejně jako těch, kteří nemoc prodělali a především těch, kteří nemoci podlehli. Ukázalo se, že očkovaní mají menší riziko, že nemoci podlehnou, než neočkovaní. Šířit virus a trpět zdravotními potížemi mohou ovšem jak ti, tak i oni.
      Pandemie se šíří jak exogenním přenášením, tak i endogenně, na způsob Sheldrakeových „morfogenetických polí“ (prudký nárůst infekce evidentně neodpovídá žádné zvýšené imigraci obyvatel), které jsou s to evokovat viry v lidském organismu, mutovat je a proměnit je ve viry zdraví škodlivé. Stále další a další mutace viru svědčí o tom, že proces nápravy není dosud u konce.
      Přitom nejde pouze o imunitu tělesnou, ale také, a možná především, o imunitu duševní a o celkový způsob života a myšlení („metanoia“). Cílem je překonat radikálně dosavadní úroveň imunity a přivést ji na vyšší vývojový stupeň, v souladu s inherentními záměry kosmogeneze.

Jako bych už předem slyšel Vaše námitky proti této mýtopoetické explikaci. Ano, kolem pandemie si užíváme nepředstavitelného názorového zmatku. Svědčí to o tom, že dnešní „jednooký“ člověk ztratil osobní vztah k vesmírnému dění, k Přírodě, k druhým lidem a nakonec i k sobě samému, a proto již není chopen si uvědomit, před čím ho současná pandemie varuje a k čemu ho vyzývá.
      Vale! O výkladu horoskopu
/Z dopisu/

Snažil jsem se jedné žadatelce o výklad horoskopu vysvětlit, proč se necítím povolán k tomu, abych jej vyložil jaksi ad hoc, aniž bych se blíže seznámil se vším, co je k tomu zapotřebí. Napsal jsem jí:

Horoskop je zvláštní kognitivní síto, skrze něž k nám promlouvá Stvořitel. Makrokosmos se v něm demonstruje jako časoprostorový mikrokosmos.
     Abychom horoskopu porozuměli, musíme se naučit řeč, jakou promlouvá. Jestliže mu nasloucháme levou mozkovou hemisférou, jaká dnes všeobecně převažuje, většina toho, co k nám přichází, propadá oním sítem. Řeč horoskopu vychází z bipolarity všeho jsoucího a je založen na analogii (podobnostech), nauce o korespondencích, na metaforách dominantních archetypů, na osobní angažovanosti v procesu poznání (ne na objektivnosti nebo subjektivnosti), na přijímání a odmítání obdržených podnětů (Jákobův zápas s Andělem), je to řeč vycházející z pravé mozkové hemisféry a usilující o spolupráci s levou hemisférou. Ta však odmítá a eliminuje pravou hemisféru a její funkce jako přežilé a zbytečné. Jedním slovem, výklad horoskopu je založen na rozhovoru.
     „Našinec“ (abych použil Goethův výraz) si z těchto důvodů přestal rozumět s těmi, kteří myslí podle „ducha doby“. Ti naopak nedokážou porozumět tomu, co říká horoskop. Když budeš číst Bibli vědeckýma očima (levou hemisférou), jádro věci propadne oním sítem, a co zůstane, bude jen několik docela zajímavých příběhů o Jákobovi a Sáře a tak podobně.
     Horoskop není „objektivním kritériem“ našeho života, jak by sis to zřejmě přála, tak jako je jím přesně stanovený „metr“ uložený kdesi ve sklepních prostorách, aby si udržel stále stejnou velikost. Horoskop je pomůcka dialogu stvoření se Stvořitelem. Onu „biblickou“ (mytologickou, imaginativní a metaforickou) řeč je třeba se nejprve naučit, jinak neporozumíme, co nám vesmír skrze horoskop sděluje. Schopnost hovořit touto řečí (logos) máme všichni, jen jsme ji během celého novověku zanedbávali, a tak téměř odumřela. Proto už neumíme vyprávět svůj příběh (mythos) a nechápeme jeho tisíceré obměny v umění, mytologii, pohádkách a výtvarných dílech. Autorský horoskop
/Z dopisu/

Podle mého názoru je třeba považovat autorský horoskop za nezbytnost, a to jako doklad, že ten, kdo píše o astrologii, ví, o čem mluví.
      Astrologie je fenomenologií po výtce. Je to zvláštní druh zrcadlení: skrze vlastní prisma psychických dispozic, jak jsou patrné z mého horoskopu, se dívám na psychické založení druhého člověka, jak se odrážejí v jeho horoskopu. Výklad horoskopu je bipolární proces – vyžaduje účast astrologa a klienta, přičemž oba jsou součástí výkladu.
      Je tomu tak proto, že astrologie je založena na nauce o korespondencích, tj. na souvztažnosti scénáře životního příběhu, který lze vyčíst z horoskopu, a realizace tohoto scénáře v životě člověka včetně jeho uměleckého díla. Na jedné straně osudové vlastnosti a sklony, které si člověk sám nevybral, na druhé jeho příběh, tak jak se odehrává během jeho života.
      Tím, že astrolog uvádí svůj horoskop, říká čtenáři: Svět, tak jak jej vidím, vidím skrze rastr svých vlastních psychických dispozic. Vše, co o tom říkám, je tím podmíněno, jinak jsou to jen obecné poznatky vyslovované na způsob „ex cathedra“, rádoby nezúčastněně. Pokud se za těmito poznatky skrývám, nemají moje názory žádnou fenomenologickou hodnotu. Musím vycházet z Empedoklových zásad: Oheň se vidí skrze oheň, voda skrze vodu a tak dále. Nemám-li čivy pro určité jevy, nevidím je. Kdybych neměl barvy již v sobě jakožto predispozice, nikdy bych je nespatřil, říká Goethe. A pokračuje: Kdybych v sobě neměl byť jen nejasné tušení posvátna, nikdy bych nebyl schopen posvátno rozpoznat. Z toho je také patrné, že kultura, která ztrácí schopnost vnímat posvátno, krásu, spravedlnost, zaniká, aniž o tom ví.
      Prostě řečeno, portrét, jaký si vytvářím o světě a o druhém člověku, je portrét viděný skrze mé vlastní psychické dispozice, a je tedy odlišný od toho, jak to vidí nebo nevidí někdo jiný. Záleží pak na tom, co je měřítkem pro „consensus gentium“, máme-li se shodnout na základních rysech reality.
      Pokusil jsem se načrtnout tuto problematiku v Podobnostech II. Zkuste se začíst, abych se nemusel zbytečně opakovat.