Psychologická astrologie, Astropsychologie

Endymion
V individuálních horoskopech můžeme mezi dramatis personae často objevit některé výrazné postavy řecké mytologie. V horoskopu Martina K. lze na první (často jen orientační) pohled objevil mýtickou postavu Endymiona, krásného mladíka, který se stal milencem bohyně Selene-Luny a jako takový jejím zajatcem. Slunce v Panně (v konjunkci s Merkurem) se tu nachází ve 4. domě, což je místo příslušející Luně a představuje lůno, lůžko, byt, domov, rodinu, ale také jeskyni, a právě tam skryla bohyně Selene svého miláčka, aby ho měla jen pro sebe.



Martin K.
Redukovaný horoskop
Koch
Sarastro
 
Luna zcela zjevně vládne scénáři životního příběhu, jak se odráží v horoskopu, neboť zde zaujímá postavení držadla vědra a AC protíná znamení Raka. Luna je v opozici k Neptunovi ve 4. domě, tj. v prostoru zmíněné jeskyně, kde její bledé světlo vytváří na stěnách jeskyně obluzující a zlověstné obrazy (Verlaine: „La Lune, maligne a soi…“). Endymion je jimi natolik okouzlen, že spí s otevřenýma očima.
 Při pátrání po určujícím motivu příběhu je možné se nechat vést Cheironem, který ukazuje na zraněná a slabá místa, která se stávají hybným motivem ve snaze je „vyléčit“ a napravit. V našem případě je Cheiron v konjunkci s Martem, a to ve 4. domě, čili ve zmíněné jeskyni.
O traumatizovaném Martovi vypráví pohádka o Perníkové chaloupce. Jeníčka tu neukrývá Selene, ale její temná obdoba - Ježibaba. Když se Jeníček odhodlá k odporu, Ježibaba si ho s pomocí Mařenky uvaří a sní. Je zřejmé, že traumatizovaný Jeníček nemá dost sil na to, aby se vymanil z moci zlé Černé Luny, potřebuje k tomu nutně pomoc Mařenky, své Animy (v Jungově smyslu), podobně jako Beethovenův Florestan závisel na pomoci Fidelia, své věrné ženy převlečené za chlapce, jinak by mu hrozila smrt. Zraněný Uran naznačuje, že úlohou Jeníčka je sebrat odvahu a pomocí své vnitřní ženskosti se vymanit ze závislosti na „pernících“, jaké mu nabízejí panovačné a poživačné ženské bohyně a démonky.
Démonka, která Endymiona uvěznila, je Luna ve svém temném a zhoubném aspektu, kterou Mezopotámci nazvali Lilitou. V našem horoskopu se nachází ve znamení Střelce a v konjunkci s Dračím ocasem, což znamená, že se zde vyskytuje v té nejarchaičtější a nejděsivější podobě, a to jako Gorgona. Bílá Luna /Selene, Pluto a Černá Luna/Lilita tvoří velký (ohnivý) trigon, přičemž Černá Luna/Lilita/Gorgona je v kvadratuře na Slunce (v konjunkci s Merkurem). Tím je Endymionovo znevolnění zpečetěno.
Jiný příměr, který nás může v této souvislosti napadnout, je klokaní vak, v němž „věčně mladý“ klokánek přebývá, nerad jej opouští a na svět se dívá z jeho perspektivy. Důsledky takového postavení si lze snadno domyslet. Endymion se jen obtížně odpoutává od svého mateřského prostředí, a i když se v dospělosti účastní života, spí v něm s otevřenýma očima a myslí spíše na krásné chvíle, které tráví v „jeskyni“ s milovanou Lunou, než na to, jak se prosadit v tak nevlídném „otcovském“ světě.
Úkolem Martina K. je tedy vymanit se z maternálního područí, opustit jeskyni nebo klokaní vak a odvážit se jít svou vlastní cestou, především za pomoci svého zraněného, ale o to odhodlanějšího Marta. Použijeme-li zde schéma archetypického „Jákobova zápasu“ s vesmírnými silami, které působí skrze dominantní komplexy horoskopu, pak jeho hlavní momenty jsou tyto:
Nejprve musím přijmout mateřskou péči, bez níž bych nepřežil, ale nechci na ní zůstat závislý a rozhodně nesmím upadat do spánku s otevřenýma očima.
 
(Z korespondence)
Martin K.:
„Tvůj ›mýtotvorný‹ výklad příběhu toho „maminčina mazlíčka“ mě jako fyzika vedl k zamyšlení nad souvislostí mezi kvantovou fyzikou a astrologií. Jde například o analogii mezi planetami, komplexy a kvanty. Protože Planckova konstanta, která měří velikost základního kvanta, má rozměr momentu hybnosti, měly by mít podobnou vlastnost i bohové jako planety a psychické komplexy. Tedy že jsou zdrojem pohybu ›na místě‹. Ale nejsem si v tom příliš jist.“
 
R. S.:
„Cheiron v konjunkci s Martem: Atrofie, která má sklon k hyperaktivitě, ale Mars se občas zalekne a znejistí.
Hyperaktivita je způsob, jakým se traumatizovaná planeta pokouší uplatnit nebo prosadit. V Tvém případě však míří, jak se mi zdá, k jádru věci. Planckova konstanta se v jistém ohledu podobá planetám a relevantním bodům horoskopu. Domnívám se, že tu jde především o vztah celku a jeho částí. Celek se projevuje vždy jen skrze části. A některé části musí být konstantní. Tak je Mars v horoskopu konstantní a je hybný vždy na daném místě. Jinak bychom se v jeho působení nedokázali vyznat.
To měl zřejmě na mysli Planck, když stanovil konstantu. V astrologii jsou konstanty dané jako postavení planet a ostatních důležitých bodů horoskopu. Proto není třeba je stanovovat. Je to osudová záležitost na tvarujících (morfogenetických) polích vesmíru, jak jim říká Sheldrake. Goethe jen tak utrousil: „Rozhodující je konstantnost fenoménů“, co si o tom myslíme my, je vedlejší. A co dál? Pascal poznamenal, že člověk je jako třtina ve větru se klátící, ale na rozdíl od ní o tom ví. Ví, že je hercem scénáře, který on sám nenapsal, ale může se stát režisérem svého „představení“. A Jung k tomu dodává něco velmi důležitého: Přinejmenším z poloviny se na tomto dramatu podílejí transcendentní síly. Náš životní příběh je jen zčásti pozemsky lidský, z větší části je jednoduše řečeno „mytologický“. Proto si herci v řeckém divadle nasazovali masky bohů. Byl to opět Goethe, kdo přesně vystihl vztah mezi všedností a poetičností, když nazval svou biografii Báseň a pravda. V posledním zdejším vydání vyšla kniha pod názvem Báseň i pravda. Tak to však vpravdě není. Není to báseň, k níž se přidá něco pravdivého. Je to báseň, která říká pravdu, a pravda, která se vyjadřuje poeticky. Je to ozvěna někdejšího vztahu mezi tím, co Řekové označili jako bipolaritu Logos/Mythos. Tento vztah stále trvá, ke škodě civilizace, která ve snaze o holou pravdu zrušila Mythos, a tím zbavila svět veškeré poezie. Žádná holá, takzvaně objektivní pravda neexistuje, a pokud, pak jen jako pravda neandrtálské provenience.
 
Když se podívám z tohoto hlediska na Tvůj scénář, jeho mytologie vystupuje jasně do popředí. A tak je tomu s větší či menší názorností ve všech horoskopech. Vykládat horoskop čistě personalisticky, je zcestné. A to se týká veškeré fenomenologie. Stále znovu nás to nutí vracet se k elementárnímu poznání, za které vděčíme Jungovi, totiž že člověk je podvojná bytost. Když v Psychologii přenosu pojednává o alchymickém coniunctio mezi mužem a ženou, píše:
 
„Bylo by omylem se domnívat, že osobní setkání partnerů je ve vztahu tím nejdůležitějším. Nejdůležitější je ve skutečnosti vnitřní setkání muže s Animou a ženy s Animem… Tyto postavy jsou jako archetypy nejméně z poloviny kolektivními a neosobními faktory.“
 
Člověk je bytost imanentní i transcendentní, z jedné části pozemská a smrtelná (Kastor), z druhé nebeská a nesmrtelná (Polydeukes). Transcendentní tkanivo jeho příběhu lze vyčíst z jeho horoskopu, z konstelací bohů-archetypů-komplexů. S tím, jak se uskutečňují (v rámci entelechie) v životě člověka, se rozvíjí i jeho pozemský příběh, který je jimi tvarován. Jak Harry potkal Meghan
V horoskopech vévody a vévodkyně ze Sussexu se vyskytuje stejná, avšak svým významem značně odlišná konstelace, a to Cheiron v opozici s Uranem.

Uran naznačuje touhu po společenském vzestupu, výjimečnosti a nezávislosti. A pokud je Uran v aspektu na Cheirona, může to naznačovat velmi silnou motivaci a hyperaktivitu zaměřenou k dosažení těchto cílů. V případě Harryho je však tohoto cíle dosaženo již díky tomu, že se narodil do královské rodiny, která mu poskytla zcela mimořádné výsady a umožnila mu blahobytný život. Ani tento případ výjimečnosti však, jak je patrné, nestačí v případě Urana, který je traumatizován Cheironem. Touha po nezávislosti a vymanění se ze všech závazků je i v takto výjimečném postavení natolik silná, že vedla, jak jsme mohli vidět, dokonce až k odmítnutí výsadního, královského postavení.

Stanovisko Urana ve spojení s Cheironem lze vyjádřit zhruba takto: I když jsem se narodil jako Princ, necítím se svobodným a nezávislým člověkem, a proto musím i tento statut odvrhnout, vymanit se ze závislosti na rodině a zbavit se povinností, které s mým postavením souvisejí. V případě Harryho to však znamenalo, že příliš „uranovsky“, tj. příkře a náhle odvrhl vše, co mu slibovalo vytouženou nezávislost, aniž se pokusil přetvořit své možnosti do podoby, jaká by mu přinesla více samostatnosti a volnosti.



Táž konstelace Urana v opozici s Cheironem v horoskopu Meghan představuje klasickou kombinaci neodolatelné touhy po společenském vzestupu a po výjimečnosti, především prostřednictvím Venušiných předností: Venuše je zde v trigonu na Cheirona, což je konstelace, která je u žen typická pro herečky, zpěvačky, modelky a podobné profese, které usilují o vyniknutí, o výjimečné postavení a o veřejnou oblibu.



Jak Harry, tak i Meghan jsou takto silně motivováni naznačenými uranovskými sklony. V jistém ohledu se tedy jejich snahy vzájemně podporují. To je zřejmě jeden z důvodů jejich partnerského sblížení. Jejich osobní cíle jsou však do značné míry odlišné. Meghan touží po vyniknutí, chtěla by dosáhnout výjimečné postavení, pravděpodobně jako herečka. Harry se naopak chce svého výjimečného postavení vzdát, aby díky tomu získal vytouženou nezávislost. Jak je zřejmé, to vše se děje v rámci „katalogu možností“ (W. Pauli), jaký nabízí Uran svými metamorfózami. Zlověstným momentem je postavení Černé Luny/Lility v konjunkci s Uranem v horoskopu Meghan. Jak jsme viděli u předcházejících kazuistik, signalizuje postavení Černé Luny/Lility přítomnost faktoru, který ztěžuje nebo maří veškeré snahy, v našem případě snahy o vyniknutí. Synastrie ukazuje Lunu Harryho (21°) v opozici s Černou Lunou/Lilitou ve Štíru v horoskopu Meghan (24°) a Uranem (26°), což může znamenat zcela protichůdný způsob, jak každý z nich prožívá společný, avšak v jádru odlišný záměr.



[Poznámka: Ve stati Černá Luna/Lilita (Podobnosti I) jsem Lilitu ve Štíru přirovnal ke kudlance nábožné v živočišné říši a k takovému typu ženy, jakou představuje Sharon Stoneová ve filmu Basic Instinct.] Utrpení mladého Goetha
V literárním díle Hermana Melvillea se prolíná jeho psychické založení (patrné z jeho horoskopu) spolu s kritickým pohledem na soudobou „křesťanskou civilizaci“ a s jeho literárními postavami.
V novele Billy Budd se Melville přesouvá ze starozákonního světa Bílé velryby do světa novozákonního, v němž se ambivalentní Jahve rozštěpil na Ježíše Nazaretského, který se smrtí na kříži a zmrtvýchvstáním stal Spasitelem, a na jeho odpůrce – ďábla. Dobro a zlo zde na rozdíl od Bílé velryby nabývá jasně vymezené konkrétní podoby dvou protikladných lidských bytostí.
V novele se setkáme především s postavou „Fešáckého námořníka“ Billyho Budda, pohledného, upřímného a nevinného mladíka, jehož jedinou nápadnou vadou je sklon ke koktání, který se ve chvílích rozrušení projevuje neschopností reagovat na vzniklou situaci slovy. Tato vada, která se Billymu stane osudnou, svědčí podle Melvillea o tom, že od samého počátku je v příběhu přítomen onen „nactiutrhač, onen závistivý Škůdce z rajské zahrady“. „V každém případě,“ říká Melville, „zde jistě podstrčil svou navštívenku, aby nám připomněl: I já zde mám svůj podíl.“
Protějškem Billyho Budda je zbrojmistr Claggart, který k němu pojal bezdůvodnou a nepochopitelnou zášť. Melville o ní říká:
 
„Neboť co může mít více povahu tajemné záhady než taková spontánní a hluboká antipatie, jaká se v některých smrtelnících rodí při pouhém spatření jiného smrtelníka, ať už je jakkoli neškodný.“
 
Claggart Billyho křivě obviní z přípravy vzpoury a při konfrontaci s Claggartem před kapitánem Verem není Billy schopen se vyjádřit, a tato do nebe volající nespravedlnost ho rozhořčí natolik, že zbrojmistra uhodí, a ten na místě zemře. Billy je odsouzen a pověšen na ráhnu lodi, na níž dosud sloužil. Kdyby byl Billy Budd schopen se před soudem bránit nařčení, nemusel by pravděpodobně zemřít. Příčinou jeho tragické smrti byl nedostatek křesťanské schopnosti snášet zlo, a to i v těch nejhorších podobách, jako je křivé nařčení. Jeho nevinnou oběť jako by si Melville nicméně vynutil, aby tak mohl dát plně najevo svou nespokojenost s nedokonalostí pozemské spravedlnosti, a to jak v případě starozákonního Jóba, tak i v případě Billyho Budda. „Křesťanský svět“ klade často do protikladu ke světu takzvaných divochů, mezi nimiž strávil jako námořník jistou dobu (dokonce mezi lidojedy), a jak to ukazuje na postavě Kvíkvéga z Bílé velryby; je to svět, který má své nesporné přednosti.
Ať už by k obětování nevinného „Fešáckého námořníka“ došlo jakkoli, je to ve skutečnosti oběť, která koresponduje s postavením Černé Luny/Lility v konjunkci se Sluncem v Melvilleově horoskopu. Je to „oběť slunečního hrdiny“ v náhradní formě literárního díla. Tato oběť se zrcadlí ve zmíněné konstelaci. „Bílá Luna“ je symbolem rození, růstu a rozkvětu; Černá Luna je jejím pravým opakem, a tedy symbolem zanikání, chřadnutí a zmaru.
V babylonské a židovské mytologii se tato vesmírná ničivá síla objevuje v podobě Lility, lunární démonky, která usiluje o zničení všeho, co se rodí, především dětí, a maří tvůrčí projevy mužské sluneční energie. Jak je patrné z Eposu o Gilgamešovi a z rabínských textů, v nichž je Lilita označena za „první Adamovu ženu“ (odmítla se mu však poddat, chtěla být i při milování „nahoře“). Především však Lilita svádí muže, aby je posléze zahubila.
Postavení Černé Luny/Lility v aspektu na ostatní, zejména osobní planety, naznačuje přítomnost tématu, který lze označit jako zanikání, chřadnutí a zmar (J. de Gravelaine, jedna z prvních autorek na téma Lility, hovoří o strachu z kastrace, o psychické ochablosti, zábranách v činnosti a o snaze vyhnout se jejímu vlivu útěkem: s tím zřejmě souvisí obraz „Požírající matky“; hebrejsky znamená Lilita „démonickou ženu“; jungovsky orientovaná L. Livaldi-Launová ji označuje za neintegrovanou Animu v mužské psychice a za Stín v psychice ženy (viz její knihu Lilit-Setkání s bolestí). Viz rovněž můj pokus o zpracování tohoto tématu ve stati Černá Luna-Lilita (Podobnosti).
Každé téma, které se vyskytuje v nativním horoskopu nebo během transitů má tendenci se realizovat také navenek, přičemž závisí na mnoha okolnostech, zda vůbec a jakým způsobem se tak stane. Aby se dotyčný vyhnul ničivému setkání s touto démonickou silou na tělesné úrovni, je žádoucí, aby se pokusil čelit této hrozbě i na dalších úrovních – psychické, mentální a duchovní. Jedním z možností je zpracovat toto téma uměleckou formou a nabídnout sám sebe v podobě náhradní oběti. Právě to byl případ Melvilleova Billyho Buda. Podobný případ můžeme pozorovat také v případě J. W. Goetha, především v souvislosti s jeho románem Utrpení mladého Werthera.
Richard Friedenthal líčí v Goethově životopise, jak Goethe přišel na svět:
 
„porod byl těžký, trval tři dny. Goethe přišel na svět téměř bez života, „úplně černý“, jak později vyprávěla matka, ve skutečnosti však spíše fialový, jak se nemohl nadechnout… Lékař při porodu nebyl, pouze porodní bába, prý nešikovná, a babička… Třepaly dítětem, třely mu vínem srdeční krajinu. ›Radová, on žije!‹ zvolala stará paní, když dítě otevřelo oči.“ (R. Friedenthal, Goethe)
 
 
Jako by si Lilita v podobě „nešikovné“ porodní báby přišla pro své dítě již při narození, jak se tak často stává. Její druhý pokus zaznamenáváme v době Goethova dospívání, kdy se Goethe na smrt roznemohl. Tenkrát mu pomohla slečna Klettenbergová, která ho zároveň seznámila s alchymií, s dílem Swedenborga a jiných hermetických autorů. Teprve potom přichází největší pokušení ve vztahu k Lottě Kestnerové, a právě tehdy se Goethovo milostné trápení převtělí v příběh mladého Werthera. Goethe zahoří láskou ke vdané ženě, a protože vztah zůstává nenaplněný, Goethe prchá, tentokrát tak, že si jako Werther vpálí kulku do hlavy.
Johann Wolfgang Goethe, horoskop narození
Pramen: Astro-Databank





V Goethově horoskopu je Slunce (5° Panny) v těsné konjunkci s Černou Lunou-Lilitou (6°) a v opozici s Lunou v Rybách (12°). Tato vskutku osudová konstelace uvádí světlé a temné stránky ženství do tak ostrého protikladu, že se stává trýznivým, zvláště tehdy, když se Slunce ve spojení s Černou Lunou-Lilitou ocitá tváří v tvář ženě-Luně, do jejíhož obrazu, ať už ji představuje kterákoli žena, se neodbytně promítá podoba Lility.
Goethe je ženami fascinován, navazuje vždy hned několik milostných vztahů najednou (Venuše v opozici s Jupiterem), flirtuje s nimi, posílá jim své básně a stále znovu se s nimi pokouší sblížit. Jakmile však vztah dospěje do stádia, kdy je třeba se rozhodnout, prchá. Tak tomu bylo v případě Bedřišky Brionové i Lili Schönemannové, s níž byl dokonce již zasnouben.
Před dalším svým osudovým vztahem, k Charlottě von Stein, prchá do Itálie. Goethe přežije, ale není ušetřen toho, že jeho syn August, jediný přeživší z pěti dětí, umírá během své vlastní „italské cesty“. Stín „démonické ženy“ Goetha provázel během celého jeho života. Jestliže se mu nakonec přece jen podařilo se trvale sblížit s ženou, byla to bývalá tovární dělnice Christiana Vulpiusová, s níž byl dokonce schopen uzavřít sňatek. Byla to žena, která svou přirozenou živostí a nekomplikovanou povahou zřejmě vyvažovala temné stránky ženství, jak je Goethe prožíval, dokonce zachránila Goethovi život během francouzského vpádu do Výmaru.
   
Všimněme si blíže konjunkce Slunce a Černé Luny/Lility. Goethe pociťoval tento komplex jako nesmiřitelný protiklad vlastního nitra:
 
„Dvé duší mi, ach, v mé hrudi přebývá
a od sebe se touží odtrhnouti.“
 
Jedna duše touží jen po samých požitcích a rozkoších, druhá směřuje vzhůru, do duchovního světa. Je tomu podobně jako v případě klasického Sokratova spřežení, v němž každý z dvou koní představuje opak druhého. Faust a Mefistofeles jsou literárními postavami vzniklé z takto pojatého rozdvojení. Jako divadelní režisér ztvárnil Goethe Lilitu v podobě renesančního kavalíra. Ale v Třetím, antickém dějství druhého dílu Fausta je Lilita zobrazena jako Forkyas (jedna ze tří sester s jedním okem a jedním zubem, s nimiž se setká Perseus na cestě za Gorgonami). Forkyas přichází oznámit Heleně, že bude za trest popravena a také její družky stihne stejný osud. Forkyas je zde vylíčena jako stvůra.
 
Helena: „Zjev divnodivný“; „mate zrak i představu!“; „příšerné to stvoření“, „dutý, krhavý má zor“.
 A její družky: „Tys mrtvol chtiva, sama hnusně mrtvolná!“
„Vím, Harpyje tě krmily svým výkalem.“
 
Na konci Třetího dějství Forkyas „odhrne masku a závoj a stojí tu v podobě Mefistofela“ (jungovsky řečeno, v podobě jejího Anima, tedy svých mužských vlastností).
 
Goethův Faust je příběh o tom, k jakým tragickým důsledkům vede spolčení s druhou, temnou polovinou lidské přirozenosti: Faust zneuctí Markétku, která zabije své dítě a je odsouzena k smrti, a on sám se stává několikanásobným vrahem a nakonec despotickým vládcem.
Bez přehání lze říci, že je to příběh samého Goetha na jeho „vnitřní cestě“, kdy psal svůj „bildungsromán“. Goethe dlouho váhal, jak má sám se sebou naložit, zda se má potrestat věčným zatracením, nebo se mu snad podaří nalézt nějaký důvod, proč by mohl být v poslední chvíli zachráněn. Ačkoli Mefisto má na Fausta plné právo, povolá Goethe anděly, aby Mefistovi před nosem uzmuli „to, co je na Faustovi nesmrtelné“ a ti to odnášejí to do nebe, s odůvodněním, že:
 
Jen ten, kdo se po celý svůj život usilovně snaží,
může být spasen.
„Nur den, der strebend sich bemüht,
Den können wir erlösen.“
 
Zda bude toto zdůvodnění shledáno jako dostatečné, o tom rozhodnou ony „nebeské moci“, o nichž zpívá Goethův harfeník.
 
Z hlediska Jungovy psychologie nejde o problematiku Stínu, jak by se mohlo na první pohled zdát, nýbrž o Animu, o niterné ženství, které má vyloženě ďábelský charakter. Jak je patrné z Goethova horoskopu, jeho Slunce se nachází v nejtěsnější blízkosti s Černou Lunou/Lilitou. Tato démonická síla projevuje sklon ovládat lidské vědomí a vůli. Goethe sváděl s touto ďábelskou silou zápas po celý svůj život. Jako „zbraň“ zvolil své literární nadání. Námět byl zdánlivě jednoduchý: Vylíčit, co by se mohlo stát, kdyby zaprodal svou duši ďáblu, jinak řečeno, kdyby podlehl jeho nabídkám v duchu evangelijního pokoušení ďábla na poušti, které vždy znovu zaznívá při křtu: Toto vše ti dám, jestliže se mi podřídíš. Přesto, že pokušení bylo značné, a Goethe si mohl vyzkoušet leccos z toho, co Mefisto nabízel, při svých životních eskapádách, dokázal tomuto tlaku odolat, a připsal tak další kapitolu do knihy o Jákobově zápasu s „nebeskými mocnostmi“.
Napůl vážně a napůl ironicky Goethe prohlásil: „Jsem spasitelem Němců“. Ti však na jeho varování nedbali. Vnucuje se myšlenka, že to, co se v Německu odehrálo ve 30. a 40. letech minulého století, se mnohem více podobá trestu, jaký by si býval Faust zasloužil.
Přísně vzato, omilostnění by si Faust zasloužil, kdyby se výslovně distancoval od Mefista a projevil účinnou lítost, jak to vyžaduje církev. Goethe jako autor byl dost rafinovaný, aby Fausta včas zbavil jasného pohledu na svět. Poslal za ním Starost, čili ztělesnění toho, co nám kalí zrak ve zmatcích každodenního života. To Fausta do jisté míry omlouvá. Jsou tu však jeho heroické výlevy, jakých se Goethe sám po celý svůj život štítil. Dnes by dokonale zapadly do repertoáru pozitivistů, materialistů a budovatelů šťastné budoucnosti pro miliony lidí. Faust se před Starostí vychloubá svou zdatností a vysmívá se „věčnosti“:
 
„Pozemský okruh s dostatek mi znám;
k zásvětí zatarasen výhled mám.
Bloud, kdo tam zírá mžouravými zraky,
o lidech blouzní kdesi nad oblaky.“
…..
Nač by mu bylo ve věčnu se topit!
Co poznává, to rukou může chopit.“
 
Slepý Faust se opájí představami o tom, jak masy dělníků pod jeho vedením budují hráze „krajiny, která bude jako ráj“. Na to mu Mefisto, polohlasem, sděluje:
 
„Mám hlášení z těch kob,
že nejde o příkop, však hrob.“
           
Tragedii uzavírá Goethe verši, v nichž lakonicky shrnuje svůj fenomenologický pohled na svět:
 
„Příměrem pouhým je
pozemské dění;
co pomíjivé – zde
v skutek se mění;
co popsat není lze,
 jménem tu již;
 
Jak to Goethe vyjádřil jinde: Vše pomíjivé je jen podobenstvím, veškeré fenomény jsou jen proměnlivé podoby (metamorfózy) Prafenoménu; ten je nezjevný a nelze jej popsat; vyznačuje se však plnou skutečností, zatímco vše jsoucí se na této skutečnosti jen podílí.
K tomu je přiřazena, bez bližší návaznosti, okřídlená věta:
 
„Za věčným ženstvím jsme
neseni výš.“
 
V teologii Jana od Kříže je tomu zcela opačně: muž se vztahuje k duchovním výšinám skrze svou duši, a tedy skrze svou vnitřní ženskost (Jungovu Animu), a to jako ke svému duchovnímu Ženichovi. Duše se vzpíná k duchu, který ji stvořil. Tak je tomu i v teologii Terezie z Avily i v krajní, mučednické podobě, u Edity Steinové. Aby Goethe uchránil Fausta, a tedy i sebe sama, od pekelného ohně, stal se ze „starého pohana“, jak sám sebe někdy označoval, „Doktor Marianus“, a ten chválí Pannu Marii za její milosrdenství, díky němuž byl Faust spasen:
 
„Kéž kdo dobrý, ctít ji zná,
sluhy, nás, kéž daří
panna, matka, královna,
bohyně svou září.“
 
Goethe by se asi podivil, kdyby mu bylo dáno poznat, že se stal ctitelem „Nanebevzaté“ více než sto let před vyhlášením dogmatu o Nanebevzetí Panny Marie (1950). Kapitán Achab a Bílá velryba
„Pokořil mou sílu
a moje dny zkrátil.“ (Ž 102)

Melvilleova Bílá velryba je kromě encyklopedie velrybářství příběhem, který můžeme směle přiřadit k velkým biblickým příběhům, spojeným s takovými jmény, jako je Jób, Jonáš, Samson a Dalila a další.
Jób nakonec rezignoval, ačkoli nebyl patrně přesvědčen Hospodinovými argumenty, a prohlásil, že „hlásal, čemu nerozuměl“, a proto „odvolává a lituje všeho“, co předtím tvrdil. Jeho příběh však končí šťastně, neboť mu bylo navráceno vše, co mu předtím bylo tak krutě odňato. Kapitánu Achabovi však byl „odňata“ noha, aniž mu byla vrácena. Uzmul mu ji vorvaň, který se vyznačoval bílým zbarvením, a Achab byl prodchnut touhou se Moby Dickovi, jak byl vorvaň také nazýván, pomstít.
Tato soukromá pomsta však nabyla hlubšího významu, neboť Achab viděl svýma pomstychtivýma očima v Moby Dickovi biblického livjatána, mořskou obludu, o níž Izajáš praví, že
 
„Hospodin ztrestá svým tvrdým, velkým, pevným mečem livjatána, hada útočného, livjatána, hada svinutého.“ (Iz 27,1)
 
Právě obraz této obludy použil Hospodin, když chtěl Jóba ohromit svou tvůrčí potencí:
 
„Strach jde z jeho zubů.
Jeho hřbet je jako řady štítů…
Z nozder mu stoupá kouř…
Jeho dech rozžhavuje uhlí, z tlamy mu šlehá plamen
V jeho šíji dřímá síla,
Před ním se každý zkroušeně chvěje…
Když se zvedne, sami bohové se leknou…
Zkus na něho vložit ruku!“
 
Z toho, co bylo o livjatánovi řečeno, vyplývá, že jedině Hospodin, a nikdo jiný, dokáže – slovy žalmisty – „rozdrtit livjatánovi hlavu“ (Ž 74, 14). Bohorovný kapitán Achab však spatřuje ve vorvaňovi biblického livjatána a je hnán touhou se mu pomstít. Achab, píše Melville, „blouznivě přenesl pojem zla na nenáviděnou velrybu, a postavil se, všecek zmrzačen, proti ní.“
Aby mohl Melville vylíčit tento příběh o kapitánovi Achabovi a bílé velrybě, musel mít jako vypravěč podobné psychické založení jako kapitán Achab. Lze tedy předpokládat, že scénář onoho osudového příběhu, všechny dramatis personae a jejich představitelé se odrážejí v Melvilleově horoskopu.



Herman Melville, horoskop narození
Pramen: Astro-Databank
 
Když si položíme otázku, čemu odpovídá v astrologické symbolice noha, místo níž má kapitán Achab protézu zhotovenou z velrybí kosti, zjistíme, že v rámci tělesných korespondencí je to Uran (lýtko) a Neptun (chodidlo). Z psychického hlediska předznamenává tato konstelace horečnatou a nedočkavou (Uran) touhu po spáse (Neptun). Zranění této části těla může znamenat, že dotyčnému je v tom drastickým způsobem zabráněno.
Podíváme-li se do Melvilleova horoskopu, najdeme tam konjunkci zmíněných dvou planet, Urana a Neptuna, navíc v konjunkci s další planetou, Lunou. Zranění je citelné a nepřestává bolet, uvážíme-li, že Luna je mj. symbolem paměti.
Tento komplex tvořený třemi planetami, je v kvadrátu na Saturna v konjunkci s Plutem. Tato konstelace navozuje biblické konotace. Saturn, jenž byl tradičně pokládán za židovskou hvězdu“, představuje řád, v židovském prostředí pak Tóru-Zákon zahrnující 613 příkazů a zákazů. Zákon je nutné dodržovat, jinak to vzbudí hněv Hospodina. Pluto symbolizuje trestající boží moc:
 
„Opustí-li jeho synové můj zákon,
nebudou-li žít podle mých řádů,
budou-li má nařízení znesvěcovat,
nebudou-li dbát mých přikázání, metlou ztrestám jejich vzpouru
a ranami jejich provinění.“ (Ž 89, 31)
 
Konstelace představující Achabovo zranění (Uran, Neptun, Luna) se nachází v krajně antagonickém postavení (kvadratura) s majestátem Hospodinova Zákona.
Symbol zranění – Cheiron se nachází v konjunkci se Saturnem a Plutem. Hospodinův livjatán je sám zraněný (Bílá velryba nese na svém těle již několik zabodnutých harpun). Cheiron je rovněž v kvadratuře na stelium Uran, Neptun, Luna. Cheironovo nevyléčitelné zranění je zvlášť nápadné na Achabově protéze.
Lví Slunce žhne v lidském nitru – ve 4. domě. Uznává sice majestát Hospodinova Zákona (je v trigonu na Saturna s Plutem), ale zároveň je mu trnem v oku Achabovo zranění (je v půldruhém kvadrátu na Urana, Neptuna a Lunu).
Slunce je navíc v opozici na Jupitera ve Vodnáři v 10. domě, ve veřejné sféře: Melville vylíčil trýznivý zápas odehrávající se v jeho nitru ve svém románu.
Přítomen je rovněž harpunář Kvívég: Mars v opozici na Urana, Neptuna a Lunu.
Za fatální lze označit konjunkci Slunce s Černou Lunou-Lilitou. Lilita ve Lvu na sebe bere podobu biblické Dalily. Toto postavení předznamenává oběť „slunečního hrdiny“, jakým byl například Samson, jehož zradila Dalila, a tím byla příčinou jeho utrpení a smrti. Melville sám přinesl – alespoň zčásti - tuto oběť poté, co byl po úspěchu jeho novel z námořnického života zapomenut. Jeho příběh o nespravedlivě nařčeném a „obětovaném“ mladém námořníkovi byl třicet let po jeho smrti objeven v kufru, jejž vlastnila jeho vnučka. (O Černé Luně/Lilitě v konjunkci se Sluncem viz črtu Utrpení mladého Goetha.)
Zatímco Jób se poddává neúprosné moci, kapitán Achab je odhodlán se pustit do zápasu s obludou, jako by chtěl pomstít nejen své vlastní zranění, ale i utrpení, jež musel snášet Jób. Na začátku knihy Jób se říká, že Hospodin poskytl ďáblovi možnost Jóba trýznit a mučit, aby prověřil jeho věrnost Hospodinovi. (To však přece musel ve své vševědoucnosti vědět, namítá ve své Odpovědi Jóbovi Jung.) Na moři jako by Hospodin dovolil livjatánovi, aby Achabovi způsobil zranění, které již nelze napravit, tak jako tomu bylo v případě Jóba.
„Moby Dick,“ píše Melville, „se posléze stal vtělením neznámých hrůz z čehosi neviditelného.“  Starozákonní Jahve je podle Junga „pojetí Boha, které v sobě dosud zahrnuje neoddělené protiklady“, a proto je původcem dobra i zla. Proto mohou dobré a zlé stránky Jahveho splývat, jak je tomu zejména ve dnech „božího hněvu“ (dies irrae). Lze se oprávněně domnívat, že kapitán Achab ve své „neuhasitelné zášti“ ztotožnil livjatána s temnou stránkou Jahveho, a tak se jeho boj s vorvaněm proměnil v zápas s Bohem-livjatánem, který mu znemožnil dosažení spásy, jak po ní toužil, a způsobil mu nevyléčitelné zranění. To je ovšem zápas, v němž člověk čelí smrtelnému nebezpečí, jako tomu bylo v případě Jákoba zápasícího s Hospodinem. Jákob se mu však nehodlal mstít, nýbrž chtěl se mu pouze vzepřít a vynutit si „požehnání“. Kapitán Achab hyne a spolu s ním celá posádka jeho lodi. Jediný, kdo se zachrání je Izmael, vypravěč příběhu. K fenomenologii dominantních faktorů v horoskopu
„Pokořil mou sílu
a moje dny zkrátil.“ (Ž 102)

Melvilleova Bílá velryba je kromě encyklopedie velrybářství příběhem, který můžeme směle přiřadit k velkým biblickým příběhům, spojeným s takovými jmény, jako je Jób, Jonáš, Samson a Dalila a další.
Jób nakonec rezignoval, ačkoli nebyl patrně přesvědčen Hospodinovými argumenty, a prohlásil, že „hlásal, čemu nerozuměl“, a proto „odvolává a lituje všeho“, co předtím tvrdil. Jeho příběh však končí šťastně, neboť mu bylo navráceno vše, co mu předtím bylo tak krutě odňato. Kapitánu Achabovi však byl „odňata“ noha, aniž mu byla vrácena. Uzmul mu ji vorvaň, který se vyznačoval bílým zbarvením, a Achab byl prodchnut touhou se Moby Dickovi, jak byl vorvaň také nazýván, pomstít.
Tato soukromá pomsta však nabyla hlubšího významu, neboť Achab viděl svýma pomstychtivýma očima v Moby Dickovi biblického livjatána, mořskou obludu, o níž Izajáš praví, že
 
„Hospodin ztrestá svým tvrdým, velkým, pevným mečem livjatána, hada útočného, livjatána, hada svinutého.“ (Iz 27,1)
 
Právě obraz této obludy použil Hospodin, když chtěl Jóba ohromit svou tvůrčí potencí:
 
„Strach jde z jeho zubů.
Jeho hřbet je jako řady štítů…
Z nozder mu stoupá kouř…
Jeho dech rozžhavuje uhlí, z tlamy mu šlehá plamen
V jeho šíji dřímá síla,
Před ním se každý zkroušeně chvěje…
Když se zvedne, sami bohové se leknou…
Zkus na něho vložit ruku!“
 
Z toho, co bylo o livjatánovi řečeno, vyplývá, že jedině Hospodin, a nikdo jiný, dokáže – slovy žalmisty – „rozdrtit livjatánovi hlavu“ (Ž 74, 14). Bohorovný kapitán Achab však spatřuje ve vorvaňovi biblického livjatána a je hnán touhou se mu pomstít. Achab, píše Melville, „blouznivě přenesl pojem zla na nenáviděnou velrybu, a postavil se, všecek zmrzačen, proti ní.“
Aby mohl Melville vylíčit tento příběh o kapitánovi Achabovi a bílé velrybě, musel mít jako vypravěč podobné psychické založení jako kapitán Achab. Lze tedy předpokládat, že scénář onoho osudového příběhu, všechny dramatis personae a jejich představitelé se odrážejí v Melvilleově horoskopu.



Herman Melville, horoskop narození
Pramen: Astro-Databank
 
Když si položíme otázku, čemu odpovídá v astrologické symbolice noha, místo níž má kapitán Achab protézu zhotovenou z velrybí kosti, zjistíme, že v rámci tělesných korespondencí je to Uran (lýtko) a Neptun (chodidlo). Z psychického hlediska předznamenává tato konstelace horečnatou a nedočkavou (Uran) touhu po spáse (Neptun). Zranění této části těla může znamenat, že dotyčnému je v tom drastickým způsobem zabráněno.
Podíváme-li se do Melvilleova horoskopu, najdeme tam konjunkci zmíněných dvou planet, Urana a Neptuna, navíc v konjunkci s další planetou, Lunou. Zranění je citelné a nepřestává bolet, uvážíme-li, že Luna je mj. symbolem paměti.
Tento komplex tvořený třemi planetami, je v kvadrátu na Saturna v konjunkci s Plutem. Tato konstelace navozuje biblické konotace. Saturn, jenž byl tradičně pokládán za židovskou hvězdu“, představuje řád, v židovském prostředí pak Tóru-Zákon zahrnující 613 příkazů a zákazů. Zákon je nutné dodržovat, jinak to vzbudí hněv Hospodina. Pluto symbolizuje trestající boží moc:
 
„Opustí-li jeho synové můj zákon,
nebudou-li žít podle mých řádů,
budou-li má nařízení znesvěcovat,
nebudou-li dbát mých přikázání, metlou ztrestám jejich vzpouru
a ranami jejich provinění.“ (Ž 89, 31)
 
Konstelace představující Achabovo zranění (Uran, Neptun, Luna) se nachází v krajně antagonickém postavení (kvadratura) s majestátem Hospodinova Zákona.
Symbol zranění – Cheiron se nachází v konjunkci se Saturnem a Plutem. Hospodinův livjatán je sám zraněný (Bílá velryba nese na svém těle již několik zabodnutých harpun). Cheiron je rovněž v kvadratuře na stelium Uran, Neptun, Luna. Cheironovo nevyléčitelné zranění je zvlášť nápadné na Achabově protéze.
Lví Slunce žhne v lidském nitru – ve 4. domě. Uznává sice majestát Hospodinova Zákona (je v trigonu na Saturna s Plutem), ale zároveň je mu trnem v oku Achabovo zranění (je v půldruhém kvadrátu na Urana, Neptuna a Lunu).
Slunce je navíc v opozici na Jupitera ve Vodnáři v 10. domě, ve veřejné sféře: Melville vylíčil trýznivý zápas odehrávající se v jeho nitru ve svém románu.
Přítomen je rovněž harpunář Kvívég: Mars v opozici na Urana, Neptuna a Lunu.
Za fatální lze označit konjunkci Slunce s Černou Lunou-Lilitou. Lilita ve Lvu na sebe bere podobu biblické Dalily. Toto postavení předznamenává oběť „slunečního hrdiny“, jakým byl například Samson, jehož zradila Dalila, a tím byla příčinou jeho utrpení a smrti. Melville sám přinesl – alespoň zčásti - tuto oběť poté, co byl po úspěchu jeho novel z námořnického života zapomenut. Jeho příběh o nespravedlivě nařčeném a „obětovaném“ mladém námořníkovi byl třicet let po jeho smrti objeven v kufru, jejž vlastnila jeho vnučka. (O Černé Luně/Lilitě v konjunkci se Sluncem viz črtu Utrpení mladého Goetha.)
Zatímco Jób se poddává neúprosné moci, kapitán Achab je odhodlán se pustit do zápasu s obludou, jako by chtěl pomstít nejen své vlastní zranění, ale i utrpení, jež musel snášet Jób. Na začátku knihy Jób se říká, že Hospodin poskytl ďáblovi možnost Jóba trýznit a mučit, aby prověřil jeho věrnost Hospodinovi. (To však přece musel ve své vševědoucnosti vědět, namítá ve své Odpovědi Jóbovi Jung.) Na moři jako by Hospodin dovolil livjatánovi, aby Achabovi způsobil zranění, které již nelze napravit, tak jako tomu bylo v případě Jóba.
„Moby Dick,“ píše Melville, „se posléze stal vtělením neznámých hrůz z čehosi neviditelného.“  Starozákonní Jahve je podle Junga „pojetí Boha, které v sobě dosud zahrnuje neoddělené protiklady“, a proto je původcem dobra i zla. Proto mohou dobré a zlé stránky Jahveho splývat, jak je tomu zejména ve dnech „božího hněvu“ (dies irrae). Lze se oprávněně domnívat, že kapitán Achab ve své „neuhasitelné zášti“ ztotožnil livjatána s temnou stránkou Jahveho, a tak se jeho boj s vorvaněm proměnil v zápas s Bohem-livjatánem, který mu znemožnil dosažení spásy, jak po ní toužil, a způsobil mu nevyléčitelné zranění. To je ovšem zápas, v němž člověk čelí smrtelnému nebezpečí, jako tomu bylo v případě Jákoba zápasícího s Hospodinem. Jákob se mu však nehodlal mstít, nýbrž chtěl se mu pouze vzepřít a vynutit si „požehnání“. Kapitán Achab hyne a spolu s ním celá posádka jeho lodi. Jediný, kdo se zachrání je Izmael, vypravěč příběhu.