Psychologická astrologie, Astropsychologie

Dvojí, a přece jediná cesta
„To nejlepší, čeho může většina z nás ve fyzice dosáhnout, je, jednoduše řečeno, nechápat na hlubší úrovni.“
W. Pauli (v rozhovoru s J. Mehroem, Wikipedie 1958)

Lidská psychika tvoří jednu ze svébytných, hermeticky uzavřených monád lidského organismu (buňka, jednotlivé orgány, krevní oběh, metabolismus atd.), které svůj potenciál aktualizují prostřednictvím dílčích faktorů. Tyto dílčí faktory představují typické role a vzorce chování, v nichž se psychický život projevuje. Astrologové v nich spatřovali bohy, přidělili jim vlastnosti odpovídající jejich činnosti a charakteru a ztotožnili je s vybranými planetami. Jung je označil jako „komplexy“.

Ale již staří tušili, že to nejsou tyto dílčí faktory, které jsou příčinou dění. Chápali je jako prvorozená znamení stvořeného světa a naznačili tak, že svět je utvářen a ovládán skrze ně. Moderní subjaderná fyzika řešila stejný problém, který vymezila jako vztah celku a částí (Celek a část je název autobiografického pojednání W. Heisenberga), a dospěla ke stejnému závěru, totiž že celek se projevuje prostřednictvím dílčích částí. Na rozdíl od kvalitativního hlediska, jaké používá astrologie, použila fyzika hledisko kvantitativní a označila je jako „kvanta“. Kosmologická příbuznost planet-bohů, psychických komplexů a fyzikálních kvant je nabíledni.

Celek každé monády se projevuje v prostorovém a časovém rozlišení, a tedy jako její jednotlivé části. Celek psychické monády („makromonády“) rezonuje „komplexně“ ve svých dílčích částech (v „mikromonádách“). To znamená, že člověk je v každé své typické roli a v každém vzorci chování obsažen celý, zčásti však zůstává skrytý a neprojevený. Hermetická zásada „Jak nahoře, tak dole“, se tu aktualizuje jako zásada „Jak v celku, tak v části“. Obdobný model můžeme nalézt v hinduistické „Indrově síti“, v níž se celek zrcadlí i v té nejmenší části sítě. Zde je však model obohacen o dimenzi „zjevné – nezjevné“, čili o Jungovo pojetí „vědomí – nevědomí“. Z analytického hlediska je část jen jedním z mnoha prvků celku, přičemž celek je souhrnem všech částí. Z analogického hlediska je komplex zjevná, a tedy projevená (explicitní) obdoba nezjevného, a tedy skrytého, neprojeveného (implicitního) celku, který tvoří jeho pozadí (Bohm). Celek je svébytná a prvotní entita („celek je více než části“), projevuje se však prostřednictvím částí.

Z kosmologického hlediska platí, že „Na počátku byl Logos“ (Jan 1), nestvořený, nýbrž „zrozený“ řád uspořádaný podle optimálních a estetických hledisek (za spoluúčasti biblické Moudrosti), čili Kosmos, který stále trvá jako nepřetržitý proces Stvoření („creatio continua“) a šíří se v rezonančních vlnách od středu monády a znovu se k němu navrací (v duchu novoplatónského prohodos a epistrofe).

Nesmírně významný přínos R. Sheldrakea spočívá v tom, že upozornil na elementární skutečnost, že v každém okamžiku a na každém místě se svět a člověk nachází v určitém morfogenetickém poli (podobném poli elektromagnetickému a gravitačnímu), které je nese, utváří a vede k naplnění jejich inherentnímu záměru (ve smyslu Aristotelovy entelechie). Astrologie znázorňuje tato „morfická - tvarující pole“ jako dvanáct znamení zvěrokruhu (vždy třikrát čtyři základní živly – oheň, vzduch, voda a země). V tomto smyslu tvoří znamení základ všeho jsoucího, které se ve svých potencích aktualizuje v závislosti na typických rolích a vzorech chování, a tedy v závislosti na planetách a jejich konstelacích, které se v nich nacházejí. Domy zvěrokruhu vyznačují oblasti života, v nichž se tak děje.

Planety a ostatní relevantní body zvěrokruhu představují jedinečnou celistvou strukturu, je to svého druhu „biogram“, a tedy scénář, podle něhož se život člověka odvíjí. V každém okamžiku svého života se nachází pod vlivem a působení tvarujících polí, které mu poskytují životní energii, utvářejí ho a vedou ho k uplatnění a plnému rozvinutí vrozených schopností. Psychická monáda se tohoto procesu účastní jako celek, avšak vždy jen skrze své dílčí části, tj. skrze komplexy. Ze struktury individuálního horoskopu lze vyčíst, která tvarující pole jsou určující (jinak řečeno, které živly v tomto procesu převažují), a dále které typické role jsou dominantní, jaké motivy určují průběh a cíl lidského života a jaké vzorce chování vedou k uskutečnění „vnitřního určení“, což je jádrem Jungova procesu individuace.

Z takto načrtnutého obrazu je patrné osudové postavení člověka v „siločarách“ kosmických sil, na nichž je závislý a jimž podléhá („vis maior“). Jeho úkolem je rozpoznat tyto síly a navázat s nimi spolupráci, a to v duchu Platonova „vozataje“ a Jákobova zápasu s Andělem: přijímat s vděčností pozitivní síly, které potřebuje ke svému životu a k jeho dovršení, a vzdorovat těm negativním silám, které mu v tom brání. Je to cesta, kterou staří výstižně označili jako plavbu mezi Skyllou a Charybdou. Astrologická trojice
Je pozoruhodné, jak se svatá Trojice v principu shoduje s pojetím kardinálních, pevných a proměnlivých znamení zvěrokruhu. Astrologická trojice a čtyři základní živly dávají dohromady dvanáct morfogenetických (tvarujících) polí, tj. dvanáct znamení zvěrokruhu. Toto rozlišení je vyloženě fenomenologické. Proto vyžaduje osobní účast pozorovatele. Závisí na jeho úhlu pohledu, na dané situaci a na dosažené úrovni jeho životní cesty. Tak se mu stvořený svět může jevit ve třech rozdílných, a přece svým významem totožných modech: Jako počátek, z něhož vše pochází, a tedy jako prvotní princip (arche), jako (v rodinné metaforice) Otec Stvořitel čili jako kardinální bod (lat. cardinalis, osa, kolem níž se vše otáčí, stěžejní bod). Jako pevně stanovené, ustálené tvary všeho jsoucího, a tedy jako Syn Otce, čili jako nestvořená („zrozená“) obdoba Otce ve stvořeném světě. Jako „pokračující proces stvoření“ („creatio continua“), a tedy jako plynulý proces tvarování, vytváření nesčetných variant původního Pravzoru, čili jako Duch vládnoucí všemu stvoření. Kristus v mandorle je proto zobrazován v podobě Syna, jehož postava je zasazena mezi čtyři pevná znamení a k nim je vždy přiřazen odpovídající evangelista:

Vodnář: Matouš
Býk: Lukáš
Štír (proměněný v orla): Jan
Lev: Marek.

Jak jsem se už zmínil na jiném místě, v této románské ikonografii došlo během doby k záměně znamení Býka (Lukáše) za znamení Lva (Marka).

Vzkříšený Kristus v mandorle (teprve v této vrcholné fázi své spásné mise může prohlásit: „Já a Otec jsme jedno.“) je zasazen do tetramorfu, jehož čtyři klíčové body vyznačovaly již po tisíce let rovnodennost a slunovraty, a to v souhvězdí Býka, Lva, Štíra a Vodnáře; tato souhvězdí ohlašovala počátky čtyř ročních období. Čtyři hlavní souhvězdí byly ve starověku nazývány „branami nebes“, jimiž procházelo slunce v době rovnodennosti a slunovratů. Bývali jim přiřazováni čtyři velcí proroci nebo významní církevní činitelé, čtyři základní ctnosti, čtyři roční období, čtyři světové strany, a můžeme dodat: čtyři Jungovy psychické funkce. (V. Tydlitátová, Kosmologie Hebrejské bible a starověká židovská tradice).
Chybné ikonografické zařazení Lva a Býka má patrně svůj původ v pořadí, v jakém jsou tato znamení uváděna u Ireneia z Lyonu (2. století n. l.) a u Hieronyma, překladatele Bible do latiny (4. století n. l.). V. Tydlitátová ve své Kosmologii cituje jednoho z církevních otců:

„První tvář lidská značí Matouše, jenž započal své vyprávění /rodokmen Ježíše/ jako o člověku.
Druhá je Marek, v němž je slyšet hlas lva řvoucího na poušti, který ohlašuje Jana Křtitele.
Třetí je býk, předurčuje, že evangelista Lukáš počíná knězem Zachariášem (a jeho obětí v chrámu/.
Čtvrtý je evangelista Jan, který si vzal orlí křídla a pospíchá k vyšším věcem, rozprávěje o Božím slovu.“

Z toho je zřejmé, že evangelista Marek byl omylem uváděn jako druhý, a nikoli jako třetí v pořadí. Ti, kteří od 2. století zobrazovali Krista v mandorle, umísťovali evangelisty v tetramorfu podle tohoto Irenaieova pořadí.

Při charakteristice znamení Vodnáře V. Tydlitátová ve své studii uvádí, že Vodnář byl zobrazován již u Babyloňanů jako člověk (jediná lidská postava ve zvěrokruhu), jemuž z ramen vytékají řeky Eufrat a Tigris. Vodnář ohlašoval příchod životadárných dešťů. To je v rámci astrologické symboliky v příkrém rozporu s tím, že Vodnář není vodní, ale vzdušné znamení. Skutečný význam tohoto znamení je třeba hledat v analogii se zmíněnými dešti. Autorka v této souvislosti poznamenává, že tyto deště přicházely prvního měsíce švat, kdy „Mojžíš sdělil synům Izraele vše, co mu Hospodin přikázal“ (Dt 1,3). Tóra předaná dětem Izraele v měsíci švat tak připomíná oživující vody padající z nebes ve dnech Vodnáře.
„Oživující vody“ Vodnáře mají tedy symbolizovat živoucí ideje a myšlenky, jimiž je možné se řídit tak, jako je tomu v případě Tóry.
V poznámkách ke komentáři ke knize Stromata Klementa Alexandrijského se M. Šedina zmiňuje o výrazu „pitné myšlenky“, jenž se vyskytuje u Filona Alexandrijského: „Filon vykládá alegorický význam biblického města Šét, které znamená potismos, tj. ›zalévání‹ pitnou vodou moudrosti (potismo sofias).“
Vodnář je vzdušným znamením odpovídajícím v Jungově tetramorfu funkci myšlení, jeho „živoucími vodami“ jsou tedy myšlenky, které podobně jako jarní deště zavlažují vyprahlou lidskou mysl.

Kristus v mandorle, Špýr, kolem roku 1220

Astrologie a kosmologie
„Odevzdejte císaři, co je císařovo,
a Bohu, co je Boží.“ (Mat 22,21)
 
Z hlediska astrologického Střelce se člověk jeví jako Poutník, který je v každém okamžiku svého života na cestě a směřuje k určitému cíli. Jeho cesta je dvojí:
- jednak vnější cesta vedoucí k sebeuplatnění ve světě,
- jednak „vnitřní cesta spásy“ (jak ji označil Jung).

Cílem vnější cesty je získat vzdělání, naučit se určitým dovednostem, najít si vhodné zaměstnání, založit rodinu, prosadit se v podnikání, ve sportu, v umění, jedním slovem, cílem je seberealizace.
            Touha po spáse se rodí z pocitu, že nám schází ještě mnohé k tomu, abychom se cítili „dovršení“ (enteleios). Cílem vnitřní cesty je zralá, autentická a jedinečná osobnost s osobitým stylem projevu. Jung hovořil v této souvislosti o procesu,
 
 „probíhajícím v duši člověka, který směřuje k určitému cíli a je téměř nezávislý na vnějších podmínkách.“
 
            Aristotelská „entelechie“ tak má dvojí aspekt. Wolfgang Pauli dokonce rozlišuje samo poznání na „poznání vědecké“, které slouží technologickému pokroku, a na „poznání spásné“, které slouží duchovnímu růstu člověka.
            Obě cesty probíhají souběžně, i když ne synchronisticky. V první polovině života převažuje většinou cesta vnější, v druhé polovině cesta vnitřní. Jsou lidé, kteří od samého počátku dávají přednost jedné z nich, nebo jsou ochotni jednu z nich obětovat ve prospěch druhé. V optimálním případě je vnitřní cesta podporována cestou vnější a naopak.
            V současné době dominuje jednoznačně cesta vnějšího sebeuplatnění, zatímco cesta vnitřního zrání je zanedbávána nebo dokonce ignorována jako zbytečná. To je možná jedním z důvodů, proč je dnešní svět plný úspěšných a výkonných, avšak nezralých jedinců.
 
V duchu prastaré evropské tradice (philosophia perennis) je každý člověk časoprostorová obdoba makrokosmu a jeho celoživotním úkolem pokračovat v procesu stvoření. Rozvíjí svou osobnost, podobně jako lidské tělo se vyvíjí z jediné mateřské buňky, nebo strom vyrůstá z jediného semene. Staří tematizovali tuto evoluci (v původním smyslu seberozvinutí) jako sebehledání (apollinské „Poznej sám sebe“; Herakleitos: „Hledal jsem se.“), později jako „připodobňování se bohu podle svých možností“ a jako „péči o duši“. Aristoteles chápal tuto evoluci jako entelechii: aktualizaci potenciálních vlastností (lat. potentia – actus). Goethe ji pojal jako „Bildungsroman“, který se odvíjí sám ze sebe, Jung ji tematizoval jako „proces individuace“. Křesťanství je vyznačeno „kristovským paradigmatem vnitřní cesty spásy“.
            Prvořadým úkolem církve bylo poskytnout člověku na jeho „vnitřní cestě spásy“ duchovní službu. Tato služba narazila v novověku na své meze, poté, co ji církev, resp. její představitelé, zredukovali na pouhé praktikování náboženských úkonů. Těžiště náboženského života se přesunulo do vnějšího světa svátostných symbolů, zatímco v lidském nitru nadále vládli archaičtí bohové, jak na to upozorňuje Jung v Úvodu k nábožensko-psychologické problematice alchymie z roku 1935. Příčinou toho neblahého vývoje byla obava z psychologie, přesněji řečeno obava z projevů duše moderního člověka, která se v příznivém křesťanském prostředí rozvinula natolik, že se stále více hlásila o slovo. „Proč takový strach z psychologie,“ ptá se opakovaně Jung. „Máme snad lidskou duši (zcela nedogmaticky) považovat za samo peklo, z něhož promlouvají jenom démoni?“
            Francouzský filosof R. Guénon konstatoval již v roce 1927, že „z náboženství se stal pouhý moralismus“ (Krize moderního světa). Z této krizové situace se zrodila psychoterapie a psychiatrie, které měly nahradit chybějící duchovní péči církve. Když se Jung v roce 1935 zamýšlel nad vztahem psychoterapie a duchovní péče, zjišťoval, že
 
„nemocní vnucují psychoterapeutovi roli kněze, neboť od něj očekávají a vyžadují, aby je zbavil jejich utrpení. Proto jsme my psychoterapeutové nuceni zabývat se problémy, které přísně vzato příslušejí spíše teologické fakultě.“ (O vztahu psychoterapie a duchovní péče)
 
Psychologie sama se navíc ocitla ve svěrací kazajce rádoby objektivního vědeckého přístupu, který se zcela míjí s jedinečnou lidskou duší. Podle Junga je to „psychologie bez duše, která je vhodná jen pro toho, kdo se domnívá, že nemá žádné duchovní nároky nebo potřeby“. Přitom je zřejmé, že psychoneuróza není záležitostí sexuálního nebo mocenského pudu, nýbrž je to „utrpení duše, která není s to nalézt svůj smysl“.
            Důsledky této krize můžeme dnes pozorovat ve zdravotnických zařízeních, především v čekárnách psychologů a psychiatrů, které jsou plné neurotiků, psychotiků a těch, kteří v životě zbloudili a zůstali bez duchovního vedení. Výčet jejich duševních potíží nebere konce, jak je možné se o tom přesvědčit nahlédnutím do příslušných příruček pro diagnózu a klasifikaci duševních poruch.
            Zvlášť poučným jevem dnešních dnů jsou „žluté vesty“ revoltující v pařížských ulicích. Jsou to svobodní občané, jejichž životní úroveň je možná pod celostátním průměrem, ale i tak nemá v dosavadních dějinách obdoby. Stačí porovnat jejich možnosti s podmínkami, v nichž jsme byli my nuceni žít v totalitním režimu. Jejich omyl spočívá v tom, že se dožadují pastýřské péče od státu, který není pro takovou službu vybaven a ani to není jeho úkol.
            Tradiční péče o duši zahrnovala i starost o lidskou přirozenost a o způsoby, jakým člověk nejen vnímá, ale i prožívá svou existenci ve světě. V civilizaci, v níž se vše vnitřní přesouvá navenek, se churavějící vnitřní život hlásí o slovo v podobě naléhavé ochrany „vnější přirozenosti“, tj. přírody. A jestliže místo reflektovaného prožívání nastupuje pouhé „užívání“, děje se tak přepjatým, často až hysterickým způsobem. Můžeme si zde připomenout prastarou hermetickou zásadu, podle níž to, co je vnější, je i vnitřní, a naopak. Nemocná příroda se odráží v nemocné lidské přirozenosti, a naopak.
            Lidská přirozenost se může rozvíjet jen kontinuálně, v dějinném procesu dlouhodobého zrání v rámci určité duchovní kultury, a to z jednoho „jádra“ tvořeného hodnotami, jež daná kultura vyznává. Vztah vedoucích představitelů EU k současné imigrační vlně svědčí o ztrátě povědomí o kulturní identitě Evropy. Přesouvat masy lidí z jedné kulturní oblasti do druhé znamená zcela ignorovat jejich odlišný vnitřní vývoj. Ve znecitlivělých hlavách technokratických plánovačů se zrodila představa urychlené, dalo by se říci „instantní spásy“, a to prostřednictvím materiálního blahobytu, bez nutnosti vnitřního zrání osobnosti čili pouze vnější cestou sebeuplatnění. Tato představa se má nyní aplikovat jak na imigranty, tak i na zbytkovou evropskou populaci. Je dost bizarní pozorovat, jak komunismus, který se nepodařilo uskutečnit na Východě, uspěl nakonec na Západě.
            Církev jako instituce, jejímž hlavním úkolem je provázet člověka na jeho vnitřní cestě a poskytovat mu „péči o duši“, nakonec podlehla ďáblovu našeptávání, že žádná duše neexistuje, a pokud ano, pak jen jako zdroj subjektivismu, který ohrožuje platnost posvátných dogmat, jak se to už jednou stalo v době renesance a při vzniku protestantismu. Ocitla se tak paradoxně na stejné pozici jako její zapřisáhlý nepřítel, Sigmund Freud, který varoval Junga, tíhnoucího k náboženské problematice, před „temným proudem okultismu“, a měl tím na mysli samo náboženství jako infantilní přežitek minulosti. Dlužno dodat, že katolická církev volky nevolky obnovila nedávno pro své „padlé“ svatý exorcismus (viz G. Amorth, Exorcisté a psychiatři a další díla tohoto římského exorcisty) a někteří její představitelé připouštějí „modlitby za osvobození z moci zlých duchů“, což je hnutí, které se rozšířilo v posledních desetiletích jako svépomoc pro opuštěné a trpící duše (viz F. Mac Nutt, Služba osvobozování od zlých duchů).
 
Vraťme se však k našemu tématu dvojjediné životní cesty člověka a položme si otázku, čím může astrologie přispět k diagnóze, popisu a rozlišování duševních, existenciálních a náboženských problémů, jaké se v rámci psychoterapie vyskytují.
            Individuální horoskop je možné považovat za scénář, který ve své celistvosti obsahuje všechny vlastnosti, schopnosti a sklony, jaké jsou nezbytné pro životní cestu obojího zaměření. Je možné v něm také rozpoznat určující motiv, který každý člověk sleduje, zpočátku zcela bezděčně a nevědomě, a dominantní komplex nebo komplexy, které podmiňují jeho způsob chování a vytýčení cíle, jejž sleduje.
            Pokud se soustředíme na „vnitřní cestu spásy“, pak nejdůležitějším astrologickým symbolem, souvisejícím s „potřebností spásy“ (něm. výstižně  Heilsbedürftigkeit“), je Cheiron. Z jeho postavení v individuálním horoskopu lze vyčíst, kde má dotyčný svou „Achillovu patu“ čili nejslabší nebo nedostatečně vyvinutý článek své psychické struktury, který velmi často souvisí s určitým druhem traumatu čili zranění. Je to místo, které se nejintenzivněji hlásí o dotvoření, a právě proto se stává počátečním bodem na cestě individuace a často předznačuje trvalý motiv, který se táhne jako červená nit celým životem člověka.
Postavení Cheirona v individuálním horoskopu signalizuje místo, na němž pravděpodobně došlo v průběhu individuace k fixaci na určitý druh obtížně překonávané neurózy. Máme-li pokročit na své vnitřní cestě, musíme se přednostně věnovat tématům souvisejícím právě s těmito traumaty. To není zrovna nejsnadnější úkol, a je z toho patrné, proč psychoterapie, která narazí na tato citlivá místa, stojí často před neřešitelnými problémy.
            Postavení Cheirona dále předznamenává životní situace, v nichž převládají zážitky a zkušenosti, jaké se vztahují k jednotlivým planetám, a tedy k typickým rolím a vzorcům chování. Tyto zkušenosti jsou často hlavním a určujícím motivem, s nímž se dotyčný musí vyrovnávat na stále vyšší vývojové úrovni, a to většinou po celý svůj život. Je to trvalá náplň „péče o duši“, ať už se děje v rámci osobních vztahů nebo za pomoci psychoterapeuta, případně v návaznosti na nábožensky pojatou „vis maior“.
            „Vnitřní cestu spásy“ nelze zkoumat vědecky, a to již proto, že vrozené schopnosti (vrozené biblické „hřivny“) mohou zůstat neprojevené nebo se naopak projevovat nepřiměřeným způsobem. Hlavně však proto, že věda nezná hodnotící soudy, které jsou pro fenomenologii zaměřenou na projevy lidské psychiky zcela nepostradatelné. Zatímco věda je jednoznačná, fenomenologie závisí na zkušenostech z dlouhodobého vývoje a na osobním rozhodnutí „pro, nebo proti“.
            Je třeba stále znovu připomínat, že rozhodujícím momentem na vnitřní cestě je schopnost vzdorovat negativním tendencím, které hrozí proměnit člověka v beztvarou součást masy, a umění vycházet vstříc pozitivním sílám, které napomáhají růstu osobnosti.
            Vzhledem k tomu, že mi v tomto eseji jde pouze o další pokus o načrtnutí této složité, ale zároveň nesmírně důležité problematiky, soustředím se pouze na vymezení jejích základních schematických rysů, a to podle několika vybraných hledisek, které se mi jeví jako zvlášť aktuální (viz Cheiron, asklépiovská medicína a jungovská psychologie, C. G. Jung: dichotomie vědění a víry a další texty k této tématice):
 
1. Typické příznaky.
2. Touha po spáse jako úsilí o dovršení osobnosti (anthropos teleios) a její negativní důsledky.
3. Cíl individuace.
 
 
1. Typické příznaky

Cheiron/Slunce
Chybějící pocit osobní identity (Nevím, kdo jsem), stav „bez otce“, váznoucí seberealizace, nedostatek tvůrčího elánu.
 
Cheiron/ Luna
Chybějící mateřská péče, stav „bez matky“, biblické „vdovy a sirotci“, bezdomovectví,
neplodnost.
 
Cheiron/ Merkur
Mezery ve vzdělání, základní neznalosti, chybějící informace, nedostatečná jazyková vybavenost, nezájem o okolní svět.
 
Cheiron/Venuše
Neustále zraňované city ve vztazích k ostatním lidem, častá zklamání z osobních vztahů, zrada důvěry, „dáma v nesnázích“, outsider.
 
Cheiron/Mars
Pocit slabosti, nedostatek odvahy a iniciativy, nedůvěra ve vlastní síly.
 
Cheiron/Jupiter
Neschopnost koncepčního přístupu k řešení životních problémů, defetismus, nemožnost cestovat, nezájem rozšiřovat své znalosti a šířit veřejně své názory.
 
Cheiron/Saturn
Neuspořádané poměry, sklon ke stereotypnímu chování, strach ze všeho nového, strnulost, melancholie.
 
Cheiron/Uran
Pocit nesvobody a závislosti na okolí, svazující povinnosti, nemožnost projevit svou jedinečnost.
 
Cheiron/Neptun
Pocit rozostřeného vnímání reality, nejisté hranice vlastního Já, vnitřní rozpolcenost, strach před „temným proudem okultismu“ (Freud), drogová závislost, vnitřní rozháranost.
 
Cheiron/Pluto
Pocit bezmoci, zpochybněná autentičnost, deprivace, pocit ohrožení ze strany „plutokratických sil“, které vládnou světu.
 
 
2. Touha po spáse jako úsilí o dovršení své osobnosti (anthropos teleios) a její možné negativní důsledky

Cheiron/Slunce
Snaha o seberealizaci, a to i za cenu sebestřednosti a autismu.
 
Cheiron/Luna
Touha mateřsky opečovávat celý svět, a to i za cenu pohlcení a znevolnění druhých.
 
Cheiron/Merkur
Touha být všude a znát vše, a to i za cenu dotěrnosti a hromadění zbytečných informací.
 
Cheiron/Venuše
Touha navazovat pouze opravdové a krásné vztahy s lidmi, a to i za cenu, že na konci  takové náročnosti číhá osamělost.
 
Cheiron/Mars
Snaha o sebeprosazení, a to i za cenu netaktnosti a agresivity.
 
Cheiron/Jupiter
Touha rozvíjet svou osobnost v intelektuálním a duchovním ohledu, a to i za cenu přehánění a bezohlednosti.
 
Cheiron/Saturn
Touha uspořádat individuální i společenský život podle pevných a jasných pravidel a zásad, a to i za cenu použití „Prokrustova lože“.
 
Cheiron/Neptun
Touha po splynutí s všehomírem a se všemi lidmi („Seid umschlungen Millionen!“), a to i za cenu ztráty vlastního Já.
 
Cheiron/Uran
Touha vymanit se ze všeho, co mě svazuje a omezuje, a to i za cenu revolučního násilí.
 
Cheiron/Pluto
„Vůle k moci“, a to i za cenu diktatury.
 
 
3. Cíl individuace

Cheiron/Slunce
„Jiného nechť není ten, kdo dokáže být sám sebou!“ (Paracelsus)
 
Cheiron/Luna
Bet lechem – vnitřní domov.
 
Cheiron/Merkur
Vědět vždy to, co daná situace vyžaduje a co mi umožní se s ní vypořádat.
 
Cheiron/Venuše
Mít rád sám sebe a podle toho utvářet svůj vztah k ostatním lidem a ke světu vůbec.
 
Cheiron/Mars
Podniknout odvážně a rozhodně vše, co je třeba ke zvládnutí svých mentálních a duševních problémů.
 
Cheiron/Jupiter
Uplatnit své „hřivny“ tak, aby se rozmnožily, a my je mohli posléze vrátit tomu, kdo nám je propůjčil; těšit se pohledem na nekonečné duchovní obzory; proměnit vědění v moudrost.
 
Cheiron/Saturn
Objevit vesmírný řád jakožto makrokosmos a uskutečňovat jeho obdobu v lidském mikrokosmu, tj. v každodenním životě.
 
Cheiron/Neptun
Nechat se unášet životem, opájet se jím, ale uvědomovat si svou „stvořenost“ a být schopen obětovat své Já ve prospěch „vis maior“.
 
Cheiron/Uran
Vymanit se z vlivu démonických sil a stát se jedinečnou a svobodnou individualitou.
 
Cheiron/Pluto
Ovládnout sám sebe a znát své autentické „vnitřní určení“; místo moci, která pouze ničí a působí zkázu a utrpení, uplatnit moc, která promění Štíra v Orla (apoštol Jan v mandorle); jde o proměnu housenky v motýla; je to jádro kristovského paradigmatu individuace.
 

Na závěr

Traumatizovaný psychický komplex velmi často souvisí s volbou zaměstnání a veřejné činnosti. Vlastní zranění se v rámci projekce, resp. vzájemného zrcadlení spatřuje v druhých lidech, a právě k nim dotyčný tíhne, aby získal zkušenosti, jaké potřebuje k tomu, aby si uvědomil svůj vlastního problém.
Tak může konstelace Cheiron/Neptun souviset s povoláním psychologa nebo psychiatra,
Cheiron/Jupiter s cestovatelskou vášní, s šířením poznatků nebo s misiemi,
Cheiron/Slunce s činností manažera nebo jiného vedoucího představitele a průkopníka,
Cheiron/Luna se všemi možnými formami obětavé péče o děti, dospělé a nemocné,
Cheiron/Merkur je přítomen v konstelacích investigativních novinářů, pracovníků zpravodajských služeb nebo badatelů.
Atd.

Všechny tyto činnosti se vyznačují houževnatým a neutuchajícím úsilím. Často to budí dojem, jako by nešlo o nic menšího než o „spásu duše“.
            Zmiňované negativní důsledky těchto konstelací souvisejí s tím, že Cheiron vyznačuje nejslabší místo v psychické struktuře, a to znamená, že morfogenetická pole působí nejúčinněji právě skrze ně, jako by jejich cílem bylo kompenzovat jeho nedostatečnost. V důsledku toho může docházet k přehnaným a nepatřičným projevům. Daný problém se velmi často stává dominantním motivem celoživotního úsilí. Právě zde se rozhoduje, zda se dotyčný stane Platónovou „loutkou boží“, nebo „vozatajem“, který se sice nachází pod trvalým vlivem tvarujících vesmírných sil, ale je schopen je do jisté míry ovládat.
            Tak může konstelace Cheiron/Pluto souviset s tím, že dotyčný, jenž trpí pocitem bezmocnosti, je fascinován mocí, přičemž jeho cílem se stává získání mocenského postavení, často za každou cenu. On sám je pak v mocenské hierarchii ovládán těmi, kdo jsou ještě mocnější než on. Může se však vyžívat v tom, že má převahu nad těmi, kdo jsou mu podřízeni. Moc je, tak jako pověstný oheň a vůbec všechny živly, dobrý sluha, ale zlý pán, a z těch, kteří své mocenské vášni beze zbytku propadnou, se ze dne na den mohou stát psychopatičtí mučitelé a vrazi. Tak se „vnitřní cesta spásy“, která měla směřovat k sebeovládání, může zvrátit v cestu do pekel.
            Z podobných příčin vznikají v závislosti na ostatních konstelacích takové sociální jevy, jako je workoholismus, nymfomanie, kleptomanie, drogová závislost, přehnané úsilí o ochranu přírody, bezmezné hromadění majetku, nezdravé formy péče o druhé a podobně.
            Nosnou formou nejrůznějších projevů závislosti, kdy dotyčný není schopen se přestat ztotožňovat se silami, jež ho tvarují a ovládají, je v současné době autismus. Jeho příčiny jsou právě opačné, totiž ztráta vědomého kontaktu s těmito silami, které se nakonec vždy prosadí tak, že se dotyčného zmocní a používají ho jako svého nástroje.
            Je svrchovaně důležité, že křesťanská teologie rozlišuje podle Augustinova vzoru mezi autentickým Já, jakkoli zbloudilým a znetvořeným, a mezi zlými duchy, kteří je ovládají.