Psychologická astrologie, Astropsychologie

Dlouhotrvající kvadratura transitujícího Neptuna a transitujícího Saturna v letech 2015-2016 (viz astrologickou črtu Transitující Neptun v kvadrátu na transitujícího Saturna) vyznačuje morfogenetické pole, které na způsob rezonance tvaruje současné dění, zejména v podobě masového etnického exodu a rozkladu saturnských, zejména státoprávních forem. Dějinný problém, který tím vznikl, se týká kulturní identity Evropy, která má nyní možnost si ji v konfrontaci s islámem znovu plně uvědomit a ubránit způsob života, který s ní souvisí. Jedním z nejdramatičtějších obrazů této konstelace je protržená přehrada (Saturn) v důsledku podmáčení nebo prosakování (Neptun) sypané hráze.

Jediný autentický exodus, věrný biblickému, mojžíšovskému pravzoru, představuje „vyjití“ Ukrajiny z „putinovského Egypta“ směrem ke státní nezávislosti.
„Africký exodus“, jemuž čelí Evropa, byl v ovzduší celkové otupělosti a pseudohumanistických nálad označen za imigraci, zatímco jde o etnickou kalamitu, jaká nemá obdoby v moderních evropských dějinách.
Na dnešním řeckém nádraží si lze přečíst nápis Exodos-Východ. Také Řekové onemocněli „exodickou horečkou“, ale když vystřízlivěli, raději „nevyšli“.

Brexit znamená vyjití Velké Británie z „egyptského zajetí“ Evropské unie a je do značné míry reakcí na africký, a vlastně celosvětový exodus do Evropy. Británie podlehla náporu archetypického trendu, jemuž bylo třeba čelit a dát mu pozitivní formu. Tradiční britský „splendid isolation“ konečně dosáhl svého dějinného vyvrcholení, ovšem to, co na izolaci tohoto druhu má být „splendid“ (skvělé a velkolepé), je dnes spíše neblahé. Velká Británie dávno již nevládne mořím, a dnes už nemá ani odvahu spoluvládnout v Evropské unii a vyvažovat tak ve spojenectví s menšími a středně velkými státy záchvaty německého chiliasmu. Ten se v minulém století demonstroval tím, že se Němci pokoušeli o „Tisíciletou říši“ pro čistě germánskou rasu, přičemž všechny ostatní, rasově nečisté „pronárody“ hodlali vysídlit a vyvraždit. Dnes se Němci a především jejich političtí představitelé opět ocitají v somnambulním stavu a opět nabízejí „konečné“, radikální řešení, tentokrát v opačném gardu, totiž jako „Země zaslíbená“, a to pro všechny rasy a národy a pro všechna náboženská vyznání (což je klasický příklad zaslepené dějinné enantiodromie). Příčinou jsou nezvládnuté, vědomě nezpracované mocenské ambice a naprostá ztráta povědomí o vlastní náboženské, světonázorové a kulturní identitě. Dnes je už zřejmé, že počátkem této „dezidentifikace“ ve vztahu k Evropě byl německý protestantismus, jako jím byl o století dříve český husitismus.

Pokud jde o Británii, žádný opravdový konzervativec by se na rozdíl od Camerona nikdy nesnížil k tomu, aby sliboval uspořádání plebiscitu o setrvání v Evropské unii, a to jen proto, aby uspěl ve volbách. Tak se současný britský ministerský předseda stal první tragickou obětí exodu (a nyní pláče nad rozlitým mlékem). Reakcí na brexit bude pravděpodobně „vyjití“ Skotska ze svazku s Velkou Británií, a lze očekávat podobné tendence v jiných zemích. (Zdejší Homolkové mají jako vyloženě davové etnikum již opásaná bedra a jsou připraveni „vyjít“.)

„Zrádný Albion“ rezonuje s migrační vlnou, dává se v souladu s ní do pohybu a zbaběle se stahuje za Kanál. Normanský duch se vytratil a mnichovanství opět zvítězilo. Vnucuje se nepříjemná domněnka, že kdyby Británie vypsala v roce 1940 referendum o uzavření mírové smlouvy s Německem, ležela by kontinentální Evropa Hitlerovi u nohou. Winston Churchill se svými představami o „jednotné Evropě“ se musí obracet v hrobě. Brexit je příznakem znepokojivého úpadku kdysi Velké Británie.
Lze si klást otázku, zda tyto „exodické trendy“ mají nějakou souvislost s křesťanským zniterněním biblického Abrahámova „Jdi k sobě!“ (jak je interpretuje A. de Souzenelle), tedy s výzvou vydat se na cestu za hledáním své vlastní totožnosti. Jistěže ano, ale spíše v kolektivním než v individuálním ohledu. Nyní jde především o uvědomění si totožnosti celé evropské pospolitosti, a z tohoto hlediska se může současný, především muslimský exodus, stát podnětem k tomu, aby si Evropa uvědomila svou pozapomenutou kulturní identitu. Ta dnes není, na rozdíl od muslimské, podmíněna náboženským přesvědčením, ale jen navyklým způsobem života, jak se vyvinul na křesťanských základech, k nimž se ovšem dnes už většina sekularizované Evropy odmítá znát. V konfrontaci s muslimskou náboženskou zarputilostí to zřejmě nebude stačit. Uvědomovala si to i velká bojovnice za kulturní identitu Evropy, Oriana Fallaciová, která se sama označovala za „křesťanskou ateistku“, a tedy za nevěřící křesťanku. Ve své knize Síla rozumu píše:

„Ve výzvě Wake up, Occidente (Západe, probuď se!) jsem hovořila o tom, že nám chybí vášeň, že v sobě musíme znovu probudit její sílu. Abychom se přestali přizpůsobovat, abychom nerezignovali a nevzdávali boj, je nám jí zoufale zapotřebí. Život se musí žít s vášní.“
Dnes však podle ní už nejde jen o pouhé „žití“, ale o přežití. Proto se Oriana Fallaciová dovolává Rozumu jako poslední šance, jaká nám zbývá. Jak ale máme důvěřovat Evropě, táže se, která už neumí rozumně uvažovat? A která už neví, z jakých kořenů vyrostla, mohli bychom dodat.

„Úpadek inteligence,“ pokračuje dále, je úpadkem Rozumu. A vše, co se dnes děje v Evropě – v Eurábii, ale zejména v Itálii – je projevem této degenerace. Ještě více než o morálním pochybení tu jde o selhání intelektu. Současný stav odporuje zdravému rozumu. Nalhávat si, že existuje ›dobrý‹ a ›špatný‹ islám, nechápat, že existuje jen jeden jediný islám, že celý islámský svět je zahnívajícím rybníkem a že budeme-li takto pokračovat, utopíme se v jeho bahně – to se příčí zdravému rozumu.“

Podle Oriany Fallaciové nám Rozum říká, že to, oč dnes běží, je kulturní totožnost Evropy, kterou je třeba si znovu jasně uvědomit a bránit ji v konfrontaci s militantním islámem. Je ovšem otázka, zda Rozum, byť psaný velkým počátečním písmenem, a spolu s ním „nevěřící křesťanství“, budou na řešení vzniklých problémů stačit. Víme, že rozum může sloužit jak dobrým tak i zlým účelům a jeho uplatňování proto závisí zásadním způsobem na vyznávaných duchovních hodnotách, na víře v tyto hodnoty a na vášni, s jakou jsou prosazovány. Máme-li se dnes spolehnout na rozum, pak jen na takový, který spočívá na řecko-římských a židovsko-křesťanských základech a opírá se o pevné náboženské přesvědčení a jasně vymezenou kulturní identitu. Kdyby se jím řídili unijní činitelé a nenechali se zmást multikulturní demagogií a pseudohumanistickým sentimentem, byli by mohli jasně pojmenovat, diferencovat a ztlumit exodus v samém počátku, a nemuseli by dnes čelit tak vážným problémům.

Claude Weiss uvádí v časopise Astrologie heute (27. června 2016) horoskop brexitu pro dobu uzavření volebních místností ve 22 hod. britského času:

Horoskop viz obrázek níže
Brexit: hlasování o setrvání VB v Evropské unii
23. 6. 2016, 22.00 britského času
Westminster, Londýn VB
Koch



Pod názvem Brexit: Der Paukenschlag des Pluto poukazuje Weiss především na postavení Pluta na Ascendentu tohoto horoskopu:

„Pluto na Ascendentu, retrográdní Mars na MC a T-kříž mezi Jupiterem, Saturnem a Neptunem v proměnlivých znameních, Merkur v roli spouštěče, který dotváří velký kvadrát.“

Pokud jde o Weissem zdůrazněné Pluto, jeho postavení na Ascendentu ve znamení Kozoroha, jemuž vládne Saturn, předznamenává nesporně nový počátek (Ascendent), a to ukončením (Pluto) dosavadního státoprávního postavení (Saturn) Velké Británie ve vztahu k Evropské unii.
V návaznosti na zmíněnou astrologickou črtu bych chtěl zdůraznit postavení Saturna na apexu zmíněného T-kříže. Toto postavení symbolizuje „ukřižování“ planety na apexu, v případě Saturna to znamená zánik starého status quo a vznik nového uspořádání, resp. důsledná obnova starého. (Těm, kteří mají ve svém horoskopu Slunce na apexu T-kříže, je křesťanská tématika smrti a vzkříšení niterně velmi blízká; při každoročním soláru čili při návratu Slunce na postavení v radixu ji vždy znovu intenzivně prožívají).
Jestliže kvadrát Neptuna na Saturna představoval nápor na dosavadní státoprávní uspořádání včetně hranic Evropské unie i hranic jednotlivých zemí, pak Saturn vystavený další kvadratuře, a to ve vztahu k Jupiterovi, se ocitá pod ještě větším tlakem, než tomu bylo dosud. Kvadrát Jupitera na Dračí hlavě naznačuje možnost sice velkorysých, avšak nerealistických, příliš optimistických návrhů na řešení vzniklé krize, a tím ji jen dále zhoršují. Opozice Jupitera na Neptuna na Dračím ocase v rámci T-kříže signalizuje vyloženě atavistickou, primitivní etnickou „vlnu“, kterou média (Merkur v opozici na Saturna) líčila jako pověstný „Den kobylek“.
Za těchto okolností bylo více než zřejmé, že Saturn, resp. dosavadní status quo nevydrží nápor uvedených tvarujících tendencí. Jistou naději pro něj představoval retrográdní Mars, ale ten se projevoval jen na způsob váhavosti při rozhodování o tom, co bylo předem rozhodnuto. Evropská unie je projekt „in statu nascendi“, který má mnoho nedostatků a chyb, provázejí ho nesčetné spory a jeho vedoucí činitelé nejsou na úrovni vzniklých problémů, takže vztah k tomuto projektu je většinou velmi kritický nebo rovnou odmítavý, zejména u těch, kteří nemají dost odvahy účastnit se při jeho realizaci.
Jestliže Luna symbolizuje v mundánní astrologii lid, resp. obyvatele dané země, pak její postavení ve znamení Vodnáře v horoskopu brexitu jasně naznačuje typické vodnářské únikové tendence, snahu vymanit se z dané situace a dát průchod touze po získání nezávislosti. Pokud lze pomocí astrologické symboliky vystihnout populismus v politice, jak se projevoval během volební kampaně, pak je jím nejspíše postavení Slunce v konjunkci s Venuší (snaha zalíbit se) ve znamení Raka (domov, rodina, navyklý způsob života, zejména venkově), tak jak se nachází v horoskopu brexitu.
Jak je z výkladu patrné, referendum o setrvání v Evropské unii či o vystoupení z ní se v horoskopu brexitu odráží poměrně dost názorně. Morfogenetické pole, jaké v rámci astrologické symboliky představuje kvadratura Saturna a Neptuna, lze po dobu trvání této konstelace pozorovat zrcadlově při utváření souběžných událostí ve světě. Aktuální průběh tvarování závisí na míře, v jaké se aktérům událostí daří vědomě a odpovědně čelit archetypickým, v našem případě krajně rudimentárním únikovým a rozkladným tendencím, a přetvořit je v souladu s výzvou T-kříže tak, aby nedošlo ke zničení, ale k obnově dosavadního stavu. To se v případě brexitu zjevně nezdařilo.