Psychologická astrologie, Astropsychologie

Exodus
Dlouhotrvající kvadratura transitujícího Neptuna a transitujícího Saturna v letech 2015-2016 (viz astrologickou črtu Transitující Neptun v kvadrátu na transitujícího Saturna) vyznačuje morfogenetické pole, které na způsob rezonance tvaruje současné dění, zejména v podobě masového etnického exodu a rozkladu saturnských, zejména státoprávních forem. Dějinný problém, který tím vznikl, se týká kulturní identity Evropy, která má nyní možnost si ji v konfrontaci s islámem znovu plně uvědomit a ubránit způsob života, který s ní souvisí. Jedním z nejdramatičtějších obrazů této konstelace je protržená přehrada (Saturn) v důsledku podmáčení nebo prosakování (Neptun) sypané hráze.

Jediný autentický exodus, věrný biblickému, mojžíšovskému pravzoru, představuje „vyjití“ Ukrajiny z „putinovského Egypta“ směrem ke státní nezávislosti.
„Africký exodus“, jemuž čelí Evropa, byl v ovzduší celkové otupělosti a pseudohumanistických nálad označen za imigraci, zatímco jde o etnickou kalamitu, jaká nemá obdoby v moderních evropských dějinách.
Na dnešním řeckém nádraží si lze přečíst nápis Exodos-Východ. Také Řekové onemocněli „exodickou horečkou“, ale když vystřízlivěli, raději „nevyšli“.

Brexit znamená vyjití Velké Británie z „egyptského zajetí“ Evropské unie a je do značné míry reakcí na africký, a vlastně celosvětový exodus do Evropy. Británie podlehla náporu archetypického trendu, jemuž bylo třeba čelit a dát mu pozitivní formu. Tradiční britský „splendid isolation“ konečně dosáhl svého dějinného vyvrcholení, ovšem to, co na izolaci tohoto druhu má být „splendid“ (skvělé a velkolepé), je dnes spíše neblahé. Velká Británie dávno již nevládne mořím, a dnes už nemá ani odvahu spoluvládnout v Evropské unii a vyvažovat tak ve spojenectví s menšími a středně velkými státy záchvaty německého chiliasmu. Ten se v minulém století demonstroval tím, že se Němci pokoušeli o „Tisíciletou říši“ pro čistě germánskou rasu, přičemž všechny ostatní, rasově nečisté „pronárody“ hodlali vysídlit a vyvraždit. Dnes se Němci a především jejich političtí představitelé opět ocitají v somnambulním stavu a opět nabízejí „konečné“, radikální řešení, tentokrát v opačném gardu, totiž jako „Země zaslíbená“, a to pro všechny rasy a národy a pro všechna náboženská vyznání (což je klasický příklad zaslepené dějinné enantiodromie). Příčinou jsou nezvládnuté, vědomě nezpracované mocenské ambice a naprostá ztráta povědomí o vlastní náboženské, světonázorové a kulturní identitě. Dnes je už zřejmé, že počátkem této „dezidentifikace“ ve vztahu k Evropě byl německý protestantismus, jako jím byl o století dříve český husitismus.

Pokud jde o Británii, žádný opravdový konzervativec by se na rozdíl od Camerona nikdy nesnížil k tomu, aby sliboval uspořádání plebiscitu o setrvání v Evropské unii, a to jen proto, aby uspěl ve volbách. Tak se současný britský ministerský předseda stal první tragickou obětí exodu (a nyní pláče nad rozlitým mlékem). Reakcí na brexit bude pravděpodobně „vyjití“ Skotska ze svazku s Velkou Británií, a lze očekávat podobné tendence v jiných zemích. (Zdejší Homolkové mají jako vyloženě davové etnikum již opásaná bedra a jsou připraveni „vyjít“.)

„Zrádný Albion“ rezonuje s migrační vlnou, dává se v souladu s ní do pohybu a zbaběle se stahuje za Kanál. Normanský duch se vytratil a mnichovanství opět zvítězilo. Vnucuje se nepříjemná domněnka, že kdyby Británie vypsala v roce 1940 referendum o uzavření mírové smlouvy s Německem, ležela by kontinentální Evropa Hitlerovi u nohou. Winston Churchill se svými představami o „jednotné Evropě“ se musí obracet v hrobě. Brexit je příznakem znepokojivého úpadku kdysi Velké Británie.
Lze si klást otázku, zda tyto „exodické trendy“ mají nějakou souvislost s křesťanským zniterněním biblického Abrahámova „Jdi k sobě!“ (jak je interpretuje A. de Souzenelle), tedy s výzvou vydat se na cestu za hledáním své vlastní totožnosti. Jistěže ano, ale spíše v kolektivním než v individuálním ohledu. Nyní jde především o uvědomění si totožnosti celé evropské pospolitosti, a z tohoto hlediska se může současný, především muslimský exodus, stát podnětem k tomu, aby si Evropa uvědomila svou pozapomenutou kulturní identitu. Ta dnes není, na rozdíl od muslimské, podmíněna náboženským přesvědčením, ale jen navyklým způsobem života, jak se vyvinul na křesťanských základech, k nimž se ovšem dnes už většina sekularizované Evropy odmítá znát. V konfrontaci s muslimskou náboženskou zarputilostí to zřejmě nebude stačit. Uvědomovala si to i velká bojovnice za kulturní identitu Evropy, Oriana Fallaciová, která se sama označovala za „křesťanskou ateistku“, a tedy za nevěřící křesťanku. Ve své knize Síla rozumu píše:

„Ve výzvě Wake up, Occidente (Západe, probuď se!) jsem hovořila o tom, že nám chybí vášeň, že v sobě musíme znovu probudit její sílu. Abychom se přestali přizpůsobovat, abychom nerezignovali a nevzdávali boj, je nám jí zoufale zapotřebí. Život se musí žít s vášní.“
Dnes však podle ní už nejde jen o pouhé „žití“, ale o přežití. Proto se Oriana Fallaciová dovolává Rozumu jako poslední šance, jaká nám zbývá. Jak ale máme důvěřovat Evropě, táže se, která už neumí rozumně uvažovat? A která už neví, z jakých kořenů vyrostla, mohli bychom dodat.

„Úpadek inteligence,“ pokračuje dále, je úpadkem Rozumu. A vše, co se dnes děje v Evropě – v Eurábii, ale zejména v Itálii – je projevem této degenerace. Ještě více než o morálním pochybení tu jde o selhání intelektu. Současný stav odporuje zdravému rozumu. Nalhávat si, že existuje ›dobrý‹ a ›špatný‹ islám, nechápat, že existuje jen jeden jediný islám, že celý islámský svět je zahnívajícím rybníkem a že budeme-li takto pokračovat, utopíme se v jeho bahně – to se příčí zdravému rozumu.“

Podle Oriany Fallaciové nám Rozum říká, že to, oč dnes běží, je kulturní totožnost Evropy, kterou je třeba si znovu jasně uvědomit a bránit ji v konfrontaci s militantním islámem. Je ovšem otázka, zda Rozum, byť psaný velkým počátečním písmenem, a spolu s ním „nevěřící křesťanství“, budou na řešení vzniklých problémů stačit. Víme, že rozum může sloužit jak dobrým tak i zlým účelům a jeho uplatňování proto závisí zásadním způsobem na vyznávaných duchovních hodnotách, na víře v tyto hodnoty a na vášni, s jakou jsou prosazovány. Máme-li se dnes spolehnout na rozum, pak jen na takový, který spočívá na řecko-římských a židovsko-křesťanských základech a opírá se o pevné náboženské přesvědčení a jasně vymezenou kulturní identitu. Kdyby se jím řídili unijní činitelé a nenechali se zmást multikulturní demagogií a pseudohumanistickým sentimentem, byli by mohli jasně pojmenovat, diferencovat a ztlumit exodus v samém počátku, a nemuseli by dnes čelit tak vážným problémům.

Claude Weiss uvádí v časopise Astrologie heute (27. června 2016) horoskop brexitu pro dobu uzavření volebních místností ve 22 hod. britského času:

Horoskop viz obrázek níže
Brexit: hlasování o setrvání VB v Evropské unii
23. 6. 2016, 22.00 britského času
Westminster, Londýn VB
Koch



Pod názvem Brexit: Der Paukenschlag des Pluto poukazuje Weiss především na postavení Pluta na Ascendentu tohoto horoskopu:

„Pluto na Ascendentu, retrográdní Mars na MC a T-kříž mezi Jupiterem, Saturnem a Neptunem v proměnlivých znameních, Merkur v roli spouštěče, který dotváří velký kvadrát.“

Pokud jde o Weissem zdůrazněné Pluto, jeho postavení na Ascendentu ve znamení Kozoroha, jemuž vládne Saturn, předznamenává nesporně nový počátek (Ascendent), a to ukončením (Pluto) dosavadního státoprávního postavení (Saturn) Velké Británie ve vztahu k Evropské unii.
V návaznosti na zmíněnou astrologickou črtu bych chtěl zdůraznit postavení Saturna na apexu zmíněného T-kříže. Toto postavení symbolizuje „ukřižování“ planety na apexu, v případě Saturna to znamená zánik starého status quo a vznik nového uspořádání, resp. důsledná obnova starého. (Těm, kteří mají ve svém horoskopu Slunce na apexu T-kříže, je křesťanská tématika smrti a vzkříšení niterně velmi blízká; při každoročním soláru čili při návratu Slunce na postavení v radixu ji vždy znovu intenzivně prožívají).
Jestliže kvadrát Neptuna na Saturna představoval nápor na dosavadní státoprávní uspořádání včetně hranic Evropské unie i hranic jednotlivých zemí, pak Saturn vystavený další kvadratuře, a to ve vztahu k Jupiterovi, se ocitá pod ještě větším tlakem, než tomu bylo dosud. Kvadrát Jupitera na Dračí hlavě naznačuje možnost sice velkorysých, avšak nerealistických, příliš optimistických návrhů na řešení vzniklé krize, a tím ji jen dále zhoršují. Opozice Jupitera na Neptuna na Dračím ocase v rámci T-kříže signalizuje vyloženě atavistickou, primitivní etnickou „vlnu“, kterou média (Merkur v opozici na Saturna) líčila jako pověstný „Den kobylek“.
Za těchto okolností bylo více než zřejmé, že Saturn, resp. dosavadní status quo nevydrží nápor uvedených tvarujících tendencí. Jistou naději pro něj představoval retrográdní Mars, ale ten se projevoval jen na způsob váhavosti při rozhodování o tom, co bylo předem rozhodnuto. Evropská unie je projekt „in statu nascendi“, který má mnoho nedostatků a chyb, provázejí ho nesčetné spory a jeho vedoucí činitelé nejsou na úrovni vzniklých problémů, takže vztah k tomuto projektu je většinou velmi kritický nebo rovnou odmítavý, zejména u těch, kteří nemají dost odvahy účastnit se při jeho realizaci.
Jestliže Luna symbolizuje v mundánní astrologii lid, resp. obyvatele dané země, pak její postavení ve znamení Vodnáře v horoskopu brexitu jasně naznačuje typické vodnářské únikové tendence, snahu vymanit se z dané situace a dát průchod touze po získání nezávislosti. Pokud lze pomocí astrologické symboliky vystihnout populismus v politice, jak se projevoval během volební kampaně, pak je jím nejspíše postavení Slunce v konjunkci s Venuší (snaha zalíbit se) ve znamení Raka (domov, rodina, navyklý způsob života, zejména venkově), tak jak se nachází v horoskopu brexitu.
Jak je z výkladu patrné, referendum o setrvání v Evropské unii či o vystoupení z ní se v horoskopu brexitu odráží poměrně dost názorně. Morfogenetické pole, jaké v rámci astrologické symboliky představuje kvadratura Saturna a Neptuna, lze po dobu trvání této konstelace pozorovat zrcadlově při utváření souběžných událostí ve světě. Aktuální průběh tvarování závisí na míře, v jaké se aktérům událostí daří vědomě a odpovědně čelit archetypickým, v našem případě krajně rudimentárním únikovým a rozkladným tendencím, a přetvořit je v souladu s výzvou T-kříže tak, aby nedošlo ke zničení, ale k obnově dosavadního stavu. To se v případě brexitu zjevně nezdařilo. Kajínek
Pověst nejproslulejšího vězně v Česku je dostatečným důvodem, abychom nahlédli do Kajínkova horoskopu a pokusili se v něm nalézt odpověď na otázku, zda je vinen nebo nevinen. A pokud je nevinen, jak se mohlo stát, že se ocitl ve vězení za údajné spáchání dvojnásobné vraždy?

Horoskop nabízí pohled na rozložení karet v rukou „zrozence“. Karetní hra je exaktní metaforou lidského údělu. Z horoskopu lze vyčíst, jaké vlastnosti a sklony dostal člověk do vínku (planety ve znameních zvěrokruhu), jaké zápletky skrývá jeho příběh (aspekty mezi planetami), jaké úkoly ho v životě čekají (dominantní komplexy tvořené kombinacemi všech relevantních faktorů zvěrokruhu) a v kterých oblastech se příběh bude odehrávat (domy zvěrokruhu). Jsou to univerzální predispozice pro danou chvíli a dané místo na zemi. Na člověku samém závisí, jakým konkrétním a jedinečným způsobem se uskuteční.

Cílem cesty, kterou Jung označuje jako individuační, je získání identity a odpovídajícího životní stylu. Tohoto cíle má člověk dosáhnout s kartami, jaké dostane od Sudiček (vesmírné kombinace, genetika, dědičnost v rámci rodiny, sociální a geografické prostředí). Obdržené karty jsou někdy přímo skvělé a slibují výhru, jindy jsou jen obstojné nebo dokonce vyloženě špatné. Co když má hráč mezi svými kartami například pikovou dámu, jako je tomu ve známé Puškinově povídce? Piková dáma věstí smrt, vraždu nebo podvod. Znamená to snad, že dotyčný se musí něčeho takového dopustit, aby naplnil svůj úděl?

Nutné to rozhodně není, ale téma vraždy z touhy po bohatství a osobním prospěchu bylo patrně součástí scénáře Puškinova hrdiny. Záleželo na něm, jak se s tímto tématem vyrovná. V každém případě je to pro něj velké pokušení. A jeho psýcha vyžaduje právě tuto zkušenost, protože ji musí vložit do alchymické nádoby, aby ji v ní mohla zpracovat a vytěžit z ní, co potřebuje pro svůj osobní růst. Téma vraždy ze zištnosti nebo pro jiný druh výhody lze zakusit buď v prvotní, rudimentární podobě, nebo je možné je zpracovat na vyšší úrovni a dosáhnout tak její přijatelnější metamorfózy. Přijatelnější ve smyslu legislativním a morálním.

Z jakých nitek upředly Moiry Kajínkův příběh? V jeho „kartách“, soudě podle jeho horoskopu (bohužel neznám hodinu narození), se jako dominantní vyjímá zkušenost, která se vztahuje ke správní, soudní a vězeňské sféře. Ve znamení Kozoroha, jemuž vládne Saturn a jež odpovídá zmíněné sféře, je nakupení (stélium) čtyř planet: Slunce (20° Kozoroha) v přesné konjunkci se Saturnem (20° Kozoroha), jakoby se Slunce (Já) nacházelo v pevně vymezeném saturnském rámci nebo jakoby Saturn umístil Slunce do mýtického Prokrustova lože. Slunce a Saturn jsou navíc v konjunkci s Merkurem (média) a Jupiterem (se sklonem k „velkému případu“).



Příběh Jiřího Kajínka je eklatantním příkladem toho, že člověk přichází na svět s vrozeným scénářem, jejž lze v hrubých rysech vyčíst z jeho horoskopu. Scénář vyznačuje základní témata, s nimiž se musí vyrovnávat, a úkol, jaký má v životě řešit. Kajínek měl na vlastní kůži zakusit Saturnovo „sevření“ (Slunce v přesné konjunkci se Saturnem) a pokusit se z něj uniknout (neaspektovaný, a tedy vskutku nespoutaný Uran (Prométheus) v opozici na Cheirona ve Vodnáři). Kajínek si k tomu zvolil zcela rudimentární prostředí a rekvizity, totiž vězení. Jeho šance spočívala v tom, že mohl pracovat ve vězeňské službě nebo v soudnictví a prožívat svá témata aktivním způsobem. On však realizoval svůj scénář tak, že se nejprve dostal do vězení, a to buď pro drobné prohřešky, nebo jako obviněný z dvojnásobné vraždy. Z vězení se posléze pokoušel uprchnout. První pokus se mu zdařil. K dalšímu už nedošlo, protože zřejmě nebyl možný.

Kajínkův horoskop nenaznačuje žádné výrazné vražedné sklony: jeho Mars jako symbol útočnosti je retrográdní čili introvertní, obrácený dovnitř, a navíc je ve znamení Raka, k němuž se vážou takové vlastnosti, jako je plachost, nesmělost a nevýbojnost. Mars je v sextilu s Plutem, ale i ten je retrográdní, obrácený spíše do minulosti než do přítomného světa. Vzhledem k těmto vrozeným dispozicím je na první pohled zarážející Kajínkova kriminální minulost: vykrádal chaty, měl sbírku nelegálně držených zbraní, při zatýkání se pral s policisty atd. Kajínek však nebyl podle všeho násilník, pouze si na něj hrál, a právě to se mu zřejmě stalo osudným. Když se Slunce nebo Mars ocitnou ve znamení Raka, mají sklon kompenzovat svou útlocitnost tím, že předstírají „tvrdé chlapy“ a snaží se to předvést před očima veřejnosti. Klasickým příkladem je známý americký herec Sylvester Stallone (Slunce a Saturn v Raku) a jeho Rambo a další silácké filmové role. Kajínek jako by si hrál na „kovboje“, a to jen proto, aby se dostal do vězení, z něhož by se následně mohl pokoušet uniknout. To byl zřejmě jeho určující vzorec chování. Nijak nepřekvapuje, že právě tento typ nutkavého kriminálnického chování mohl upoutat pozornost těch, kteří hledali vhodného kandidáta na pachatele vraždy.

Konjunkce Luny s Neptunem ve znamení Śtíra naznačuje téma pasivní (Luna) a znásilněné (Štír) oběti (Neptun), toto téma je však v rámci dané konstelace neptunovsky znejasněné, jakoby zamlžené, případně fiktivní. Opozice Pluta s Venuší v Rybách jen podtrhuje téma oběti. A opozice Merkura s Černou Lunou-Lilitou symbolizuje neblahou zvěst nebo rovnou ortel. Astrologický symbol Cheiróna představuje v dnešním sekularizovaném světě touhu po spáse prostřednictvím předkristovských archaických postav. Tak je v tomto horoskopu Cheirón ve znamení Vodnáře a v opozici ke svobodymilovnému Uranovi obrazem Prométhea přikovaného ke skále a toužícího po osvobození.

Otázka tedy zní: Byla vrozená Kajínkova potřeba zakoušet předurčenou saturnskou oblast (v jeho případě ve vězení) natolik silná, aby ho donutila spáchat dvojnásobnou vraždu? Nebo svým sklonem pohybovat se v rozmezí vězení a svobody vzbudil pozornost těch, kteří potřebovali nalézt někoho, koho by mohli obvinit z vražd, které spáchal někdo jiný? Samo jméno k tomu svádí (nomen omen): Kajínek je ten, kdo se kaje, ať už za vlastní, nebo cizí viny. Pozemská pouť - Symbolický význam slunce pro pojetí lidského Já
Geocentrický a heliocentrický systém vesmíru se od sebe liší rozdílným postavením slunce. V geocentrickém systému je slunce jen jednou z planet, byť nejvýznamnější (slunce a luna se označují jako „světla“), a tak jako ostatní planety, i slunce se otáčí kolem země. V heliocentrickém systému je slunce ústřední planetou, kolem níž se otáčejí všechny planety včetně země.

Vyjdeme-li z předpokladu, že slunce lze vnímat jako symbol lidského Já, má zmíněný rozdíl dalekosáhlé světonázorové důsledky.

V případě geocentrického systému je Já součástí složitých vztahů mezi vesmírnými silami, jež představují jednotlivé planety (láska, nenávist, odvaha, tvořivost, schopnost vývoje a proměny atd.) a svým cyklickým pohybem usiluje o sebeuskutečnění (entelechii), a to podle zvoleného pravzoru, jejž umísťuje do středu vesmíru. V případě heliocentrického systému zaujímá střed vesmíru samo Já. V tomto postavení je Já svobodné, nezávislé a svou vůlí a rozumem si samo stanovuje zákony, jimiž se řídí.

V geocentrickém systému symbolizuje slunce „pozemskou pouť“, kterou podniká lidské Já s cílem nalézt svou identitu, osobitý způsob života a tvůrčího projevu. V heliocentrickém systému se Já považuje od samého počátku za dovršené (enteleios). Freud se domníval, že novověký člověk zažíval šok z poznání, že už není středem světa. Z naznačeného hlediska se zdá, že je tomu právě naopak: na počátku novověku je radostné a optimistické zjištění, že středem veškerého dění ve vesmíru je člověk sám.

Starozákonní Židé bloudili pouští po svém exodu z Egypta za vedení Hospodina, který se staral, aby měli manu z nebe, napomáhal jim v boji s nepřáteli a vedl jejich kroky do Země zaslíbené.

Antické dědictví vyjádřil lakonicky Hérakleitos, když se vším důrazem prohlásil: „Hledal jsem se“, a to jako odpověď na Apollónovu výzvu: „Poznej se!“

Každý muslim je povinen podniknout alespoň jednou za život pouť do Mekky.

Křesťané putovali do Jeruzaléma, do Santiaga de Compostela a do mnoha poutních kostelů. Pouť je vnějším znázorněním cesty za sebenalezením, kterou Bunyon označil jako Pilgrim´s Progress. Jung pojal životní cestu jako „proces individuace“. Člověk se vydává na cestu podle ukazatelů kristovského paradigmatu, aby uskutečnil svou svébytnost (das Selbst)a stal se jedinečnou lidskou osobností. Účastí na této „výpravě“ získává jeho život náplň a smysl.

Heliocentrické Já se považuje za dovršené, a proto nepokládá za nutné, aby se vydávalo na cestu za sebou samým. Proto nevyžaduje žádné vedení ani zvláštní péči o duši, která by ho vedla k poznání vnitřních a vnějších sil, na nichž je závislý a s nimiž se musí v životě vyrovnávat.

Z tohoto letmého náčrtu je patrné, že kamenem úrazu nebyl v novověkých dějinách Evropy heliocentrický systém jako takový, ale významové konotace vztahující se k pojetí lidské existence, které s ním byly symbolicky spojovány.

Je z toho také zřejmé, proč se autismus stává všeobecnou nemocí naší doby. Já (autos-já sám) se otáčí kolem sebe sama, a buď se do sebe zapouzdří, nebo podniká výpady do okolního světa, ale ne proto, aby se nalezlo, nýbrž proto, aby se prosadilo – svévolně a bezohledně. Transit Urana přes nativního Saturna
TRANSIT URANA PŘES NATIVNÍHO SATURNA
(Z poznámkového bloku astrologa)

Přesná konjunkce (transitující Uran 24 29; nativní Saturn 24 29):
21. července 2016
6. srpna 2016
15. dubna 2017
31. prosince 2017 (Uran 24 34 Rx)

Cyklus Urana a Saturna trvá cca 45 let (ke konjunkci těchto dvou planet došlo v roce 1942 a v roce 1988).
Lidé narození kolem roku 1942 mají v horoskopu konjunkci Urana a Saturna. To znamená, že problematika, o níž se hovoří v této črtě, je trvalou součástí jejich „zadání“, s nímž jsou nuceni se během svého života vyrovnávat. Jsou mezi nimi také politici, kteří působili v době převratu v roce 1989 a stáli před zásadním rozhodnutím: buď právní kontinuita (Saturn) z předchozího totalitního režimu, nebo zásadní změna (Uran) legislativy, která by umožnila potrestání zločinů komunismu. Tento problém řešili v souladu s tím, jaký vztah si ve svém osobním životě utvořili k těmto dvěma protikladným tendencím působícím v jejich psychice.

Transit Urana přes nativního Saturna je z hlediska tradiční astrologie (před objevením Urana) setkáním Saturna plus (vládce mužského znamení Vodnáře) a Saturna minus (vládce ženského znamení Kozoroha) a představuje tak možnost konfrontace a sjednocení mužské a ženské stránky Saturna.
Saturn (plus) představuje tendenci rušit a odstranit vše staré a přežilé a nahradit to něčím novým, progresivnějším a dokonalejším. Uran odmítá vše existující jako nedokonalé, kdežto Saturn chce uchovat vše, co se dosud osvědčilo, i když to má ještě mnoho chyb a nedostatků. Saturn krotí titánské sklony Urana. Uran osvobozuje život od toho, čím ho Saturn znevolňuje. Buď převáží jedna z těchto tendencí, nebo se nabízí kompromisní řešení.

Klíčové symboly:
Nova et Vetera – Nové (Uran) a staré (Saturn): konfrontace nových a starých struktur a forem v nejširším měřítku.
Nové víno do nových sudů (kategorickým požadavkem je zde nový výklad staré pravdy).
Dekonstrukce a rekonstrukce (zrušení starého musí pokračovat jeho rekonstrukcí).
Virtuální realita -reálný svět (nebezpečí iluzorního splývání těchto dvou protikladných entit).
Budoucnost-minulost (buď „tlustá čára za minulostí“, nebo navázání na to, co se v minulosti osvědčilo: liberalismus versus konzervatismus).
Nezávislost-služba (výzva: buď být sám sebou, i za cenu prométheovského trestu, nebo sloužit někomu cizímu včetně svých vlastních komplexů, kdo dotyčnému umožní kariérní vzestup.

Nebezpečí vybočení z navyklých způsobů života („vykolejení“).
Nebezpečí nečekaného střetu s překážkou (při jízdě vozem), nutnost čelit nečekaným protivenstvím v mezilidských vztazích a v denním provozu.
Nebezpečí úrazu tělesných orgánů příslušející Saturnovi (všechny pevné části těla – kostra, koleno, zuby).
Výměna části chrupu (v den před první přesnou konjunkcí transitujícího Urana přes nativního Saturna).
Namožená páteř (krátká verze pouti do Santiaga de Compostela).

Poruchy nejrůznějšího zařízení a nezbytnost jeho výměny, opravy nebo rekonstrukce:
Náhlé zhroucení křesla (nutnost objednat nové).
Pro četné poruchy signálu pro internet nezbytnost změny operátora.
Výměna porouchaného splachování.
Výměna staršího programu Windows v počítači za novější verzi (software-hardware).
Výměna porouchané kuchyňské minutky („kuchařův kairos“).

V mentálním a psychickém ohledu:
Nové nápady si vynucují novou, přiměřenější formu vyjádření: větší hutnost, úsečnost až lapidárnost, projevuje se odpor k mnohomluvnosti a sklon vyjádřit se „jedním slovem“ nebo pomocí několika sentencí.
Ukvapenost, zbrklost, roztržitost (projeví se například vymazáním několika stránek hotového textu na počítači nepochopitelným přehmátnutím).
Nová vůdčí myšlenka: „Pravda“ ve smyslu řeckého aletheia jako vzepětí a nazření toho, co dosud zůstávalo skryté.
Svět se v horizontu uvedené konstelace jeví jako sled disparátních životních situací, prožitků, událostí nebo „svazků energie“, které se náhle vynoří ze setrvalého stavu a znovu se do něj vnoří.
Jednolitost a lineárnost času je narušována, čas je vnímán jako náhlé a převratné okamžiky dění (kairos). Jungův Wotan redivivus
Když se migrační vlny z Afriky a Asie daly do pohybu, provázely je otřesy, které byly natolik silné, že znovu probudily z letitého spánku starogermánského boha Wotana, boha větru, bouře, sváru a původce šalby, klamu a neklidného vandrování, o němž dnešní rozumáři soudí, že vzal dávno zasvé, neboť v lidských osudech přece neexistuje nic trvalého, tím méně nějací archaičtí bohové. Vše je proměnlivé, pomíjející, efemérní: No archetypes! Žádná Jungova  facultas preformandi!
Wotan dnes ovšem už nevyráží v síle nesčetných divizí do ruských stepí ani do lybijské pouště, ale chová se tentokrát zcela opačně: zve putující zástupy do své vlastní „Země zaslíbené“. Předtím trpěl nedostatkem „životního prostoru“, dnes svůj vlastní prostor rozmáchle nabízí milionům „vandrovníků“, kteří jsou tak blízcí jeho neklidné duši. Předtím vyznával čistotu germánské rasy a organizoval program Lebensborn, jehož cílem byla „produkce“ čistých Árijců, dnes dává přednost co nejrůznější směsici ras, národů a náboženských vyznání. Dějinná enantiodromie po výtce!
                                                                           
                                                                          x
 
V roce 1936 uveřejnil Jung článek s názvem Wotan, v němž se zamýšlel nad příčinami toho, co se tehdy odehrávalo v sousedním Německu po převzetí moci Hitlerem.
            Jung zastával názor, že politická hnutí ve 20. století jsou „psychickými epidemiemi, tj. masovými psychózami“. V souladu se svým pojetím kolektivního nevědomí přichází v uvedeném článku s hypotézou, že hybnou silou tehdejších událostí byly psychické síly, jejichž archaickou podobu lze nalézt v germánské a severské mytologii. Ústřední postavou této mytologie je starogermánský bůh Wotan. Podle Jungova názoru lze jev nacionálního socialismu vysvětlit lépe pomocí Wotanových charakteristických rysů než pomocí politických, ekonomických nebo psychologických faktorů. Jung píše:
 
 „Wotan zmizel, když jeho dub padl, a znovu se objevil, když se křesťanský Bůh ukázal příliš slabým, aby uchránil křesťanství před bratrovražedným krveprolitím.“
 
 Žádný z bohů dávnověku nestárne ani neumírá, pouze se ukládá ke spánku, a může se znovu probudit, když si to situace vyžádá. Tak i Wotan podřimoval na hoře Kyffhäuser, dokud ho nenavštívili jeho havrani, aby mu oznámili, že jeho chvíle opět nastala.
 
„Wotan,“ pokračuje Jung, „je základní atribut germánské psýchy, iracionální psychický faktor, který jako větrná smršť hrozí zničit soudobou civilizaci.“
 
            Jung se odvolává na M. Nincka, který v nedávno vydané monografii podal „skutečně velkolepý portrét germánského archetypu Wotana“. Je to bůh větru, bouře, svárů, války, zběsilosti (berserk), neklidného putování (vandrování), šiřitel neklidu, původce šalby a klamu, „Prokletý lovec“, ale i bůh magie, kouzel, léčitelství a moudrosti, neboť dokáže rozluštit runy a vyložit osud. Tento „germánský archetyp“ se náhle probudil k životu a jako „autonomní psychický faktor ovlivňuje kolektivní život lidí a tím vyjevuje svou povahu“. Je to právě v tomto článku, v němž Jung přirovnává archetypy k řečištím, která vyschnou, když z nich zmizí voda, ta se v nich však může kdykoli znovu objevit:
 
 „Archetyp je jako staré říční koryto, v němž po staletí proudila voda života, a sama si v něm razila cestu. Čím déle v tomto korytě proudila voda, tím je pravděpodobnější, že dříve nebo později se v něm opět objeví voda.“
 
            Archetyp jako autonomní, spontánní a osobně zabarvený psychický faktor projevuje svůj vliv způsobem, který Jung charakterizuje pomocí pojmu „Ergriffenheit“. Rozumí tím stav, kdy se člověk a zvláště pak dav lidí ocitá zcela nevědomě pod jeho vlivem. Je to stav posedlosti, uchvácenosti a blouznivosti. Ten, kdo je uchvácen, je „Ergreiffener“, ten, kdo uchvacuje, je „Ergreiffer“. Pokud bychom nechtěli Hitlera zbožštit – což se fakticky děje, podotýká Jung - pak Wotan jako „Ergreiffer“ je nejadekvátnějším vysvětlením toho, co se v Německu odehrává.
            Jung se domnívá, že první příznaky tohoto stavu bylo možné spatřovat už v hnutí mládeže na počátku 19. století (tzv. „Wandervögel“ – „vandrující ptáci“). S příchodem Hitlera se celé Německo dalo do pohybu. Za zvuku řízného pochodu „Die Reihen fest geschlossen,“ se tisícihlavé bojové útvary novodobých „berserků“ rozlily od Norska až po Kypr, od Normandie až po Moskvu.
 
                                                                       x
 
            O deset let později, v roce 1946, navazuje Jung v článku Po katastrofě (Nach der Katastrophe) na své úvahy rozborem psychopatie, kterou Wotan rozvířil v německém kolektivním nevědomí. Podle jeho názoru to byly především projevy hysterie, která je součástí takzvaných „psychopatických méněcenností“.
 
„Hysterická dispozice,“ vysvětluje Jung, „znamená, že protiklady, jež jsou součástí každé lidské psýchy, zvláště pak protiklady, které podmiňují charakter člověka, jsou od sebe vzdáleny mnohem více, než je to obvyklé. Tato větší vzdálenost je zdrojem značného energetického napětí, a to se zjevně odráží v úžasné činorodosti německého národa. Avšak na druhé straně vyvolává tato větší vzdálenost mezi protiklady vnitřní rozpory, konflikty svědomí, nejednotnost charakteru – jedním slovem všechno to, co můžeme vidět v Goethově Faustovi.“  
 
Podstatou hysterie je systematická disociace, rozvolnění protikladů, které za normálních okolností drží pohromadě, a tento stav může vyústit v rozštěp osobnosti, kdy doslova platí, že „levice neví, co dělá pravice“. Tak se může stát, že člověk je s to vidět jen své dobré vlastnosti, zatímco ty špatné přenáší na někoho druhého. (Zmíněná disociace se v dnešní psychologii pojednává pod označením „bipolární osobnost“. Tento druh rozpolcenosti pravděpodobně souvisí s narušenými funkcemi pravé a levé mozkové hemisféry.)
            Jestliže člověk ignoruje svou „odvrácenou stranu“, trpí velkou vnitřní nejistotou. Neví, kdo ve skutečnosti je, a protože nezná svůj stín, nezná a ani nechce znát svou vlastní méněcennost. Tak vzniká obraz „méněcenných lidí“, resp. „podlidí“. Tato vnitřní nejistota je podle Junga zdrojem tzv. prestižní psychologie (dnes bychom hovořili nejspíše o projevech agresivního autismu), která spočívá v tom, že hysterik na sebe neustále poutá pozornost, předvádí se, zveličuje své zásluhy a nepřestává dychtit po veřejném uznání, obdivu a pochlebování. S tím úzce souvisejí takové projevy, jako je vychloubačnost, domýšlivost, drzost a netaktnost. Patří sem rovněž nietzscheovská „vůle k moci“, která kompenzuje pocit nejistoty, slabosti a méněcennosti.
 
„V individuálních případech,“ říká Jung, „se hovoří o hysterické nepříčetnosti. Když se do takového stavu dostane celý národ, pak následuje svého magického Vůdce s jistotou náměsíčníka kráčejícího po střechách domů, dokud neskončí se zlomenou páteří na ulici.“
 
 A svou analýzu uzavírá konstatováním, že to, co se událo v Německu ve třicátých a čtyřicátých letech, je podle jeho názoru jen prvním případem psychické epidemie, jejíž příčinou je průnik nevědomí do poměrně uspořádaného civilizovaného světa.
 
                                                                        x
 
To, co jsem zde stručně shrnul v souvislosti s Jungovým „znovuoživeným Wotanem“ z 30. a 40. let minulého století, má sloužit k připomenutí některých základních bodů problematiky, o níž je možné se oprávněně domnívat, že se znovu stává aktuální pod vlivem současné etnické kalamity - přílivu běženců do Evropy a zejména do Německa, kam jsou výslovně zváni. Není nijak přehnané předpokládat, že v důsledku těchto dramatických událostí se znovu probouzí dřímající Wotan, aby se ujal vlády nad německým kolektivním nevědomím, a to je nebezpečná domněnka, která jistě stojí za zamyšlení.
            Jedním z charakteristických Wotanových rysů je Léčitel, resp. Spasitel. Jeho novodobou podobu stvořil Wagner ve svém Pseudo-Parsifalovi (viz Wagnerův Parsifal, Podobnosti II). To, co měl Parsifal vyléčit, byla  psychopatologie, jak ji vylíčil Jung, s důrazem na vnitřní rozpolcenost a pocit méněcennosti. Svou vlastní méněcennost spatřovali Němci v minulém století v takzvaných méněcenných rasách, národech, národnostech, a všichni tito „podlidé“ měli být odstraněni a vyhubeni, aby se Němci zbavili nesnesitelného napětí plynoucího z projekce části vlastní psýchy (Stínu) na ostatní svět.
Pocit méněcennosti se léčí tak, že se nejprve zakouší v konfrontaci s méněcennými lidmi, což se v minulém století dělo v rámci modelu Panská rasa versus podřízené služebné rasy. Cílem léčby je uvědomit si, že jsem to já, kdo má ve své psychice stínové, temné vlastnosti a rysy, a že mým úkolem je přihlásit se k nim a proměnit je tak, aby mohly být integrovány do celku mého života. Ti, kdo se dnes dávají do pohybu, nejsou Němci, nýbrž uprchlíci, a to ze všech možných částí světa. (V rámci dějinné enantodromie se někdejší německý Drang nach Osten proměnil v Drang nach Westen, totiž do Západní Evropy a zejména do Německa.)  Běženci s sebou přinášejí neklid, vyvolávají spory, probouzejí pocit nejistoty, jsou příčinou názorových střetů atd. – to vše oživuje a rozdírá prastará traumata, o nichž se mnozí domnívají, že byla jednou provždy vyléčena. Zdá se, že tomu tak není a že na pořadu dne je další etapa vyrovnávání se s latentní psychickou disociací, o níž hovořil Jung.
Zatímco před osmdesáti lety se Němci toužili zbavit své rozpolcenosti tím, že se systematicky zbavovali nositelů této rozpolcenosti, na něž ji přenesli, a to i za cenu masového vraždění, dnes konfrontují pozvané běžence s vysokými civilizačními standardy Německé spolkové republiky a prožívají zřejmě hluboké uspokojení při porovnávání své životní, kulturní a hygienické úrovně s úrovní většiny běženců. Tím v nich vyvolávají hluboký pocit méněcennosti a nepatřičnosti, která může vyústit až ve ztrátu totožnosti. Ve hře je opět velikášství a arogance, s níž se domorodci blahovolně sklánějí nad těmi, jimž předvádějí své vymoženosti, aniž je napadne, že je to jen jiná forma vychloubání pod pláštíkem poskytování pomoci. (Skutečný imigrant je ten, kdo je na změněné podmínky života v nové zemi předem důkladně připravován.)
V důsledku toho se zklamaní imigranti obracejí proti těm, kteří je pozvali do své „Země zaslíbené“, aniž vzali v úvahu jejich odlišný světonázor, odlišné náboženství a odlišné návyky a zvyklosti, které mají uložené ve svém kolektivním nevědomí. To se nyní bouří, a imigranti, kteří se v Německu usadili, i ti, kteří teprve přicházejí, začínají dávat stále častěji a stále drastičtěji najevo svou frustraci ze svého „putování za spásou“. Léčba vlastní latentní psychózy vnějším přenosem na běžence pozvané do země se tak zvrací v teror, který běženci páchají na domorodcích. Zdá se, že sebereflexe ani tentokrát nestačí na to, aby si dnešní vůdci a vůdkyně uvědomili, do jaké míry jsou ve své pseudohumánní obluzenosti odpovědni za vzniklou situaci a do jaké míry jsou ovládáni temnými pohnutkami z kolektivního nevědomí, o němž nechtějí nic vědět.
 
                                                                       x
 
V onen tragický „ den hněvu“ Davida Sonbolyho natočil jeden Němec z balkonu video, na němž je tento osmnáctiletý mladík íránského původu zachycen, jak s pistolí v ruce stojí na střeše nákupního střediska. Muž z balkonu mu spílá, volá na něj, že je „podělaný Turek“. Sonboly na to reaguje slovy: Posledních sedm let jsem byl šikanován kvůli lidem, jako jste vy, ale teď mám zbraň, a pomstím se vám!
            Bylo to zřejmě v bezděčné snaze utlumit pocit hrůzy z tak vražedného zoufalství, že mně v této souvislosti zcela nepatřičně přišla na mysl jedna dětská říkanka, která začíná slovy:
 
„Když jsem já sloužil to první léto,
vysloužil jsem si kuřátko za to.
A to kuře krákoře, běhá po dvoře,
má panenka pláče doma v komoře“
 
A když dotyčný služebník pokračuje ve službě, vyslouží si v dalších letech kachničku, husičku, vepříka atd.
Říkanka končí:
 
„Když jsem já sloužil to poslední léto,
Vysloužil jsem si děvčátko za to.“
 
Tato dětská říkanka je zjevnou obdobou Jákobovy sedmileté služby u Lábana, díky níž měl Jákob nakonec získat svou milovanou Ráchel. David Sonboly tuto službu zjevně nezvládl. Je otázka, jak moc se snažil, jaké překážky mu v tom bránily a zda byl tak pracovitý a trpělivý, jako byl Jákob. A zda neměl svou službu raději vykonávat v prostředí, které by mu bylo bližší. Na střeše nákupního střediska se ocitl v konfrontaci s domorodým Němcem, který mu dal jasně najevo, že jím pohrdá. David Sonboly tam stál se zbraní v ruce, aby dal průchod svému pocitu méněcennosti a frustraci z toho, že se mu nepodařilo svou „sedmiletou službu“ zvládnout.
            Když někdo úspěšně absolvuje sedmiletou službu, může být odměna za ni větší nebo menší, ale přinejmenším ho uschopní k tomu, aby ovládal běžný “savoir vivre“ a dosáhl v životě jisté míry uspokojení. Dnešní „umění žít“ spočívá především ve schopnosti vést každodenní, běžný, obyčejný život. Obyvatelé a návštěvnici v Nice si onoho tragického večera si vyšli na promenádu, aby se bavili, povídali si, cestou si dali v předzahrádce některého hotelu kávu nebo zmrzlinu a potěšili se, zejména děti, pohledem na ohňostroj u příležitosti státního svátku. Jedenatřicetiletý Mohamed Bouhlel, tuniského původu, povoláním řidič, zřejmě nebyl takového obyčejného, nicméně svobodného, bohatého a rozmanitého způsobu života schopen. Svými zvyklostmi a možnostmi mu zůstal vzdálen. Sám měl tři děti, s nimiž si mohl rovněž vyjít na procházku. Místo toho povraždil svým kamionem desítky nic netušících lidí včetně deseti dětí. Jestliže mu při jeho zrůdném činu chyběla „rozbuška“, tu mu ochotně dodalo islámské náboženství, které má odlišné pojetí toho, co je obyčejný život, pokud ho vůbec zná.
            Téma obyčejného nebo banálního života (vzpomeňme Obyčejný život Karla Čapka) souvisí se současnými událostmi víc, než je na první pohled patrné. Mezi obyčejným a banálním životem je propastný rozdíl, ačkoli se může zdát, že je to totéž. Oba způsoby života jsou vyplněny běžnými a prostými úkony, jako je nakupování, vaření, chození do práce, pěstování zálib, sledování oblíbených seriálů v televizi a tak dále. Rozdíl spočívá v tom, co bychom mohli označit jako smysluplnost. Ale co je to smysluplný život? Je zřejmé, že zmíněný rozdíl představuje prvořadý problém, na nějž nám sociální vědy dluží odpověď. Není všem lidem dáno, aby vedli mimořádný život. Většina z nás žije prostým životem, který ničím zvláštním nevyniká (to je možná důvod, proč tak bažíme po bizarnostech v životě druhých lidí, jak nám je přinášejí ochotná média). Jde o rozdíl mezi dvěma zcela odlišnými způsoby života: Buď banální až přízemní život těch, kteří neusilují o nic z toho, co je přesahuje (dnes se tomuto způsobu života říká dost nepřesně „konzumní“), nebo obyčejný život těch, kteří v něm nicméně nacházejí smysl. A jsme opět u zdánlivě nesmyslné „metafyzické“ otázky: Co je to smysluplný život? Přitom je zřejmé, že osud celých civilizací vždy závisel na odpovědi na tuto otázku.
 
                                                                               x
 
 Evropa skomírá, protože se odmítá hlásit – byť jen rétoricky - ke svým křesťanským kořenům, což je vzácný případ sebezapomnění ve světových dějinách. (Stačí připomenout zoufalou snahu řeckých novoplatoniků, kteří se v konfrontaci s šířícím se křesťanstvím pokoušeli filosofickými prostředky o udržení tradičního náboženství.) Evropa ztrácí schopnost vědomě rozvíjet svou duchovní identitu a stále znovu se k ní vracet, aby se neztratila v bohatých a rozmanitých projevech svých rozvojových možností. Abychom použili jeden z výroků Evangelia, stává se z ní suchá ratolest, která se oddělila od svého „vinného kmene“. Jelikož však má „pod kůží“ schopnost sebeobnovy (dědictví ukřižovaného a vzkříšeného INRI), je nicméně schopna další renesance. Bránit se nezačne proto, že jsou smrtelně ohroženy hodnoty, na nichž spočívá, ale proto, že by mohla přijít o svůj svobodný a blahobytný způsob života.
            Proces pozvolného úpadku Evropy má za následek renesanci dobyvatelských sklonů islámu, které jsou jeho nejvlastnějším projevem a které se po třistaletém spánku od porážky u Vídně znovu probudily k životu. Davová psychóza, která provází toto probuzení, se opírá o iluzorní představu o slabosti Evropy při pohledu na její četné úpadkové a odpudivé rysy, s nimiž je nucena se dnes potýkat. Jádrem této psychózy je přesvědčení, že stačí pouze zaplavit evropskou pevninu přílivem imigrantů, aby islám ovládl dnešní Vídeň prostředky, jaké vyznává sama evropská politika (idea multikulturalismu a politické korektnosti).
            Situace se zkomplikovala tím, že islámská davová psychóza rezonuje v některých částech a vrstvách Evropy, které jsou k podobným projevům náchylné, a to se týká především Německa, jak je známe z dějin 20. století, a dnes bohužel i Velké Británie, která se dala rovněž do pohybu, a to opačným směrem. Podléhat islámské dobyvačné psychóze, tak jak se to dnes děje, znamená propadat sebevražedným sklonům, provázeným megalomanskými představami o Evropě jako o novodobé Zemi zaslíbené, která si může dovolit otevřít svou náruč každému, kdo po ní zatouží. Potřetí se tak N&##283;mecku nabízí možnost vzít s sebou do pekel zbytek Evropy, tentokrát i s jejím odvážným projektem Evropské unie, na jehož úspěchu závisí bezpečnost a stabilita malých a středních evropských států.
Rekonkvista „na španělský způsob“ se nakonec stane nezbytností. Jestliže se tohoto úkolu neujmou ti slušnější mezi veřejnými činiteli, což se bohužel neděje, protože v záchvatu quasi-humanistické sebeobluzenosti přišli o zdravý rozum, využijí příležitost nejrůznější populisté a radikálové. „Naše západní hodnoty“ pak budou hájit zvlášť odpudiví autisté, kterým jde ve skutečnosti jen o získání moci a vlivu, a to všemi prostředky, jaké se jim naskytnou. Před několika desetiletími vyhlásil jeden vlivný idiot, že pádem komunismu dějiny skončily. Všichni si s úlevou oddechli. Je otázka, jak vydýchají to, co jim dějiny mezitím připravily.
Než dojde k probuzení z tohoto náměsíčního snu, je žádoucí neustávat v „rekonkvistě“ duchovního dědictví, z něhož bude moci čerpat příští evropská renesance. Hitchcockova Marnie jako autorský film
Při pohledu do Hitchcockova horoskopu je hned zřejmé, které planety představují dominantní komplex a které jsou hlavní osoby jeho životního příběhu: Slunce v širší konjunkci s Venuší a Černou Lunou-Lilitou ve znamení Lva v 1. domě, v kvadrátu na Lunu v konjunkci s Jupiterem ve znamení Štíra. Jeho lví Venuše je jako vždy krásná, vysoká a štíhlá blondýna, ale blízké příbuzenství s Lilitou z ní učinila lhářku a zlodějku. Navíc je ohrožována Velkou matkou – Lunou v konjunkci s Jupiterem ve Štíru, která jí nechce dovolit, aby se sblížila s kterýmkoli mužem; jinak je připravena ji zahubit.



Úkol pro „pohádkového“ hrdinu je tedy jasný: Vysvobodit svou Animu-Venuši z nadvlády Lility a zlé a nepřející Velké matky. Jeho sluneční vědomí a odvaha musejí však čelit velké převaze negativních ženských sil. Značná část Hitchcockovy filmové tvorby je svědectvím o tomto nerovném zápase.

Ve filmu Vertigo (1958) je Venuše svržena z klášterní věže (v pozadí dramatické scény se mihne temný přízrak abatyše).

Ve filmu Psycho (1960) ji zavraždí Zlá matka, která je sice už dávno mrtvá, ale ve svém synovi je stále přítomná a koná skrze něho.

Ve filmu Marnie (1964) se konečně podaří ji zachránit, a to díky tomu, že Hitchcock dosadí do hry místo Zlé matky matku ušlechtilou – milující a obětující se pro svou dceru.

Toto „řešení“ není tak zcela nerealistické (vymyšlené), jak by se na první pohled zdálo.

Štír je jediné znamení zvěrokruhu, které je dvojznačné, a to v souladu se svou schopností proměny: jeho symbolem je buď štír, nebo orel, který je jeho vyšší, duchovně proměněnou podobou: v mandorle je evangelista Jan znázorněn nikoli štírem, nýbrž orlem. (Znamení Blíženců je dvojaké, přičemž jeden z bratrů představuje trvale pozemský pól, druhý trvale pól vesmírný.)

Také Luna jako symbol archetypu Matky je ve znamení Štíra schopna takové proměny.

Hitchcock se sice k herečce Tippi Hedrenové (podle jejího svědectví) nechoval zrovna jako gentleman, ale Hitchcockovi se díky tomuto filmu podařilo vysvobodit Animu – svou vnitřní ženskost - z vlivu krajně negativních ženských sil.

O filmu Marnie by bylo možné říct, že je to instruktážní film, který ukazuje, jak je třeba postupovat při psychoanalytické terapii (méně zainteresovaný divák se zřejmě nudí ještě o něco víc než našinec). Terapie je však správně stanovena, a proto stojí zato zapamatovat si její základní podmínku:

Chce-li nadlidsky trpělivý „pohádkový hrdina“ (Slunce ve Lvu) zbavit svou Animu-Venuši (krásnou „lvici“) neblahého vlivu „lví“ Lility (v příslušné galerii jsme jí přisoudili podobu biblické zrádné Dalily), je klíčem k úspěchu proměna matky – Luny ve znamení Štíra v matku milující a obětující se v zájmu své dcery. Démonka Lilita se dnes vyhání z lidské duše stejně, jako se dříve vyháněli zlí duchové. Ona sama se až do skonání věků nezmění.

Přitom je třeba zdůraznit ještě jednu věc:

Velká matka – bez ohledu na astrologickou metaforiku – je faktor působící v psychice Alfreda Hitchcocka (není ovšem náhoda, že jeho „vnější matka“ ho jako malého chlapce nutila stát za trest hodiny u nohou její postele: svůj k svému). Její proměna musí být tedy dílem režiséra samého.

Facit: Slavný „mistr hororu“ a platonický obdivovatel krásných žen je ve skutečnosti jedním z největších psychologů 20. století. Je možné ho dokonce pokládat za zakladatele filmoterapie, která spočívá v tom, že své životní zadání (individuační úkol) se pokoušíme zahlédnout v některém filmu nebo v jeho zápletce, případně v některé filmové postavě, a to na základě principu podobnosti. Filmové plátno působí v takovém případě jako zrcadlo, v němž můžeme zahlédnout to, co se týká i nás samých a díky tomu si uvědomit některé momenty svého životního příběhu, jinak řečeno, uvědomit si, které komplexy naší psychiky se na něm určujícím způsobem podílejí.

Hitchcock provozoval filmoterapii tím způsobem, že si sám nacházel klíčová témata a sám je zfilmoval. Ve svých nejvýznamnějších filmech se stále znovu a znovu pokouší předvést na plátně to, co trýznilo jeho duši a co pomocí filmových obrazů toužilo po uvědomění a „vyléčení“. Tato klíčová témata se obvykle hledají v Hitchcockově dětství nebo v jeho vztazích k ženám v dospělém věku. To jsou však oblasti života, v nichž se ve vnějších dějstvích odehrává to, co astropsychologie nachází již ve vrozené struktuře jeho psýchy, resp. v dominantních konstelacích jeho horoskopu.