Psychologická astrologie, Astropsychologie

Henry Corbin začíná své pojednání nazvané The Image Templi in Confrontation with Secular Norms úchvatnou scenérií.

Nejprve cituje slova, která si známý židovský spisovatel Elie Wiesel zvolil jako motto své knihy Le serment de Kolwillag:

„Kdyby si lidé a národy uvědomili, jaké zlo si způsobili tím, že zničili jeruzalémský Chrám, naříkali by mnohem víc než děti Izraele.“

     Když se Corbin zamýšlel nad těmito slovy, narazil v knize I. von Döllingera na podobný výrok:

„Kdybych měl jmenovatdies nefastus (neblahý den) lidských dějin, pak by mě nenapadl jiný den než 13. říjen roku 130 , kdy Filip Sličný nechal uvěznit rytíře Templářského řádu.“

     V návaznosti na to cituje legendu, která se odehrává v krajině zvané cirque de Gavarnie, v Pyrenejích, kde je v kapli pohřbeno šest templářských rytířů. Každý rok, v den narozenin posledního Velmistra řádu, 18. března, se v kapli zjeví jeden z rytířů, na sobě má místo rubáše slavnostní bílé rouchu s trojhranným křížem, v rukou svírá kopí a zvolá pronikavým hlasem, který se rozléhá po celém kruhovém údolí:

„Kdo bude bránit svatý Chrám?
Kdo osvobodí Boží hrob?“

Na toto zvolání obživne šest pochovaných rytířů Templářského řádu a odpoví:

„Nikdo, nikdo, nikdo.
Chrám je zničen.“

Nejtragičtější událostí světových dějin je podle mnohých zhroucení vztahu mezi makro a mikrokosmem. Je to vztah mezi univerzálním a partikulárním, mezi potenciálním a aktuálním, mezi Prafenomény a fenomény, mezi Archetypem a jevem, mezi Posvátným a všedním. Poslechněme si svědectví jednoho z nejpovolanějších, Emanuela Swedenborga. V knize Nebe a peklo z roku 1758 píše:

„Mezi všemi částmi nebe a všemi částmi člověka jest souvztažnost (correspondentia)… Co jest correspondentia, neví dnes nikdo… Hlavní příčinou jest to, že člověk se vzdálil od nebe láskou k sobě samému a ke světu.“

Jestliže neexistuje Kosmos ve smyslu archetypového řádu, který je možné prožívat především nábožensky, odehrává se lidský život zcela libovolným a svévolným způsobem. Přestane být dobrodružstvím sebehledání a seberealizace, a v důsledku toho se promění v lunapark s mnoha lákavými atrakcemi.
     Platon byl přesvědčen, že je možné uskutečnit svět Idejí-Archetypů přímo, bez lidského zprostředkování. V takové platónské Zemi-Nezemi by bylo zbytečné umění a mnoho dalších lidských forem činnosti; nevíra v bohy by se trestala podle zákona; vládcem takové Utopie by mohl být pouze filosof. Po zkušenostech se svou sicilskou misí musel být nakonec velmi zklamán. Campanellův Slunečnístát zůstává dodnes velkým pokušením, zejména pro ty, kteří sní o uskutečnění dokonalého, to jest totalitního státu.
     Dějiny jsou však možné jen v procesu více či méně nedokonalého zprostředkování, odehrávajícího se mezi makrokosmem a mikrokosmem. Řečtí filosofové znali metaxy, meziprostor, v němž k realizaci archetypů dochází. Hebrejové tento meziprostor chápali dramaticky, jako zápas Jákoba s Andělem, tj. zápas s vesmírnými silami (Jákob: Nejsem loutka boží, některé schopnosti potřebuji k životu, jiné odmítám). Zprostředkovatelem je lidská duše vybavená rozumem, představivostí a vůlí.
     Žijeme v siločárách vesmírných sil, které jsou živé a účinné a disponují makrokosmickým vědomím sledujícím určitý Záměr (Prozřetelnost). Naše vědomí a způsob života je mikrokosmickým výsledkem rezonance těchto sil. Přirozený, zdravý a spořádaný život závisí na souvztažnosti (korespondenci) mezi makro a mikrosvětem.
     Současná jaderná fyzika vychází z představy komplementarity: aristotelská Potencialita je protikladná Aktualitě, ale oba póly patří nerozlučně k sobě (tak jako dech je tvořen nádechem a výdechem). Mezi makrokosmem a mikrokosmem existuje tedy zvláštní druh „dýchání“, který je provázen nedokonalostí a nedostatečností a nesčetnými omyly. Když jeden z pólů zanikne nebo se ztratí z dohledu, dýchání se přeruší a Augustinova „creatio continua“ ve vztahu k lidskému světu zaniká.
     Optimističtější verze této dějinné tragedie předpokládá pouhé oddělení horního a dolního Chrámu-Templu, jehož důsledkem je narušení kontemplace mezi nimi. Na počátku 20. století diagnostikoval Eugen Bleurer, vedoucí lékař v Burghölzli, schizofrenii u moderního člověka ve smyslu náhlého narušení (dementia precox) vztahu mezi myšlením a představivostí, a v důsledku toho i mezi vnímáním a vnější realitou. Na počátku 21. století se v důsledku hypertrofované levé mozkové hemisféry rýsuje rozkol-schizma mezi makrokosmem a mikrokosmem ve smyslu vzájemného odcizení a ztráty kontaktu mezi nimi. Tentokrát nejde jenom o lidskou mysl, ale o celkový způsob života, o duchovní kulturu a civilizaci.
     Úkolem doby se stala jejich rekonstrukce a obnovení souvztažnosti mezi nimi (tento proces lze sledovat zvlášť názorně na „projekčním plátně“ neuralgie, která již od konce minulého století sleduje a zkoumá narušený vztah mezi funkcemi levé a pravé hemisféry).

Fazit:
Kosmogeneze stále postupuje a prosazuje svůj Záměr. Makrokosmos a mikrokosmos stále existují, problém je však v tom, že se zánikem náboženského náhledu na svět jsou vnímatelné pouze prostřednictvím astrologické symboliky. Ta je však považována z hlediska technologicky mocného, ve svém jádru však deformovaného novověkého rozumu za pověru.
     Někdejší bibličtí proroci, kteří viděli „nebe otevřené“ , se odmlčeli. Poslednímu prorokovi, Franzi Kafkovi zmizelo jeho metaforické Templum v severočeské mlze. Jung se pokoušel stvořit „nového boha“, protože od toho starého ho dělila temnota, skrze niž už nebyl s to zahlédnout, jak se jeho světlo odráží ve smyslových věcech tohoto světa.
     Asi 80% mladých se podle posledních průzkumů považuje za ateisty. Paracelsův „nebeský firmament“ jim už nic neříká. Jsou zcela prostoupeni Duchem doby, a proto už nejsou s to „kontemplovat“ svůj „malý příběh“ podle „velkého příběhu“ na Nebi. Tento nesoulad ústí v naprostou duchovní a názorovou dezorientaci. Jejich proměna v novověké Neandertálce neúprosně pokračuje.

=== Ve starém Řecku byla vševládnoucí bohyní Ananke – bohyně Nutnosti, před níž se museli sklonit i olympští bohové. Projevovala se jako Osud, který v sobě skrývá záměr, jemuž se říká Prozřetelnost.
     Kusánský dospěl v polovině 16. století – po všech pokusech o vystižení a pojmenování božského Majestátu - k závěru, že Bůh je „Posse ipsum“ – „Moc sama“, v níž jako by se mu znovu zjevila bohyně Ananke.
     Filosofové nacházeli Nutnost ve svých logických soudech.
     Epikuros tvrdil, že bohové se o lidské osudy nestarají. Zapomněl však na bohyni Ananke, která stále vládne podle Nutnosti. Jestliže jí člověk nevyjde vstříc, prosazuje se rovnou, na půdě rozumu nejspíš formou logických číselných operací, vposledku jako umělá inteligence.
     Umělá inteligence je zvláštní tím, že je výtvorem pouze levé hemisféry, a je sice neobyčejně výkonná, ale jsou jí cizí takové entity, jako je osobní prožitek, hodnotící a estetické soudy, empatie, dialog, poezie, metafora, humor, ironie a takové „reálně existující“ hodnoty, jako je spravedlnost, láska, shovívavost – a mohli bychom pokračovat.
     Nábožensky smýšlející lidé se odvážili navázat s Nutností osobní vztah, protože odtažitá a neosobní vesmírná moc je odedávna děsila. Chtěli ji zlidštit a uspořádat, a proto stvořili Kosmos. Umístili ho v podobě Řádu na nebeskou klenbu a v souladu s ní utvářeli svůj lidský „mikrokosmos“. Když se vztah mezi makro a mikrokosmem zhroutil, proměnil se někdejší „zdravý lidský rozum“ v umělou inteligenci. === „Jaký mýtus žiju?“,
ptá se Jung v Předmluvě ke knize Symboly libida (1950).
     Můžeme navázat: Co když člověk jako podvojná bytost žije dokonce dva mýty?
Mýtus chápeme v Goethově pojetí (nalezneme je také u W. F. Otty), a to jako dějové jádro, které v lidském příběhu trvá, a přitom se metaforicky proměňuje. Je to odezva Herakleitovy řeky, jejíž vody se neustále mění, ale řeka sama stále trvá. V tomto smyslu je mýtus základem identity. Člověk má jednak svůj individuální mýtus, vedle toho však žije rovněž mýtus pospolitý. Mezi velkým a malým mýtem panuje souvztažnost – korespondence a souznění. Tento vztah byl označen také jako kontemplace, člověk má být malým „chrámem Ducha“ jako podobenství velkého „Chrámu Ducha“.
     Mikromýtus je vyznačen pomocí astrologické symboliky v nativním horoskopu.
     Makromýtus je příběh Ježíše Nazaretského v rámci evropské křesťanské kultury.
     Jungovou zásluhou je, že vůbec vyslovil zmíněnou otázku – ta se totiž týká každého člověka žijícího více či méně vědomě v evropské kultuře.
     Jung sám však chodil kolem astrologie, v jejíž symbolice se skrývá individuální mýtus, jako kolem horké kaše, ačkoli ho intuice stále znovu přesvědčovala o jejím neopominutelném významu. Jeho psycho-analytický rozum však vyžadoval, aby astrologie byla vědecká (viz jeho bizarní pokus nazvaný Astrologický experiment v knize Příroda a duše; spolu s W. Paulim). Astrologie není vědecká, je fenomenologická. Není založena na kauzalitě, nýbrž na analogii, na „komparativní morfologii psychických obrazů“ , jak to Jung sám nazval.
     A makromýtus, na jehož základě vznikla evropská kultura a civilizace, Jung nakonec odmítl a pokusil se vytvořit „nového boha“, kterého nazval „das Selbst“ – Svébytí jakožto sjednotitele vší Mnohosti, zejména té, která je rozpolcená–schizoidní a není již s to nalézt svůj Střed.
     Schizofrenie moderního člověka je důsledkem zničení Chrámu. Zanikla ko-respondence, kon-templace mezi makro a mikrokosmem, která zajišťovala soulad mezi velkým a malým mýtem. === Podle Corbina je svět dezorientován, jakmile ztratí ze zřetele „Orient“. Ocitá se tak ve stavu označovaném gnostiky jako „exil“ nebo jako „sestup do světa Occidentu“. A. de Souzenelle vyzývá Člověka-Adama, aby opustil krajinu svého vyhnanství (pláň Šineár) a obrátil se k „Východu svého bytí“.
     Nahradíme-li slovo Východ synonymem Východisko nebo Původ, ukáže se, že dezorientován je ten, kdo zapomněl na své Počátky, z nichž vzešel. Nemůže z nich jako z kořenů čerpat a nemůže se podle nich řídit ve svém životě, případně se k nim znovu v racet. Neví, odkud pochází a kam by měl jít. Nakonec ani neví, jak důležité je, aby to věděl.
     Podle madam de Souzenelle má ztráta orientace za následek „an-archii“ ve smyslu „oddělení se od světa archetypů“.

„Každá věc“, říká v knize Ženský pól bytí, „je spojena se svým základem, jímž je Slovo /idea, archetyp, princip/, „a je skutečná jen díky své ›vazbě‹/participaci/ na toto Slovo, od něhož dostává všechny informace k tomu, aby byla tím, čím je;“

     Jestliže se člověk odchýlí od svého archetypu, a to znamená, že se odchýlí i od svého vrozeného scénáře, podle něhož má utvářet svůj život, je dezorientován, ztrácí autenticitu a hrozí mu úpadek.
     Elementární schéma, které tu znovu ožívá, je novoplatónský vztah mezi Jedním a Mnohým (hen kai pan), jenž závisí na míře oboustranné participace (podílení, souznění, souvztažnosti).
     To, co chybí v pojetí „archetypové psychologie“ u Junga a Hillmana, je novoplatónská „participace“. Zkoumat archetypy samy o sobě nedává smysl – jak zdůrazňoval (ve 13. století) Bonaventura. Proto také hovoří madam de Souzenelle o „vazbě“ mezi Slovem a věcí. Na tomtéž základě spočívá fenomenologie. Význam fenoménu lze poznat pouze z jejího vztahu k příslušnému Prafenoménu. Jestliže se od něj odchýlí, ztrácí orientaci, a tím i autenticitu, a odcizuje se od sebe samé. === Znovu jsem narazil na text, v němž Max Planck hovoří o člověku jako o „iracionálním jádru“ v procesu poznání přírody:

„Fyzika, stejně jako všechny ostatní vědy, obsahuje určité iracionální jádro… Příčina této iracionality, tak jak si moderní fyzika stále jasněji uvědomuje, spočívá v tom, že i sám vědec je podstatnou součástí vesmíru.“

     Kdyby Kurt Gödel, označený lordem Russelem za největšího logika od dob Aristotelových, promlouval naším nevědeckým jazykem, mohl by na to namítnout:
     Jestliže já jako vědec představuji „iracionální jádro“ procesu poznání přírody, pak při koncipování čistě racionálního a objektivně platného celku nemohu sám sebe do tohoto celku zařadit, a ten proto musí zůstat neúplný. Jakkoli jsem se o takový dokonalý, tj. úplný celek pokoušel, Nobelovu cenu jsem získal za teorii neúplnosti.
     Celistvosti dosahuje pouze fenomenologie, a to díky tomu, že do celku zařadí i člověka, ale ne jako iracionální prvek, ale jako pozorovatele, který se pokouší pomocí svých racionálních schopností poznat realitu, což se mu někdy daří, jindy zas ne, a jen v případě neúspěšného pokusu je možné ho označit za „nerozumný prvek“; tak jako tak je prvkem nepostradatelným. === Když si Goethe přečetl Jacobiho spis O božských věcech a jejich zjevení, doprovodil to slovy, že mu to „neudělalo dobře“.
Jindy si zas stěžuje na jiný text a říká o něm:
K čemu mi to je, když mě to neučiní lepším?
Při jeho památném setkání se Schillerem padla pověstná slova:
No to je mi milé, že vidím ideje, dosud mi to nepřišlo na mysl.
Z těchto příkladů vyplývá, že Goethe prožíval myšlenky celou svou bytostí, a tedy všemi smysly. Teprve toto je pravá fenomenologie. === Podle Jana z Kříže dokáže muž vystoupat na svou horu tak, že se jeho Anima vykrade v nočním tichu z domu a vydá se na cestu vzhůru v očistné kontemplaci, aby se uzpůsobila k přijetí světla přicházejícího od „Dárce světel“.
Dnešní Evropan vystoupá na svou horu pomocí svých nejlepších mužských schopností, ale při sestupu do údolí mu dojdou síly a on předčasně „umírá“. Tento způsob smrti však na vzkříšení nepostačuje. Chybí odvaha k poslední fázi Díla, a tou je opuštěnost Otcem: „Eloi, eloi, lama sabachthani.“ Teprve potom je možné říct:
„Dokonáno jest“. === Nejsem žádný světec.
Nejsem ani úctyhodný občan.
Jsem parchant, který byl ochoten se spojit třeba i s Belzebubem,
Ale ne proto, abych se stal generálem nebo ministrem v Praze,
ale proto, že mě hnala touha pokračovat na výpravě za svatým Grálem.
Bůh mi odpusť, bral jsem to jako nutné zlo.
To byl pro mého přítele dostatečný důvod, aby mi plivnul do tváře.
Budiž.
Ještě mi může – on ví co. === (Mat 7,6)
„Neházejte perly sviním, nebo je nohama zašlapou,
otočí se a rozsápají vás.“

Apokryfní varianta:
Nesnažte se nabízet své myšlenky lidem, kterým nic neříkají.
Hodí je do koše a potom se od vás odvrátí a budou se tvářit,
že neexistujete. === Ve stáří vyplouvají na povrch zážitky, které se zdály navždy ztracené v hlubinách zapomnění.
Bylo to někdy před půl stoletím, kolem půlnoci, seděl jsem spolu s paní Sch. pod rozkvetlou sakurou v areálu nemocnice na okraji města, ona sloužila na hlavní budově, já na výměníku zvaném „Na žloutence“.
Klnul jsem na svůj osud a naříkal.
Ona mě kárala: Pokud vím, odmítl jste se stát mandarinem, bylo to přece vaše rozhodnutí, nebo snad ne? Teď jste tím, kým jste, i když – a to je třeba připustit - na poněkud nepatřičném místě.
Okolí se domnívalo, že spolu něco máme. Neměli. Byli jsme jen dvě spřízněné duše za nepatřičných okolností. === Každý člověk během svého života vystřídá spoustu nejrůznějších masek, které si nasazuje proto, aby chránil svou identitu nebo aby zakryl svou prázdnotu. Říká se tomu mimikry. V době totality to byla nezbytnost. Chceme vypadat například jako Hloupý Honza, což se nám poměrně snadno daří. Stačí si na večírku sednout do kouta s lahvičkou vína z Blatničky a usmívat se na všechny přítomné.
     Tyto masky působí někdy zcela odlišným dojmem, než jaký bychom očekávali. Jeden kolega mě ve svých vzpomínkách nazval „oduševnělým elegánem“. To mi přirozeně lichotilo, ale popravdě řečeno, nebyl jsem ani elegán – neměl jsem na to -, ani jsem nebyl oduševnělý, spíše duševně rozervaný a zoufalý na své cestě za poznáním. Byl to ovšem eufemismus, chtěl říct „playboy“, ale potom to škrtl. Byli jsme přátelé.
     Jedna z tehdejších mých známých o mně řekla, že jsem estét. Nechápu, jak ji něco takového mohlo napadnout. Nikdy jsem se esteticky neprojevoval. Myslela to zřejmě hanlivě. Mé mimikry to však nijak neohrozilo. Estét je okrajový a úpadkový jev. === S imaginací se vytrácí veškerá metaforika.
Nedávno vyšel Célinův román Cesta do hlubin noci v novém překladu a s novým názvem: Cesta na konec noci.
Lepší už by byl název Cesta od setmění až do ranních červánků. Nebo Cesta od setmění do čtyř hodin do rána.
Mýtu se dnes říká „bajka“.
Metafoře se říká „lyrično“.
A lásce se říká „chemie“. === Řecká civilizace byla obdivuhodně zdravá, neboť dokázala harmonicky sladit představivost (všechny své bohy, nymfy, najády, Moiry atd.) s jasně vymezenými tvary myšlení (filosofie, kosmos, architektura); podmínkou byla krása.
Evropská civilizace se zvrhla v technokracii a končí jako umělá inteligence a umělí lidé. Podmínkou je moc a výkonnost. Důsledkem je indolence. === Dost dlouho mi trvalo, než mi došlo, že lidé nejsou zkažení a že je proto nemohu posuzovat podle míry své vlastní zkaženosti. Že jsou prostě takoví, jací jsou, a to už svou přirozeností. === Fenomenologie (goethovského ražení) je založena na dvojím zrcadlení.
Věc nezkoumám tak, jak je „o sobě“, protože o tom nic nevím, ale tak, že ji jako obraz spatřuji v zrcadle archetypu, který tvoří počátek odpovídajícího analogického řetězce. A tento obraz nevidím tak, jak je „o sobě“, ale tak, jak ho vidím právě já se svými poznávacími predispozicemi.
Jde o koincidenci viděného a vidoucího, tj. protikladného, avšak komplementárního. O koincidenci hovořil už Kusánský, ale teprve moderní fyzika ji musela objevit pro „nevědecké“ humanitní vědy. === Příběh o Lilitě (jak mi jej vyprávěla Sylvie)
Nešlo o spor, který se týkal polohy při milování. To byla pouhá metafora. Šlo o to, kdo má být komu podřízen. Šlo o právo muže nejenom vést a chránit svou životní družku, ale ovládat ji. Právě tomu se prapůvodní Ženství vzepřelo.
     Počátek této vzpoury je třeba hledat už v samém ráji. Eva se cítila oprávněně pobouřená tím, že na ni autoři příběhu o stvoření svedli vinu za selhání prvních lidí. Ve skutečnosti byla stejně jako Adam obětí léčky, kterou na ně nastražil sám Hospodin, a to skrze temnou část své bytosti (Jung tomu říkal „protikladná, temná polovina archetypu Božství“).
     Zatímco rozdvojení archetypu Božství muselo vyčkat až do křtu na řece Jordáně, Adama, ženská polovina původního androgynního Člověka, se rozštěpila už v ráji na Evu a Lilitu. Lilita se zrodila v okamžiku, kdy Eva byla nařčena, že svedla Adama k prohřešku proti příkazům Hospodina. Přitom požití jablka ze Stromu poznání dobra a zla bylo rozhodující podmínkou dalšího vývoje lidstva.
     Na některých obrazech je Lilita znázorněna jako napůl had, napůl žena, která podává jablko Adamovi. V rozhořčení nad tímto nařčením se část Ženství odštěpila a odmítla přijmout svou pokořující roli. Ta se dále stupňovala, především tím, že byla popřena rovnocennost původního celistvého Adama („Jako muže a ženu je stvořil“) a původ ženy byl hanebným způsobem zredukován na pouhé žebro z Adamova těla (zásluha madam de Souzenelle při nápravě této degradace Ženství je nedocenitelná). Starozákonní paternalismus trval na monistickém pojetí jednolitého Hospodina, a to vedlo k nutnosti přenést všechnu vinu za vyhnání z ráje na Ženu. Výsledkem bylo její znevažování, potlačování a zneužíváni. Tak se během věků nahromadila ona Zášť, která se nakonec obrátila nejen proti mužům, ale proti životu vůbec (sumerská Lilita nejen sváděla a deptala muže, ale hubila i novorozené děti).

     Lze pochopit, že ženy se v krajních životních situacích uchylují k tomu, že se stávají mluvčími a vykonavatelkami Lility v zápase s mužskou nadvládou, ať už vnější, nebo vnitřní (kdy musejí svádět zápas se svým vnitřními mužskými sklony a vlastnostmi, jungovsky řečeno, s Animem). Jako žena si myslím, že na určitém stupni vývoje by se ženy měly od Lility ve smyslu vesmírné negativní síly rozhodným způsobem distancovat, a to v zájmu svém i v zájmu života samého. Pomstychtivý nihilismus není programem pro život. Nabízí se spíše vzdor, hněv a rozhořčení, ale vždy jen přiměřeně a na vhodném místě. === Nominalista nikdy nepochopí, že sebenepravděpodobnější bajka, legenda, pohádka nebo jen vtip je nositelem významu, jaký je pouhým pojmenováním nedostupný. === Apoštol Pavel o Mojžíšovi:
„Jako by viděl Neviditelného.“ === „Nové víno do nových sudů.“

Apokryfní varianta:
Nové myšlenky vyžadují nové pojetí, a tedy nový výklad.
V dosavadním pojetí by zanikly zároveň se starými sudy.
V tom spočívá rozdíl mezi Starým a Novým zákonem. === Nápis na náhrobku:
„Byl to napůl zmařený život.
Mohlo to být horší.“ === Můj pradědeček z matčiny strany emigroval do Spojených států i se svými třemi dcerami. Myslím, že i já bych býval opustil tyto končiny, kdybych ovšem nebyl „kukaččí vejce“. Byl jsem natolik zmatený, kde jsem se to ocitl, že jsem se nejprve musel stát filosofem, abych se pokusil zjistit, kdo vlastně jsem a co tu pohledávám. Když mi to začalo docházet, bylo na emigraci už pozdě. Ostatně dnes už není kam emigrovat. Zůstává už jen „vnitřní emigrace“, vyzkoušená z doby totality, a Senecův „život v ústraní“ v nejisté době a v nejistém právním státě. === Náboženství vzniká na základě kosmologie, a to tak, že se kosmologie stává pod zorným úhlem antropomorfismu osobní záležitostí. Stvořitel je Osobou (je „o sobě“ – JHVH –„Jsem, kým jsem“), a evropský člověk je stvořením podle jeho obrazu, jemuž se má podobat. Jejich vzájemný vztah je osobní.
     Budoucí problémy s Čínou budou zřejmě podmíněny tím, že TAO je neosobní kosmologický princip, a Číňan je výsledkem určité kombinace Jang a Jin. Není osobou a nedokáže ani v druhých vidět něco osobního, tj. lidského. Je otázka, za koho se pokládá on sám. === Proč tomu říkám Zpozdilé úvahy?
Protože kultura, z níž sbírám drobty, zaniká.
Jelikož je však věčná (philosophia perrenis), může znovu vzejít na kterémkoli jiném místě.
Také se tomu dá rozumět tak, že to, co dnes říkám sám sobě – příliš pozdě, ale přece -, jsem chtěl slyšet v době své mladosti. Teď když jsem zestárl a stal se Senexem, se snažím svými zkušenostmi pomáhat tomu zaostalému Puerovi. === „Et dimitte nobis debita nostra.“
Apokryfní:
A sniž nám dluh, který máme vůči sobě samým, když opomíjíme svou entelechii (omissione), tak jako my snižujeme dluhy těch, kteří dluží nám – v lásce a v penězích.
Dluhy – debita nostra nezahrnují pouze morální a existenciální prohřešky, ale jsou kosmologického původu. Týkají se vyrovnaného účtu mezi Světlem a Temnotou – dvěma prvotními „nebeskými mocnostmi“ (jak je nazýval Goethe). Člověk musí platit daň nejen za viny a hříchy, jichž se dopustil, ale i za všechny dobré věci, které vytvořil, tj. za vše negativní i pozitivní, co je výsledkem jeho činnosti. I růst lidského vědomí je svým způsobem hříchem vůči Přírodě, protože narušuje její rovnováhu (říká Jung). Za každé takové narušení, které směřuje buď k něčemu dobrému, nebo naopak ke zlému, je třeba zaplatit daň, aby byla obnovena narušená přírodní a kosmická rovnováha, která zahrnuje i klidnou a vyrovnanou lidskou mysl.
Daň může mít podobu mimořádné námahy, bolestné oběti, vyčerpanosti, zhroucení, nemoci, ztráty jmění a cti, zoufalství, pokání, nejistoty, zneuznání, opuštěnosti (Elli, Elie…) a smrti.
Novověký člověk nechce o takové dani, o níž Anaximandres hovořil už před dvěma a půl tisíci lety, ani slyšet. Křesťanská teologie tento vesmírný proces „zmoralizovala“ a hovoří pouze o hříších a vinách. Jak ale může potom porozumět tomu, že „nějaký bůh“ (Heideggerův „ein Gott“) na sebe ochotně vezme splátky všech dluhů, když člověku samému docházejí síly? Je jiná věc, že o to musí obřadně požádat.
Jestliže nespravedlivý správce ze známého podobenství snižoval ve vlastním zájmu dluhy těm, kteří mu dlužili, oč víc tak činí Ukřižovaný, který splácí dluh Temnotě o každém týdenním a velikonočním triduu.
Pavel: Jeho ranami jsme uzdraveni. Velké rány (boží) léčí podobné rány menší (lidské). Děje se tak podle homeopatického principu: „similia similibus currantur“.
„Dona nobis pacem“ – „Daruj nám pokoj“ znamená: vyrovnej naše dluhy, které nejsme s to sami splácet. Teprve potom nám bude dopřána klidná a vyrovnaná mysl. Šalom! === Rus je etymologicky barbar.
Slovník cizích slov uvádí:
Řecky barbaros: mluví nesrozumitelně, blábolí.
Latinsky barbarus: cizinec nepodílející se na naší kultuře. === Myšlení per analogiam je založeno na příměrech.
Říká se, že každý příměr kulhá.
To je pravda.
Ale když se nad tím zamyslíme,
dojde nám to. === Psychologie začíná poznáním, že to, co člověk dělá, dělá sám sobě, některé části své vlastní bytosti, kterou si neuvědomuje, a proto ji hledá všude kolem sebe.
Tak Putin vraždí svého vlastního „podzemního člověka“, jak ho známe z popisu F. M. Dostojevského.
Týž „podzemní člověk“ se projevuje tím, že chce zničit to, co v něm samém usiluje o překonání ubohosti, protože chce, aby „podzemní člověk“ zůstal navždy skrytý před světem.
V obou případech jde o „specifickou psychologickou operaci“ k dosažení klidu ve své duši, a to za cenu vraždy toho horšího nebo naopak lepšího člověka, kteří spolu soupeří v našem nitru.
Své podvojné povaze člověk neunikne. Ta se má stát odrazovým můstkem k vyšší individuální úrovni, jaké se v době renesance říkalo humanitas. (Pythagoras by – v souladu s axiomem Marie Prorokyně - hovořil o přechodu z kvalitativního čísla 1 na číslo 2 a posléze na číslo 3 a 4). Tento přechod ovšem trvá celá staletí, dokonce tisíciletí.
Soudobý autismus ústí v nebinarismus jako v nejvyšší formu bytí. Cílem je zbavit se veškeré možné dvojakosti a vší protikladnosti, zůstat Jediným.
Prvním mezi evropskými nebinaristy je ruský vládce Putin – je Jediný, jedinovládný, jednolitý, jednoznačný, jednosměrný, jednooký, nekompromisní a „nerozborný“. === Napadlo mě, že bych mohl utlumit svou manickou písařinu tak, že ze svých úvah vyloučím ty, které směřují ke sdílení. Zůstanou jenom úvahy, které jsou čirou epifánií.
Asi tak, jako rampouch visící ze střechy. Roztaje, a nikdo si ho ani nevšimne. === Na počátku nemoci, kterou Eugen Bleurer, Jungův šéf v Burghölzli, nazval schizofrenií, je nesoulad mezi vnímáním a vnější realitou, mezi vnitřním a vnějším člověkem, mezi myšlením a představivostí, mezi levou a pravou hemisférou.
     Od dob Milétských víme, a stále znovu si to připomínáme, že svět a všechny věci v něm vznikají rozštěpem a střetáním (polemikou) protikladných částí – jakoby výdechem. Po něm však má následovat nádech a obnova narušené jednoty (za toto narušení si věci musí vzájemně platit daň). To se však v případě schizofrenie neděje. Je to, jako by ten, kdo opustí lůno jsoucnosti (apeiron) a vyrazí do světa, aby objevil nové skutečnosti, nebyl s to nalézt cestu zpět, protože původní svět (fysis) se mezitím změnil. Není už STEJNÝ, jako byl předtím, je pouze PODOBNÝ. Z tohoto hlediska se schizofrenie jeví jako důsledek ztráty schopnosti myslet analogicky – v podobnostech, přirovnáních, metaforách, alternativách, obdobách, symbolech. Tyto náhledy jsou vlastní funkcím pravé hemisféry, což se stalo předmětem zkoumání teprve koncem minulého století.
     Podle Junga (O pojmu libida, 1912) je klíčem k pochopení schizofrenii archaičnost fantazií schizofrenních pacientů. Říká, že u nich dochází k „regresivnímu oživení“ mýtů, legend a náboženských a uměleckých postav a dějů. To byl zřejmě důvod, proč se Jung začal intenzivně zabývat mytologií. Položil si tehdy otázku: „ Jaký mýtus žiju?“ Musel si přiznat, že to neví a že „se pohybuje v jakémsi nejistém mračnu názorových možností“.
     Je pravděpodobné, že nesoulad mezi vnitřním a vnějším světem pacienta měl za následek, že se těžiště jeho života přesunulo do jeho nitra, přičemž vnější svět ztrácel na významu a byl vnímán skrze prisma archaických fantazií.
     Vnucuje se otázka: Co když příčinou archaizace představivosti byla naléhavá potřeba nalézt pevnou oporu ve střetu s prudce se rozvíjejícím a stále cizejším světem? Co když se pacient pokoušel nalézt to, co nepodléhá změně, ale zůstává stále stejné, goethovsky řečeno, „co ve změně trvá“ , a to je právě mýtus. Schizofrenický pacient se snaží nalézt trvalou oporu v některém mýtu, který odpovídá jeho mentálnímu založení. Léčba by v takovém případě mohla spočívat v nalezení analogického spojení mezi mýtem, který se jako relevantní vynořil z paměti, a chováním pacienta, a v hledání způsobů, jak tuto archetypickou vesmírnou sílu přizpůsobit lidským měřítkům.
     Původní pojetí schizofrenie z počátku 20. století kontrastuje s jejím pojetím, jak je můžeme pozorovat v dnešním světě. Pokud se dnes pacient pokouší navázat vztah k něčemu trvalému, co by mu poskytlo ochranu před přívalem rušivých vnějších podnětů, nejsou to už archaické mýty, ale „mýty technologické“. Jsou to počítačové programy, nejrůznější kombinace, schémata, seznamy a statistiky vznikající na základě matematické logiky. Těchto bodů se pacient snaží zachytit a získat tak pevnou půdu pod nohama. Zvlášť nápomocné jsou v tomto případě prvočísla, to jsou čísla, která jsou dělitelná pouze sebou samými nebo jedničkou. Jde zřejmě o zdůraznění autistického charakteru nemoci: Pouze já sám, a nikdo jiný.
     Díky tomu je možné ustálit svůj vztah ke světu. Disociaci mezi takto zjednodušeným vnímáním reality a jejím skutečným obrazem se tím ovšem jen stěží vyléčí. Pacient zůstane vězet v zajetí mechanismů levé hemisféry, bez kontaktu s pravou hemisférou obsahující archetypické faktory, které jsou vrozenou součástí lidské psýchy, takže bylo možné s nimi navázat osobní vztah, přetvářet je a přizpůsobovat lidským potřebám. V případě umělých znaků, kódů a čísel, sebelépe zabezpečených, je to možné jen stěží.
     Například mýtus o Panovi, bohu vší přírody, bylo možné diagnostikovat a významově spojit s jeho projevy – panikou, nočními můrami, masturbací, znásilněním a epilepsií – a léčit je buď asklépiovsky nebo homeopaticky.
     Asklépiovská léčba spočívala v nápravě vztahu k příslušnému bohu, v tomto případě k bohu vší Přírody. Pokud nemocný odmítal uznat jeho moc a účastnit se – ovšemže na svůj přiměřený lidský způsob - jeho falických a orgiastických hrátek s dívkami-nymfami, Pan ho „navštívil“ v podobě epileptického, tj. náhradního, a proto křečovitého orgasmu.
     Nebo bylo možné léčit nemoci, jež Pan vyvolával, homeopaticky, především uměleckými prostředky, například při představeních řeckého divadla,pomocí katarze, předváděním dramat, které v divákovi vyvolávaly mnohem silnější emoce a paniku, než jaké zažíval ve svém životě. Katarze zahrnuje nejen svobodné vydechnutí, ale může mít za následek i změnu vztahu k silám, které utvářejí lidský život.
     Stojí za zamyšlení, zda hrůzy, které ve svém životě prožíváme, nejsou terapií, kterou nám připravil sám Osud. === Axiomy, na nichž spočívá fenomenologie:

„však skrze těla tenký šat
smí šípy věčna prosvítat.“
H. Vaugham

V každé rostlině se zrcadlí Prarostlina.
Goethe

„Básnit znamená nechat za slovy zaznívat Praslovo.“
G. Hauptmann === Evropská země, nad níž se neklene křesťanský „firmament“, abych použil Paracelsův výraz pro makrokosmos, v jehož perspektivě praktikoval svou léčbu, je nezdravá a nemá budoucnost. Může jen přežívat a chátrat. Přitom si ale může docela dobře užívat.
     Zdejší pospolitost se během posledního století nacházela mezi dvěma mlýnskými kameny:
Německo: Pluto/Neptun = MOC + blud panské rasy.
Rusko: Pluto/Neptun = MOC + blud spasitelského poslání.
     Nacisté a komunisté likvidovali elitu národa a svébytné občany (jako byli například sedláci, podnikatelé, vzdělanci). Čtvrt milionu odvážnějších a svobodomyslnějších emigrovalo. Co zůstalo, je pouhé reziduum někdejšího národa. Mezi nimi vynikají ti, co se obětovali nebo byli obětováni. Aby česká pospolitost přežila, bránila se způsobem typickým pro hermovský vzorec chování: „Počítá, co mu to vynese, a když nic, chytře vyhne se“ ; nešlo o to zvítězit, ale přežít; vyzrát na vzniklé problémy nějakou lstí; nenápadně vyklouznout z nepříznivé situace; počkat, až jak to dopadne, uhýbat před přímou konfrontací, předstírat, pošklebovat se, šaškovat, přitom rozkrádat, chalupařit atd.
     Zdejší pospolitost přežije jen tehdy, když bude součástí většího kulturního a civilizačního celku, v němž se prosazují další archetypy „vesmírných mocí“, které po dva tisíce let utvářejí evropský život. (Čeho se nejvíc nedostává, je Saturn – řád a odpovědnost; a Jupiter – celkové pojetí životní cesty a její smysl.) === Minulé společnosti byly třídní: aristokracie – duchovenstvo - lid; později buržoazie – proletariát.
Nynější společnost se člení zhruba na tři kategorie:
1.„Lepšolidi“ – to je nadávka pro ty, kteří chtějí žít v souladu s přijatými kulturními hodnotami; rozhodně sem nepatří „noví zbohatlíci“.
2.Běžní lidé – na ty se hodí přirovnání „ani ryba, ani rak“; ti vždy počkají, až jak se věci vyvinou a přizpůsobí se.
3.Retrográdní lidé, to jsou ti, kteří tvrdošíjně trvají na své rudimentární úrovni, z níž se nedokážou vymanit (je to život zhruba na úrovni 1. a 2. čakry) a směřují trvale zpátky k primordiálnímu stavu mysli a chování.

Lidé z kterékoli kategorie mohou být dnes bohatí, mocní a vlivní.
Demokratické volby umožňují, aby se vlády ujala kategorie číslo 3, neboť je nejpočetnější. Aby lidé této kategorie volili „lepšolidi“, je třeba je zmást nějakými výhodami, které jim z toho vyplynou.     
Politika byla dříve „uměním možného“, dnes je uměním, jak z prázdného klobouku vytáhnout živého králíka. === To, co Jung objevil ve své Červené knize, byl tradiční náboženský „vnitřní život“, který se na počátku 20. století téměřvytratil, a proto se jeho rezidua staly předmětem psychoanalýzy a analytické a individuální psychologie. Chybělo však cosi podstatného, a to byl osobní vztah k tomu, co člověk ve svém nitru prožíval.
     Proto bylo třeba se nejprve ponořit do vlastního nitra, a Jung měl dost odvahy a síly, aby se o to pokusil. Začal mluvit jazykem postav, na které tam narazil a ocitl se rázem v psychotickém stavu, který se nijak nelišil od stavu jeho pacientů. Byl nucen chovat se jako šaman: nakazit se jejich nemocí (ve skutečnosti tím probudil svou vlastní schizofrenii) a hledat způsob, jak vyléčit sebe i druhé.
     Setkal se tam s „Duchem hlubiny“ (byl antipod Ducha doby), který hlásal:

„Běda těm, kteří žijí podle vzorů… Každý ať jde svou cestou… Cesta je v nás, není však ani v bozích, ani v naukách, ani v zákonech. To v nás je cesta, pravda a život.“
(Jak je zřejmé, jde o výslovné popření známého Ježíšova výroku.)

     Červenou knihu psal Jung zhruba před sto lety. Tisícileté mýty a legendy (Marduk a Tiámat, Gilgameš, TAO, zápas řeckých bohů s Titány, Mojžíšovo Desatero, řecká filosofie jako návod na „dobrý život“, Starý zákon a Evangelium) dokládají, že člověk nemůže žít ve svévoli, a tedy v anarchii. Život si žádá určité uspořádání, které si člověk volí podle své vrozené přirozenosti, ale zároveň podle věčného řádu Přírody. Tak si Řekové stvořili „kosmos“ a umístili ho na nebeskou klenbu, aby byl na dohled každému člověku. Ten se tak stal pozemským „malým mikrosmem“. Ústřední částí kosmologie je vzor Pračlověka (Anthropa). Bez souvztažnosti s tímto Pravzorem může člověk klesnout až na zvířecí úroveň. Ze zpráv na Síti se dovídáme, že britští školáci si usmysleli, že jsou nejrůznějšími zvířaty, například kočkami nebo dokonce dinosaury, a trvají na tom, aby se ostatní k nim podle toho chovali.
            Jung postupuje v Ćervené knize tak, že s přízraky gorgonské říše rozmlouvá, dává jim jména a pokouší se je zobrazit. Chová se zdánlivě jako mýtický hrdina Perseus. Ten však měl k dispozici Athénin štít coby zrcadlo, v němž spatřil obraz Medusy, a Hermovu brašnu, do níž „pojal“ její useknutou hlavu. Zásadní rozdíl je v tom, že Jung při tom zíral přímo do tváře Medusy, kdežto Perseus věděl, že kdyby se podíval na příšeru přímo, zkameněl by.
     O zkušenostech, které získal v Červené knize, Jung říká, že se staly základem celého jeho dalšího psychologického díla. Nelze se ubránit otázce, zda svým přímým, analytickým přístupem k mytologické látce nebyl Gorgonami a ostatními obyvateli „kolektivního nevědomí“ příliš konsternován a zda neustrnul na úrovni jejích primordiálních obrazů, jak se mu tehdy jevily na pozadí nekonečné temnoty. Jako by ho nepřestávaly fascinovat a poutat ve své neměnné podobě, jak je tehdy zahlédl. Aby je mohl integrovat a zahrnout do svého vědomě prožívaného života, musely by se proměnit, a to mnohonásobně.
     Například Gorgonu, na niž strnule zíral, se mu jevila jako Salome, a tuto část jeho ženské přirozenosti nebylo možné integrovat na úrovni archetypu, který ztělesňovala, bylo by třeba ji nejprve přizpůsobit lidským měřítkům. Jako vodítko tu může posloužit výklad starozákonního mýtu o Tobijášovi a Sáře, jak ho podává A. de Souzenelle v knize Ženský pól bytí. Tobijáš se musel nejprve sedmkrát proměnit (psychicky zemřít), a teprve potom mohl – s pomocí archanděla Rafaela – vysvobodit Sáru z moci démona. Pro dnešního rozumáře jsou to jen bajky, ale ve skutečnosti je to ta nejtvrdší realita, na niž naráží člověk na své vnitřní cestě. === Každé sdělení má kromě své faktografické složky i složku citovou.
„Novověcí lidé“, jak je rodí naše autistická doba, vnímají jakékoli sdělení bez citové složky. Působí dojmem, jako by byli „citově vykastrováni“. Příčinou jejich chování je absence prožitku. Tito lidé vnímají čas pouze fyzikálně, a ten jim nic neříká. Naproti tomu antropologický čas závisí na prožitku a svým významem oslovuje člověka:
Pospěš si, nebo zpomal.
Počkej si na vhodnou příležitost.
Vzpomeň si, kdy se to stalo.
Pospíchej pomalu.
Je čas setby a je čas sklizně.
Je čas radosti a je čas smutku.
„Vyčkej času jako Četka Tassu.“
Je čas, abychom něco podnikli, nebo něčeho zanechali.
Takto prožívaný čas je dokonce lékařem: čas vyléčí i ty nejhorším rány osudu.

     Když Einstein kondoloval vdově po svém příteli, napsal jí, že její manžel ho v odchodu z tohoto světa jen o něco málo předešel:

„Pro nás přesvědčené fyziky je rozlišování mezi minulostí, přítomností a budoucností pouhou iluzí, i když značně houževnatou.“

Je tomu tak proto, jak Einstein vysvětlil Carnapovi, že pro fyzika neexistuje onen zvláštní prožitek „teď“. Právě na něm však závisí antropologické vnímání času.

     Nápadná je u těchto „novověkých lidí“ neschopnost rozlišovat mezi tím, co je důležité (někdy dokonce životně důležité) a co je vedlejší. Jako by věci i události měly stejnou „existenciální závažnost“ (a ležely v jedné jediné rovině). Chybí „zvážení situace“, a tedy hodnotící úsudek. To, čemu se říká „jádro věci“, jim uniká.
     Zvlášť neblahým důsledkem absence prožitku jsou chybějící estetické hodnoty. Bez nich umění umírá. Umělecké výtvory jsou dnes už jen muzeálními artefakty. Pokud se ještě dnes někde rodí umění, postrádá diváky, čtenáře i posluchače.
     Vůbec nejvážnějším důsledkem chybějícího prožitku je odumírání duše. Prožitek vzniká ze střetání levé a pravé hemisféry, ze střetání rozumu a citu, a z tohoto prožitku se rodí duše. Jakmile se v důsledku mentálního schizmatu od sebe hemisféry oddělí a naplní se varovná hypotéza I. McGilChrista a pravá hemisféra zdegeneruje, napětí pomine a duše vyhasne.
     Neurologové zjistili, že když dojde k poruše pravé hemisféry, pacient přestane vnímat levou polovinu svého těla. V 70. letech minulého století o tom psal Oliver Sacks v knize nazvané Muž, který si pletl manželku s kloboukem. Název je poněkud zavádějící. Onen muž měl poškozenou pravou hemisféru, takže nevnímal prostor po své levé ruce. Domníval se, že si tam odložil klobouk, ale shodou okolností tam seděla jeho žena, které sáhl na hlavu. Nelze tedy říct, že si trvale pletl ženu s kloboukem.
     Mnohem závažnějším příběhem, o němž Sacks píše ve své knize, je příběh muže, který zjistil, že leží v posteli s cizí nohou. Pokusil se jí zbavit a vyhodil ji z postele, přitom však shodil z postele sebe sama. Ta levá noha byla totiž jeho vlastní, on ji však nevnímal, protože měl poškozenou pravou mozkovou hemisféru.
     To, co se tehdy vnímalo jako kuriózní zajímavost, se po několika desetiletích stalo v knize I. McGilChrista Master and his Emissary tématem, který svým významem a důsledky představuje zásadní problém současnosti. To, co bylo předtím projevem individuálního neurologického onemocnění, je dnes důsledkem pokračujícího oddělování hemisfér při postupující degeneraci pravé hemisféry, což má dalekosáhlé důsledky pro celou evropskou kulturu.
     Levá polovina mužského těla má ženský charakter, je to Žena, manželka, přítelkyně a také zde sídlí citový život a vztahuje se to i na mezilidské vztahy, a proto sem patří i vztah JÁ-TY. Druhý jakožto TY mizí v důsledku naznačeného vývoje z obzoru. Otevírá se tím cesta k jednolitosti, jednoznačnosti a v posledku k totalitě. Psychiatři zjistili, že některé autistické děti vnímají svět s přivřeným nebo zavřeným okem. Je to jasný náznak, že z nich vyrostou jednoocí Kyklopové.
     Jestliže citové, duševní, morální a estetické impulzy k nám přicházejí skrze pravou hemisféru, a jestliže je činnost této hemisféry potlačena nebo během novověku odumřela, má to za následek degradaci toho, čemu říkáme lidská přirozenost. Tak postupně mizí přirozený způsob chování, ohleduplnost, vstřícnost, slušnost, laskavost, vkus, smysl pro humor, úcta k druhému a tak dále. Novověký člověk vyrůstající v prostředí vysoce vyvinuté technologie si podává ruku se zaostalým a indolentním člověkem, který jako by přicházel z dávné minulosti nebo ze zpozdilého dětství. Takto utvářený Duch doby se potom geneticky přenáší na další generace.
     Co když těm mladým, kteří dnes protestují tím, že se připoutávají k obrazům v galerii nebo k vozovce a budí tak všeobecné pohoršení, už nejde ani tak o ochranu Přírody, jako spíše o návrat lidské Přirozenosti do každodenního života uprostřed přetechnizované a stále více „robotické“ soudobé společnosti? Čím jsou citlivější a zranitelnější (a také názorově zmatenější), tím víc trpí nedostatkem toho, co znamenají přirozené lidské projevy v jejich životě. Ty jsou přece rovněž součástí Přírody - v širším smyslu slova.

Tato problematika má svůj širší dějinný kontext.
     Na počátku bylo pokrokářské pojetí dějinného času. Comtovo schéma bylo trojiční: mytologie – náboženství – rozum. První dvě fáze se vztahovaly k pravé hemisféře, poslední k levé.
     Následovalo znehodnocení pravé hemisféry jako vývojově překonané a zbytečné.
     Prvním vážným příznakem neblahého vývoje byla schizofrenie (zpočátku označovaná jako dementia preacox), zjištěná na počátku 20. století E. Bleulerem na klinice v Burghölzli. Bleurer uváděl jako jeden z příznaků schizofrenie „autismus“ ve smyslu řeckého Egoautos – Já sám, a to jako příznak zhoršující se komunikace mezi lidmi. Jednoduše řečeno, bylo zjištěno, že dochází k rozštěpu mezi myšlením (levá hemisféra) a představivostí (pravá hemisféra). V důsledku rozpadu tradičního křesťanského světonázoru (Jung označil náboženství za „hygienické systémy“) se uvolňovaly archaické představy, které rozum nedokázal zvládnout: vymezit je, pojmenovat a integrovat, případně korigovat. Představy se proměnily v Příznaky (chiméry), které člověka ohrožují a přivádějí ho do stavu úzkosti, deprese a paranoie. A naopak: Rozum vytváří stále složitější logické systémy, které se vymykají představivosti, a tedy i pochopení.
     Koncem minulého století následoval výzkum asymetrie mezi mozkovými hemisférami a jejich rozdílných funkcí (O. Sachs). Psychiatr I. McGilChrist se ve své epochální studii nazvané Master and his Emissary pokusil o celkovou analýzu problému. Dospěl k závěru, že levá hemisféra se stala v novověku dominantní natolik, že je určujícím faktorem ve vývoji evropského myšlení a civilizace.
     V současné době se důsledky tohoto vývoje začaly pociťovat jako velmi vážné problémy v psychologickém vývoji dětí.
     Na Seznamu bylo možné se dočíst o založení Nadace RSJ (přezdívané „Přemýšlivec“). Její ředitelka, L. Eckertová, hovořila při této příležitosti o tom, že mimořádně nadané děti jsou přetížené informacemi, které čerpají úplně ze všeho, s čím přijdou do styku, a přitom jsou zahlceny emocemi, s nimiž si nevědí rady a nedokážou je zvládnout. Jejich znalost nejrůznějších informací je na úrovni dospělého člověka, zatímco jejich „emoční systém“ je na úrovni dítěte. A pokračuje:

„Za premiantem třídy je ve skutečnosti rozbitá, křehká duše dítěte plného nejistoty, zda jeho výkon bude shledán dostatečným.“

     V témže informačním zdroji píše J. Potužníková o mimořádně nadané dívce Agátce. Neurologické vyšetření objevilo šokující nepoměr ve vývoji jejích hemisfér:

„Co se týče levé hemisféry, spojované s logickým myšlením, ukázaly výsledky velký náskok ve vývoji. Zralost levé hemisféry odhadla paní doktorka na třináctiletou dívku. Ale v pravé hemisféře byla pořád malou holčičkou.“

     Podle vyjádření její matky se v ní „praly dvě odlišné části“. Dítě v důsledku toho „pak v přetlaku unikalo do nezpracovatelných emocí nebo omdlévalo.“

Přísně vzato, mentální rozštěp, který psychiatři, psychologové a v poslední době zejména neurologové popisují jako nemoc, se spíše jeví jako deformace, která je výsledkem vývoje evropského myšlení během novověku. Jednoduše řečeno, jako poslední fáze schizofrenie, jejímž nejvýraznějším příznakem je masový autismus.
     Neurologové zjišťují přebujelost levé hemisféry a naproti tomu zakrslost pravé hemisféry. Konfrontace a spolupráce těchto dvou pólů lidských psychických schopností vytvořila během tisíciletí zvláštní druh lidské přirozenosti, který v důsledku toho zaniká.
     Celkový dojem z tohoto neblahého vývoje vyjádřil nedávno Gábor Maté, kanadský lékař maďarského původu:

„Tato společnost, navzdory všemu bohatství, sofistikovanosti a neuvěřitelného pokroku vědy a medicíny, se zcela zásadním způsobem odpojila od podstaty toho, co znamená být lidskou bytostí. A lidské bytosti tím trpí.“

     Jestliže Platonovy ideje, pravzory a archetypy, včetně Ducha stvořitele (Spiritus Creator), jsou jako součást makrokosmu (horní Templum) pouhé chiméry, a mikrokosmos (dolní Templum) nevzniká jeho rezonancí, pak to znamená, že zaniká i rezonance mezi levou a pravou hemisférou. Hemisféry se od sebe stále více vzdalují, přičemž levá se nadměrně zvětšuje, kdežto pravá zakrňuje. Starý svět se vyvíjel v tvůrčím střetání mezi řeckým techne a poiesis. Novověký svět je technologicky stále mocnější, ale stále méně „poetický“.
     Všeobecné mentální schizma vyjádřil McGilChrist pomocí (údajně Nietzscheovy) metafory tak, že Pán (Master) je dnes veden bývalým Sluhou (Emissary) v řetězech. Nabízí se podobná, možná bližší metafora poukazem na osud krále Leara, který se dobrovolně vzdal moci, a místo očekávaného vděku byl svými dědici vyobcován a odsouzen k tomu, aby se svým bláznem (čti: coby blázen) bloudil světem. === Kapitalismus se stal obětí blahobytu, jehož vznik umožnil.
Chaos, který dnes v podmínkách všeobecného růstu blahobytu vzniká, je důsledkem prohřešku proti desátému přikázání Mojžíšova Desatera, které varuje před nenasytností, hamižností a obžerstvím. === Lidé, kteří nežijí vnitřním životem a neprocházejí procesem proměny, očekávají změny pouze ve vnějším světě, týká se to především politického režimu. Dějinná entelechie je však neúprosná, a tak se tito lidé dožadují změny stále víc, a nakonec si ji násilně vynucují. Z této situace se rodí ideologie Země zaslíbené, Zářných zítřků a zcela zmatených představ o budoucím příštím.
     I kdyby k takové kýžené změně došlo, nebo kdyby se tito lidé náhle ocitli v Zemi zaslíbené, nebyli by schopni se v ní zabydlet a užít si jí. Jako by se náhle ocitli ve vzduchoprázdnu. Jak obtížné je uvést v soulad zanedbaný nebo kulturně odlišný vnitřní život s životem ve vyspělejších nebo jiných společenských poměrech, se ukázalo při nedávných nepokojích ve Francii (Francouzi imigraci volky nevolky snášejí, kdo jiný by jim měl zavážet pizzu a čistit bazény?).
     Varovný příklad poskytli už před časem severokorejští migranti, kteří si nedokázali zvyknout na svobodu a blahobyt, jaký se jim naskytl ve Spojených státech. Takový život jim připadal nesnesitelný.
     Milan Kundera to ze své vlastní zkušenosti nazval „nesnesitelnou lehkostí bytí“. Nebyl to tedy pouhý intelektuálský bonmot. === Homolkové, Václav Černý jim říkal Čecháčci, kteří tvoří převážnou většinu této pospolitosti, nedorostli Západu v tom smyslu, že se z jednotlivců nestali jedinci-občany, a místo toho zůstali součástí davu. Sekularizace u nich dosáhla nejvyššího stupně, což znamená, že stát je dnes pro ně garantem nejen blahobytu, ale i životního štěstí. Homosexuální páry dokonce žádají všemohoucí Stát, aby stvrdil jejich lásku; a aby jim z moci svého Majestátu prominul jejich jistou nepatřičnost.
     Když se Homolkové necítí zrovna ve své kůži, vyrážejí do ulic a žádají demisi vlády. Poté, co všechny ideologie Zářných zítřků selhaly, se jejich životním cílem stal Důchod. Univerzálním typem člověka je dnes Důchodce. Všichni bez rozdílu jsme důchodci, buď k důchodu teprve spějeme, nebo ho již užíváme. Co se stane, až Homolkové ve své blahé naději zjistí, že ani důchod jim nepřinese vytouženou spásu? === Žena s vrkoči mě dostává do vývrtky.
Dnes už naštěstí neshledávám ono Tajemství, po němž jsem celý svůj život pátral, v ženách samých, protože vím, že skrze ně pouze prosvítá.
Díky tomu k nim dokážu zaujmout velmi uvolněný přátelský vztah.
Konečně jsme si rovni.
Jsme koincidentní. === Člověk napodobuje Stvořitele tím, že vkládá program-software do počítače, který potom podle tohoto programu funguje.
Stvořitel uhnětl prvního člověka Adama z hlíny a vložil do něj program-scénář jeho životního příběhu. A. de Souzenelle nazývá tento program v duchu starozákonní tradice „Jménem“ (Šém) nebo „Zárodkem“, a v křesťanské tradici „Synem člověka“.

Řecký Golem promluvil slovy:
„Člověk je mírou všech věcí.“

„Duch hlubiny“ v Jungově Červené knize praví:
„Každý nechť jde svou cestou… Cesta je v nás.“Jinak řečeno, my sami vkládáme do sebe Šém jako svůj sofware, který utváří náš život.
V Tajemství Zlatého květu Jung výslovně odmítá Imitatio Christi , a to proto, že

„samým napodobováním zapomínáme uskutečnit svůj vlastní nejvyšší smysl“.

Z toho plyne, že člověk není stvořen v biblické tradici „podle obrazu“, jemuž se má co nejvíce „podobat“, aby se stal jedinečnou lidskou bytostí, nýbrž má se realizovat „svým vlastním způsobem“, tj. podle svých vlastních představ. Jung hovoří o „vnitřním určení“, které se má v průběhu entelechie rozvinout.

Paracelsus:
„Bůh zasel do člověka mnohá zázračná tajemství,
která v něm leží jako zrno v zemi.“

Rozkvetlá slunečnice navazuje na vrcholný paradox apoštola Pavla:
Čím víc se podobám Královně slunečnic, tím víc jsem jedinečnou a neopakovatelnou slunečnicí.

Pražské Jezulátko promlouvá ústy madam de Souzenelle:
Do každého člověka vkládá Stvořitel Zárodek, který je už od počátku „Synem člověka“, jen se jím musí teprve stát. Já jsem toho pravzorem a předzvěstí. Jako dítě jsem Počátek, který je zároveň Dovršením.

Goethe hovořil o „ražené formě, která žijíc se rozvíjí“;
„Stirb und werde““ - Zanech za sebou svou přežilou podobu a stań se tím, kým se máš stát.

Pražský rabbi Löw se z Kabaly poučil, že je možné zopakovat stvoření člověka pomocí určité kombinace Božího jména – JHVH. Do hliněné postavy (jakou byl na počátku stvoření Adam) vložil svitek se Šémem a stvořil tak svévolnou a brutální zrůdu, která měla chránit Židy před křesťany. Nazval ji podle tradice Golemem. Když jednou opomněl vyjmout z Golema Šém, ten se rozběsnil a začal ničit vše kolem sebe. Přivolaný rabbi Löw zbavil Golema moci tím, že z něj vyjmul Šém.

Prototyp Golema můžeme dnes sledovat na světové scéně v postavě Jevgenije Prigožina.
Izraelský Golem, vybavený nejmodernějšími zbraněmi, má dnes chránit Židy před muslimy. Je otázka, kdo a kdy z něj vyjme svitek se Šémem, aby ho zklidnil.

Lze si představit podobnou scenérií, o jaké nás zpravuje Corbin v souvislosti s templářskými rytíři pochovanými v údolí Gavarnie. Ve výroční den onoho neblahého pátku, kdy se vzbouřil Golem, bylo to roku 1593 od stvoření světa, obživne rabbi Löw na pražském židovském hřbitově a pronikavým hlasem zvolá:
Kdo se odváží vyjmout Šém z Golema a zklidnit ho?
A tichým hlasem si odpoví:
Nikdo, nikdo, nikdo. === Vnitřní život má mnoho Počátků, které stále trvají.
Tak je možné začít třeba přemýšlením o tom,
co si myslím, místo toho, abych to jenom říkal. === Hora matutina –hodina jitřní je hodinou Ranních chval, častěji však ranních nářků:
Pospěš, Duchu Stvořiteli, a vlej do mě trochu „elánu vitálu“.
     Jsou však věci, které jsou bez diskuse hodné chvály. Například „motýle“. Chce-li ošklivá housenka spatřit krásy světa, musí se nejprve zakuklit, aby se z ní stal motýl, a ten skrze svou vlastní krásu může obdivovat všechny krásy světa.
      Tak i filosof musí nejprve objevit sebe sama jako ošklivou housenku, zakuklit se - ocitnout se jako Jonáš v břiše velryby -, a teprve po své proměně, až ho velryba vyvrhne, získá schopnost objevovat drobná zrnka písku, v nichž se zrcadlí moudrost světa.
     Nic moc, ale ani ne málo. === Jeden poslanec, na jehož tváři se zračí mdlý rozum, prohlásil, že humanistické vědy jsou k ničemu.
Přitom právě on je smutným dokladem toho, jak moc je jich zapotřebí. === Byli to filozofové (psáno se „z“), kteří před nějakou dobou vyhlásili, že na identitě nesejde. Dnes na Ukrajině umírají tisíce vojáků, civilistů a dětí, aby Ukrajinci ubránili svou národní identitu. Bojovali už s Turky, Sověty, Němci a vyvražďovali polské sedláky a Židy. Nechtějí být tím ani oním, chtějí být Ukrajinci.
Běda těm, kteří chtějí být sami sebou. Proto dnes většina lidí od takového úsilí upouští. Je přece mnohem svobodnější být kýmkoli, tj. nikým. === Před nevítanou pozorností učené veřejnosti mě chrání astrologie. Nikdo si přece nebude kazit pověst tím, že by se byť jen otřel o něco tak odpudivého. Když jeden ze zdejších tiskařů mi dával výhost – nebude přece tisknout takový paskvil -, ptal se mě, jak mohu něčemu takovému vůbec věřit.
     Pokusil jsem se mu to vysvětlit rozvernými slovy, jimiž počíná Goethův Faust:
Já s filosofií právo a medicínu jsem studoval,
a také theologií jsem se pohříchu prokousal –
a teď tu, blázen, stojím, žel,
a ani za mák jsem nezmoudřel.
Nakonec jsem zjistil, že jediným opravdovým filosofem je Goethe, ačkoli za něj není považován, a že jediná nauka, která je s to mi něco říct o člověku a o světě, je Goethova fenomenologie, která přirozeným způsobem ústí v astrologii, ačkoli ji všichni vzdělaní lidé pokládají za pavědu. Astrologie spočívá na analogickém způsobu myšlení, tj. v kontextu všech zúčastněných faktorů, je to myšlení, jaké z humanitních věd téměř vymizelo, protože bylo vytěsněno myšlením analytickým, přímým a věcným. Jakmile ztratíme schopnost kontextuálního myšlení, hrozí nám učenost jednooká (kyklopská), jednostranná, faktografická, zvěcnělá a bezduchá. Nakonec zjistíme, že ztrácíme kontakt se samými základy své existence. Astrologie je vedle homeopatie jednou z cest, jak se znovu naučit myslet per analogiam , a díky tomu obnovovat narušený vztah mezi makrokosmem a mikrokosmem. To je důvod, proč jsem hodlal tisknout astrologickou literaturu ve vaší tiskárně.
     Namáhal jsem se zbytečně. Nenechal se přesvědčit. Zahanben, musel jsem jít v Schönbergu o dům dál. === (Mat 10.30)
„U vás pak i všechny vlasy na hlavě jsou spočítány.“

Apokryfní:
Nikdo z vás si bez vůle mého Otce ani nepšoukne. Energii k tomu vám dodá on sám. Vy však můžete onen „pšouk“, ať už je tvůrčí nebo ničivý, zadržet nebo přetvořit. Není to žádný „kismet“. A není to ani děsivá Augustinova předurčenost ke spáse nebo k zatracení.
Tím, že Stvořitel daroval člověku svobodnou vůli, vzdal se možnosti plně předurčit jeho život. Člověk jako stvoření je PŘEDZNAMENÁN, ne však PŘEDURČEN. Je na něm, jakou cestu životem si v rozmezí osudu, který si on sám nevybral, a svobody, která mu byla darována, zvolí. === Musel jsem už několikrát vysvětlovat, že bych se nikdy nedopustil takové domýšlivosti, abych svůj pseudonym jakkoli spojoval se jménem Rudolfa Steinera.
     Bylo to v době, kdy jsem sloužil na výměnících v „nemocnici na konci města“. Když po mě chtěl Lopatka šifru k mým filmovým recenzím v samizdatovém časopise (název si už nepamatuji), tak to, co mě bezděčně napadlo, bylo RS, podle tabulky, která visela na „Horní kotelně“, kde se osmička pára měnila na „nula sedmičku“ a vytápělo se jí oddělení R, S, T, U – ušní, krční, tuberkulózní nebo tak nějak. A když potom po mně chtěl pseudonym, napadlo mě jméno R. Starý, jako bych už tehdy tušil, že své úvahy uveřejním pod názvem Starožitnosti. === Dnes všichni mluví o Kunderovi. Kdysi dávno jsem od něj něco četl, už si nevzpomínám. Bylo to v době, kdy jsem objevil Isaaca Bashevise Singeera, a toho čtu dodnes a stále znovu: Šoša, Kajícník, Láska a vyhnanství, Nepřátelé: Příběh lásky a jeho nesčetné povídky. Kontrast byl tak velký, že Kundera neměl šanci. === Isaac Bashevic Singer, jeden z největších vypravěčů světové literatury, potkal svého Dvojníka jménem Josef Shapiro u Zdi nářků, u zničeného Chrámu v Jeruzalémě. Vylíčil to v novele nazvané Kajícník.
     J. Shapiro se ocitl na životní křižovatce. Moderní civilizace se mu zhnusila a on se v odporu vůči ní rozhodl stát pravověrným Židem. Vyznává se:

     „Byl jsem plný zuřivého opovržení vůči světu a civilizaci, k níž jsem patřil. Utíkal jsem, jako prchá divoké zvíře od lesního požáru, jako člověk před postupujícím nepřítelem.“

     V návratu k židovství dědů a pradědů mu však bránil jeho atheismus. „Mám snad jejich víru,“ ptal se sám sebe, a musel si přiznat: „Ne, jejich víru postrádám.“ Uvědomil si, že se chystá vyznávat Boha, který možná ani neexistuje. „Kde byl, když si Židé v Polsku kopali vlastní hroby?“ A dochází k neúprosnému odsudku samého Stvořitele:

„Jestliže přece jen existuje a mlčel k tomu, je to stejný vrah jako Hitler.“

     Dvojaká povaha Všemohoucího je kamenem úrazu nejen židovské, ale i křesťanské víry. Všemohoucí praví ústy proroka Izajáše (Iz 45,21):

„Já nechávám vycházet světlo i tmu,
ustanovuji pokoj a působím zlo.
Já, Hospodin, konám všechny tyto věci.“

     Přejít z monistického stanoviska odpovídajícího číslu 1 na úroveň čísla 2, a tedy na úroveň dvojakosti samého Stvořitele, je v rámci vnitřního života nábožensky založeného člověka nesmírně obtížný úkol. Trvá celá staletí a někdy i tisíciletí.
     Singerova-Shapirova niterná duchovní pře je toho dokladem. Jejich stanovisko se vyznačuje především dvěma vlastnostmi:
Fanatickou nenávistí vůči takzvané gójské civilizaci a nepříčetnou nevraživostí vůči ženám. Tyto krajně negativní pocity promítají na gójský svět, protože je nedokážou snášet. Když se ale na projekční plátno pozorně zadívají, spatří tam svou vlastní tvář. Právě v tomto okamžiku se rodí židovská sebenenávist. Zbavit se této nesnesitelné vnitřní rozpolcenosti může vést až k sebezničení formou sebeoběti.
     Režii této šoa měli v rukou sami Židé – Hitler, Himmler, Rosenberg, Heydrich, Goebels, Frank, Göring, Eichmann, Mengele a další (pokud je známo, jediný Heydrich litoval na smrtelné posteli, že „zradil svůj národ“). Ačkoli o holocaustu víme téměř vše, stále ještě nechápeme jeho skutečnou tragičnost.
     Singer-Shapiro naproti tomu zvolil odlišnou cestu: rozhodl se, že se stane pravověrným Židem, bez ohledu na to, zda doopravdy věří nebo ne:

„Dokonce i kdyby byl Všemohoucí zlý, budu raději mluvit s nespravedlivým Stvořitelem všehomíra než s lumpem z KGB. Není-li Bůh dobrý, je přinejmenším moudrý.“

     V knize Láska a vyhnanství pokračuje Singer ve své osobní při s Všemohoucím a jeho rozhořčení se stupňuje:

„Bůh je zločinec.“
„Bůh je Bohem síly a krutosti, jehož principem je, že pravdu má Moc.“
„Ať už je Bůh nekonečno, substance, slepá vůle, absolutno nebo cokoli jiného z toho, zač ho filosofové kdy považovali, věřit v jeho spravedlnost a milosrdenství jsem nemohl.“
Jako drtivý odsudek vyznívá tento výrok:
„Prohlásit za milostivého Boha, který je miliony let svědkem masakrů a mučení a který stvořil svět na principu násilí a vraždění, bylo něco, co můj smysl pro spravedlnost prostě nedovoloval.“

     Některé části Singerových knih lze považovat za filosoficko-theologické traktáty, jimiž Singer navazuje na knihu Jób a na Jóbův spor s Hospodinem. Je z toho patrné, že tuhý monismus Jahveho jako milostivého Boha se – zejména po holokaustu - stal neúnosným. Kosmologický vývoj dosáhl stupně, kdy z Jednoho bylo nezbytné učinit Dva a posunout se na vyšší úroveň v rámci Axiomu Marie Prorokyně (1-2-3-4). K této světodějné události došlo při křtu v Jordáně, kdy Ježíš Nazaretský se stal představitelem Hospodinova světla („Já jsem světlo světa“) a Ďábel převzal roli Odpůrce (jako „Pán lži“ se prohlásil za Lucifera – nositele světla). Všemohoucí je dárcem jak světla, tak tmy, a závisí na člověku, co si z toho zvolí a k čemu se přikloní. Podle E. Swedenborga stvořil Bůh peklo kvůli svobodě člověka, neboť jinak by se člověk nemohl z vlastní vůle rozhodnout mezi dobrem a zlem.
     (Do knihy Láska a vyhnanství jsem si při předchozí četbě vepsal pár poznámek: „Ryzí fundamentalistický nihilismus v nedostižné literární formě. Všichni Nežidé jsou podlidé. Všechny ženy jsou děvky. Posedlost sexem. Překypující nenávist vůči životu, který je nedokonalý, ubohý a někdy i nicotný, zejména ten gójský, ale přese vše se snaží si uchovat lidskost. Ani špetka lásky, shovívavosti nebo laskavosti. Nesmiřitelnost.“ )
     Vztah Já-Ty vzniká teprve na úrovni čísla 2. To je klasický Empedoklův dualismus: láska vs. nenávist (filia vs. nekyia). Na úrovni čísla 1 existuje pouze sebeláska a její odvrácená strana – sebenenávist. První plodí velikášství, druhá vede k sebezničení nebo ke zničení toho, na koho se sebenenávist přenáší.
     Bubera nepřestávala fascinovat dualita Já-Ty. Ze stanoviska jeho „tuhého monismu“ však byla pro něj nedosažitelná. Proto o tomto vztahu ve známém eseji Já a Ty pojednává pouze abstraktně a mysticky, což se nakonec ukázalo jako matoucí.
     Tato problematika může někomu připadat odtažitá. Je však mimořádně důležitá v souvislosti s regresivním tíhnutím soudobého myšlení z dualismu Já-Ty na úroveň monistického Já ( Ego autos – Já sám). === Meditace?
Není třeba sahat k okultním definicím. Stačí si představit, že chodíme kolem horké kaše - kolem Středu, to je Medium, ta kaše je však horká, a my, kdybychom byli příliš horliví, bychom si spálili jazyk, a proto ochutnáváme jenom tu část kaše, která je poživatelná - jedna je sladká, druhá je kakaová, třetí je nakynutá, a tak stále dokola, dokud nám kaše nepřestane chutnat.
Při meditaci se všechna témata stále znovu vracejí, někdy vzápětí, jindy za rok nebo za desetiletí. Při kruhovém pohybu se mění perspektiva a úhel pohledu. Jako by to záviselo na tom, co v dané chvíli a na daném místě právě osvětluje slunce nebo co prožívá Luna. Kromě toho se mění sám pozorovatel, je zkušenější nebo dospělejší. Vždy jde o to zahlédnout téma jinak, z větší perspektivy, v širších souvislostech, hlouběji, a dostat se tak co nejblíže k nezjevnému Středu meditačního okruhu. === Fenomenologie má svůj žargon.
Věci nejsou, nýbrž JEVÍ se. Jejich obrazy v duši jsou však reálné.
Věci jsou JAKO BY byly. Zdá se, že jsou něčím, čím by mohly být, ale často jimi nejsou. I jako zdánlivé jsou však reálné.
Někdy to VYPADÁ, že se něco stane, ale ať už to dopadne jakkoli, tušení je reálné, a to natolik, že to vede k falešným závěrům a k dějinným katastrofám.
Některé věci nebo události budí DOJEM, a tak představují emocionální složku poznání, která je vnímána jako reálná. A hýbe lidmi i událostmi.
     Klíčovým problémem fenomenologie je rozlišovat mezi REALITOU a PRAVDOU. Když vyrazím do lesa sbírat houby a nedaří se mi, začnu trpět zvláštní houbařskou fata morganou, která se projevuje tím, že začínám vidět houby v každé šišce, kameni nebo listu. To zdání je v mé mysli zcela reálné, ale při bližším pohledu se ukáže, že je to reálný blud.
     Svět fenomenologie je nejistý, je plný jevů, vidin, zdání, bludů a nejrůznějších obrazů. Proto i naše poznání se podle apoštola Pavla odehrává „jakoby v zrcadle a v hádankách“. Kusánský z toho vyvodil, že svět poznáváme pouze v domněnkách – v konjekturách, díky nimž se k pravdě pouze blížíme. Jinými slovy bychom mohli říct, že jsou to postřehy, nápady náhlá nazření či nahlédnutí, jsou to okamžiky, kdy nám spadnou šupiny z očí, a my náhle prohlédneme a říkáme si: Aha, tak takhle to je! Bonaventura to vyjádřil lapidárně:

„Naše poznání v průběhu pozemského života totiž nemůže probíhat bez fantasmat (sine phantasmate).“
(Tomáš Nejeschleba, Bonaventura)

Descarta trápila tato nejistota do té míry, že se jako pozorovatel vyčlenil z tohoto fantasmagorického chaosu, oprostil se od představivosti a postavil se jako jakési Superego nad vnější realitou. Tím ji ale zvláštním způsobem vykastroval a zdeformoval.
     (Částečnou vinu na tom má francouzština. Francouzština je krásná a díky tomu i jasnozřivá. Filosofovat se v ní ale moc nedá. Je v ní příliš jasu, takže filosof chce mít vše nadmíru jasné. Přemíra světla ho však oslepuje. Proto postrádá sebereflexi a ignoruje důsledky svých vývodů, zejména co se týče těch druhých. Někdy se uchyluje k potemnělé němčině, což má ještě horší důsledky.)
     Nebezpečí zde spočívá v tom, že nakonec zíráme jako Narkissos na svou vlastní tvář a nepoznáváme se. Jak je patrné, vše závisí na kritériích pravdy. Jedinou zárukou pravdivosti veškerého poznání byla pro Bonaventuru vztaženost předmětů poznání ke světu „věčných racionálních principů“, jak je označil, tj. ke světu Platonových idejí (archetypů). Netřeba dodávat, že je považoval za reálné a živé, dokonce osobní. Proklovo Jedno je v Bonaventurově pojetí křesťanský Bůh, jenž obsahuje pravzory (exempla) všech věcí, které se v průběhu emanace, resp. procesu stvoření uskutečňují v pozemském světě. Cílem poznání nejsou samy pravzory-ideje-archetypy, nýbrž fenomény, které na nich participují svým významem a v té či oné míře se jim podobají. Platonovi vytýkal Bonaventura, že „zanedbával smyslový svět“ a chtěl poznávat pouze ideje, což ve skutečnosti není možné, neboť ty jsou nezjevné. Aristotela chválil za respekt vůči k pozemské realitě, ale káral ho za podcenění světa idejí-archetypů. Věci nemají svůj vzor v sobě samých, jak tvrdil Aristoteles, nýbrž participují na věčných vzorech, jak je představuje Proklovo Jedno a Bonaventurův Bůh jakožto Stvořitel. (Tomáš Nejeschleba, Bonaventura)
     Theologové se přou o to, zda Bonaventura je spíše filosof než theolog, případně zda lze v jeho případě vůbec hovořit o specifické filosofii. Přitom jeho myšlení zahrnuje obě hlediska, podobně jako tomu bylo u Prokla s jeho filosofickými Základy theologie. Jestliže tyto póly od sebe oddělíme, dostaneme Bonaventuru jednak jako křesťanského theologa, jednak jako kosmologa, který považuje makrokosmos za počátek a souhrn vzorů-archetypů, podle nichž se utvářejí všechny jevy pozemského mikrokosmu.
     Co zbývá k dokreslení takto načrtnuté kosmologie, se již před tisíci lety objevilo jako geniální nazření hvězdopravce: ideje-archetypy-vzory chování lze vztáhnout k pohybu nebeských těles a k nim intuitivně přiřazovat vlastnosti a chování lidí a přírodní a dějinné události. Takto bylo možné v cyklickém pohybu planet sledovat Proklovu emanaci i Augustinův a Bonaventurův proces stvoření.
     Jeruzalémský Chrám byl zničen, ale Paracelsův nebeský firmament jakožto archetypový svět stále trvá a pokračuje v pohybu. Není už prožíván nábožensky, jako tomu bylo ve 13. století, ale je možné ho stále sledovat na Zemi na různých úrovních manifestace - jako stín (umbra), stopu ( vestigium) a obraz (imago). A souzní s lidskou psýchou, v níž zanechává svou signaturu v okamžiku a v místě narození, a člověk si je podle ní představuje a pokouší se je vyjádřit a znázornit. Kosmologická kontemplace, resp. koincidence Paracelsova „nebeského firmamentu“ (makrokosmu) a „pozemského firmamentu“ je tak stále možná, ba dokonce životně nepostradatelná.
     Od počátku světa působí vesmírné síly, které člověk vnímá jak fyzicky, tak psychicky. Na jedné straně působí přitažlivost (gravitace) velkých těles na menší tělesa, na druhé se projevuje existenciální závažnost (lat. gravitas ) božských, mýtických a hrdinských postav na lidské chování. Z fyzikálního hlediska jsou to elektromagnetická pole, z psychického hlediska lze hovořit o morfogenetických polích (Sheldrake), které utvářejí život na Zemi. Čtvrtá vesmírná síla, jaderná, má na jedné straně podobu elektrárny nebo ničivého jaderného výbuchu, na druhé straně se projevuje jako náhlý výbuch sociálních antagonismů, jehož důsledkem je válka a masové vraždění (genocida).
     Působení těchto sil sledoval člověk jako na filmovém plátně na pohybu těles, především slunce a měsíce, a na Zemi vytvářel jejich adekvátní obraz na způsob Stonehenge. Takto vznikala primární kontemplace a utvářel se ŘÁD-KOSMOS: struktura a systém vesmírných sil. Takto vznikla astrologie a na jejím tisíciletém základě se vyvinul platonský a posléze novoplatonský světonázor.
     Pro Bonaventuru byl kosmos spojen s Božstvím a právě v něm spatřoval kritérium pravdivosti lidského poznání. Úroveň pozemské spravedlnosti lze měřit podle vzorce- archetypu-prafenoménu Spravedlnosti, která je jako platonská idea nezjevná, ale pozemská spravedlnost na ní participuje a je jí více či méně podobná, případně jí odporuje. Paracelsus v 16. století podle tohoto světonázorového stanoviska organizoval svou léčebnou praxi.
     „Poslední Mohykán“, u něhož se uchovaly přinejmenším hlavní části tohoto světonázoru, byl opožděný renesanční člověk, tajný rada von Goethe, který vycházel z přesvědčení, že existuje Prarostlina, na níž svými tvary a vlastnostmi participuje každá rostlina. U jeho údajného pravnuka, G. G. Junga, se tento polozapomenutý světonázor nakonec objevil v některých jeho myšlenkách, které potom rozváděl ve své psychologii a kosmologii. Soudil například, že každý otec je preformován podle archetypu Otce a je tímto archetypem jako dílčí psychickou silou dokonce ovládán. V Tajemství Zlatéhokvětu dospěl k závěru, že v lidské psychice působí „dílčí autonomní systémy“ , které ji utvářejí.

„Jsme těmito psychickými autonomními systémy stále ještě posedlí, přesně tak, jako by to byli bohové. Dnes se jim říká fobie, nutkání atd., zkrátka neurotické příznaky. Bohové se stali nemocemi…“

Když se vrátím se k houbařské fata morganě, od níž jsem vyšel, vnucují se mi neodbytné otázky:
Jak jinak mohu rozpoznat tvar houby než podle typického a prvotního Pratvaru houby? Ten je sice nezjevný, je pouze potenciální a implikátní (Bohm), ale houby všeho druhu jsou utvářeny podle něj a právě z nich je možné jej na způsob Bonaventurova reductio a na způsob Proklovy epistrofe rozpoznat. Je to Tvar, který vyvěrá (emanuje, rezonuje) z původního Jednoho, v němž jsou obsaženy všechny platónské potenciální tvary.
     Jak jinak poznám melodii písně než ze základních tónů a půltónů, které jako by nepřestávaly znít z vesmíru: g, a, h, a, h, g, d? (Podle Alfreda Tomatise je úkolem člověka naslouchat těmto kosmickým tónům a naladit se podle nich na způsob hudebního nástroje.)
     Jak jinak bych mohl vědět, že vidím slunce, kdyby – jak říká Goethe – nebylo mé oko mikrokosmickou obměnou slunce na obloze?
     Jak jinak bych byl schopen rozpoznat, co je krásné, kdyby – jak říká Rudolf Otto – do mé psýchy nebyla vtisknuta prvotní, dosud dřímající a nerozvinutá představa Krásy, která se projeví a rozvine teprve při pohledu na pozemskou krásu?
     Jak jinak bych mohl porozumět člověku a tomu, jak se chová, co říká a proč to říká, kdybych nevěděl, jak se nebeský firmament v okamžiku a na místě jeho narození vtiskl do jeho psýchy a vytvořil tak mikrokosmické prisma, skrze něž vnímá a zobrazuje svět? Jak bych jinak mohl porozumět velkému, rozezlenému a nešťastnému vypravěči, jakým je Isaac Bashevic Singer, kdybych nevěděl, že dominantním rysem jeho prismatu je opozice Urana k Plutu, který je v konjunkci s Priapem: Neutuchající vzpurné, prométheovské útoky na Hospodina, v němž je spatřován zločinec, vrah a priapovská zrůda? A proč v opačné roli promlouvá jeho hlasem a nejdrsnějšími slovy odsuzuje a zavrhuje zkorumpovaný gójský svět, v němž všechny ženy jsou kurvami? === Každý má nějaký lakmusový papírek, podle něhož pozná, s kým má to potěšení (nebo taky ne).
Zeptal jsem se jedné, jakou hudbu má ráda. Po chvilce přemýšlení mi sdělila, že nesnáší dechovku. Polilo mě horko.
Zeptal jsem se jiné, jestli má ráda francouzské šansony.
Řekla rovnou, že je nesnáší. Šly na mě mdloby.
Vícekrát jsem to raději už nezkoušel. === Po posledním prolistování Cervantesova Dona Quijota mě napadlo, že jeho hrdina patří do kristovských postav.
Ježíš: „Byl jsem první, koho nenáviděli.“
Don Quijote: Nejsem první ani poslední, kdo jim jako „rytíř“ připadal směšný.
Cervantes vylíčil ten věčný příběh na způsob „jako by“:
Každý, kdo bojuje za nějaké ideály, jako by zápasil s větrnými mlýny. Je směšný.
Každý, kdo chce chránit sebe i ostatní před nepřáteli, kteří je ohrožují, jako by útočil na stádo ovcí. Je směšný.
Každý, kdo se chová ke své přítelkyni, jako by to byla dáma, je směšný.
Ten příběh se odehrává denně před našima očima.
Je velmi dramatický a nesmírně smutný. === T. S. Eliot podle Goetha:
Buď klidná, duše má, ten rozruch kolem nás znamená, že se jen přestavují kulisy. Představení, které jsme zhlédli, má dvě dějství, ale to druhé se odehrává, vlastně se už odehrálo, za kulisami. Musíme se v paměti vrátit k 1. dějství, protože skrze ně 2. dějství jaksi prosvítá a bylo možné je v něm sledovat.
Nejsou žádné dveře ve skříni ani na sloupu v nádražní hale, skrze něž bychom se tam dostali. Neexistuje žádná metarealita ani surrealita.
Vše už bylo a stále znovu je k vidění, jen se nám dosud nepodařilo to postřehnout. === Příkladem toho, jak nezbytné je rozlišovat mezi kosmologií a náboženstvím, je story o dědičném hříchu.
     Předpokládejme, že Stvořitel je zdrojem života jakožto „dárce světel“. Svět vznikl v biblickém podání oddělením Nebe a Země; přitom se od sebe oddělilo Světlo a Tma. Do tohoto bipolárního světa byli vysláni Adam a Eva. Podle starozákonního podání tam byli údajně vyhnáni pro neposlušnost, protože začali rozlišovat mezi Světlem a Tmou. Tento výklad je však zcela scestný a nepřijatelný. Později se z Bible dovídáme, že Hospodin pochválil Davida za to, že od něho chtěl jediný dar – umění rozlišovat mezi Dobrem a Zlem, a tedy i mezi Světlem a Tmou). Adam a Eva už neviděli jen jedno Světlo, jako tomu bylo v ráji, nýbrž svět hýřící nejrůznějšími barvami, které se utvářejí v konfrontaci mezi Světlem a Tmou.
     Augustin, absolutní monista, vycházel z hebrejského, paternalistického výkladu a označil prohřešek prvních lidí a jejich následné vyhnání za dědičný hřích. Takto nepatřičně „zmoralizoval“ a svým výkladem zcela zkreslil vzestup z úrovně čísla 1 na úroveň čísla 2 – z monistického ráje do bipolárního lidského světa. Adam s Evou nebyli vyhnáni, nýbrž byli vysláni do světa, v němž měli nadále žít, do světa, v němž se prolíná Světlo a Tma. A nebyl to trest za jejich selhání, nemluvě o skandálním obvinění Evy jako té, která to vše zavinila. Je to svět, v němž vládne princip polarity a kde se původní Světlo zdvojuje na Světlo a Tmu (Den a noc, reprezentované sluncem a měsícem). Oba protikladné póly představují svébytné entity a vytvářejí meziprostor, v němž od té chvíle mají lidé žít a pokračovat v procesu stvoření, které jako „creatio continua“ zdůrazňoval právě Augustin. Není to tedy dědičný hřích, nýbrž trvalá existenciální situace, je to dědičná „condition humaine“. Není to procházka růžovým sadem, je to každodenní zápas o přežití (Ježíš: Posílám vás jako ovce mezi vlky).
Lidé holdují Světlu a jejímu Tvůrci, měli by tak však činit obezřetně a s mírou. Když Mojžíš cítil, že se blíží Hospodin – „Dárce světla“ (jak o něm hovoří apoštol Jakub ve svém listě), zahalil se pláštěm. Staří Hebrejci věděli, že „padnout do rukou živého Boha“ je zhoubné, natož pak mu pohlédnout do tváře… Řecká dívka Psyche chtěla spatřit nahou krásu svého milence Erota, a když se jí to za svitu lampy podařilo, ztratila ho navždy. Selene toužila po tom, aby mohla vidět Dia tak, jak ho vidí Hera, ale když jí to bylo dopřáno, stálo jí to život.
     Pokušení jsou mnohá. Hölderlin se z nesnesitelných poměrů v tehdejším Německu uchýlil do náruče řeckých bohů, do jejich věčného světla:

„Im Arme der götter fuchs ich gross.“
„V náručí bohů jsem vyrostl.“

     Otcem mu byl bůh slunce Helios a on sám se cítil jako Endymion, onen mladík, který byl milencem Luny. Luna si ho ukryla v jeskyni, kde spal svůj věčný spánek s otevřenýma očima:

War ich dein Liebling,
Heilige Luna.“

Hölderlin sice věděl, že Diův blesk způsobil smrt Semele, ale také věděl, že se z ní při tom zrodil bůh Bacchus:

„Und die göttlichgetrofene gebar
Die Frucht des Gewitters, den heiligen Bacchus“.

Díky básníkům, říká Hölderlin, mohou

„ pít dnes nebeský oheň
Synové Země bez nebezpečí.“
„Trinken himmlischen Feur jetzt
Die Erdensöhne ohne Gefahr.“
(Friedrich Hölderlin, Gedichte)

     Když se básník sám napil „nebeského ohně“ – nebeského Světla, zatemnilo to jeho rozum a zbývajících čtyřicet let života prožil v zuboženém stavu ve své pověstné „věži“ s výhledem na řeku Neckar.
     (V paměti se mi vybavuje krásný verš: „ Stinného světla mi nalijte číš!“ Je to zmoudřelý Hölderlin, nebo některý jiný básník? Goethe měl ve věci světla nadmíru jasno: „Tak nadále nechť slunce v zádech je mi!“)
     Příliš odvážné, neustálé zírání do božského slunečního světla je pro všechny básníky a tvůrce nesmírně nebezpečné. Vzpomeňme van Gogha, z jehož obrazů vyzařuje zlátnoucí sluneční světlo a jím zobrazovaný svět jako by měl každým okamžikem vzplanout. Přemíra světla hrozí, že může náhle sežehnout i lidskou mysl a spálit ji na prach.
     Axel Munthe se v závěru své knihy O životě a smrti rozpomíná, jak vybudoval vlastníma rukama a v potu tváře své slavné sídlo na Capri – Villu San Michele – jako svatyni na počest slunci:

„Chci svůj dům otevřít slunci a větru a hlasu moře, tak aby byl jako řecký chrám, a chci, aby všude bylo světlo, světlo, světlo!“
„Chtěl jsem hledat vědění a světlo u zářícího boha, kterého jsem vzýval po celý svůj život. Oheň pálící v mých očích mě stále znovu varoval, že nejsem hoden žít na slunci a že moje místo je ve stínu. Nedbal jsem však na varování. Jako koně, kteří se vrhají do hořící stáje, aby zahynuli v plamenech, vracel jsem se každé léto do oslnivého světla San Michele. Střez se světla! Střez se světla!

     Svou knihu napsal Munthe téměř slepý, o jedno oko přišel při úrazu, na druhé viděl jen spoře.

Facit:
Žijeme ve světle a na světle, ale nikoli v něm, protože mocný příliv světla by nás oslepil.
Naším údělem je šerosvit, přítmí a stín během dne a posléze noc, která nás obestře temnotou.
Žijeme z pratvarů, jsme jimi utvářeni, ale jenom tak, že se jim do jisté míry podobáme. Naším údělem jsou tvary, jakým jsme stačili dorůst a jaké jsme schopni dotvářet. === Pokud bude v budoucnu někdo pátrat po příčinách „zániku Abendlandu“, měl by si mimo jiné povšimnout také důsledků „pokrokářského“ pojetí minulosti, jaký se od dob osvícenství prosazoval.
     Za minulost se pokládalo to, co se událo a zaniklo. Zůstaly jen následky. Budoucnosti se otevíraly nové obzory. Ve skutečnosti je to však minulost, která stále trvá, přičemž přítomnost je její časoprostorovou epifánií.
     Co ve změně trvá, je mýtus jakožto vzorový děj. Poseidon (Neptun) je mýtická postava. Když se jeho mořští oři vzepnou a vyřítí se na severoafrické pobřeží, zničí skoro celé jedno marocké město, jako by je pozřelo moře. Co zůstalo jako následek, je zničené město a tisíce lidských obětí. Přítomnost zanikla a budoucnost je nejistá. Co zůstalo a co stále trvá, je minulost: mýtický Poseidon a jeho mořští oři.
     Přítomnost se rodí z minulosti. Výsledek závisí na tom, jak se člověk ujme zprostředkování tohoto dějinného procesu. Buď se přítomnost stane minulostí – se všemi archaickými, překonanými a destruktivními průvodními jevy - , nebo se minulost přetváří v přítomnost podle dobových možností, kdy vše, co se osvědčilo, se přetváří v novou skutečnost.
     Příkladem první možnosti je Čingischánova Zlatá horda (1240-1480), která se chce stát aktuální přítomností 21. století. Podobnou aktuální minulostí z doby, kdy Jozue před třemi tisíci lety dobýval za vydatné pomoci Jahveho zemi Kaanán, se stává soudobý Izrael se svým nárokem na Zaslíbenou zemi.
     Minulost, která není utvářena a přetvářena člověkem podle podmínek, jež nabízí přítomnost, vtrhne do světa s ničivou silou a ohrozí tak budoucnost všech zúčastněných pospolitostí.

(Bylo by zajímavé sledovat, jak si badatelé poradí s otázkou vztahu křesťanského pojetí Božství a zmíněné tsunami. Je Poseidon jen jeden z archetypických aspektů a projevů Stvořitele, nebo dal Stvořitel svobodu nejen člověku, ale i Zemi jako živému organismu, aby se projevovala podle svých vlastních sklonů, byť ničivých?) === Milétští nám před dvěma a půl stoletími vysvětlili, že vše jsoucí vzniká z rozdvojení, z protikladnosti, ze vzájemného střetání (z Herakleitovy „polemiky“), a to z bezmeznosti (dnes, v gnostickém věku, se tomu říká kolektivní nevědomí).
     V tomto procesu se tvaruje i Jungova Anima a Iša A. de Souzenelle, a to jako ženská část mužské psychiky. Protikladné části nesmí být stejné, jinak by se vyrušily. Jeden pól představuje Princezna, druhý služka, komorná nebo husopaska. Jednu část svých „ženských“ vlastností promítá muž na postavy, které obdivuje a dokonce zbožňuje (viz film Posvátný dým ), ke druhé se nechce znát. (Jung: Celistvý je jen ten, kdo dokáže spojit vysoké s nízkým.)
     Prostřednicí této psychické alchymie je duše, motivem láska a pojítkem sex.
     Jde o konfrontaci protikladných postav, o jejich sblížení, spojení a proměnu. Vtip je v tom, že muž má objevit dvě tváře ženy a přitom se dovtípit, že je to táž žena, kterou on sám chová ve svém nitru.
     Princ spatří v lese Rusalku, zahoří k ní láskou a přivede si ji na zámek. Tam však na něj čeká Kněžna. Milostná fáze s Rusalkou se nezdaří: Rusalka je frigidní. Princ ji zavrhne a ona se navrací do svého přírodního prostředí. Naproti tomu sex s Kněžnou je vášnivý, ale když Kněžna zjistí, že při tom myslí na Rusalku, opouští ho. Zoufalý Princ se vrhá do náruče zhrzené Rusalky, ačkoli ví, že to bude jeho zkáza. „Conjunctio oppositorum“ se nekoná, Anima zůstává nesjednocená a nedovršená, Princ tone v dluzích, alkoholu, drogách a v nočních můrách.
     Známý petěrburgský playboy Evžen Oněgin povýšeně odmítne Taťánu, venkovskou dívku, která představuje jeden z pólů jeho Animy/Iši. Když ji však později spatří v roli Kněžny, beznadějně se do ní zamiluje. Ta se přizná, že ho stále miluje, ale z pochopitelných konvenčních důvodů – je přece manželkou váženého Knížete – ho odmítá. Tak se ten floutek ocitá bez své „vnitřní ženy“, k žádnému sbližujícímu a sjednocujícímu sexu nedojde. Kakoj pozor!
     „Per mulierem ad Deum“, říkali staří, a pokud měli pravdu, pak to znamená, že muž se na své vnitřní cestě ubírá směrem k transcendenci „skrze svou Animu“. Tu je však třeba nejprve nalézt jako druhou polovinu své bytosti, sblížit se s ní a patřičným způsobem ji prožít, tj. „zformátovat“. Je fatální, jestliže se do cesty tomuto úsilí postaví Lilita, která se vyskytuje v nejrůznějších podobách, vždy podle mentálního založení adepta. Jungovi se při jeho odvážné cestě do kolektivního nevědomí, jak to nazval, zjevila Gorgona v podobě Salome, která nese na podnose hlavu Jana Křtitele. Tak mu hrozilo, že ve vztahu se svou spolupracovnicí a milenkou, Toni Wolfovou, která usilovala o to, aby si osvojila jeho myšlenky a spolu s ním je dále rozvíjela, přijde o „hlavu“. Tak se Anima u něj nakonec stala pouze „funkčním systémem, prostředkujícím mezi Já a nevědomím“. Jung se jednou vyjádřil, že Anima je osudovým problémem muže: Schicksalsproblem des Mannes. A. Beardsley, Salome s hlavou Jana Křtitele
     Ani tajnému radovi von Goethe, jehož mají našinci neustále za zády, se v tomto ohledu příliš nedařilo. Na jedné straně kultivovaná Charlotta von Stein, na druhé tovární dělnice Christiana Wolpiusová, Goethovo „potěšení do postele“, jak ji nazvala paní Radová, Goethova matka. Ve zralém věku se o to Goethe pokusil ještě jednou, s mladičkou Ulrikou von Lewetzow, ale ani tehdy neuspěl. Nakonec se z něj stal Doktor Marianus, vyznavač a ctitel Nejsvětější Panny (ještě štěstí, že Schiller se toho nedožil). Ta mu pomohla zachránit Fausta před peklem, kam podle smlouvy s Mefistem, stvrzené krví, nesporně patřil. === Dříve platilo: „Sine Ecclesia nulla salus“(Mimo církev nelze dosáhnout spásy).
Dnes, ve Věku Vodnáře, může být člověk křesťanem jen mimo církev.
Ne tak, že by ji odmítl včetně jejich obřadů, ale tak, že se z jejího mateřského lůna podruhé narodí.
Souvisí to s otázkou, kterou Nikodém položil Ježíšovi, když ho tajně v noci navštívil: Jak se může člověk podruhé narodit, když přece nemůže znovu vstoupit do lůna své matky?
Tajemství se skrývá ve slově „své“.
Každý křesťan se může podruhé narodit, a to tak, jak se to odehrálo v době re-nesance. (Obroda antické kultury, jakkoli důležitá, byla jen průvodním jevem.)
Řeckou pospolitost- polis vystřídala ve střetu s barbary a s tím, co bylo idios,
židovská rodina (a kibuc) ve střetu s gójim, následována křesťanskou individualitou ve vnitřním názorovém střetu s individualismem.
Jestliže je dnes lidský jedinec (a občan) z mnoha důvodů ohrožen a hrozí mu „zmasovění“, je dobré si alespoň připomenout, jak vysokou hodnotu v rámci dějinného vývoje představuje. A jak nezastupitelnou úlohu při jeho zrození sehrála Matka církev. (Jedině z lůna Ecclesia catholica se může zrodit pravý „ježíšovec“. Protestantský křesťan je pohříchu nedonošený.) === Fyzikálně lze rozložit světlo na barvy pomocí Newtonova hranolu. Antropologicky je k tomu zapotřebí Goethova Nauka o barvách. Goethe vycházel z polarity světla a tmy jako protikladných substancí. Barvy se jeví pozorovateli v rozmezí mezi nimi. Když se dívá z pólu světla do tmy, vidí modrou barvu; když se dívá z pólu tmy, vidí žlutou.
     Tento efekt je možné sledovat při operaci šedého očního zákalu. Nejprve se zavede jedna čočka, a teprve za týden druhá. Vzniká tak možnost jejich srovnání. Nová čočka je jasná, proto oko vidí jasnou modrou oblohu. Druhá, dosud nevyměněná čočka, trpí šedým zákalem, a proto oko vidí pošmournou žluť.
     Antropologie předpokládá polaritu světla a tmy a navíc i lidské oko, které ji pozoruje (vše se odehrává na úrovni čísla 3). Nestačí jí pouhé faktografické konstatování, předpokládá osobní účast, a tedy prožitek. === Ve vztahu mezi kosmologií a náboženstvím probleskují lidské psychické vlastnosti a projevy, například ďábelská pýcha.
     Gabriele Amorth, známý římský exorcista, se v jedné ze svých knih zmiňuje o vizi, v níž byla Nejsvětější Panna dotázána, zda se lidem, kteří skončili v pekle, dostane v Soudný den spásy. Její překvapivá odpověď zněla: „Ale oni nechtějí“.
     Proč, u všech rohatých, odmítají vysvobození z pekelných útrap?
     Je to zřejmě proto, že jsou přesvědčeni o své dokonalosti a o tom, že vůbec nic nepostrádají, nic jim nechybí, a proto nepotřebují ani spásu. Tak to ostatně bylo možné pozorovat už během jejich života na Zemi. Je to ďábelská pýcha, která jim v tom brání (říká se tomu „nepustit ani chlup“).
     Pýcha je kompenzací slabosti, ubohosti a bezútěšnosti. Pyšným chybí představivost, která by je přivedla k poznání něčeho dokonalejšího, než jsou oni sami. A pokud něco takového vůbec existuje, pak je tu jen proto, aby jim sloužilo k pobavení, rozhodně ne k tomu, aby je vedlo k uvědomění, jaký zlý duch je ovládá. A jestliže je existence duše podmíněna sebereflexí, pak jim chybí i duše (říká se tomu „chytit se za nos“). Co je ve hře, jsou pouze emoce, především zhoubná samolibost.
     Ta je zvlášť nebezpečná u těch, kdo mají moc a jsou nutkáni svou méněcennost neustále kompenzovat tím, že vyhrožují použitím mocenských prostředků, jež mají k dispozici. Ti spásu nepotřebují. Naopak ji přinášejí ostatním. Buď ji přijmete, nebo vás zničí. === Má je pomsta, praví Hospodin.
Stalin, Hitler, Putin skončí v pekelných mukách
Na beznadějném osudu těch, kteří se stali jejich obětí, se tím však nic nemění.
Nechci se rouhat, ale tento model stvořeného světa mi připadá nedomyšlený.
Sebepřísnější trest za spáchané zločiny neučiní život na Zemi spravedlivým.
Leda že by toto drama mělo ještě 2. dějství.
(Dušičky 2023) === Na sklonku života si připadám jako divák celoživotního představení, jehož jsem byl donucen se zúčastnit jako herec i jako divák, ačkoli mě ničím nelákalo, protože jsem nechápal, jaký to má smysl. Moje duše se však toho chtěla dopátrat. Časem jsem dospěl k jistým náhledům, které mou duši vcelku uspokojily. Můj vlastní život při tom hrál jen zcela podružnou úlohu. Dopouštěl jsem se při tom nejrůznějších nectností jen proto, abych vyhověl své duši.
     Ostatně už staří Egypťané věděli, že na konci bude zvážena jenom naše duše (možná podle Augustinovy triády: bytí, poznání, láska). Dnes bychom dodali – spolu s madam de Souzenelle – podle „růstu Syna člověka“: jeho jedinečnosti, plnosti bytí a autentičnosti.
     Proč ale Egypťané počítali s pozdějším použitím mrtvého těla, jehož mumifikaci věnovali tak mimořádnou péči? Proč se raději nespolehli na to, že tělo jako pouhý „vehikl“ bude obnoveno v měřítku, jaké bude odpovídat jeho Pravzoru? Nebo že se duše v zásvětí obejde bez těla? === Jsou různé druhy nenávisti, které utvářejí dějiny.
Nenávist z ponížení je zběsilá a vraždí (vetřelce) v náhlých záchvatech.
Nenávist z pohrdání je cílevědomá a vraždí (domorodce) systematicky a organizovaně. Je tak zárukou dosažení konečného cíle: etnicky čisté Země zaslíbené.
Nenávist z nesmiřitelnosti probouzí antropologickou „velkou jadernou sílu“. Na objevení páté vesmírné síly věda dosud pracuje. Bude zřejmě odpovídat sebenenávisti.
Při pohledu na dnešní svět se našinec pohybuje mezi znechucením a lhostejností. Snad je v tom i trocha snášenlivosti. === Listoval jsem v Hahnemannově Organonu.
V poznámce pod čarou (!) říká:

„I ta nejhorší nemoc může být způsobena dostatečně velkým narušením životního principu prostřednictvím PŘEDSTAVIVOSTI, a stejným způsobem ji lze opět napravit.“

     Těmito slovy vymezil Hahnemann homeopatii, která svou pozornost upíná na příznaky duševní povahy. Nemoc lze v této souvislosti označit za způsob, jakým se lidský organismus snaží – pomocí odpovídajících příznaků -, zbavit bolesti, která má duševní příčinu. Causa morbi má podobu určité představy nebo určitého sklonu nebo touhy, někdy jen vlastnosti nebo celkového postoje, názorového přesvědčení a někdy i posedlosti, náruživosti a neřesti (je přítomen i Cheiron se svými hendikepy). Similimum pro tyto ryze psychické, dalo by se říci civiliační choroby, je možné hledat nejen v rostlinných a nerostných látkách, ale především ve výtvorech lidské kultury (sem patří i divadlo, film, romány a umění vůbec).
     Tělo se brání na základě zkušeností, které získalo během milionů let.
     Rozum, jehož úkolem je stanovit příčinu nemoci, je utvářen během desetiletí a v našem případě během několika set let novověku.
     Představivost během uvedeného období zdegenerovala a není už s to navádět rozum směrem k prastarým zdrojům života.
     Vůle k uzdravení je sice silná, většinou však bezmocná.

Materialisticky orientovaná medicína si nalezla univerzální příčinu nemoci v matérii samé – jsou to viry, které jsou ve skutečnosti pouze nosiči a šiřiteli nemocí a jsou tak součástí souhrnu příznaků.
     Nemoc vyléčí to, co ji vyvolalo, říká Hahnemann.
     Jestliže příčinou nemoci je nedobrý sklon určitého typu, je nutné jej proměnit ve zdravý sklon – neboť sklony samy odstranit nelze. Jestliže se tak nestane, vyvine organismus některý druh nemoci, například rakovinu, a jejími příznaky dává najevo, před čím chrání organismus. V tomto případě je to pravděpodobně sklon, který je možné označit jako dravou expanzi, která bezohledně překračuje všechny kulturní a civilizační hranice, a tedy i hranice jednotlivých buněk. Tento sklon, byť by zůstával pouze v představě nebo v zaujímaném životním stanovisku, však nicméně spoluvytváří společenské klima. (Tento druh „klimatu“ je hlavní, dosud nerozpoznanou součástí současného problému takzvaných klimatických změn.)
     Vzniklá nemoc ve smyslu narušené rovnováhy organismu (jak ji charakterizuje Hahnemann) jako by pomocí svých symptomů chtěla přimět člověka, aby objevil skutečnou příčinu svého utrpení. Ten však místo toho léčí rakovinu.

K tomu, co jsem řekl o pandémii ve Starožitnostech, je možné v naznačeném duchu dodat, že lidský organismus, tentokrát v masovém měřítku, přestává dýchat, a to kvůli záchraně života, protože stále další a další výdechy jej hrozí zahubit. Co chybí, je goethovský princip „systoly a diastoly“. Příčinou pandemie, ať už se šíří jakýmkoli způsobem, je chiméra trvale udržitelného výdechu živená neukojitelnou touhou po nikdy nekončícím hedonismu.
     McGilChristův Sluha se pod tlakem hamižnosti žene stále kupředu, dokud se nezadusí. Stane se tak proto, že odmítá varování svého zavrženého Pána, který ho vyzývá, aby se zastavil, konečně se nadechl a „přišel k sobě“.
     Stále znovu se před námi vyjevuje skutečná příčina současné krize, a tou je oddělení myšlení a představivosti (Slova a Obrazu), jak se odráží na promítacím plátně neurologie – jako schizma levé a pravé hemisféry.