Psychologická astrologie, Astropsychologie

278
V životě nastane doba, kdy je třeba se pozvolna vyvazovat ze všech závislostí na vnějším světě a připravovat se na poslední rite d´entrée . (Rückert: „Ich bin der Welt abhanden gekommen“).
Máte pocit, jako byste sestoupili z jeviště a usadili se v hledišti, dokud představení neskončí a nastane čas k odchodu.
Visconti předvádí v Gepardovi, ve scéně z plesu, svou vizi „odcházení“. Kníže z Lampedúsy tu říká svému příteli:
„Ano, cítím se už velmi unaven, ale slíbil jsem, že se zúčastním, a tak chci zůstat až do konce.“
Když Visconti ležel na smrtelném loži, požádal svého bratra, aby na jeho pokyn pustil jednu větu z Brahmsovy symfonie (tuším, která to byla, možná táž, kterou si naposledy vyslechl i Stefan Zweig se svou ženou).
„Inu, režisér, poznamenal k tomu suše jeho bratr. 279
V poslední době dochází k mnoha případům sebezraňování u dětí a mladistvých. Zdůvodňují to tím, že chtějí pocítit alespoň tělesnou bolest, když ta duševní je jim z neznámých důvodů odepřena nebo je nesnesitelná a oni si s ní nedokážou poradit. Jsou zvláštním způsobem indolentní, a přitom přecitlivělí.
     Lze si klást otázku: Jsou vzájemné vztahy u mladé generace možné už jen skrze bolest, kterou působí sami sobě, a posléze ji vystupňují až do krajnosti tím, že ubližují i druhým lidem? Jsou to osamělé ostrůvky uprostřed širého moře? A bolest je poslední nouzový prostředek, jak získat pocit sounáležitosti se světem? Nebo jako způsob, jak ostatní přimět, aby jim vůbec věnovali pozornost?
     Nepropadá se vnímavost u mladé generace na úroveň otupělosti? Lakmusovým papírkem je film. Diváka dnes vzruší už jen násilí vystupňované až do nepříčetnosti. To se zřejmě stává běžnou normou i v životě.

(Včera jsem chvíli sledoval finský film Sisu, v němž ožívá postava Kostěje Nesmrtelného z ruských pohádek. Obrazy krutosti zobrazované v tomto filmu přesáhly veškerou mou představivost. Napadlo mě, že možná právě toto je způsob, jakým se imaginace, předtím vytěsněná vědeckou racionalitou, vrací zpět do života a chce upoutat pozornost tím, že je mimořádně drsná, násilná a odporná.)

     Je na čase si položit zásadní otázku, do jaké míry mohou tyto projevy sebeubližování a nakonec i ubližování druhým, souviset se zoufalými pokusy obnovit alespoň prostřednictvím bolesti vazbu mezi vědeckou racionalitou (levou hemisférou) a atrofovaným vnitřním, zejména citovým životem (pravou hemisférou). A do jaké míry by se obnova tohoto spojení, a tedy obnova spolupráce myšlení a představivosti – Mýtu a Logu, Slova a Obrazu, techne a poiesis - měla stát prvořadým úkolem humanitních studií. 280
Hlas volajícího na poušti:
„Zachraňte železniční most!“ 281
U Sírachovce (Sír 15) čteme:
„/Hospodin/ na počátku stvořil člověka
A ponechal mu možnost vlastního rozhodování.
…
Vodu a oheň položil před tebe,
Vztáhni ruku, po čem chceš.
Před člověkem je život i smrt
A bude mu dáno, co si vybere.
…
Nikomu nenařídil jednat svévolně
Ani nedal nikomu povolení hřešit.“


     U Swedenborga můžeme nalézt podobné pojetí. V jeho epochální vizi stvořil Bůh Nebe a Peklo (a tedy i Dobro a Zlo) jako protikladné predispozice, z nichž si má člověk na základě svobodného rozhodnutí zvolit svůj životní program. Aby se mohl člověk rozhodovat svobodně, říká Swedenborg, musí se nejprve na základě vlastní zkušenosti naučit vnímat kontrasty mezi Dobrem a Zlem:

„Nikdo nemůže vytříbeně vnímat, co je dobré, požehnané a šťastné, dokud nezakusí stavy bez dobra, požehnání a štěstí.“ (L. Máchová, Tajemství víry, výbor z theologických prací E. Swedenborga)

     Podle Swedenborga v nás zápasí Bůh a Ďábel o nadvládu nad námi: je na člověku samém, na čí stranu se postaví.
     Jungův příspěvek k této gigantomachii spočívá v názoru, že tento zápas se odehrává v lidské psychice, a to za rozhodující účasti duše, která je k tomuto zápasu vybavena rozumem, představivostí a vůlí. Jestliže duše není s to zvládnout tento nápor vesmírných sil, může jim podlehnout a stát se jejich nevědomým nástrojem. Therapeia – péče o duši je tedy rozhodujícím momentem v tomto dramatu. Zanedbaná, deformovaná nebo popřená duše není s to plnit svou prostředkující úlohu mezi potenciálními duchovními silami a lidskou existencí.
     Působící vesmírné síly mají ve struktuře lidské psychiky podobu „ohnisek energie“ nebo „komplexů“, které jsou spontánní a autonomní (svévolné). V důsledku toho, říká Jung,

„se komplex manifestuje nezávisle na vůli, a dokonce se může projevit v naprostém rozporu s vědomými tendencemi. Komplex se vědomí despoticky vnucuje. Výbuch afektu je téměř totální útok na lidskou osobnost; člověk jako by byl přepaden nějakým
nepřítelem nebo divokým zvířetem“. (Der therapeutische Wert des Abreagierens.) 282
Když to vezmu kolem a kolem (mám na mysli meditaci), způsob našeho myšlení závisí na odpovědi na Porfyriovu otázku, zda „universalia sunt realia“.
     Jinak řečeno, zda dobro, spravedlnost, láska, moudrost a krása jsou reálné vesmírné síly (Goethovy „nebeské moci“), které utvářejí lidský život, nebo jsou to jen obecné pojmy získané zevšeobecněním jednotlivin. Dále je důležité vědět, zda universalia jsou ante res (před věcmi a mimo ně, jako je tomu u Platona), nebo in rebus (uvnitř věcí, jako u Aristotela).
     Fenomenologie vychází z názoru, že universalia existují před věcmi, ovšem tak, že je možné je vnímat jen ve věcech samých (in rebus). To, co spojuje všeobecné s jednotlivým je PODOBNOST, především v procesu „utváření a přetváření“ – „Gestaltung, Umgestaltung und ewigen Sinnes ewige Unterhaltung.“ (Proklos, Swedenborg, Goethe).
     V astrologii je Hermes/Merkur reálnou vesmírnou silou, která se v lidské psychice projevuje jako „ohnisko energie“ (Jung). Nepůsobí přímo, kauzalisticky, ale zprostředkovaně skrze duši. Jako by prostřednictvím radiových vln spojoval Merkur podobné s podobným: vysílač s přijímačem. Média jako pouhý všeobecný abstraktní pojem by to prostě nedokázala. Když Sokrates rozpráví s kněžkou lásky Diotimou, modifikuje tu pozdní Platón své původní stanovisko (ante rem) a rozvíjí svou vizi tak, že rozlišuje mezi pozemskou krásou (Afrodita Pandemos, jejích oslav se účastnily i nevěstky; Afrodita/Venuše ve znamení Býka) a Afroditou Urania (obě měly své chrámy; Afrodita/Venuše ve znamení Vah). „Cesta lásky“, jak tomu říká Diotima, vede stále dál, až dospěje k nazření Krásy samé, na níž se podílejí všechny krásné věci, zatímco ona stále trvá.
     Astrologie pokračuje na „cestě lásky“ do znamení Vodnáře, kde se pozemská krása dostává do blízkosti Krásy ve smyslu univerzálie, resp. ideje, archetypu, pravzoru. Je možné ji zahlédnout při volbě Královny krásy. Vzdušný Vodnář jí propůjčuje ráz opojných přeludů – vlající kadeře, halící a odhalující róby, prchavost pozemské krásy v porovnání s věčnou Krásou. (Taťána Kuchařová, někdejší světová Královna krásy, má Afroditu/Venuši a Lunu ve znamení Vodnáře. Stejné postavení Venuše a Luny ve Vodnáři má i letošní Miss World, Krystyna Pyszková.)
     Včera jsem se na Síti dočetl, že kdosi svrhl svou milovanou ze skály, protože odmítla jeho nabídku k sňatku. Byl to abstraktní pojem, kdo tu vraždil? Nebo byla příčinou Afrodita jako mocná psychická síla, která byla i příčinou Trojské války? (Byly to pudy, případně „chemie“, zní dnes „hmotařská“ odpověď na tyto otázky.) 283
Klást nevědomí jako hypostázi se neosvědčilo. Substantivum je třeba převést na adjektivum nebo adverbium. Je vhodnější rozlišovat mezi tím, co děláme nevědomě a co vědomě.
Z úst nejpovolanějších zaznělo: „Nevědí, co činí.“
Činíme něco, a netušíme, že tak činíme nevědomě.
     Vskutku originální pojetí vztahu mezi vědomím a nevědomím nalezneme u Swedenborga (v knize Božská Prozřetelnost). Vše je dílem Božské Prozřetelnosti, říká Swedenborg. Jsme udržováni v domnění, že jsme svobodní proto,

„abychom o tomto působení nevěděli a žili v přesvědčení, že vedeme sami sebe“.

Tvrdí dokonce, že

„bez zdání, že žijeme nezávisle, a proto myslíme, chceme, mluvíme a jednáme sami od sebe, bychom nebyli lidmi“.

     Swedenborgovo pojetí lidské svobody je deprimující. Člověk je loutkou v rukou Božích, ale kdyby si to uvědomil, velmi by se na Boha rozzlobil, říká Swedenborg. Je proto lepší, když žije v iluzi, že tak, jak koná, koná svobodně. Svoboda, kterou Bůh člověku daroval, je ve skutečnosti zcela mylnou domněnkou.
     Co v tomto pojetí chybí, je osudové působení Přírody, jemuž se člověk dokáže vzepřít, protože je schopen se svobodně rozhodovat a přizpůsobit přírodní síly svým potřebám. Swedenborgově Božské Prozřetelnosti se vzepřít nelze. A pokud se člověk nicméně vzpírá, v domnění, že je svobodný, je to jen milosrdná iluze, protože ve skutečnosti je loutkou Boží. („Proč tomu tak je, nevíme,“ říká Platon.)

To, co je v přírodovědě potenciální-implicitní (Jungova nezjevná krystalická mřížka), „zkolabuje“ do určité látky a stává se explicitní (zjevný krystalický útvar). Děje se tak přímo a nezprostředkovaně, protože příroda postrádá lidskou duši. Tu člověk ztrácí, jestliže své vnímání a myšlení utváří podle přírodovědeckých norem (objektivita, materialismus, pozitivismus). Potenciální vesmírné síly se pak v jeho psychice prosazují přímo, kauzálně a bez odporu, nebo se jim člověk brání, tím však podvazuje své životní síly. V prvním případě mu hrozí, že ho přepadnou běsi, kterým se nedokáže ubránit, v druhém se z něj stává autista, který se „odřízl“ od potenciálních-implicitních životních podnětů.

Jsou sny, kdy jako by si nás Noc zaklekla, aby nám sdělila nepříznivá fakta, která jsme si sice stačili uvědomit, ale ne dost důkladně. Probouzíme se zcela vyčerpaní. Pravda je náročná na výdej energie. Není to noční můra. Je to velmi vážné sdělení pocházející od té části naší bytosti, která zůstává i v bdělém stavu nevědomá.
     Dnes víme, že každý vědomý poznatek má svůj kontrapunkt, který si neuvědomujeme. Vědomí „o sobě“ neexistuje. Jakmile je koincidence těchto dvou částí narušena, přestanou si „odpovídat“ (ve smyslu korespondence) a hrozí nebezpečí duševní poruchy zvané schizofrenie. Sny uvedeného druhu se snaží právě tomu zabránit. Proto jsou tak důležité.
     Fenomén Jungova nevědomí se objevuje v okamžiku, kdy mezi vědomou a neuvědomovanou částí vzniká zvláštní druh „rozedmy“, která znemožňuje jejich normální spolupráci. Tak vzniká problém, který Buber označil teologicky jako „zatmění Boha“ (eclipse of God), a který McGilchrist zkoumá neurologicky jako nesoulad funkcí levé a pravé hemisféry. 284
Solve et coagula.
V určité fázi psychické alchymie (putrefactio) dochází k neuspořádanému spojení (ne však sjednocení) všech zúčastněných prvků do jedné množiny, v níž archetypy a jevy mají najednou stejnou váhu i význam. Tak vzniká situace, kdy – podle běžného rčení – se z komára stává velbloud. Podle Sankarova příměru vidíme v čivavě lva a propadáme panice. Obyčejné věci a děje se začnou jevit jako světoborné a my ztrácíme schopnost rozumného úsudku.
     V další fázi tohoto procesu (mundificatio) se archetypy a jevy od sebe oddělí, aby vytvořily novou hierarchickou strukturu, obohacenou o získané zkušenosti. Obnovuje se vertikální řetězec od (Goethovy) Prarostliny k jednotlivým rostlinám. Tak se obnovuje vztah mezi tím, co je podstatné, a co je vedlejší. Věci, lidé, události se opět začínají JEVIT podle svého skutečného VÝZNAMU v životě.
     Jiná situace nastane, když se archetypy a jevy od sebe oddělí do té míry, že zmizí veškeré vztahy mezi nimi. K tomu dochází, když se od sebe zcela oddělí funkce levé a pravé hemisféry. Převažují množiny jednotlivých věcí, které postrádají signaturu svého původu. Ztrácí se schopnost rozlišovat mezi tím, co je důležité a podstatné, dokonce nezbytné pro život. Důsledkem toho jsou zmatené preference. Chybí celkové pojetí, koncepce, program výhled do budoucnosti. Je to konečné a zničující vítězství filosofie nominalismu.
     Souvisí to se zploštělým obrazem světa. Jestliže se veškerá životní energie dnešního mladého člověka upne k jedné takové „unifikované“ (ošklivý německý termín zní „zglajchšaltované“) věci, může to mít za následek nepřiměřenou reakci. Tak může tragicky skončit jedna jediná urážlivá věta, špatná známka z matematiky, rozvod rodičů, rozchod s přítelkyní nebo s přítelem apod.
     Kontrasty Slov a Obrazů stále trvají, navzdory zploštělé vnímavosti: nepodstatné/Podstatné, čivava/Lev. Omyl při rozlišování (lat. intelligere může mít letální následky. Čivava vás nanejvýš kousne, lev vás sežere. Proto považovat čivavu za lva znamená, že trpíme bludem, a tímto bludem si kazíme život. (Ještě horší je, když si lva spleteme s čivavou.) 285
Hypotéza ze Zpozdilých úvah o nemoci jako o specifické formě varování před neautentickým, tj. nezdravým způsobem životem, je zajímavá a stále s pokouším ji aplikovat na jednotlivé nemoci, například na rakovinu.
     Dahlke ve svém pojednání o rakovině dává tuto nemoc do souvislosti s vírou v posmrtný život. Co když organismus člověka, který nevěří v posmrtný život, je jiného názoru, a proto se pokouší dosáhnout ho tím, že se k němu jaksi prodírá – skrze své vlastní tělo. Jako by dotyčnému říkalo: Buď přehodnotíš svůj vztah k transcendentnu, nebo budeš sám sebe „užírat“.
     Podle jiné varianty se může rakovina rozvinout proto, že člověk se cítí stísněný, omezovaný a opomíjený, a proto chce urychlit svůj růst, dosáhnout vyššího společenského postavení a uznání, nebo se prostě touží vymanit z prostředí, v němž se cítí jako ve vězení. Nedbá při tom na přirozené hranice svého organismu, opomíjí jeho monádickou strukturu. Každá monáda počínaje buňkou je součástí (Sheldrakeova) morfogenetického pole, které je nezbytné respektovat.
     V případě rakoviny hrdla jako by organismus říkal: Když odmítáš otevřeně hovořit o tom, co tě trápí a svazuje nebo co pokládáš za svou vinu, co jsi opomněl a nepřiznal atd., dám to najevo svými typickými příznaky. Je to výzva ke změně životního postoje v naznačeném smyslu. V případě rakoviny prsu a rodidel může jít o přehnanou snahu o valorizaci ženskosti uprostřed nevlídného maskulinního světa.
     Další varianta vyplyne z rozhovoru Sherlocka Holmese s Watsonem:
-Je to prosté, milý Watsone. Když budete sám sebou a zůstane si věrný, nemoci se vám vyhnou.
-A není to až příliš prosté, Sire?
-Podívejte, příteli, jádrem pudla je autenticita. Jde o to, aby váš příběh nevyprávěl ten Shakespearův blázen, ale abyste ho žil vy sám. Nesmíte ovšem sejít z cesty, biblicky to znamená „netrefit se“, má se na mysli zřejmě ta „úzká brána“, o níž se hovoří v Evangeliu, jinými slovy, dopustit se hříchu. Hříchy nejsou pouhou mravní záležitostí: Pokud by byly příčinou nemocí, lidstvo by už dávno vyhynulo. Zhřešit znamená minout svou cestu, její správný směr čili minout se sám se sebou. Proto je tak důležité znát svou cestu a nesejít z ní. Je to prosté, ale – přiznávám – nesmírně obtížné, téměř nemožné. Je to jako hra „Člověče, nezlob se!“ Hrajete, zlobíte se, prohrajete a onemocníte, protože na určitém úseku cesty opomenete odbočit buď doleva, nebo doprava. Hoďte si kostkou, a uvidíte sám.
     Z naznačeného hlediska je možné hledat příčinu vzniku nemoci v celkovém postoji k životu a ve způsobu života, které se prokázaly jako neautentické, tj. nepřiměřené daném lidské osobnosti. Proto se mohou stát příčinou jeho „rozladění“ (jak nemoc označoval Hahnemann).
     Uváděná hypotetická pojetí vzniku nemoci nelze vědecky prokázat, je však možné argumentovat tím, že příznaky nezdravého způsobu života, které se běžně považují za příčinu nemoci, jako je kouření, alkohol, drogy, nedostatek pohybu, špatná strava a tak dále, se vyskytují i u lidí, kteří nikdy žádnou nemoc nedostanou, takže příčinu nemocí je třeba hledat i v psychické a mentální oblasti, jak to navrhoval Hahnemann. 286
Tento kraj proslul upalováním čarodějnic. Některé z nich tu stále přežívají, musí jim dnes být už nejméně dvě stě i více let. Potkat se tu s nimi můžete kdekoli. Nepotřebujete ani Kladivo na čarodějnice, abyste je rozpoznali.
     Nedávno jsem na jednu narazil v místní hospodě, stála za pípou a točila pivo. Vůbec si mě nevšímala. Osmělil jsem se a řekl jsem, že bych si také dal jednoho Šeráka. Aniž na mě pohlédla, řekla: - Obslouží vás kolegyně -. Ale po žádné kolegyni nebylo ani vidu ani slechu. - Já bych ale chtěl to pivo od vás -, pobídl jsem ji. – Nechte si ty kecy! -, byla její odpověď. A vzdálila se i s natočeným pivem.
     Byl nádherný letní den, k večeru se udělalo vedro k zalknutí a já měl hroznou žízeň. Nezbylo, než se odebrat do další hospody. Naštěstí je jedna hned za rohem. 287
Apoštol Pavel nabádá křesťany, aby se umenšovali, neboť jen takto v nich může růst Kristus.
Církevní a světský činitel, mnohoobročník, který baží po všech možných medailích a vyznamenáních a natřásá svá peříčka před televizními kamerami, nemá s tím Nazaretským nic společného.
Proto k němu nemůže nikoho přivést.
Ale může z něj učinit úd církve, takový, jako je on sám. 288
Včera jsem se opět nedodíval na film, v němž všichni zúčastnění, nejen hlavní hrdina, sebou neustále šili, hulákali, skákali, hemžili se a souložili a přitom nesnesitelně žvanili. Byl to dokonalý obraz panoptika, jaké dnes Evropa nabízí.
     Zatímco ruský permafrost stále trvá, Evropa se vyvíjí, rozvětvila se, uvolnila, pestře se vybarvila, je stále rozjívenější a hloupější, jedním slovem, rozkládá se. Dosáhla čtvrté fáze evoluce podle axiomu Marie Prorokyně, alchymisté říkali této fázi putrefactio – hnití. Paracelsus vysvětluje: Vejce musí nejprve shnít, aby se z něj vylíhlo kuře. Některá vejce se však během tohoto procesu zkazí a stanou se z nich záprtky (v této zemi jsou jich podle odhadu asi dvě třetiny).
     Ruský Behemot, který se nevyvíjí, jenom si brousí zuby, a ze všech smyslů má pouze čich, ucítil zápach zkaženosti a vylezl ze své sluje, aby se zmocnil nabízející se kořisti.
     Vnucuje se otázka, čím se má Evropa bránit, když se ocitá ve čtvrté fázi alchymického procesu, kdy má zemřít a znovu se zrodit. Aktéři zmíněného filmu netuší, že jsou už napůl mrtví, a možná právě proto tolik vyvádějí. A netuší, že se stávají bezbrannou kořistí uchvatitele. Z nádherných románských, gotických a barokních katedrál se mohou stát vmžiku rozvaliny, jaké dnes pozorujeme v přímém přenosu na Ukrajině a v Gaze.
     Co tomu říkali staří? Vergil soudí, že si svůj osud volíme podle toho, jaké bohy vyznáváme. Ano, ale ti bohové do nás při našem zrození vtiskli svou vlastní signaturu, takže když vzhlédneme k Nebi, uvidíme právě je. A právě je máme požádat o pomoc. Potíž je v tom, že místo abychom vzhlíželi k Nebi, upíráme svůj pohled k Tartaru. Podle Goetha nám v hrudi „dvé duší přebývá a od sebe se touží odtrhnouti“. Ta duše, „jež lačná chapadla má“, je silnější než ta první, která touží „vzlétnout k božským otcům“. A Swedenborg říká, že chceme-li se bránit proti zlu pouze vlastními silami, jsme na tom asi tak jako blecha proti velrybě nebo jako ryba proti oceánu. Zvláště když je leklá, můžeme dodat.
     Skrytá, ale stále hlodající otázka je tato: Je zkáza evropského společenství podmínkou jeho „velikonoční obnovy“? V dohledu není zatím žádný Abrahám, který by byl schopen vyjednat s Hospodinem nějakou výjimku (co když bude jen šestatřicet spravedlivých…?). 289
Z dopisu: Moc se Vám omlouvám, a stejně tak i všem případným čtenářům, že jsem u „izraelské“ črty ve Starožitnostech neuvedl pramen citátů, které jsem použil. Pocházejí z knihy Colina Chapmana nazvané Čí je země zaslíbená? Je to jedna z nejvýznamnějších knih, jaké vyšly za poslední desetiletí, a současné události v Gaze jen potvrzují její aktuálnost.
     Tak to dopadá, když si solitérní autor svou knihu sám vydává a je současně ředitelem, redaktorem, korektorem, účetním, řidičem a uklízečem.
     Bylo by marné doporučovat tuto knihu dnešním politikům. Jednak to vlastně ani žádní politici nejsou, jsou to jen lidé usilující o moc a o sebeprosazení na veřejnosti, sami stejně nic nečtou a kromě toho mají své názorové stanovisko už dávno hotové a žádná fakta na tom nemohou nic změnit. 290
Kterýsi vtipálek, myslím, že to byl Oscar Wilde, řekl, že to nejhorší, co se člověku může stát, je, že se mu podaří dosáhnout toho, po čem nejvíc toužil. Podle toho na tom musí být nejhůř ti nejúspěšnější, a to se netýká pouze hedonistů. Sportovec, herec, umělec, spisovatel získají největší možná ocenění, a přesně v tom okamžiku jsou z nich adepti na taedium vitae – znechucení životem. Nelze tomu uniknout, tak jako při výdechu nelze uniknout nádechu.
     Na vstupní bráně do Dantova Pekla byl nápis: „Zanechte vší naděje“. Na bráně, skrze niž se vstupuje do života, tkví nápis: „Není úniku“.
     Vstoupíme, protože chceme zjistit, před čím nebo před kým „není úniku“.
     Považte: Z pouhé zvědavosti!
     Pozdě si ho honit, říkávala Alča v takových chvílích, a ta měla vždy pravdu, zvláště když mi před nosem šermovala dlouhým kuchyňským nožem. 291
Svůj román započala větou:
„Měla jsem farmu v Africe.“
Tato vzletná věta je eklatantní ukázkou toho, čemu se říká Literatura. 292
O Goethově fenomenologii nelze pojednávat formou systematického výkladu, ale jen způsobem jeho vlastního myšlení – jeho „Denkweise“. Je to myšlení, které je současně představivostí a naopak. Je to Báseň a pravda, nikoli Báseň i pravda, jak se dnes překládá název jeho autobiografie. Goethe neuznával „holou pravdu“, každá Pravda je od samého „početí“ vždy v té či oné míře Básní, neboť je podmíněna představivostí a tvůrčí fantazií. Spojka „i“ oba póly odděluje, a právě tomu chtěl Goethe zabránit.
     V době, kdy moje generace byla vystavena totální schizofrenii mezi panujícími, údajně jedinými vědeckými názory, a realitou, která s nimi neměla nic společného, mě tento Goethův přístup fascinoval. Jako bych v tom tušil něco, co mi bylo neobyčejně blízké, jako by mi to bylo vrozené, ale o čem jsem zpočátku neměl ani tušení. Goethovu způsobu myšlení se nedá naučit, je možné ho ve své mysli objevit pod nánosem několika vrstev dějin myšlení sahajících až k Milétským. Své aletheia (Goethovo apercy jsem se tehdy pokusil vyjádřit v eseji Filosof, který viděl ideje.
     Jungovo kolektivní nevědomí, které se dnes stalo všeobsáhlou nádobou, do níž lze uložit vše, co nelze smyslově zachytit, se mi nicméně stalo první aproximací na cestě do tohoto světa. Jako záchytný bod se nabízel vztah mezi archetypem a jevem. Nejde o přímý, kauzální vztah, jako je tomu v karteziánské technovědě. Každý jev se podílí na svém Pravzoru, a to podle míry, v níž se mu podobá. To se odrazilo v Goethově maximě: „Vše pomíjivé je jen podobenstvím.“ To, co je zjevné, se podobá čemusi, co je samo o sobě nezjevné, ale projevuje se skutky („Barvy jsou skutky světla.“). Je to Prafenomén, a ten nelze poznat o sobě, není to nic „nevědomého“ ve smyslu temného nebo okultního, je to reálně existující universalium. A jsme u Platonovy Ideje, novoplatónského Jednoho, Proklových Jednic (dvanácti manifestací Jednoho), Goethova Urphenomenu a u Jungova znovuobjeveného Archetypu, jehož tématiku rozváděl Hillman v rámci řecké mytologie a Eliade tak činil na základě dějin náboženského myšlení.
     A jsme také u prvotní příčiny, proč se Goethův způsob myšlení dnes považuje za „obnošenou vestu“, jak to nazvala jedna recenzentka. Tou příčinou je jednostranná převaha filosofie nominalismu, která na konci novověku odsoudila filosofii realismu do postavení vývojově překonaného pojetí světa.
     V běžném hodnocení Goetha jako myslitele se odráží celková zbloudilost novověkého, rádoby vědeckého myšlení. Goethe je velký básník („Rösslein, Rösslein…), ale není to žádný myslitel, tím méně filosof. Přitom je nad slunce jasnější, že pokud po Sokratovi existoval opravdový „sokratovský“ filosof, byl jím právě Goethe. Svým způsobem plně rozvinul možnosti, které Sokratův způsob myšlení nabízí.
     Sokrates žil svůj život ve svém městě, procházel jím, setkával se tu se svými přáteli a známými a dával se s nimi do řeči na nejrůznější témata, která je zajímala: především šlo o to, jak by měl vypadat „dobrý život“. Když náhodou potká Faidra, který přichází od jejich známého Lysia, projeví Sokrates zájem o to, o čem se u Lysia hovořilo, a tak se oba posadí pod platan, „kde je stín a mírný vánek“, a výsledkem je jeden z nejkrásnějších platónských rozhovorů. Sokrates se účastnil hostin, při nichž se nejen jedlo a pilo, ale především se debatovalo o nejžhavějších problémech, jimiž Athéňané žili. (Dnes už ničeho takového není zapotřebí. Všichni už vědí, že jde jen o jedno jediné (tradiční Komenského unum necessarium) : Užívej si, dokud můžeš!)
     Goethe žil svůj život a průběžně ho komentoval. V tom, co kdy napsal nebo vyslovil, se odráží jeho život. Své názory vyjadřoval v básních, románech, divadelních hrách, ve Faustovi, ve své biografii (Báseň a pravda), v nesčetných dopisech a v nekonečné řadě rozhovorů a polemik, které vedl se svými přáteli a známými, v hutnější formě pak v „maximech a reflexích“, na konci života hlavně v rozhovorech s Eckermannem. Vše vznikalo „příležitostně“, jak sám často zdůrazňoval, zcela přirozeně a z vrozené lásky k moudrosti. (Goethův výmarský kolega von Müller si zaznamenal jednu větu z rozhovoru s ním, která je důležitým dodatkem ke Goethově ústřední maximě, v níž říká, že jediný svět, který známe, je svět vztažený k nám samým. Goethe v rozhovoru jen tak mimochodem prohodí:

„Mohu znát jen své vztahy ke světu, a učím se je správně vyhodnotit; to je omezení, s nímž musím počítat.“

     Je kolosálním nedorozuměním považovat Goetha za „diletanta ve filosofii“, jak se o něm vyjádřil Rádl. Goethe je ve skutečnosti „sokratovským“ filosofem par excellence. Je to patrně důsledek toho, že novověká filosofie, ovlivněná iluzorní představou „objektivní vědy“ (pouze za tiché, zákulisní účasti člověka), postupně ztrácelo návaznost (Goethovu Folge) na dědictví řeckého myšlení, ačkoli se jej dovolávalo. Ostatně Goethe to sám vysvětlil Eckermannovi:

„Milý hochu, svěřím vám něco, co vám hned mnohé vyjasní a prospěje vám na celý život. Moje věci nemohou dojít popularity; kdo na to pomýšlí a usiluje o to, je na omylu. Nejsou napsány pro dav, nýbrž jen pro jednotlivce, kteří chtějí a hledají něco podobného a ubírají se podobnými směry.“


     V souvislosti s hypotézou McGilChrista (Master and his Emissary) o nadvládě levé hemisféry, by bylo možné dodat, že těžiště myšlení o základních světonázorových otázkách se v novověku přesunulo do levé hemisféry. Tak se Sokrates jako prototyp „lásky k moudrosti“ ocitl „za zenitem“ (jak zní dobový termín). Dnes se tam ocitli i autoři z období renesance, jako byl Petrarka, Ficino, Pico, Pascal, Montaigne a další. V antickém pozadí zahlédneme i Marca Aurelia s Hovory k sobě, Augustina s Vyznáními a další.
     Filosofický způsob myšlení dnes přežívá buď v podobě akademické učenosti (filosof je odborník na některého autora z dějin myšlení) nebo se stalo součástí zábavního mediálního byznysu ve stylu „sto plus jedna zajímavost“.
     Antickými filosofy byli ti, kteří na rozdíl od ostatních byli pauperes in spiritu (chudí duchem; běžně užívaný obrat „chudí v duchu“ je debilita). Ani Goethe, tak jako předtím Sokrates, by o sobě nikdy neřekl, že jako milovník moudrosti je jejím vlastníkem. Ostatně se mu jí nedostávalo, a proto ji nepřestával hledat. Nacházel ji v podobě „barevných odlesků“ Moudrosti, kterou chápal jako jeden z Prafenoménů, z nichž se skládá svět. Pro Goetha bylo zrcadlení archetypu totéž co „žíti“. Také Kant označil moudrost za ideu. Swedenborg spatřoval v Moudrosti a Lásce dva základní atributy Božství. Takto zřejmě chápal moudrost i Sokrates, když filosofa označil za „porodní bábu“. Úkolem filosofa je asistovat při epifánii Moudrosti a dát jí možnost ústního nebo alespoň písemného projevu (jako písař).
     Trvalé dědictví antické filosofie je výzva k vědomému prožívání a komentování života, k zamýšlení se nad sebou a nad světem a k úvahám o tom, jak nejlépe prožít svůj život, aby měl smysl. To, co dnes označujeme jako individuaci, je bez filosofie jako průvodkyně na vnitřní cestě (tj. jako psychagogie) nemyslitelné. 293
Goethe medituje nad Schillerovou lebkou (podle Eckermanna):

„Was kann der Mensch im Leben mehr gewinnen,
Als dass sich Gott-Natur ihm offenbare?
Wie sie das Feste lässt zu Geist verrinnen,
Wie sie das Geistgefügte fest bewahre.“

„Co víc můžeme v životě chtít
Než že nám Bůh-Příroda poznat dá,
Jak to, co je pevné,
v ducha rozpouští,
a to, co je duchem stvořené,
pevně uchová.“
(R. Safranski, Goethe)

Pokud jde o „spinozovský“ pojem „Gott-Natur“, vyznával Goethe posvátnou Trojici:
Jako přírodovědec jsem panteista.
Jako básník jsem polyteista.
Jako mravní bytost jsem monista.

Ve vášnivé polemice s přítelem Jacobim odmítá Goethe uznat, že Ježíš Nazaretský je Bůh. V tomto ohledu, říká Goethe, jsem vyložený „Unkrist“. Znamená to, že výslovně odmítá chalcedonské vyznání víry, které tvrdí, že „Ježíš je plně člověk a plně Bůh“, a v tomto rozmezí se děje jeho působení na Zemi, na jedné straně uzdravuje malomocné a křísí mrtvé, na druhé je zbičován a ukřižován.
Kdyby Goethe nebyl „vyloženým Nekristem“, mohla by jeho meditace nad Schillerovou lebkou znít odlišně, například takto:

„Co víc si může člověk přát,
než že mu Bůh skrze stvoření ukáže,
jak se Duch stává tělem
a jak se tělo oduševňuje.“ 294
Že Bůh ve smyslu Nejvyššího jsoucího existuje, o tom ví každý kosmolog včetně astrologa.
Věřit v Boha předpokládá navázat s touto svrchovanou vesmírnou silou osobní vztah, spolehnout se na ni jako na Nejvyšší Bytost a uvést svůj život v soulad s tím, čím na nás působí.
Ale i filosof patří k vědoucím, má přece své novoplatonské Jedno, z něhož vše jsoucí vyvěrá (Mnohost). Když se ho někdo zeptá, zda věří v Boha, nemusí dlouho váhat, jako kdysi Jung, když byl na to dotázán, a může říct rovnou: Ano, vím, že existuje a je mi jasné, že s jeho účastí na stvoření musím při výkladu světa počítat, a to samo už lze považovat za jisté nakročení směrem k víře.
Kdežto když prohlásí Luther: Sola fide – Pouze vírou, je v tom zárodek dnešního autismu, jak neuniklo bystrozraku Erica Vögelina. Nejvyšší Bytost z tohoto schématu jaksi vypadla.
Naproti tomu vědec nemá s vírou vůbec žádný problém. Z jeho přísně objektivního pohledu je Bůh nic než chiméra infantilního lidského tvora, jedním slovem, je to mýtus, tj. bajka. 295
Jung versus Eliade - to je román naší doby. Na své výpravě do světa Gorgon Jung objevil některé polozapomenuté, přitom však stěžejní pojmy a koncepce patřící do tradice „věčné filosofie“, aniž je dále plně rozvíjel. Jungovo myšlení má výrazně „uranovský“ ráz, a to v tom smyslu, že když narazí na jádro určitého tématu - na způsob řeckého aletheia (česky: „Aha-efekt“), - dál se jím už nezabývá a spěchá za dalšími objevy. Příkladem je věta: “Mýtus je léčivý.“ Věta, která by se mohla stát základem teorie homeopatického vlivu mýtu na lidské zdraví.
     Jung vymezil svou psychologii mj. jako “komparativní fenomenologii lidské mysli“. Kdo chce pokračovat v rozvíjení této disciplíny, měl by zaměřit svou pozornost na dílo Mircea Eliadeho, především na dvě jeho pojednání, na Mýtus o věčném návratu (Archetypy a opakování) z roku 1945 a na knihu Posvátné a profánní z roku 1956. Musí si však být vědom zásadního rozdílu v jejich pojetí této problematiky. Stručně řečeno, Eliade chápe archetypy a mýty jako relikty archaické doby, kdežto Jung je považuje za stále přítomnou a živou realitu.
Jung a Eliade na konferenci Eranos
     Eliade sám se za pokračovatele Junga nepovažoval a tvrdošíjně odmítal připustit, že by byl jakkoli inspirován jeho dílem, ačkoli je na první pohled zřejmé, že jeho nesmírné bohatství poznatků z dějin náboženství získalo z hlediska Jungova pojetí kosmologie a lidské psychiky ucelený význam a smysl. To bylo Eliadovo „náhlé nazření“ a týkalo se to především dvou základních pojmů: archetypu a Posvátna.
     Ve svých Pamětech Eliade vysvětluje:

„Protože jsem nebyl psycholog a teorii a praxi hlubinné psychologie jsem znal jen z četby, nemohl jsem být „jungista“, zajímala mě však hypotéza kolektivního nevědomí a archetypů. Jak už jsem se o tom Jungovi dříve zmínil a jak jsem napsal v předmluvě k anglickému překladu Mýtu o věčném návratu , podtitul knihy – Archetypy a opakování – mohl vést k nedorozumění. Já jsem použil výrazu „archetyp“ v jeho prvotním, novoplatonském významu „paradigma, příkladný vzor“. Pro Junga však archetypy byly „struktury kolektivního nevědomí“. Udělal jsem tu chybu, že jsem použil – i když ve zcela jiném významu – výraz, který se stal známým, neřkuli populárním právě díky Jungovi, a v tom významu, jak ho chápal on. Měl jsem použít výrazu „příkladný vzor“, jak jsem to potom dělal.“


     Pokud jde o druhý klíčový pojem Jungovy psychologie, o Posvátno, Jung vymezil svůj vztah k této tématice ve známé programové větě, kde říká, že mu nejde o léčbu neuróz, ale o to, aby moderní, sekularizovaný člověk opět nabyl schopnosti vnímat Posvátno a aby k němu zaujal náležitý postoj.
     V Předmluvě a v Úvodu ke knize Posvátné a profánní se Eliade odvolává na inspiraci dílem francouzského vědce G. Dumézila a svůj výklad zahajuje odkazem na knihu Rudolfa Otty Posvátno (Das Heilige). O Jungovi nepadne ani zmínka.
     V dopise (19. 5. 1955) adresovaném Eliadovi (Briefe II) děkuje Jung Eliadovi za zaslání jeho knihy o Józe. Ze závěru dopisu lze vytušit, že jejich vzájemné vztahy, jakkoli byly navenek přátelské a zdvořilé (viz konference Eranos), měly velmi vážné trhliny. Jung píše:

„Zbývá ještě jeden psychologický problém, o němž jsem se nezmínil: na jedné straně jste udělal přátelské a velkorysé gesto a poslal jste mi svou knihu, na druhé straně mě zřejmě máte za idiota, který nemá o povaze nevědomí ani ponětí. Čím jsem si zasloužil takovou zlomyslnost? Od té doby, kdy jsem měl čest a potěšení Vás osobně znát, jsem k Vám vždy choval pocity obdivu a uznání za Vaše velké dílo, a moc by mě bývalo mrzelo, kdybych Vás nevědomě urazil.“

     Týkalo se to konkrétní otázky, zda mandaly se vždy znovu rodí z nevědomí, nebo jsou jen imitované, napodobené. Tento názorový spor souvisí se zásadní ontologickou otázkou: Je archetyp a mýtus něčím, co se zrodilo „in illo tempore“ a poté se už jen stále opakuje, nebo jsou to trvalé kosmogonické faktory, které se projevují v metaforách vynořujících se z kolektivního nevědomí stále znovu a znovu?
     Když Jung hovoří o praobrazech a o formách, které předcházejí archetypům, říká:

„Jestliže mám na těchto objevech svůj podíl, spočívá v tom, že jsem ukázal, že archetypy se v žádném případě všeobecně nešíří jenom tradicí, jazykem a migrací, nýbrž mohou kdykoli a kdekoli spontánně znovu vzniknout, a to způsobem, který je nezávislý na vnějším zprostředkování.“ (Psychologické aspekty archetypu Matky)

     Největší znalec řecké mytologie, W. F. Otto, se o názoru, že mýtus je něčím, co se objevilo jen jednou v dávné minulosti, vyjádřil jednoznačně:

„Nic není mýtu vzdálenější než takovéto pojetí. Oč lépe mýtu rozuměl duchaplný přítel císaře Juliana, když řekl: ›Nikdy se to nestalo, ale děje se to stále znovu.‹“
(Theophania)

     Názorový spor Jung-Eliade je o to vážnější, že není na první pohled zjevný. Lakonicky a poněkud obhrouble by bylo možné ho vystihnout takto:
     Eliade souhlasí s tím, že archetypy, mýty a vztah Posvátné-profánní jsou základní kosmologické pilíře, na nichž spočívá lidská kultura. Na jejich rozboru v dějinách světových náboženství založil Eliade svou úctyhodnou vědeckou kariéru. To vše se však vztahuje pouze k primitivní, archaické společnosti a k člověku, který byl homo religiosus. Jestliže se Jung domnívá, že jeho pověstné nevědomí je s to plodit tyto entity stále znovu jako věčnou přítomnost, je idiot. Mýtus, tvrdí Eliade, „je ›produktem‹ nevědomí v témže smyslu, v němž lze říci, že Madam Bovary je ›produktem‹ cizoložství.“ 296
Eliade se v knize Mýtus věčného návratu, s podtitulem Archetypy a opakování , zabývá - podle svých slov - „některými aspekty archaické ontologie“, přičemž člověk, který ji vyznával, je „homo religiosus“ minulých věků. Samo toto označení je však sporné. Tato ontologie se vztahuje jak k minulosti, tak i k přítomnosti a budoucnosti, je to součást „odvěké filosofie“ (philosophia perennis).
     S uvedenou výhradou platí, že podle této ontologie nemá žádné jsoucno smysl samo o sobě, ale jen tak, že se vztahuje k odpovídajícímu archetypu. Jde o vztah „archetyp – jev – člověk“. Člověk uvádí archetyp a jev do smysluplné souvislosti. Jde tedy o trojí vztaženost, která se odehrává na úrovni čísla 3 (viz Rozličnosti).
     Všechny jevy tu už jednou byly, říká Goethe. Nový jev je metaforou svého věčného Pravzoru, je to však vždy zcela nový jev. Eliade hovoří spíše o opakování, o reprodukci nebo o replice tohoto jevu. V tomto ohledu se jeho pojetí liší od pojetí Jungova i Goethova. Naopak se shoduje s pojetím Nietzscheho, který se děsil toho, že vše se stále znovu opakuje. Bylo by možné to označit za hrůzu z mýtu, který je tím, co ve změně stále trvá (Goethe).
     K věčnému návratu téhož skutečně dochází, je to však vždy něco nového, proměněného a rozvinutého nebo pokleslého. Je to způsob, jakým probíhá evoluce. Ta je možná jen za předpokladu, že rozvíjející se jádro stále trvá. Právě to je základem životního stanoviska, jemuž se říká konzervatismus. Naproti tomu liberalismus je jedním z případů dějinného ejaculatio praecox, tj. ukvapené snahy urychlit evoluci, a tím ji často pokřivit. Mentální obdobou je snaha dosáhnout instantní spásy tady a teď. Konzervatismus spatřuje smysl veškerého úsilí v cestě samé.

Vztah mezi archetypem a jevem je vymezen mírou participace jevu na archetypu. To je výrazný rysy novoplatonské ontologie. Pro archaického člověka je jev reálný, zdůrazňuje Eliade, jen „pokud se podílí na transcendentní realitě“, tj. na archetypu jako na svém Pravzoru.
     Dnes bychom tuto tradiční, avšak stále trvající podmínku, mohli vyjádřit takto:
Věci a lidé jsou skuteční v té míře, v jaké se jako fenomény podílejí na odpovídajícím Prafenoménu.
     Ve 13. století formuloval tuto podmínku Bonaventura:

„Realita je odrazem předobrazu… Svět je tak spatřován ve stupních bytí, které spočívají v tom, jakým způsobem stvořené jsoucno odráží své předobrazy /jinak řečeno: jakou měrou na nich participují svým významem/.“
(T. Nejezchleba, Bonaventura)

     Eliade přibírá do svého výkladu „nebeské archetypy území, chrámů a měst“, jinými slovy, uvádí archetypy a jevy do vertikální souvislosti. Jde o vztah makrokosmu a mikrokosmu, vztah mezi Nebem a Zemí, mezi božským a lidským, mezi Archetypy a jevy. To je tématika, o níž se Jung pouze zmiňuje, aniž by ji dál rozpracoval. V jeho knize Psychologie přenosu nalezneme pouze skrovnou poznámku:

„Ona stará a dávno zapomenutá idea člověka jako mikrokosmu představuje totiž velkou psychologickou pravdu, kterou je třeba teprve objevit.“

     Obzvláště chrám, píše Eliade, - „posvátné místo par excellence, měl nebeský prototyp“. Pozemské Templum odpovídá nebeskému Templum (koresponduje s ním): meditace v rámci tohoto vztahu je základem kontemplace. Všechna babylonská města, říká Eliade, měla svůj archetyp v určitém souhvězdí. Dokonce i rostlina nemá hodnotu sama o sobě, ale má ji jen tehdy, když „ji získá účastí na archetypu“. Goethe objevil tuto „archaickou ontologii“, když si na své italské cestě uvědomil, že prototyp všech rostlin nenalezne v sebevětším množství „profánních“ rostlin, ale v intuitivně nazřené Prarostlině, podle níž vznikaly podobné, avšak vždy nové rostliny.
     Nesmírně důležitý je závěr, který z toho Eliade vyvozuje:
Svět, člověk a jeho dílo jsou reálné jen tehdy, odpovídají-li určitému transcendentnímu prototypu. „Člověk tvoří podle archetypu“, čteme tu.
(V uvedené knize jsem si před lety udělal poznámku: Člověk se podílí na svém stvoření podle Pravzoru – podle zvoleného obrazu Anthropa. Křesťan by proto mohl oprávněně říct, že je reálný jen potud, pokud se podobá obrazu INRI. Této souvztažnosti se však Eliade důsledně vyhýbá.)
     Zásadní rozdíl mezi Eliadem a Jungem je patrný už z jejich protikladného pojetí archetypu. Eliade hovoří o mechanismu, „jak se člověk opakováním mění v archetyp“ (Mýtus o věčném návratu). U Junga je to naopak archetyp, který je morfogenetickou silou, která utváří člověka a podmiňuje jeho chování:

„Každý archetyp, když se začíná projevovat, a přitom zůstává nevědomý, se zmocňuje celého člověka a nutí ho, aby přijal příslušnou roli.“
(Představy spásy v alchymii)

     Eliade hovoří o „proměně dějin v mýtus“. V Jungově pojetí je to naopak mýtus, který se vyjevuje a prosazuje v dějinách; dějiny samy nejsou mýtotvorné. Jestliže dějiny přestanou být utvářeny mýtem, rozpadají se a mění se v chaos (v an-archii , jak postřehla A. de Souzenelle).
     Při výkladu archaického pojetí „Středu světa“ (Axis mundi) Eliade říká, že lidská existence je možná jenom díky „nepřetržitému spojení s Nebem“. Odvolává se na práci B. Spencera a F. J. Gillena o kmeni Achilpů. Mýtický zakladatel kmene Numbakula zhotovil z kaučukovníku posvátný kůl a vyšplhal se na něm až do Nebe (zřejmě starší obdoba Jákobova žebříku).

„Bez ›otvoru‹ k transcendenci nelze žít,“ vysvětluje Eliade, „jinými slovy: nelze žít v ›Chaosu‹. Jakmile spojení s transcendencí jednou zmizí, není již existence ve světě možná a Achilpové se poddávají smrti.“

     Zmínění autoři uvádějí, že Achilpové s sebou všude nosili posvátný kůl, a tam, kde ho zarazili do země, se nacházel Střed světa, a tedy světa, v němž se protíná Nebe, Země a Peklo a v němž jedině je možné žít. Podle jednoho vyprávění se posvátný kůl jednoho dne zlomil

„a celý kmen zachvátila úzkost; jeho příslušníci nějakou dobu bezcílně bloudili, až nakonec usedli na zem a poddali se smrti“.
(Posvátné a profánní)

(Takto pravděpodobně vyhynula vyspělá civilizace Neandertálců. Novodobé Neandertálce, kteří rovněž ztratili spojení s Nebem i s Peklem, čeká nejspíše stejný osud. Postrádají identitu, protože nevědí, kde je „osa světa“. Za „pupek světa“ pokládají samy sebe. To je zřejmě důvod, proč mají pocit, že „vše je úplně špatně“. Považuje se to za jeden z příznaků nemoci označované jako ADHD.)

Omfalos – Střed světa, Delfy
     Proces individuace v Jungově pojetí dává Eliade do souvislosti s „obřady přechodu“, chápané jako postupné iniciace. Člověk přichází na svět jako „polotovar“, v nehotové, nedovršené podobě (jak zdůrazňoval Paracelsus). Jeho úkolem je vyvíjet se ke své skutečné podobě, kterou chová ve svém nitru jako tušené „zadání“.
     Aby svou entelechii dovršil, musí se člověk narodit podruhé, z přírodního do duchovního stavu. Všechny cesty, jimiž se člověk v životě ubírá, ho mají vést k sobě samému (Najdi sám sebe!) a mají sakrální význam – je to svého druhu pouť. Člověk archaické společnosti, píše Eliade, byl přesvědčen, že se stane úplným člověkem,

„teprve když překoná v jistém smyslu své ›přirozené› lidství. To znamená, že „náboženský člověk chce být jiný, než jakým se shledává na ›přirozené‹ úrovni a že se snaží utvářet podle ideálního obrazu, který mu byl zjeven prostřednictvím mýtů“.

     Takto chápaný „obřad přechodu“ není pouze náboženskou záležitostí, nýbrž představuje paradigma pokračující kosmogeneze a zrání lidské osobnosti. Jung zdůrazňuje „neúprosnost“ tohoto procesu, který je neodmyslitelnou součástí lidské existence směřující k vnitřnímu růstu. Jeho obdobu nacházel v alchymii. Smrt v kontextu iniciace, říká Eliade,

„znamená překročení profánního, neposvěceného stavu ›přirozeného lidství‹ neznalého Posvátna a duchovně slepého“.

     Jestliže moderní člověk už nezná vnitřní cestu, jejíž součástí je „odumření přírodního člověka“ a proměna ve vývojově zralejší bytost, může se proces zvrátit ve fyzickou smrt v rámci nemoci, úrazu nebo virové epidemie, a to za vydatné pomoci současné medicíny, které je zcela cizí pojetí nemoci jako psychické, resp. „evoluční alchymie“.
     Vyjdeme-li z Goethovy definice mýtu: „Dauer im Wechsel“ – „Co ve změně trvá“ (O. Fischer), pak to, co o čem Eliade pojednává, nelze označit jako mýtus, protože v tom, co se právě děje, netrvá nic z toho, co se kdysi na počátku („in illo tempore“) událo, ale pouze se opakuje. To znamená, že se nerozvíjí jádro, které tento proces inherentně obsahuje, takže neděje vždy znovu tak, jako by se děl poprvé. V důsledku toho se neobnovuje čas, nestvrzuje se „postavení člověka ve vesmíru“ a jeho vazba na Pravzory, nic nového se nerodí, popírá se výrok Nejvyššího: „Vše činím nové.“
     To, co děsilo Nietzscheho, bylo možná právě pojetí, jaké zastává Eliade. Nietzsche si zřejmě uvědomoval, že vývoj chápaný jako pouhé opakování toho, co už tu jednou i vícekrát bylo, nedává smysl. A je možné, že právě to bylo jedním z podnětů jeho dionýsovské vzpoury, která měla tento stav překonat.
     Eliadeho pojednání Le Mythe de l´eternel retour vyšlo česky pod názvem Mýtus o věčném návratu, a ten je překvapivě přesný. Slovo „mýtus“ tu totiž nabývá dobového významu „bajky o věčném návratu“. 297
/Z dopisu/
Promiň, ale jsi trdlo. Když si dovoluji kritizovat Junga, neznamená to přece, že ho zavrhuji, jak mi namítáš. Junga není možné obejít, natož zavrhnout. Je třeba se jím prokousat. I z jeho omylů je možné usuzovat na správnou vnitřní cestu. A tu našinec nepřestává hledat. Když Ti říkám, že jsi trdlo, neznamená to přece, že Tě zavrhuji. Jsi přece mnohem víc než jen trdlo. Nebo snad ne? Někdy mi svou nebinaritou lezeš na nervy.
     V našich debatách o Eliášovi, jak jsme si zvykli mu říkat, jsme se shodli na tom, že podal výčet toho nejcennějšího, co bylo od nepaměti základem kultury a civilizace a co moderní, takzvaný dějinný člověk pozbyl, a proto končí, jak to sám Eliáš nazval, v „hrůze z dějin“, přesněji řečeno z dějin, které se už nevztahují k žádným transcendentním pravzorům. Bylo třeba ty základní kameny, na nichž spočívala existence Eliášova primitivního, archaického a náboženského člověka, znovu nalézt, téměř doslova je vyprostit z dějinného nánosu. Této „archeologie lidské psýchy“ se ujal už Freud, týkalo se to především toho, co zůstalo zasuto v lidské paměti. Jung se pokoušel dobrat samých ontologických základů, a v tom spočívá jeho nepopiratelná zásluha.
     Kvůli Tobě jsem vyhrabal a poněkud zkrátil a upravil jeden starší text, který jsem dosud nikde neuplatnil, jmenovalo se to Jung jako archeolog „věčné filosofie“. Snad Ti to poslouží jako inspirace pro rozjímání nad naším tématem.


Alchymie
Jung objevil antropologický význam alchymie. Má jistě pravdu, když říká, že alchymisté promítali do alchymických procesů to, co se odehrávalo v jejich psychice. Jejich heslo, „rozlučuj a slučuj“, se vztahuje k chemickým látkám a procesům, ale nelze je uplatnit ve vztazích mezi lidmi. Právě na to se Jung v souvislosti s procesem individuace zpočátku spoléhal, dokud v Psychologii přenosu nedospěl k pesimistickému závěru, že to možné není. Lidé se navzájem ovlivňují, aniž by se v sobě „rozpouštěli“. Rezonanční vliv je v této oblasti dosud nevyjasněný. Ukazuje směrem k homeopatii a ke „gravitaci“, jakou se vyznačuje archetyp ve vztahu k příbuzným jevům.


Extrovert/Introvert
V této problematice, kterou Jung otevřel, se odráží jeden z nejvýznamnějších momentů individuace, jak sám tento proces nazval. Ve skutečnosti se to týká rozlišení vnitřní a vnější cesty („Co je císařovo, císaři, co je božího, Bohu.) Toto rozlišení zůstalo skryté a bez patřičného rozvedení. Mám na mysli mezi „Jeho království“ v konfrontaci se „světem“ a věrnost své vlastní cestě a také věrnost své Animě, na rozdíl od vnějšího (manželského) vztahu.


Archetypy
K nejzáslužnějším „archeologickým“ Jungovým počinům patří znovunastolení problematiky archetypů, nejprve jako součást psychické struktury, později v širším smyslu. Vztah archetypu a příbuzných jevů otevírá cestu k úrovni (kvalitativního) čísla 3, tj. k fenomenologii. To je dodnes pro jungovskou analytickou psychologii „pole neorané“. Holografický náhled na psychické dění jí zůstává cizí, ačkoli je klíčem k pochopení reality, a to nejen v psychickém ohledu.


Astrologie
S archetypovou problematikou úzce souvisí i znovuobjevení významu astrologie jako „starší sestry psychologie“. Jung jasně rozpoznal, že určitým astrologickým konstelacím odpovídají podobné psychické vlastnosti a způsoby chování. Byl však přesvědčen, že astrologie by musela být vědecká, aby mohla být brána vážně jako zdroj psychologického poznání. To mu bránilo, aby ji otevřeně používal při indikaci psychických poruch. O současné archetypové psychologii lze nicméně říct, že je Jungovým dědictvím.


Mýty
S archetypy úzce souvisejí mýty, chápané jako „vzorce chování“ nebo jako „pattern of behaviour“. Jung si položil šokující otázku: Jaký mýtus vlastně žiju? Odpověď mohl nalézt nejprve v Goethově geniální definici: „Dauer im Wechsel“ – mýtus je to, co v životních proměnách stále trvá, je to „ražená forma, která žijíc se rozvíjí“, a její strukturu lze nahlédnout v horoskopu narození, v němž se zrcadlí životní příběh, jak v proměnách, tak i v tom, co jako hlavní životní témata přetrvává. Byla to příležitost, jak nalézt scénář svého životního příběhu.


Makrokosmos/Mikrokosmos
Vztah mezi makrokosmem a mikrokosmem je základem kosmologie, ale i filosofie a teologie. Zhroucení tohoto vztahu mezi Nebem a Zemí, mezi nebeským Chrámem a pozemským chrámem (kontemplace) oplakávají dnes židé u Zdi nářků. Jung se v jedné stati zmínil, že tato „zaniklá koncepce by se měla obnovit“. Jasné slovo, to ale zůstalo bez naplnění. Přitom v přednášce o Paracelsovi (Paracelsica, 1941) hovoří o Paracelsovu pojetí „dvojího nebe“, což jsou jen jiné termíny pro makrokosmos a mikrokosmos. Cituje Paracelsa: Ruka, která stvořila nebesa, „učinila totéž i dole, v mikrokosmu: vzala shora a uzavřela do kůže člověka vše, co nebe obsahuje. A tak je v nás vnější nebe /makrokosmos/ ukazatelem nebe vnitřního /mikrokosmu/“. A dodává: „Jak by pak mohl být lékařem ten, kdo nezná vnější nebe /Makrokosmos?“ Princip Jak nahoře, tak dole, byl základem, na němž spočívá Paracelsovo lékařské umění. Jung komentuje: Podle Paracelsa „je lékař, který neovládá umění výkladu astrologických konstelací, pouhý ›pseudomedicus‹“. Dlužno dodat, že zmíněný princip „odvěké filosofie“ se vztahuje nejen na korespondenci makro a mikrokosmu při indikaci tělesných nemocí, ale týká se také psychického zdraví, podmíněného způsobem vnímání a prožívání světa, a vůbec souvztažnosti osudových daností a průběhu lidského života.


Synchronicita /Korespondence
Swedenborg hovoří v knize Nebe a peklo o „zaniklém umění korespondence“, tj. o souvztažnosti mezi makrokosmickými a mikrokosmickými faktory. Jung toto umění objevil jako nekauzální souvislosti mezi vnitřním a vnějším dění a nazval je synchronicitou. W. Pauli mu oprávněně namítl, že časová shoda zřejmě nehraje v případě takových souvztažností rozhodující roli. Významová korespondence není na čase závislá, nýbrž stále trvá a může se projevit kdykoli, v závislosti na okolnostech.


Posvátné a všední
Jung si jako hlavní úkol stanovil nikoli léčbu neuróz, ale jak sám říká, šlo mu o to, aby přivedl moderního člověka k tomu, aby byl schopen prožívat Posvátno. Od samého počátku zdůrazňoval stěžejní úlohu náboženství v životě člověka. (Je nepochopitelné, že jungovští psychologové nevěnují tomuto tématu téměř žádnou pozornost.) Nemoc, kterou Jung léčil, byla schizofrenie, která se dnes rozrostla na úroveň všeobecného mentálního schizmatu a u Junga samého měla povahu „dichotomie vědění a víry“. Dnes se tímto problémem zabývá především neurologie v souvislosti s nesouladem, jaký se v novověku vyvinul mezi levou a pravou hemisférou. Při řešení této problematiky dospěl Jung dokonce tak daleko, že se pokusil zkonstruovat nového boha, který by byl schopen sjednotit vědomí a nevědomí a pojmout světlou a temnou stránku starozákonního Jahveho. Ve skutečnosti jde o umělý gnostický konstrukt. Jung jej nazval „das Selbst“, v odezvu na Freudovo Superego a na JHVH ve smyslu „Jsem, kým jsem“, resp. „Já sám o sobě“.


Anima
Problematika Animy jako druhé poloviny stvořeného Adama a každého muže, kterou Jung zformuloval, se jemu samému stala kamenem úrazu. Když odvážně sestoupil až ke Gorgonám, do oblasti, kterou označil jako kolektivní nevědomí, nepoužil při pohledu na Medúsu, na rozdíl od mýtického Persea, Athénin štít, ale zadíval se na ni přímo, jak to odpovídalo tehdejšímu, rádoby vědeckému pojetí analytické psychologie. Když v ní zahlédl postavu Salome nesoucí na podnose hlavu Jana Křtitele, vztáhl tuto podobu Animy na svou spolupracovnici a přítelkyni, Toni Wolfovou, a tento obraz vnitřního ženství ho natolik ohrožoval, že vztah ukončil a Animu definoval jako „funkci vztahu k nevědomí“. Zcela se tak minul se starou moudrostí, která podmiňovala vztah k Posvátnu integrací niterné ženskosti: „Per mulierem ad Deum“. Znamená to, že k Posvátnu dospěje muž skrze své „ženské“ vlastnosti, a to jsou ty, které považuje za své slabosti: vybrané způsoby (zženštilost), laskavost (teploušství), odevzdanost (zbabělost), lítost („Litovat znamená přiznat svou slabost“). Pokračování této tématiky lze nalézt v díle A. de Souzenelle, která vychází ze starší verze Stvoření („Jako muže a ženu je stvořil.“), podle níž se první Člověk-Adam skládal z mužské a ženské části, a úkolem muže bylo, aby svou druhou polovinu objevil, sblížil se s ní a snažil se, aby jejich soužití mělo charakter koincidence, a nikoli mužské nadvlády. Protože se to hned na počátku nezdařilo, odštěpila se část vzdorující ženskosti v podobě démonky Lility, která od té doby ohrožuje jak rodící se život (viz náhlá úmrtí novorozenců a šestinedělek), tak i muže samé (viz film Basic Instinct).


Vědomí/Nevědomí
Klíč k pochopení Jungova pojetí nevědomí nabízí McGilchristova asymetrie funkcí levé a pravé hemisféry. Levé hemisféře přísluší vědomí, pravá zůstává dosud nepoznaná, ale i ona je součástí poznávacího aparátu, je dokonce jeho základem. Zahrnuje to, co bylo zapomenuto (Freud), ale i to, co dosud vědomé nebylo (Jung) a co je dosud nepoznané, a nakonec i to, co je Nepoznatelné (Posvátno, k němuž Jung směřoval). Svébytí („das Selbst“) jako „virtuální bod mezi vědomím a nevědomím“ je nereálná entita. Goethe byl praktičtější: „Poznat, co je poznatelné a chovat tichou úctu k Nepoznatelnému“. V Jungově pojetí představuje nevědomí vše, co přesahuje vědomí a co je ve skutečnosti součástí potlačené, narušené a z velké části zapomenuté pravé hemisféry, a to jsou bohové, mýty, legendy, alchymie, astrologie, archaické představy o stvoření světa a o cestě ke spáse, a také vše, co bylo předtím součástí vědomí, ale bylo posléze zapomenuto. Patří sem i sny, vize, fantazie a ostatní psychické fenomény, všechno to, co vědomí není s to obsáhnout, natož ovládat. Toto pojetí nevědomí je nesmírně vzrušující a inspirující, a je přirozené, že jungovské hledání ztracené duše začíná právě zde. Sám pojem nevědomí však získává v tomto pleromatu nepatřičný, téměř zbožštělý význam. Připomíná merkuriálního boha, který je všude a nikde.


Persona
Persona je pojem, který Jung použil k označení role, jakou člověk hraje ve vztahu k vnějšímu světu. Původně je to maska, skrze niž promlouvali v řeckém divadle bohové. Persona je něčím, říká Jung, čím člověk vlastně není, ale okolí se domnívá, že jím je. Je to spojeno s nebezpečím, že se člověk ztotožní se svou rolí, tj. se svou Personou, a potom se chová, jako by byl archetypickou postavou. Tak je z něj Lékař, Učitel, Vůdce a podobně.
     Téma Persony velmi úzce souvisí s tím, co jsem si troufl nazvat „kopernikánským obratem v psychologii“. Když Jung komentoval Tajemství Zlatého květu, dospěl k názoru, že v lidské psychice působí dílčí faktory, které označil jako „spontánně působící veličiny“ nebo „autonomní psychické komplexy“. Z toho vyvodil závěr, že to není člověk, kdo má komplexy, ale že jsou to naopak komplexy, které „mají“ člověka, a to v tom smyslu, že tvoří strukturu jeho psýchy a utvářejí tak její vlastnosti, sklony a způsoby chování. Hillman si kladl otázku: Co podmiňuje můj způsob vnímání, myšlení a prožívání světa? Odpověď mu nabídlo Jungovo pojetí autonomní, spontánní a nezávislé struktury psýchy. (Goethova „Folge“ tu ukazuje na jeho Harfeníka: Kdo chléb svůj v slzách nejídal, kdo neprosedal strastné noci a na svém lůžku nevzlykal, ten nezná vás, vy nebeské moci.)
     Potíž je v tom, že když plně rozvineme toto téma, dostaneme se rovnou do hájemství astrologie s jejími vlastními komplexy v podobě konstelací planet, které symbolizují ony dílčí psychické faktory. Koperníkánský obrat v psychologii – i přes závratnou proměnu perspektivy – tak zůstal z velké části nevyužit. Jungovo pojetí směřovalo zřetelně k archetypům, které díky tomu získávaly statut „univerzálií“ podle filosofie realismu (Goethe: „Krása je prafenomén“, což znamená, že všechny fenomény krásy jsou jejím „odleskem“; Platon: Krása je Idea, na níž se všechny krásy světa podílejí). Z toho vyplynulo, že v lidské psychice stále působí bohové se svými mýty, mění se pouze představy, jaké si o nich vytváříme a jaký vztah k nim zaujímáme. K takovému závěru však nebylo možné dospět, protože by to překročilo „červenou čáru“ a ohrozilo by to rádoby vědeckou pověst analytické psychologie, kterou Jung sám ve svých nejlepších chvílích překračoval.
(To be continued) 298
Goethe říká Eckermannovi:

„Nedožil jsem se osmdesáti let, abych měl stále stejné názory“.

     Znalci Goethova „života jakožto uměleckého díla“ nám zůstávají stále dlužni výkladu, jak se v průběhu let vyvíjely a měnily jeho názory, jeho „Weltanschaung“.
     Týkalo by se to především jeho názorů na přírodu ve smyslu „Gott-Natur“ – „Bůh-Příroda“ (zřejmě podle Spinozy). Proto si musíme pomáhat tím, že vybíráme jednotlivé dílky z celkové skládačky, ostatně podle jeho vlastního návodu. Když vyšla Léta tovaryšská, vysvětluje Goethe kancléři Müllerovi, že kniha je záměrně co do skladby „otevřená“ a má charakter „agregátu“. Do vyprávění jsou vloženy maximy a reflexe, lyrika se tu střídá s aforismy a tak dále. Jsou to věci nutné i náhodné, říká Goethe, věci, které něčemu předcházejí nebo jsou naopak k něčemu připojeny, někdy jsou zdařilé, jindy zas ne, a tím vším se dílo blíží životu a navozuje pocit nekonečnosti. (R. Safranski, Goethe)
     Vnucuje se otázka: Co když živá a otevřená filosofie podle Goethových představ si žádá právě takovouto heterogenní skladbu? V takovém případě bychom měli před sebou „agregát“, jehož součástí jsou nejen úvahy a reflexe, ale i dialogy, dopisy, vzpomínky, polemiky, zážitky, recenze knih a filmů, elegie, lamentace, včetně hloupých a dětinských nápadů – to abychom si mohli vytvořit lepší představu o tom, kdo k nám promlouvá).
     Na počátku nacházíme nadšenou apoteózu na Přírodu, označovanou jako Fragment o přírodě z roku 1782 (Goethe si na ni nepamatoval, ve skutečnosti ji na základě Goethových výroků sepsal páter Tobler. Mnohem později, v roce 1828, o ní říká, že je „panteistická“ a neúplná, a proto ji doplňuje o dva nesmírně důležité principy: o polaritu a stupňování (Steigerung).
     Důležitým „dílkem“ je v této souvislosti báseň Das Göttliche, kterou O. Fišer přeložil jako Božské v nás. Je třeba mít neustále na zřeteli, že máme co činit s filosofem, který své myšlenky odívá do veršů. Jeho snahou je „poetizovat filosofii“, jak sám řekl, ne snad proto, aby ji obzvláštnil, ale proto, aby ji přiblížil životu, jak zní jeho častý refrén.
     V básni Božské v nás zazní klíčová věta:

“ neboť příroda je necitelná“ – „denn die Natur ist unfühlend“.

Goethe v básni vypočítává, v čem se Příroda chová k člověku bezcitně a bezohledně:
„Rozlévá slunce svůj žár
na dobré stejně jak zlé;
nad zločincem se třpytí,
tak jako nad nejlepším
měsíc i světlo hvězd.
…
Bouře a proudy
hrom a přívaly krup
stále rachotí dál, odvlékajíce
v přeletu svém
bez rozdílu nás všechny.

     Pro autora slavné básně Prométheus je nevýslovně trpké si přiznat, že jsou to bohové, kteří ve skutečnosti vládnou Přírodě. Sedmašedesátiletý Goethe píše svá Urworte-Praslova: K nejvýznamnějším momentům v lidském životě patří osudovost, nahodilost a nutnost. Bohyni nutnosti Ananke, která vládne osudu, vystihl takto:

„Už je to opět zde, jak hvězdy velí:
Podmínkou, zákonem i vůlí lidí
je chtít jen, co jsme za povinnost měli,
a před vůlí se zvůle tiše klidí;
to nejmilejší jsme si odepřeli,
vrtoch i vůle Nutností se řídí.
Tak po letech jsme volni podle zdání,
jen víc než na počátku sužováni.“
(Člověk je „scheinfrei“, je svobodný jen podle zdání; slyšíme tu odezvu Swedenborgova pojetí lidské svobody).

     Vše ukazuje na podmíněnost lidské existence: Člověk je stvoření, a s tímto údělem se musí vyrovnat. Pro svobodnou, prométheovskou bytost je to ovšem nesmírně obtížný úkol:

„Odříkající je ten, kdo si plně uvědomuje, že je stvořením, aniž si kvůli tomu nad sebou zoufá.“

     Příroda, jak ji líčí báseň Božské v nás, není hodna pro svou neosobnost a bezcitnost uctívání. Místo toho, říká Goethe,

„uctíváme bohy nesmrtelné,
jak by lidé to byli“.

     A tak to nyní má být „šlechetný člověk“, jehož úkolem je tvořit prospěšná díla, přičemž vzorem mu již není Příroda, nýbrž bohové, ti „tušení vyšší tvorové“. Je zřejmé, že příbuznost s bohy u Goetha přetrvává, ale není to vztah na základě Podobnosti, jako tomu bylo v řecké filosofii: podobat se bohu podle svých schopností nebo na základě poslušnosti v duchu Starého zákona nebo na způsob následování, jak je tomu v křesťanství. Je to úsilí o STEJNOST, snaha být stejný, jako jsou bohové. Z tohoto nasměrování se zřejmě zrodila myšlenka Nadčlověka. Slovo, které se údajně vyskytuje poprvé právě u Goetha.
     První obětí této vize byl Hörderlin, který se cítil být dítětem Selene-Luny, druhou Friedrich Nietzsche, který usoudil, že když je Bůh mrtev, neexistuje důvod, proč by on sám nemohl být bohem. Goethe sám zápasil s chimérou Nadčlověčství po celý svůj život, ale přesto se stále cítil, dokonce i jako „stvoření“, být „miláčkem bohů“. Přechod od stejnosti k podobnosti se i pro ty největší evropské osobnosti 20. století jeví jako „salto mortale“.
     Psychologicko-náboženský vztah mezi Stejností a Podobností se skrytě projevuje i v běžném životě každého člověka a celé pospolitosti. Jsem-li podobný Pravzoru, jsem jedinečný, a tedy přiměřený sobě samému. Mám-li být stejný, jako je Nadčlověk, klesám pod tíhou nadlidského úkolu. Může to souviset s tím, že dnešní mladí údajně trpí pocitem nedostatečnosti a neschopnosti vyhovět požadovaným standardům, ačkoli ty se nijak dramaticky nemění. Znamená to, že trpí úzkostí proto, že se domnívají, že na své úkoly nestačí? Oni sami nám na tuto otázku, rovněž skrytě, odpovídají. Říkají, že je to vinou špatného klimatu, a mají tím nevědomě na mysli nejen přírodu, ale celkové, a tedy i duchovní klima. Jako by říkali: Vy po nás chcete, abychom byli stejní, zatímco tradiční hodnotou evropské kultury je Podobnost. Jen ta je zárukou jedinečnosti, která je každému přiměřená a nehrozí přetížením. Je přece psáno: Mé jho netlačí, mé břemeno netíží.
     Přes „změnu náhledu“ ve vztahu k přírodě zůstávají však v platnosti principy, jimiž se příroda řídí. Je sice nelidská a slunce svítí na lidi rozumné a slušné stejně jako na „zločincovo lysé témě“ (jak přeložil O. Fišer).     Týká se to především zdůrazněné polarity a stupňování. Stupňování lze chápat jako vývoj směřující ke stále vyšším stupňům počátečního impulzu.
     S tím úzce souvisí jeden z nejzáhadnějších pojmů Goethova „Lebensanschaung“. Je jím „Folge - Sled“. Toto slovo snad ani nelze vyčerpat pouze jedním výrazem, tak rozsáhlý je jeho význam. Nejblíže je mu Augustinovo „creatio continua“ – pokračující proces stvoření; znamená vycházet důsledně z daného „vnitřního určení“ (semena, jádra) a postupně je rozvíjet a nechat zrát; souvisí s Goethovým „Steigerung“ – to je vertikála, vývoj po spirále, plynulý růst až do dovršení; Jung pojal tento proces jako „individuaci“; filosof by hovořil v této souvislosti o věrnosti Principu, který umožňuje člověku být stále správným způsobem orientován; madam de Souzenelle chápe „Folge“ biblicky jako „růst Syna člověka“; sám Goethe hovořil o „ražené formě“; apoštol Jakub píše ve svém listě, že člověk si má hledět Slova, které je vloženo do jeho nitra a rozvíjet je tak, aby se projevilo i ve vnějším světě.
      „Folge“ podle slovníku: Sled, konsekvence, důsledné sledování vytyčeného cíle, návaznost jako protiklad diskontinuity; evoluce versus revoluce; vytrvalost a věrnost jako protiklad svévoli; kontinuita, nepřetržité trvání, návaznost, následnost.
     Paul Vogt napsal na toto téma stostránkové pojednání: „Der Grundton in Goethes Lebensanschaung“. Vychází z názoru, že tento Goethův pojem lze považovat za klíčový, protože dokonale vystihuje jeho světonázor.
Goethe:

„Lidský život má hodnotu, jen když má „Folge“: jen když se vyznačuje kontinuitou a pokračuje důsledně v tom, v čem svou cestu započal.

„Jsou jen dvě možnosti, jak dosáhnout významného cíle: násilí a Folge.“: Násilí plodí opět jen násilí; cíle je možné dosáhnout jen vytrvalým a jasně vymezeným úsilím.

Ale i konsekvence má své meze:
„Nic není méně konsekventní než extrémní konsekventnost, protože plodí nepřirozené fenomény, které nakonec zajdou.“


Mít charakter znamená, že člověk má Folge: to znamená, že věnuje stálou pozornost tomu, o čem je přesvědčen, že to zmůže.“

     Goethovo „Folge“ by bylo možné lapidárně vystihnout jako úsilí držet se své vlastní cesty, po níž může člověk dospět k sobě samému. P. Vogt uvádí v této souvislosti Goethův výrok z dopisu z lázní: „Zítra budu opět řádně pít Kreuzbrunnen, a tak se brzy opět stanu řádným člověkem, který má svou „Folge“, tj. člověk, který se drží svých zvyklostí a kráčí svou cestou.
     Kontinuita v naznačeném významu je důležitá nejen z hlediska procesu individuace, ale týká se i dějinného vývoje společnosti a její kultury. Přerušená dějinná kontinuita má pro osud národa velmi vážné následky, které je někdy téměř nemožné překonat a navázat na předchozí vývoj. Dvojí přerušení dějin tohoto národa mělo za následek snahu začít znovu „na zelené louce“. Z hlediska „Folge“ je taková snaha zcela marná a zavádějící. Přísně vzato, bylo by nezbytné navázat na předhusitskou dobu, snad až k svatováclavskému chorálu (jak to učinil Karel IV.). To by ovšem vyžadovalo odstranit jezdeckou sochu vůdce vraždících teroristických band, která se vypíná nad Prahou.
     Evropa hyne, protože ztratila svou „Folge“. Italský fašismus a německý nacismus byly pokusy ji znovu nalézt v minulosti a navázat na ni. Německý nacismus ji nacházel v germánské mytologii. Himmler, jak známo, vyslal dokonce studijní skupinu do Tibetu, aby ji nalezla v rasovém původu. Tyto pokusy skončily strašlivou katastrofou. Ukázalo se, že „Folge“ má niterný, duchovní původ a že na jejím počátku je Slovo (musím znovu připomenout Goethova Praslova/Urworte o „ražené formě, která žijíc se rozvíjí“ a která je počátečním bodem toho, co následuje, tj. „Folge“.
     Mircea Eliade píše v závěru svého Mýtu o věčném návratu o hrůze z dějin. Vymezuje rozdíl mezi moderním člověkem, který „vědomě a z vlastní vůle tvoří dějiny a sebe sama“, a člověka tradičních civilizací, který je ahistorický a dějiny soustavně „anuluje opakováním kosmologie a periodickou regenerací času“, nebo tím, že jim dává „metahistorický význam“. Je však toho názoru, že počáteční Slovo zaznělo „in illo tempore“, tj. na počátku dějinného času – a potom odeznělo (v tom, jak jsme viděli, se zásadně lišil od Junga, jehož pojem archetypu sice přejal, ale přizpůsobil jej svému odlišnému, v podstatě nominalistickému stanovisku). Slovo, o němž píše evangelista Jan, má však věčné trvání. A člověk jako stvoření trvá, jen když se podle něj orientuje. Jinak je dezorientován a hyne. Eliade si to dozajista uvědomoval a nebylo pro něj snadné to přijmout. Musel však zůstat věren svému apriornímu stanovisku. Tak se, do jisté míry nechtěně, stal hlasatelem apokalypsy západní křesťanské kultury (ta si toho ve svém hedonistickém opojení dosud nestačila všimnout).
     Eliadova obdivuhodně přesná a jasně formulovaná analýza této problematiky postupuje podle aristotelské logiky (věc je buď A, nebo B, tertium non datur), tj. na úrovni (kvalit.) čísla 2. Aby ji překročil, musel by Eliade přijmout zásadu, která platí na úrovni (kvalit.) čísla 3: Jak to, tak i ono, a to vždy v nejširším kontextu. V našem případě platí: Člověk je jak tradiční, a tedy ahistorický, tak i moderní, a tedy dějinný, a to v závislosti na odlišných pojetích dějin. Jedno jsoucí není jen protikladem druhého jsoucího, nýbrž obě jsou symboly, podobenstvími, metaforami nezjevného třetího, a tím je Archetyp (kosmologicky: Nejvyšší jsoucí/Bytí – nábožensky: Nejvyšší bytost/Bůh.
     Má-li Eliade ve svém pojetí pravdu, pak to znamená, že archaický, tradiční člověk provozoval hudbu na základě dvanácti archetypických tónů, kdežto moderní, dějinný člověk žádnou hudbu nezná, protože jemu archetypické tóny odezněly a už se nikdy neozvou. Je otázka, co mu vlastně z tradiční hudby zbylo. Hudba jako taková to už být nemůže, snad jen zvuky, které z ní doznívají. A stejně tak je tomu i s lidskou existencí. Archaický člověk měl plnohodnotnou existenci, protože – jak vyplývá z Eliadova výkladu – se vztahoval k trvalým archetypickým vzorcům. Naproti tomu moderní člověk se vztahuje pouze k sobě samému, takže jeho „Dasein“ je amorfní, tj. jakýkoli nebo také žádný.
     Jak jsme viděli, Jung odmítal rezolutně – a to přinejmenším od Tajemství Zlatého květu – individuaci podle vzorů:

„Imitatio Christi bude trvale vykazovat ten nedostatek, že jako božský vzor uctíváme člověka, který ztělesňuje nejvyšší smysl, a samým napodobováním zapomínáme uskutečnit svůj vlastní nejvyšší smysl.“

Přitom archetyp, jehož význam, a to nejen pro psychologii, Jung novým způsobem konstituoval, je svou podstatou Pravzorem, na němž se všechny entity včetně člověka podílejí (participují na něm, napodobují jej, následují jej), a jen takto se člověk může stát plnohodnotnou existencí. Eliade to vystihl – v souvislosti s charakteristikou tzv. archaického člověka - pregnantním způsobem:

„Život je žit na dvojí rovině: odvíjí se jakožto lidská existence a zároveň participuje na životě nad-lidském, na životě Kosmu a životě bohů.“ (Posvátné a profánní)

Jung i Eliade tuto premisu na jedné straně oba respektují, na druhé straně ji však odmítají uznat ve vztahu k sobě samým. V tomto ohledu je možné o nich dojít k názoru, že oba patří k moderním, dějinným lidem, jak je vymezil Eliade: jsou tvůrci dějin a sebe samých, bez jakéhokoli přesahu. 299
O vztahu mezi Nadčlověčstvím a zbožněním člověka pojednává Lou Andreas-Salomé v knize Friedrich Nietzsche ve svých dílech (o její knize bylo oprávněně řečeno, že je tím nejlepším, co /do té doby/ bylo o Nietzscheovi napsáno). Říká zde:

„Ve skutečnosti je každá opravdová nietzscheovská studie v zásadě studií nábožensko-psychologickou… Celý jeho vývoj se do jisté míry zakládá na ztrátě víry, tedy na ›emoci nad smrtí Boha‹ - té nesmírné emoci, jež zaznívá ještě i v posledním díle, které Nietzsche sepsal již na prahu šílenství, ve čtvrté části svého Zarathustry. Hledání nějaké náhrady za ›ztraceného Boha‹ v nejrůznějších formách sebezbožnění – to je příběh jeho ducha, jeho díla, jeho choroby. Je to příběh ›náboženského pudu v mysliteli‹, jenž působí mocně i poté, co se zhroutil Bůh…“

     Tato charakteristika platí do značné míry i pro jiné významné myslitele 20. století, pro Rudolfa Ottu, Junga, Eliadeho, Corbina, Maxe Webera a nakonec i pro Vögelina s jeho „náboženskými ideologiemi“.
     Touha po ztraceném Bohu zrodila neodbytnou potřebu vytvořit si nějakého nového boha, tyto snahy však většinou končily sebezbožněním nebo zbožněním politických vůdců, umělců, sportovců atd. Jung se pokusil „stvořit“ nového boha v duchu gnostické tradice. Jeho nový bůh měl obsáhnout vědomí a nevědomí, a vyřešit tak onemocnění zvané schizofrenie, která se dnes rozrůstá do rozměrů všeobecného mentálního schizmatu. Jeho konstrukt, označený jako „das Selbst“ - Svébytí, připomíná stavbu věže z Felliniho filmu 8 a půl. Tato stavba se - jako obdoba Babylonské věže - počala hroutit a byla posléze opuštěna.
     Goethe se o nového Boha nepokoušel. Jako „miláček bohů“, který podle Schillerova poněkud přehnaného vyjádření „zasedal v jejich radě“, si stavěl svou vlastní Babylonskou věž, jak o tom výslovně hovoří, a to tím způsobem, že v rámci stupňování své osobnosti (Steigerung), tedy své individuace, jak to později nazval Jung, stoupal stále výš a výš směrem k oněm „vyšším bytostem“, jak se o nich zmiňuje v básni Božské v nás. Každá Babylonská věž však zůstává nedostavěná, pokud se sama vlastní tíhou nezhroutí. Kladu si mučivou otázku, která je mi pověstným trnem v boku: Jak je možné, že Goethe, který viděl v každé rostlině odraz nezjevné Prarostliny, nedokázal vidět v lidských gestech Ježíše Nazaretského, kterého označil za „vzorného člověka“, odraz jeho božského Otce? Proč po Metamorfóze rostlin a Metamorfóze zvířat nenapsal metamorfózu člověka? (Odpovědí mi může být jeho drsný výrok: Od té doby, co vím, jak to s člověkem je, mě přestal zajímat.)
     Největší znalec světových dějin náboženství, Mircea Eliade, si ani na základě svých rozsáhlých znalostí dané problematiky nedokázal „vyřešit“ svůj vlastní náboženský problém. Překladatel Eliadových Pamětí, J. Našinec, umístil jako motto ke svému doslovu ke knize úryvek z Eliadova Portugalského deníku z roku 1942:

„Tragedii mého života lze vlastně omezit na tuto formulaci: jsem pohan, dokonalý klasický pohan, který se pokouší obrátit na křesťanství. Kosmické rytmy, symboly, znamení, magie, erotika pro mě existují víc a ›bezprostředněji‹ než otázka spásy. Té jsem sice zasvětil to nejlepší ze svého Já, ale nedokázal jsem postoupit ani o krok.“
(Je svým způsobem příznačné, že Eliadovu knihovnu, v níž se nacházel snad nejobsáhlejší materiál ke studiu dějin náboženství, zničil požár.)

     Když Max Weber, autor knihy o vztahu náboženství a kapitalismu, hovořil se zjevnou nostalgií o důsledcích sekularizace, použil výrazu „odbožštění“ (Entgöttlichung) a „odčarování“ (Entzauberung). On sám je nedokázal překlenout, protože byl podle svých vlastních slov „nábožensky nemuzikální“ (religiös unmusikalisch). (Škoda, že to nezkusil s Palestrinou.) 300
Dva nebinární (kyklopské) mocenské systémy, ruský a izraelský, dnes vyvíjejí velké úsilí o udržení jednolitosti, a to ve snaze zničit Druhého jakožto „úhlavního nepřítele“, který ohrožuje tyto monistické systémy dualitou. Ruští ideologičtí psychopati vyhrožují, že v případě hrozící porážky svrhnou jaderné bomby na Berlín, Washington a další města Západu.
     Musím stále opakovat: Goethovo „Růst a nechat růst“ znamená, že z Jednoho vznikají dva, ze dvou tři a ze tří opět Jedno jakožto čtvrté, avšak na vyšší vývojové úrovni. Přechod z Jednoho na dva předpokládá uznání Druhého, jehož lze oslovit jako TY. Je to někdo, kdo není stejný jako já, ale je mi podobný, je to soused, přítel, kolega, partner, spolupracovník, ale i konkurent v podnikání nebo soupeř při sportovním utkání.
     Monismus v politice není s to uznat Druhého jako Soupeře (vztah Já-Ty je pro něj nedosažitelný). Je to vždy jen Nepřítel, kterého je třeba zničit. Dualismus, například ve formě dvoustátí, je mu nedostupný. Demokracie je v takovém případě pouhou kamufláží. Proto musí Druhého buď pohltit, nebo vyhnat ze země, případně rovnou vyhladit (turecká genocida Arménů byla kombinací obou těchto možností).
     Věda používá pro vznik světa z novoplatonského Jednoho (nepatrného bodu) metaforu „velké exploze“. Hen kai pan – z Jednoho je rázem Mnohost. Pokud by k tomu došlo „instantně“, výsledkem by byl jaderný výbuch, který by vzniklou Mnohost ihned zničil. Výbuch by měl podobu ohnivého hřibu. Naproti tomu houba, která má z hlediska srovnávací morfologie velmi podobný tvar, ale na rozdíl od jaderné bomby má Goethovu „Folge“, vyrůstá poklidně v lese jako hřib.
     Existují tedy dvě možnosti, jak překonat setrvačnost na úrovni čísla 1. Je to patrné z tvaru hřibu. Hřib vyrůstající v lese prodělá svou entelechii od úrovně 1 do úrovně 4, a neskončí-li v našem košíku, z jeho podhoubí vyroste za příznivých podmínek houba nové generace. Entita, která setrvává na úrovni čísla 1, se dál nevyvíjí a dokáže se dovršit pouze prudkým výbuchem. Tvar houby a tvar jaderného výbuchu jsou si podobné, ale jejich „entelechie“ a jejich „eschatologie“, abychom tak řekli, je diametrálně odlišná.

(Není jistě náhoda, že jadernou bombu vynalezli židovští vědci, jejichž kolektivní mentalita se vyznačuje „tuhým monismem“. Je z toho patrné, jak nebezpečný je monismus (jedinovláda, samoděržaví), především svou výbušností, protože není s to dosáhnout vývojové úrovně čísla 2: Já-Ty v podobě Já Žid - Ty Arab. Nesmiřitelnost je nejhorší monistickou neřestí. Naproti tomu Ukrajinci bojují a umírají proto, že chtějí, aby Rusové uznali podvojnou rovnici Já Rus - Ty Ukrajinec, což je pro „věčně zmrzlou“ ruskou mentalitu nepředstavitelné.)

     Z těchto napohled bizarních úvah vyplývá, že metafora „velkého třesku“ je zjevně nepatřičná. Prudkou explozí by se svět náhle rozvinul, ale ve stejném okamžiku by zanikl. Toto srovnání nabízí ještě jeden závěr: Stvořený svět, který setrvává po staletí či tisíciletí na úrovni (kvalitativního) čísla 1 a vzpírá se dalšímu vývoji, není s to přijmout smrt ve smyslu vnitřní proměny, a proto zná jenom smrt fyzickou.

301
Děti a mladiství dávají nejrůznějšími způsoby, někdy velmi bizarními, najevo, že jim dnešní klima nevyhovuje. Nelíbí se jim, necítí se v něm dobře. Ústav národního zdraví – takový ústav skutečně existuje – zjistil nedávno statisticky vážný pokles ukazatele označovaného jako „Wellbeing“, to je pocit, jak se člověk cítí v prostředí, v němž žije.
     Klima je přírodní a společenské. Přírodní lze hodnotit podle naměřené teploty a tlaku, společenské podle převažujících psychických a duchovních měřítek, ostatně o žádná měřítka tu nejde, je to záležitost rezonance duchovních hodnot, pokud k ní vůbec dochází. A tu nedokáže dnešní technická civilizace změřit.
     Odedávna však platí, že nejlepší výchova je ta, která se nikoho nepokouší vychovávat, jde jí jen o to, aby děti vyrůstaly v ovzduší lásky, pochopení, shovívavosti, empatie, odpouštění, a hlavně sdílené radosti a sdílené bolesti.
     Špatné ovzduší – špatný „Wellbeing“. 302
/Z dopisu/ Je mi velmi líto, že jsem zranil Vaše náboženské cítění tím, co jsem Vám napsal o papeži Františkovi (nemluvě o mé vlastní bezectnosti).
     Lapidárně: Papež nebyl schopen říct, že Bůh je na straně Ukrajinců bojujících za svou nezávislost a že Putin je posedlý tím, čemu Dostojevskij říkal běsi. Když papež před časem promlouval k mladým ruským katolíkům, vyzval je, aby byli hrdí na velkou ruskou kulturu. Ani slovo nepadlo o tom, že by se jako křesťané měli zamyslet nad tím, že jejich novodobý car přepadl nezávislou sousední zemi a jeho soldateska ničí jedno ukrajinské město za druhým, vraždí civilní obyvatelstvo a z unesených dětí vychovává další potravu pro děla. Ani jeden červenokabátník (natož pak černoprdelník, abych použil dobové výrazy) se neozval, aby to nazval hanbou, která volá do Nebe.
     Jako hierarchicky uspořádaná instituce znesvětila církev samu sebe. Jaká je skutečná křesťanská Ecclesia, nevíme, protože ta z poslušnosti mlčí. Papež mohl při této příležitosti oznámit urbi et orbi, že už není pontifex maximus – stavitel mostů mezi Nebem a Zemí a že už nemá přímou linku na „Zámek“. A mohl klidně dodat: To, co vám mohu nabídnout, je už jen „opium lidstva“. Strčte hlavu do písku jako pštrosi a modlete se.
     Ještě jednou se omlouvám atd. 303
Když Goethe píše ze Sicílie o svém objevu Prarostliny, říká, že pro ni má náhled i pojem. To je skvělý příklad koincidence představivosti a rozumu (vzájemné součinnosti pravé a levé hemisféry).
     Pojem nelze oddělit od představy, to by byl počátek vážné disociace vnímání. Vědění by se ocitlo bez návaznosti na představivost, a ta by se potom jaksi dotvářela vírou, snahou přijmout jako pravdivé něco, co si nedokážu představit a čemu proto nemohu porozumět. Tak se u Junga vyvinula „dichotomie vědění a víry“. U většiny vzdělanců 20. století došlo k rozštěpu mezi těmito dvěma entitami: Mezi individuálním a nadindividuálním, aktuálním a potenciálním, imanentním a transcendentním, myšlením a představivostí.
     Koincidence pojmu a obrazu znamená „být v obraze“: „in-imago“. Imaginace je s to obsáhnout obojí. Není proto třeba ji „dovršovat“ vírou. Imaginace je základem úcty k Pravzorům. 304
Když Sheldrake vydal svou knihu Teorie morfické rezonance, ozvaly se hlasy, že by kniha měla být spálena.
     Kdyby se v ní Sheldrake odvážil tvrdit, že tak jako existuje fyzikální elektromagnetické pole, existuje i antropologické morfogenetické pole, které u křesťana má kristovskou signaturu, a lidé, kteří vyznávají Ježíše Nazaretského, se nacházejí v jeho rezonančním morfickém poli, a kdyby stále ještě působila španělská, tentokrát vědecká inkvizice (na způsob zdejších Sisyfáků), byl by Sheldrake odsouzen k upálení i on sám. 305
/Z dopisu/
Při pátrání po „nietzscheovské“ konstelaci (Slunce opozice Pluto) jsme narazili také na horoskop Jiřího Císlara, který ukončil svůj život sebevraždou. Rozpomněl jsem se na staré časy a velmi jsem posmutněl.
     Bylo to v roce 1983, kdy jsem v samizdatovém časopise, jehož název jsem zapomněl (redigoval ho Lopatka), uveřejnil recenzi francouzského filmu Svědek, a to pod názvem Manželství po francouzsku. Film na mě udělal hluboký dojem (tehdy jsem téma Lility ještě neznal), zatímco Jiří Císlar se ve své recenzi vyjadřoval o filmu tak nadutým způsobem, že mě to šokovalo a znechutilo. V tomto rozpoložení jsem napsal zmíněnou recenzi. Po převratu jsem své filmové recenze shrnul v knize Filmová hermeneutika (je k dispozici na www.najdise.cz).
     Byla to doba, kdy jsem si právě díky filmu začal uvědomovat, že vidím úplně jiný svět než ostatní diváci včetně filmových recenzentů, dokonce i „nejvýznamnějšího filmového teoretika, jakého jsme kdy měli“. Důvodem mého dnešního smutku je, že za těch čtyřicet let, které od té doby uplynuly, se pranic nezměnilo, snad jen ta plytkost je ještě drtivější. Stačí si představit, že tak jako divák nechápe, oč ve filmu jde, nechápe ani to, co se děje v jeho životě.
     Autor literární předlohy Wainwright, režisér Miller, Ventura, Serrault a Romy Schneider – to je svět, který je pro mou generaci dnes už jen nostalgickou vzpomínkou. Ten film ale stále žije. Na Kinoboxu píše v roce 2023 jeden z diváků, že drama z výslechové místnosti je sice zajímavé, ale na jeho vkus příliš zdlouhavé; tématem filmu je podle jeho názoru policejní nátlak, který dokáže obžalovaného zlomit. Jiný divák (2017) film chválí, ale klade si otázku týkající se překvapivého závěru filmu: „Co tím chtěli autoři říct?“
     Mimochodem, vydal jsem během čtyřiceti let tucet knih esejů, ale jediná kritika, jaká na ně kdy vyšla, se týkala právě Filmové hermeneutiky. Ale nebyla to kritika, byl to hanopis. Ten měl jen potvrdit diametrálně odlišný rozdíl ve vnímání reality a zdůvodnit mé „zneužívání filmu“, jak mi na jednou večírku v tehdejší redakci časopisu Prostor vmetl do tváře zmíněný kritik.
     Jak už jsem řekl, tehdy jsem si s velkým znepokojením uvědomil, že s těmito lidmi se nedokážu dorozumět. Jako náprava mě napadla myšlenka „rekonkvisty“ zdravého selského myšlení. Prvním krokem tímto směrem mělo být doplnění analytického (přímého) způsobu myšlení myšlením analogickým (příčným, holografickým, a jak se posléze ukázalo – fenomenologickým). Jediná nauka, která byla po tisíciletí založena na myšlení per analogiam, je astrologie (vedle homeopatie). Ve svém pojednání Posvátné a profánní vystihl dnešní krizi Eliade:

„Pro moderního člověka zbaveného religiozity se kosmos stal neprůhledný, mrtvý, němý: netlumočí žádné poselství, není nositelem žádné ›šifry›.“
     Dospěl jsem k názoru, že právě astrologie by mohla být cestou, jak znovu oživit vesmír. Ať už byl tento pokus sebeproblematičtější, zůstává stále záchytným bodem. Je třeba si uvědomit, že tu nejde pouze o „hvězdopravectví“, jak se běžně chápe, ale o obnovení myšlení, jehož se plně účastní obě mozkové hemisféry. Právě jejich oddělení, k němuž došlo během novověkého vývoje technovědy, se později ukázalo jako hlavní příčina schizmatu, jímž dnes trpí postmoderní myšlení. 306
/Nietzsche/
Předpokládejme, že existuje vesmírná energie, která je zdrojem života na Zemi a před kterou si Mojžíš zahalil tvář, když ho míjela na hoře Oreb.
     O tomto biblické Bohu Nietzsche prohlásil, že je mrtev. Kdyby byl fenomenologem, vyjádřil by se asi takto: Obraz, jaký jsem si o Bohu vytvořil, přestal odpovídat mým zkušenostem o Nejvyšším jsoucnu, jemuž se říká „imago Dei“, a proto jsem jej zavrhl. V duchu svého poetického naturelu si ho nyní představuji buď jako řeckého Dionýsa, nebo jako Apollóna (astrologicky: Slunce jako symbol vědomého Já v konfrontaci s postavou Neptuna/Dionýsa z řecké mytologie). Nebyl schopen dospět k nějaké formě smíření nebo sjednocení těchto protikladných životních stanovisek, a tak přesouval těžiště své existence i svého myšlení z jednoho na druhé (to je jedna charakteristických vlastností astrologické „opozice“). V poslední fázi svého vývoje odvrhl definitivně apollinský racionalismus a ztotožnil se s řeckým bohem Dionýsem.
     Ve své knize Dionýsos (1933) charakterizoval W. F. Otto, nejvýznamnější znalec řecké mytologie, Dionýsa jako boha „tragických protikladů“ a „podvojnou bytost“.

„Vnitřní napětí této podvojnosti“, pokračuje Otto, „je tak veliké, že Dionýsos vstupuje do lidského světa jako bouře, smršť, otřásá vším, a každý odpor zkrotí svým bičem šílenství. Vše navyklé a uspořádané musí být zničeno. Život se náhle stává třeštěním, jež je stejně tak blažené jako děsivé.“

     Lou Salomé postřehla ve své studii o Nietzscheho filosofii, že vývoj jeho myšlení směřoval k sebezbožnění v roli Nadčlověka jménem Zarathustra: Když bůh neexistuje, proč bych nemohl být bohem Já sám, ptá se Nietzsche. Nabízí se otázka, proč se chtěl stát bohem, když ten je přece mrtvý, a to znamená, že už neexistuje? Žádné prázdné místo po něm nezbylo! Nietzsche si při své genialitě zřejmě plně neuvědomil, že to, co zemřelo, byl pouhý obraz vesmírné síly v jeho mysli, která nepřestala působit jako zdroj vší kosmogeneze. Co ho vedlo k tomu, aby na toto místo dosadil sám sebe?
     Kardinál Mikuláš Kusánský definoval (křesťanského!) Boha jako MOC samu – POSSE ipsum. Byla to zřejmě Nietzscheova touha být mocný ba nejmocnější, a tato „vůle k moci“ ho nakonec dovedla až na fiktivní boží trůn. Je jiná věc, že tuto MOC on sám při své konstituci neunesl. Co je mnohem důležitější, je to, že Kusánského „obraz Boží“ se v novověku stal dominantním a určujícím, a to nejen pro teology, ale pro celou evropskou civilizaci. K tomu už není zapotřebí sebeobětování Dionýsa- Nietzscheho. Stačí mít k dispozici dostatečně velkou moc politickou, mediální a vojenskou.
     Nietzsche ohlásil svým tragickým příběhem theofánii – náhlé zjevení se Dionýsa ve 30. letech v nacistickém Německu. Kladu si otázku, jaké jevy současného světa naznačují příští epifánii potlačovaných vesmírných sil, jimiž jsou dnes zcela zjevně funkce pravé hemisféry lidského mozku – představivost, prožitky, dojmy, intuice, soucit, uměřenost, soudnost atd. V dnešním degradovaném stavu se zjevují v archaických a bludných představách a díky své deformovanosti jsou s to ovládnout psýchu davového člověka.
     Má to snad být epifanie MOCI v nejryzejší, tj. v nejničivější podobě, mnohem horší, než bylo děsivé šílenství Dionýsovo? Jaké božstvo se tentokrát probudí z hlubinného spánku, aby otřáslo světem? Vše nasvědčuje tomu, že to už nebudou bohové, ale Titáni, které bohové za pomoci storukých obrů porazili a uvěznili je v Tartaru, na nejhlubším a nejstřeženějším místě světa.
     Kdo by však dnes ještě věřil na mýty, které precizní umělá inteligence dokonale „vymýtila“ z lidské mysli? 307
(Mat 16)
Farizeové a saduceové po Něm chtěli, aby jim ukázal znamení z Nebe. Řekl jim: Takovému zparchantělému pokolení, jako je vaše, bude dáno jen jedno jediné znamení, a to Jonášovo.
Chtěl tím zřejmě říct, že mají jedinou naději – ocitnout se v břiše velryby, protože jen takto, v hermeticky uzavřené alchymické nádobě, se budou moci proměnit, jako se to kdysi stalo Jonášovi. 308
Dnes jsem si na Síti přečetl, co soudí jeden brazilský Indián o „stavu světa“.
Říká, že až zemře poslední šaman, běloši nedokážou zabránit tomu, aby se Nebe nezhroutilo.
Mohli bychom mu odpovědět: U nás se tak již stalo, příteli.
Naši šamani vymřeli a nikdo je nedokázal nahradit.
Naposledy to byl jistý doktor Jung, který vynalezl zvláštní gnostickou konstrukci, která měla být svorníkem vědomí a nevědomí, a díky tomu podepřít hroutící se Nebe.
Ale ani jemu se to nepodařilo.
Nakonec se i z něho stal „běloch“. 309
Tak jako fyzikální energie prochází transformátorem, je takovým transformátorem duchovní energie lidská duše (vnější podobu takového transformátoru lze spatřit v egyptských pyramidách). Duše ji přijímá a pomocí rozumu, představivosti a vůle ji přetváří a usměrňuje pro lidské potřeby.
     Podle novějších Pohádek matky husy stvořil Bůh prvního dne Světlo a Tmu. Potom stvořil člověka a postavil ho mezi tyto dva základní sloupy Kosmu. Přemíra Světla může poškodit zrak a proměnit úrodnou zemi v poušť. Přemíra Tmy může člověku zatemnit mozek, a ten zabloudí a může začít páchat nepravosti. Tak se člověk těšil z darů Světla, nebo se stával obětí Tmy.
     Po zkušenostech s Jóbem se Bůh rozhodl přiklonit se v podobě svého vlastního syna ke Světlu (Já jsem světlo světa) a darovat ho lidem, aby je měl v hojnosti. Jednou ročně pak vyrovnává své účty s Tmou, a to tak, že ji vezme na sebe, umírá na kříži a znovu se rodí ve Světle. Má jen jednu podmínku: Chce, aby byl o tuto službu požádán.
     Z tohoto hlediska lze Ježíše Nazaretského pochopit jen jako prométheovskou postavu. Jako by se Nejvyšší Bytost jako antropologizovaný Otec vzepřela sobě samé, a to v roli svého vlastního syna. Je to patrně jediný způsob, jak překonat do sebe uzavřený starozákonní monismus, který dosud nezná nebo neuznává své druhé Já, svého Protivníka. („Nemo contra Deum nici Deum ipse“, zaznamenal Goethe ve 4. části svých memoárů, aniž blíže vysvětlil, co tím míní.) V ráji je Protivník přítomen v podobě Hada, ten však není jako Protivník uznán a je Stvořitelem proklet. V takové jednolité monádě jde proto zpočátku o sebevzdor (psychologicky o sebenenávist). V okamžiku, kdy Otec svého vzbouřeného syna přijme („Toto je můj milovaný syn“), se může iniciovat kristovské paradigma vnitřní a zároveň i vnější evoluce: 1+2+3+4=10 n.
     Milétští soudili, že když míra Světla bude stejná jako míra Tmy, nic nebude moci vzniknout. Proto musí být jedna entita mocnější a trvalejší než druhá, jak zdůraznil Herakleitos (Wolfgang Pauli dostal za vědecký důkaz této pravdy Nobelovu cenu).
     Aby kosmogeneze pokračovala, musí se lidská duše rozhodnout pro převahu jedné nebo druhé. Dnes se četl Jan (3), který cituje Mistra, a ten říká, že když Světlo přišlo na svět, lidé si mnohem víc zamilovali Tmu. Proto je důležité mezi nimi rozlišovat (v Bibli se používá dost nevhodný výraz „soudit“). Kladu si otázku, co se stane, když se lidé nakonec ze zoufalství rozhodnou pro Tmu. Nenastane potom „Dies irrae, dies illa?“. 310
Pokud jsem někdy šťastný, pak jen tehdy, kdy o tom nevím, nic neřeším a ani si nekladu otázku, zda jsem šťastný nebo ne, prostě řečeno, je to pro mě zcela bezdůvodná a nevědomá záležitost.
     Jedu autobusem do města, podřimuji a medituji: Představuji si nebeskou báň jako velké síto, které je vybaveno několika otvory, skrze něž k nám proudí vesmírná energie a naše duše nám ji zprostředkuje. Potom však musím z autobusu vystoupit a po krátké chůzi vystoupat tři patra jednoho úřadu kvůli podpisu na důležité listině. K tomu ale potřebuji potvrzení autenticity podpisu, a protože úřednice si naplánovala další návštěvu krátce po mně, chtěla zřejmě vyzkoušet, jak ve svých pětaosmdesáti zvládnu běh na 200 metrů k jinému úřadu a zpět, potom opět tři patra nahoru, naštěstí mám skvělý čas, další návštěva už stojí u dveří, ale mně se nakonec podaří se třesoucí se rukou podepsat a děkuji úřednici: Tak se nám to nakonec přece jen podařilo, haha!
     Když se potom celý promrzlý vracím do své kartouzy, pocit štěstí je ten tam. Štěstí, stejně jako duch, vane, kudy chce, kdežto znechucení světem je vždy přesné co do místa i času a neodbytně se vrývá do vědomí. 311
Čtu si ve Swedenborgovi (nejvyšší čas!). Jeho geniální vize jsou nesporně pravé. Abychom pochopili jejich věrohodnost a význam, museli bychom znát dopodrobna jeho Apriori, s nímž přistupuje ke svému tématu.
     Jedním z důležitých momentů jeho predispozic je, jak se mi zdá, toto: Duše zprostředkovává vztah mezi duchovní a tělesnou zónou lidské bytosti. Je to mikrokosmická obdoba Nebe a Země. Epikuros moudře usoudil, že snažit se dosáhnout blaženosti olympských bohů je marnost nad marnost, a že jediný dosažitelný druh blaženosti mu skýtá jeho zahrada tělesných rozkoší. Naproti tomu Plotin se jako ryze duchovní bytost dokázal několikrát spojit s Jedním. To však asi nebyla ta pravá blaženost, byl to gnosticky matný zážitek takříkajíc „na sucho“.
     Swedenborg zvolil jinou cestu k blaženosti, a to tak, že jeho duše díky své proměně opustila střední pozici mezi duchem a tělem a přesunula se do duchovní zóny, v níž pak on prožíval a popisoval její Tajemství. Aby mu však tento „průnik“ (jak o tom svědčí jeho Snář) přinesl pocit blaženosti, musel si při psaní o Moudrosti a Lásce Boží odskočit do nejbližšího bordelu (byl to starý mládenec).
     Je z toho zřejmé, že pravá, vskutku božská blaženost není dosažitelná přímo, nýbrž oklikou, a to skrze tělesnou zónu. Kdo chce prožít dokonalou rozkoš, musí si najít svou Šípkovou Růženku. Jen tak bude moci „proniknout“ do blízkosti své duše, své Animy/Iši, a strávit s ní několik blažených chvil na ryze lidský způsob. Sex plodí nejen tělesně, ale i duchovně.
     To možná dává klíč k pochopení Písně písní. 312
/Eliade/ Eliadovu knihu Posvátné a profánní lze považovat za apokalypsu moderního nenáboženského člověka. Eliade je v jistém smyslu pokračovatelem Jungovy kosmologie, i když v odlišné perspektivě. Ve své knize se mu v geniální zkratce podařilo vystihnout všechny podstatné momenty související s úpadkem Posvátna v „desakralizované“ společnosti dnešní Evropy, jak ji sám charakterizuje.
     Zatímco Jung nepřestal usilovat o Posvátno ve snaze neupadnout do nového pohanství (takto charakterizoval „konec novověku“ Romano Guardini ve stejnojmenné eseji), Eliade hovoří (v Předmluvě k francouzskému vydání v roce 1964) o tom, že by se mýlil ten, kdo by jeho studii považoval za

„výraz skryté nostalgie po nenávratně minulém stavu archaického homo religiosus“.

     V archaické kultuře se podle jeho názoru vyskytovaly „dvě modality bytí ve světě“ – Posvátné a profánní. Z toho zůstalo dnešnímu sekularizovanému člověku pouze to, co je profánní, ať už jde o místo nebo čas. Posvátno se z tohoto světa vytratilo. Podle Eliadeho žijeme v desakralizovaném světě.
     Dnešní nenáboženský člověk pozbyl schopnost vnímat posvátnost místa a rozlišovat mezi posvátným a profánním časem; neví už nic o rituální obnově času; mýtus jako trvalý vzorec chování je pro něj už jen dávno překonanou minulostí; Imitatio Dei bylo razantně odmítnuto ve jménu lidského sebeutváření; Kosmos přestal být živým organismem, který se periodicky regeneruje; lidský život už neparticipuje na životě nadindividuálním.
     Eliade shrnuje:

„Moderní nenáboženský člověk bere na sebe novou existenciální situaci: uznává jedině sám sebe jako subjekt a činitele Dějin a odmítá jakékoli odvolání k transcendenci. Jinými slovy, nepřijímá žádný model lidství mimo lidskou situaci tak, jak ji lze dešifrovat prostřednictvím rozmanitých situací dějinných. Člověk se tvoří sám a tvoří se zcela pouze v míře, v níž se desakralizuje a v níž desakralizuje svět. Posvátno je překážkou par excellence na cestě k jeho svobodě. Nestane se sám sebou, dokud nebude radikálně demystifikován. Nebude doopravdy svobodný, dokud nezabije posledního boha.“

     Drtivý dopad této apokalyptické vize, jaká se poprvé objevila v Nietzscheově Zarathustrovi, lze modifikovat a do jisté míry zmírnit, ale zároveň i zkomplikovat zásadní námitkou: Platonovy Ideje, Bonaventurovy Exemplata, Goethovy Urfenomény, Jungovy znovuobjevené Archetypy, dokonce i řečtí bohové Waltera F. Otty v jistém smyslu stále trvají. Posvátnost a profánnost jsou věčné protipóly skutečnosti, které nepřestávají existovat, pouze se vyvíjejí a proměňují v průběhu dějinného vývoje a v závislosti na tom, jak se vyvíjí člověk, jeho myšlení a vnímání. Nejde tedy o protiklad náboženského a nenáboženského člověka, ale o protiklad náboženského a pseudonáboženského člověka.
     I pseudonáboženský člověk potřebuje Posvátno a touží po tom, aby je vyznával, byť jen v pokřivené, silně zredukované a pokleslé podobě (okolnost, kterou si Eliade plně uvědomoval a okrajově ji komentoval). Novodobým náboženstvím se ve 20. století staly ideologie (jak na to již v roce 1938 upozornil Voegelin v eseji Politická náboženství). Pseudonáboženskými symboly se stali političtí vůdci. Prvním novopohanským bohem se stal Adolf Hitler, nebyl to jen „strašák do zelí“, jak se o něm vyjádřil Jung. Novopohanským prorokem byl Karel Marx: Eliade precizně charakterizuje při svém výkladu Marxovu „teologii spásy“. Moderní civilizace nabízí nespočet náhražek pseudonáboženského „vyžití“, a to na takových místech, jako jsou předvolební shromáždění, fotbalový stadion, hudební nebo filmový festival, místa sportovních soutěží, automobilových závodů, zápasů ve volném stylu – tam všude je možné prožívat Numinózum, které je přizpůsobené psychickému ustrojení dnešního člověka. Nenáboženský člověk neexistuje, stejně jako neexistuje desakralizovaná společnost.
     Co zůstává, je zásadní rozdíl mezi pseudonáboženským „vyžitím“ a skutečným náboženským prožitkem, z něhož člověk čerpá smysl svého života. Jen takový prožitek, jak dokládá Eliadův výklad o prožívání Posvátna v primitivních a archaických společnostech, může být i v dnešní době autentickým základem v úsilí o zlidšťování člověka podle zvolených „mýtických“ pravzorů. Pokud toho dnešní člověk není schopen, bude Eliadova studie v budoucnu pravděpodobně vnímána jako novodobá apokalypsa.
     Vzpomněl jsem si v této souvislosti na jednu elegii, kterou jsem před časem napsal pro Z. K.:

Přísně vzato, nejsem rezignovaný,
jen mě tíží pohled na to,
jak chřadnou a mizí fenomény,
které činí život snesitelným.
Prafenomény, z nichž pocházejí,
však stále trvají.
Stačí se jich ujmout. 313
/Eliade/
Problém mýtu o věčném návratu se týká vztahu mezi dějem a dějinami. Ostatně není to mýtus věčného návratu, ale mýtus o věčném návratu. Děj a dějiny nejsou jenom souběžné - přičemž se mohou rozejít nebo se ztotožnit - nýbrž jsou koincidentní. Například hudba se „děje“ na základě trvalého (mýtického) základu, který tvoří dvanáct tónů a půltónů. Z těch se rodí románský gregoriánský chorál, renesanční polyfonie, Bachova barokní Mše h-moll i novověká Dvořákova Stabat Mater. Tytéž archetypy tu znějí v souladu s vývojem, jaký prodělalo Posvátno v lidské psychice a s rozvojem lidské tvořivosti.
     V žádném případě tedy nejde o pouhé opakování nebo reprodukci (Eliade používá dokonce pojmu „repliky“), nýbrž o pokračující proměnu archetypového základu dvanácti tónů a půltónů. Jádrem dění není opakování toho, co se událo „in illo tempore“ (jak říká Eliade), nýbrž tvůrčí obměna toho, co jako základ stále trvá. Týž princip je možné vztáhnout na kterýkoli úsek ontogeneze (do jisté míry dokonce i přírodní, zvláště za předpokladu účasti člověka).
     Tento náhled – jako hypotéza - zůstal cizí Nietzschemu, jehož děsila představa, že věci, tak jak nyní jsou, se stále jen opakují, což na něj pravděpodobně působilo apokalypticky: dějiny odehrávající se jako stále stejné dění. Podobně i Eliade soudil, že mýtus vytvořily dějiny, a to jako prvopočátek, který se nadále už jen opakuje. Chybí metamorfózy, a tedy proměny téhož archetypu, v závislosti na tom, která z protikladných tendencí se podílí na jeho obměně. A na závěr W. F. Otto: Dějiny vznikají na základě mýtu, a nikoli naopak.
Lapidárně:
André Rieu je novodobý Apollon doprovázený svými Múzami.
Hugh Hafner je novodobý Pan se svými nymfami a najádami.
Donald Trump je novodobý Priapos.
Volba královna krásy je volbou novodobé Afrodity.
Bohyně Ate je dnes bohyní pod názvem „fakenews“.
Hermes jakožto vládce médií, logistiky a inflace ovládá dnešní svět; vystřídal tak na trůnu poněkud „zestárlého“ Dia.
Jízda králů na Jižní Moravě je antickou theofánií (jak postřehl Rodin). Dionýsos v převleku za ženu prchá před rozzuřenými Titány, kteří se ho chystají rozsápat. To by však znamenalo zkázu všech vinohradů, a tím i zkázu vší té nádhery a pohody, které provázejí dionýsovské slavnosti.
Když nás opustil Delon, znamenalo to, že naši (starší) generaci opustil Puer aeternus – Věčný mladík. Ne ten, který se – podle M. L. von Franz - váže k matce, nýbrž ten, který spadá do otcovské linie (v jeho případě hrál otcovskou roli pravděpodobně Gabin). Čím méně byl Delon sebou samým, tím skvělejším byl hercem svých rolí. On sám o sobě prohlásil: Jsem mýtická postava, ale živá. Žil jsem skrze své role. Vše bylo čistě nahodilé a já byl miláčkem náhody. (Nebylo tomu tak docela, on sám se tvůrčím způsobem podílel na filmové epifanii tohoto archetypu.)
     Nietzsche, který se děsil „návratu téhož“, by se dnes jistě bavil při pohledu na to, jak se stále znovu vracejí staří bohové a herojové, jinak řečeno, jak se „staré“ archetypy stále znovu vracejí, ale vždy v nové podobě, v novém rouchu a v jiných kulisách. Prostě a jednoduše řečeno, současné fenomény jsou aktuálními obměnami věčných Prafenoménů. V okamžiku, kdy se nám začne zdát, že „není nic nového pod sluncem“ (jak to čteme v knize Kazatel), klesáme na duchu a vše nám připadá jako „marnost nad marnost“. Je to proto, že nám uniká smysl toho, co se stále znovu opakuje: Jsou to jen stále nové pokusy o pochopení toho, co je „Na počátku“ (Berešit).

Jízda králů
     Jestliže mýtus věčného návratu vztáhneme k člověku, tj. k sobě samému, ocitneme se uprostřed životní cesty, kterou Jung nazval individuací (její průběh sledoval pod zorným úhlem alchymie); podobně A. de Souzenelle hovořila o „růstu Syna člověka“. Bylo to v návaznosti na apollinské „Poznej sám sebe“, na růst vnitřního člověka u apoštola Pavla, na Augustinovu výzvu, aby si žák „uvědomil, existenci vnitřního člověka“ a aby „rostl zevnitř, ze svého osobního vnitřního světa“. Individuace je cesta postupných vnitřních proměn. Během každé další životní krize se k sobě člověk vrací ve stále novější podobě, v závislosti na získané zkušenosti. Je to cesta připomínající křížovou cestu a proměny v alchymických nádobách (smrt, rozpuštění, hnití, očišťování a znovuzrození).
     Nietzsche se na své životní cestě pohyboval mezi dvěma protikladnými stanovisky: apollinským a dionýsovským. Na počátku zastával dionýsovský postoj k životu, ten posléze zavrhl ve prospěch spinozovskému racionalismu, aby se znovu vrátil k Dionýsovi, s nímž se nakonec ztotožnil v postavě Nadčlověka-Zarathustry. Tato cesta se ukázala jako zhoubná. Během ní měnil Nietzsche pouze své myslitelské stanovisko, aniž se vnitřně proměňoval.
     Augustinův princip, podle něhož má člověk růst ze svého vnitřního potenciálu (který mu zprostředkovává pravá hemisféra), je možná jedinou účinnou zbraní proti působení Ducha doby, který produkuje morfogenetické pole (Shledrake) všeho jsoucího v souladu s normami levé hemisféry. Rodiče a jejich děti jsou bezděčně vystaveni těmto vnějším vlivům, aniž jsou schopni jim čelit naznačeným způsobem. Proto musejí počítat s deformací funkcí pravé hemisféry včetně psychických poruch, jež jsou s tím spojeny.
     Je bolestné dočítat se téměř denně o potížích rodičů s postiženými dětmi. Pomoc přirozeně hledají u psychologů a psychiatrů. Přitom svépomoc je na dosah ruky. Spočívá v tom, co staří označovali jako „metanoia“ – změna životního stanoviska, a to především v duchovním, nejenom v intelektuálním smyslu. 314
/Dopis/
Vážení, jako odpověď na můj přípis zaslaný ČSOB ze mne vaše Umělá Inteligence jménem Eliška udělala blbce. To, co se skutečně stalo, však uniklo její debilitě. Možná to zaujme vás, pokud ovšem mluvím k živým lidem.

Je to pravá detektivní záhada na úrovni „vraždy v pokoji uzamčeném zevnitř“.
V prodejně Potraviny Petra jsem nakupoval vždy jednou týdně. Tak jsem v pondělí 4. března nakoupil za 652 Kč. Tato částka se objevila na výpisu z mého účtu a banka ji proplatila. Jako další se na účtu objevila částka ve výši 579 Kč, a to za nákup v téže prodejně. Tento nákup jsem měl uskutečnit hned den nato, tj. 5. března:“ už to samo nedává smysl. Ten den jsem v prodejně nebyl a žádný nákup jsem v ní neuskutečnil. Svou kartu jsem měl v peněžence.

Vy jste mi oznámili ohromující fakt, že karta byla přiložena a PIN vyznačen. Nic z toho se však nestalo, a právě v tom spočívá ona záhada, kterou, jak jsem doufal, mi pomohou vyřešit vaši experti na tuto problematiku. Rákosníci ve zmíněné prodejně se mnou odmítají na toto téma komunikovat. A vaši Columbové zřejmě selhali.

Nejde mi o těch pět set korun, dokonce mi nejde ani o spravedlnost, na tu světskou jsem rezignoval už dávno. Jako čtenáři detektivek mi však jde o tu mysteriózní záležitost, jak se mohla moje karta sama přiložit a udat PIN. Abych to dovršil, neočekávám ani vaši další umělointeligentní odpověď. Měl bych se asi obrátit na policii, protože to zavání kriminalitou. Ale protože mi je už skoro sto let a musím šetřit síly, neučiním tak. S tímto světem, který dnes lidé s vidinou úžasného pokroku při růstu blahobytu stále více znelidšťují, nechci mít už nic společného. Ovšem kromě řádně vedeného účtu v ČSOB. 315
/Z dopisu/
Přítelkyně má nejediná (chtěl jsem říct nebinární, ale i to je špatně)!
Podařilo se mi odradit Tě od studia filosofie, přesněji od toho, co se za ni dnes vydává, ale nedokázal jsem Tě přesvědčit, aby ses vzdala studia psychologie. Když už je tomu tak, měj prosím na vědomí mou otcovskou radu:
     Posuzuj význam jednotlivých psychologických škol podle toho, jak na Tebe působí ti, kteří je založili nebo je vyučují a praktikují. Polož si vždy otázku: Promlouvají ke mně neosobně, jakoby ex cathedra, nebo z nich promlouvá jejich vlastní životní zkušenost? Ale hlavně: Jak se hlásaná psychologie odráží v jejich vlastní psychice? Jsou uvolnění, nebo mají sklon k egocentrismu? Jsou schopni sebereflexe? Mají smysl pro humor? Je na jejich zjevu a chování patrné, že jsou sami sebou? A tak dále.
     Každá psychologická škola je jako firma, která slibuje dosažení určitého psychoterapeutického cíle. Freudisté slibují, že když se rozpomeneš na trauma, které jsi utrpěla v mládí a které uvízlo v Tvém nevědomí, a Ty si je plně uvědomíš, zbavíš se neurózy. A muž díky tomu už nebude chtít spát se svou maminkou a zavraždit svého otce nebo otčíma. Adlerovci slibují, že se přestaneš naparovat, když si uvědomíš své „mindráky“. Jungisté, u nichž jsi právě „na výcviku“ – a zlobíš se, že si Tě kvůli tomu tak trochu dobírám – Ti slibují, že když proděláš svůj individuační proces a jako Tobiáš sedmkrát „zemřeš“, získáš svou Sáru, a díky tomu – v duchu hesla Per mulierem ad Deum – navážeš spojení se „Zámkem“, a tak se na rozdíl od zeměměřiče K. dovíš, co máš měřit.
     Jen si to musíš transponovat na ženskou verzi. Jak, to nikdo neví: je to výzva pro Tebe!
Salve et me ama!
R. 316
Vinařství, od něhož jsem zakoupil několik lahví Sylvánu, mě požádalo, abych víno zhodnotil. Napsal jsem:
     Jsou vína, například Tramín kořenný, které získávají na kvalitě tím, že jsou hutnější a nechávají vystoupit co nejplněji to, co je pro ně charakteristické.
A jsou vína, jako právě Sylván, která získávají na kvalitě tím, že jsou naopak oproštěnější a čiřejší, na rozdíl od vychvalované „olejovitosti a minerálnosti“. A vůbec nemusí být „plnější a robustnější“. Sylván svou substanci jako by skrýval. Jeho chuť vyžaduje plné soustředění, jinak nám bude stále unikat a my o ni přijdeme. Teprve když se jí plně odevzdáme, ona sama se nám vydá. Pro mě je Sylván mešním vínem.
     Hodnocení jsem neposlal. Nechci být za blázna. Ale dal jsem je přečíst Sylvii. Ta řekla: Aha, tak takto je to s tou vaší Animou! Chcete ji získat tím, že jí nadbíháte, lichotíte jí, slibujete jí modré z nebe, chcete se jí zmocnit, znásilňujete ji, a přitom stačí, abyste se jí plně odevzdali, a ona se vám pak sama vydá. 317
Myšlenky není třeba vymýšlet, ovzduší je jich plné. Stačí je zahlédnout (vhled), zachytit svou představivostí (pojetí) a chytit do síťky (pojem), asi tak, jako když lovíme motýly.
Jazyk nacházíme v hotové podobě, pouze ho upravujeme podle toho, co chceme vyjádřit.
Toto je stanovisko odpovídá filosofii realismu, na rozdíl od nominalismu.
Stejný princip platí i pro archetypy.
Krása existuje od prvního okamžiku Stvoření, umělec ji pouze ztvárňuje.
Hudba zní od samého počátku vesmíru, hudební skladatel ji slyší a převádí ji do notového záznamu.
Moudrost – sbíráme jen drobty padající z bohatě prostřeného stolu.
Láska – zachytíme jen občas její zážeh, víc bychom nesnesli, spálila by nás.
A tak dále.
Člověk se účastní tohoto dobrodružství tak, že všechny tyto věci „obsáhne a prostoupí svou individualitou“ (Goethe). 318
Jak zachránit a uchovat jevy – sodzein ta fainomena?
Pohlížím-li na svět levým okem (pravou hemisférou), vidím jevy-fenomény, a jsem to já, komu se jeví. Dívám-li se pravým okem (levou hemisférou), vidím věci-objekty a já sám jsem subjektem.
     Jevy: V tom, co vidím, se něco zjevuje, je to epifanie či dokonce theofanie; něco se v nich vyjevuje, vychází najevo, zrcadlí se v nich, odráží se v nich; skrývá se v tom nějaký význam, je to vzkaz, poselství, výzva, varování atd. Tím, co se ve fenoménu zjevuje, je Prafenomén.
     S odkazem na Goetha: Prarostlina je forma, která se odráží jako v zrcadle ve všech rostlinách. Máme-li Prarostlinu, zachránili jsme rostliny jako jevy, nestaly se tak pouhými věcmi.
     Věci: To, co vidím, je věc, předmět, objekt mého zájmu, mohu ji zkoumat vědecky, abych zjistil, jaké má vlastnosti a mohl ji použít jako užitečný nástroj nebo látku ke zpracování.
     Věci spolu určitým způsobem souvisejí, ale jejich vzájemné vztahy jsou pouze strukturální, mechanické a funkční.
     Jevy jsou kontextuální, mají existenciální význam, který čerpají ze vztahu k archetypům, na nichž participují.
     Nic proti věcem! Tím méně proti vědě! Jsou věci nezbytné pro život a tak dále – problém je v tom, že v technologickém novověku se z jevů stále více stávají pouhé věci – bez významu, bez souvislostí, bez výzvy, bez poučení, bez iniciace, bez příběhu, pouze s návodem na použití. Z posvátných theofanií se stávají idoly. Hovoří se o objektivizaci, zvěcňování, byrokracii, umělé inteligenci, a co je nejhorší, postihuje to samého člověka, z něhož se stává pouhá věc – odosobnělá, abstraktní a nahraditelná jednotka.
     Prastarý problém, který zaměstnával řecké filosofy, má dnes o mnoho dramatičtější podobu: Jak zachránit člověka, aby se nestal věcí? Aby se nepřestal jevit jako odlesk Stvořitele? Problém je zřejmě v tom, že odmítá být pouhým odleskem, ale chce být svou vlastní Věcí. Opět s odkazem na Goetha: Být barevným odleskem je žíti. Být věcí je být zbaven žití.
     Sám vesmír se stal věcí. Víme o něm stále víc a víc („žeň nových poznatků“). K Eliadovu primitivnímu a archaickému člověku promlouval vesmír osobním hlasem: Nezabiješ! Můžeme namítnout, že jde jen o projekci vlastní osobnosti. Ale není tomu tak. S tím, jak se nám vesmír vzdaluje a jak zakrňuje pravá hemisféra, která zprostředkuje spojení s vesmírem, se ukazuje, že osobitost k nám přicházela z vesmíru, že jsme její rezonancí. Je to patrné z toho, jak se ztrácí lidskost, a to v důsledku toho, že se mění ve věcnost. Člověk přestává být Osobou a stává se Věcí zmítanou stále temnějšími emocemi (osvícenský „Člověk-stroj“ je ve skutečnosti „Člověk-zvíře“). To nás vrhá nazpět do situace, z níž před sto lety vycházel Jung: Jak obnovit u „zesvětštělého“ člověka vnímání vesmíru coby živé Osoby?
     Lapidárně: Na počátku novověku je Kusánského definice Božství jako POSSE ipsum – Moc sama, která zcela postrádá osobní rysy. Na konci novověku je Nietzscheova definice člověka: Nejste nic než vůle k Moci! On sám vybičoval svou touhu po Moci až k šílenství.
     Zaráží mě, že si kardinál Kusánský neuvědomoval, jaké závěry z jeho pojetí „kontextuálně“ vyplývají, totiž že Bůh je tam, kde se nachází mocná síla, ale kde by zároveň měla být i Swedenborgova Láska a Moudrost jako hlavní božské atributy. A když taková „odbožštěná“ síla usiluje o ovládnutí sousední nezávislé země, je třeba v zájmu míru „vyvěsit bílou vlajku“ a podřídit se jí. Nedávno to vyhlásil papež, náměstek Boží na zemi.) 319
/Mimesis/
Svět neexistuje „sám o sobě“, ale vždy jen v určitém kontextu,
Především je mimetický.
U Platona je pouze stínovým napodobením Idejí-Pravzorů.
Člověk je z tohoto hlediska již téměř nerozpoznatelným, pouze stínovým zpodobněním Anthropa-Pračlověka.
U novoplatoniků mají i věci z nižších vrstev reality podíl na svých Pravzorech. Participují na nich v míře, v jaké se jim podobají.
Ježíš Nazaretský je plnohodnotným ztělesněním Stvořitele: Bůh A člověk (pro Židy je to blasfémie, pro Řeky absurdita, pro apoštola Pavla je to „plnost Bytí“).
V době renesance Mimesis stále ještě trvá. Básník Vaugham vidí, jak „šípy Věčna prosvítají skrze tenký šat světa“. Pozdně renesanční filosof Goethe pozoruje, jak se Prafenomény odrážejí jako „barevné odlesky“ ve fenoménech.
     Poté, co se v novověku Nebesa zhroutila, přestal být svět mimetický Dnes je Mimesis nostalgickou vzpomínkou na „plnost Bytí“, jaká přežívá už jen v umění.
Je to s podivem, protože teologie, fenomenologie a astrologie jsou založeny na principu Mimesis. Potíž je v tom, že teologie prošla procesem demytologizace a na bohy už nevěří. Fenomenologie chce být mermomocí vědecká. A astrologie je všeobecně považována za pomýlenost. 320
O své inteligenci nemám valného mínění. Jsem zpozdilý a mám dlouhé vedení: Musím vždy vyjít z pravé hemisféry do levé, a to trvá někdy až příliš dlouho, protože se musím vždy vrátit, abych získanou myšlenku konfrontoval se svým celkovým dojmem, a tak stále znovu. Je to zvláštní druh poznávací systoly a diastoly, přičemž nadvláda pouze jedné ze dvou stran, jak nás poučil před dvěma a půl tisíciletím Alkmeon, je zhoubná.
     Trvalo mi dost dlouho, než jsem pochopil, že se žádného sdílení nedočkám, protože přemýšlím jaksi „napříč“ - analogicky, používám metafory, a při pokusech o pochopení problémů, o kterých si myslím, že jsou životně důležité, sahám k biblickým příběhům, mýtům a uměleckým obrazům. To je veteš, kterou k myšlení dnes už nepoužívá nikdo, kdo si zakládá na své inteligenci. Když k tomu ještě přidám svou zálibu v astrologii, je vše hned jasné.
     Tuto intelektuální kalamitu dovrším vždy tím, že se odvolám k fenomenologii tajného rady von Goethe. To je sice slavný básník, ale ve filosofii diletant, jak nás poučil Emanuel Rádl.
     A to většinou ponechávám stranou, že vyznávám stejné Unum Necessarium jako velký Moravan, Jan Amos Komenský. 321
Při svých meditacích stále narážím na Goethův axiom:

„Neznáme žádný jiný svět než svět vztažený k sobě…“

Ve Starožitnostech jsem to označil za „skutečný počátek (Arche), jenž nepomíjí, nýbrž stále trvá.“ Je to základní princip Goethovy „Denkweise“– jeho fenomenologie a lze to považovat za jádro renesanční „humanitas“.
Jiný renesanční myslitel, Komenský, vyjádřil totéž stanovisko v eseji Unum Necessarium takto: Nabádá křesťanského čtenáře Bible, aby

„považoval to, co v nich je, ne za věci cizí, které pozoruje zvenčí, ale za své vlastní záležitosti, které má pozorovat v zrcadle podobných záležitostí: aby namísto toho, o koho se tam jedná (ať šlo o dobrého nebo zlého), vždy postavil sám sebe a na sebe vztahoval, co uslyší, že se říká, anebo co vidí, že se děje.“

Je vskutku paradoxní, že tento princip objevila ve 20. století jaderná fyzika, když do poznávacího procesu zařadila člověka v roli „pozorovatele“. A je dost nepochopitelné, že toto „humanistické“ stanovisko nebyly dodnes schopny „strávit“ humanitní vědy počínaje psychologií (o filosofii nemluvě).
Rebecca Goldsteinová označila toto stanovisko ve své knize o Kurtu Gödelovi za „vzpouru proti objektivitě“. Cituje Michaela Frayna z jeho hry Kodaň. Bohr v ní říká Heisenbergovi:

„Začalo to už Einsteinem. Ukázal, že měření – měření, na němž závisí to, zda je věda vůbec možná – není neosobní záležitostí… Je to lidský čin prováděný ze specifického stanoviska v čase a prostoru, z jednoho určitého stanoviska možného pozorovatele… vesmír existuje jen jako série aproximací. Jen v mezích daných naším vztahem k němu. Jen prostřednictvím porozumění sídlícího v lidské hlavě.“
(R. Goldsteinová, Neúplnost)

322
Theurgie na způsob přímé evokace duchovních sil není možná, bohové na ni nereagují. Je možné je pouze napodobovat, a tímto způsobem se jaksi naladit na jejich působení.
Theurgie je stejně jako každé náboženství homeopatická.
Když někdo někoho miluje/nenávidí, vyvolává to rezonanci archetypové Lásky, nebo Nenávisti. O to více potom miluje, nebo nenávidí.
Když Harry miluje Sally, rezonuje to ve vesmírné energii označované v astrologii jako Venuše, v teologii jako milosrdenství; pod vlivem této rezonance se jejich vzájemná láska roznítí.
Lapidárně: Kdo chce evokovat ďábla, musí sám konat zlo.
Kdo chce žádat Ukřižovaného o pomoc, musí sám nést svůj kříž.
Theurgové (otec a syn) a stejně tak i Proklos nebo Ficino v přímé evokaci neuspěli.
Antické náboženství zaniklo, protože vesmírné síly přestaly rezonovat; a stejně tak tomu bude s každým jiným náboženstvím.
Zbývá metoda, kterou vynalezl Francis Bacon, baron z Verolamu:
Ponechat stranou bohy, ideje, pravzory, archetypy a ostatní „idoly“ a donutit Přírodu na mučidlech, aby vydala svá tajemství. 323
Vzkaz na rubu jídelního lístku v restauraci:
Milá M., všichni lidé žijí ve stejném světě, o tom snad není třeba pochybovat. Ale každý k němu přistupuje a prožívá ho na svůj vlastní způsob. A tak vlastně každý žije ve svém vlastním světě (dost děsivá představa).
     Když se dva potkají, závisí vše na tom, do jaké míry se od sebe liší, a do jaké míry jsou si podobní. Podobnost spojuje, řekl jeden řecký filosof. Větší podobnost více, menší podobnost méně. Rozdílnost našich světů z nás dělá cizince a někdy i nepřátele.
     Láska je nucena přežívat v podmínkách podobné rozdílnosti a rozdílné podobnosti. Krajní podobnost nekončí dobře. Krajní rozdílnost končí tragicky.
     Takto je svět nastaven.
     Držím Ti palce. 324
Milétští přemýšleli stejným způsobem, jakým podle nich vznikal svět – střetáním protikladů (polemos) vzniklých rozštěpem bezmezného Jednoho (apeiron) na dvě části, z nichž jedna je trvalejší (řeka), druhá pomíjivější (voda tekoucí v řece).
     Kontrapunkt „trvalost/pomíjivost“ se zvlášť názorně odráží ve vývoji vztahu Božského (věčného) a lidského (smrtelného). Stejná paralela platí i pro vztah mezi Archetypem a jevem (Prafenoménem a fenoménem) a mezi tím, co filosofie označuje jako Bytí a jsoucno.
     Lakonicky, tj. v největší možné stručnosti to lze ukázat na třech vývojových úrovních, jimiž prošel tento vztah v evropských dějinách.

Na počátku je Homér:
Poseidon se rozzlobil na Odyssea a všemožně mu brání v návratu na rodnou Ithaku.
Naproti tomu Athena straní Odysseovi.
Poseidon je na straně Achajců.
Afrodita zachraňuje Parida před Menelaem .
Héra a Athéna se ozbrojí a spěchají na pomoc Achajcům.
Hefaistos zhotovuje přilbu a štít Achilleovi.
Platon: Člověk je loutkou boží.
Aristoteles: Přátelství mezi člověkem a bohem není možné, a to pro jejich nerovnost.
Ergo: Mezi tím, co trvá (věčností) a tím, co pomíjí (lidský život) zeje propast.

Druhá fáze začíná tím, že Mojžíš přijímá od Hospodina Desatero a příkazy a zákazy, jimiž se Židé mají v životě řídit. Nejsou jím ovládáni přímo, nýbrž skrze slib poslušnosti.
Abrahám vyslyší Hospodinův příkaz: Vyjdi! Jonáš se vzpírá, ale nakonec se musí podvolit. Samuel se hlásí: Zde jsem, Pane.
Mojžíš se stává partnerem v rozhovoru s Hospodinem, dokonce s ním vyjednává, když se Hospodin chystá zničit město Ninive.
Pomíjivost (smrtelný člověk) se v této fázi dostává do kontaktu s trvalostí (věčností) a může do jisté míry ovlivnit průběh děje. Hospodin: Nezahubím, bude-li v městě dvacet spravedlivých.
Pomíjivost zde má možnost se vzpírat nebo vyjednávat a zpomalit nebo zrychlit svůj vývoj. Trvání může být o poznání shovívavější.

Třetí fáze začíná Vtělením: Bůh se stává člověkem, a tím se ruší propast mezi věčností a pomíjivostí. Vrcholí Ježíšovými slovy (Jan 15):

„Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat vše, co jsem slyšel od svého Otce.“


Vögelin upozornil na sv. Tomáše, který označil nový vztah jako “amicitia“ a jako „fides caricate formata“, tj. vztah formovaný přátelstvím.
Trvalost nepřestává převažovat nad pomíjivostí, Archetyp nad jevem, Bytí nad jsoucnem. Člověk nedokáže unést Lásku Boží, tj. lásku v její plné hloubce a šíři (byť se o to někteří svatí pokoušejí), ale může se na ní podílet na způsob koincidence, tj. podle obrazu a podobenství. Tak se může stát laskavějším, shovívavějším, uměřenějším a tvořivějším. Znamená to, že lidská pomíjivost se ocitá blíže Věčnosti (Goethe:„Wir sind da, um sich zu verewigen“ – „Jsme tu, abychom se zvěčňovali“).
Podobně i jsoucno může mít na této úrovni větší podíl na Bytí, jev na Archetypu.

Z tohoto stručného náčrtu vyplývá nesmírně důležitý závěr: Mýtus utvářející na třetím vývojovém stupni celkový způsob života, architekturu, hudbu a umění vyžaduje účast člověka jako spolutvůrce. Jakmile tato účast ochabne, mýtus ztrácí tvořivou potenci a jako by neexistoval. Tvůrčí roli přejímá člověk samotný: Ego autos. Způsob epifanie mýtu se v důsledku toho mění. Klesá na předešlé vývojové úrovně a z člověka se stává „loutka“ chaotických a neznámých mýtických sil.

Čtvrtou variantu nabízí současnost v podobě pohanství, které je antropocentrické, profánní, bez návaznosti na transcendenci. (Mimochodem, hovořit o řeckém náboženství jako o pohanství je holý nesmysl).
Sekularizovaný člověk dnes usiluje o trvale udržitelné zdraví, trvale udržitelný ekonomický růst, trvale udržitelný mír atd., je to však marné počínání, protože vztah mezi trvalostí a pomíjivostí, mezi věčností a časností se během novověku vážně narušil. Bez vztahu k věčnosti už není schopen svou pomíjivost zvládnout. Vögelin: Sebespása je pseudonáboženský „mýtus“. 325
/Z dopisu/
Poté, co jste mi napsal, že Vás v Podobnostech zaujalo moje povídání o axiomu Marie Prorokyně, jsem se na tu črtu podíval.
     Slyšel jste někdy o Jungově synchronicitě? Jung v ní znovu objevil vztah korespondence mezi vnitřními a vnějšími entitami zaměřenými na stejné nebo podobné téma. Před několika dny jsem si, jen tak pro sebe, znovu načrtl (dvacet let po Podobnostech) schéma Marie Prorokyně, tentokrát také s ohledem na milétské (předsokratické) pojetí trvání a pomíjivosti (viz přílohu).
     Mám velkou radost, že to mohu s Vámi sdílet. Za těch dvacet let to nikoho nezaujalo.

/Schéma Axiomu/ 326
Součástí fenomenologické triády je vedle Archetypu a jevu i člověk, který se účastní procesu poznání. Jung píše:

„Neptáme se už, zda to, či ono bylo viděno, slýcháno nahmatáno, zváženo, spočítáno, myšleno a shledáno logickým. Místo toho se ptáme: Kdo to zjistil, kdo to slyšel nebo o tom přemýšlel.“

     J. Hillman na tuto myšlenku navazuje a soudí, že

„člověk musí vždy vědět, kdo se ptá. Úkolem není získat odpověď, odpovědí je, kdo dominuje v mé mysli, takže moje základní otázka je, kdo určuje můj způsob nazírání.“
(Nářek mrtvých)

     Nepřekvapuje, že Hillmanův syn se stal astrologem. Jako by chtěl svému otci dát odpověď na jeho otázku. Astrologie zkoumá, skrze jaké prizma člověk vnímá a poznává svět. A jsme zpátky u Junga: V lidské psychice lze rozpoznat „ohniska energie“, které jsou svébytné, spontánní a mají charakter „dílčích osobností“. Jsou dominantní, neboť jsou to bývalí bohové, kteří se podle Jungova vyjádření „stali nemocemi“ poté, co se zřítila Nebesa (Makrokosmos).
     Walter F. Otto vytýkal hlubinné psychologii, že pátrá po mýtech pouze ve snových představách a fantaziích psychicky nemocných lidí. Tím podle jeho slov psychologie přispívá

k „k ochuzení dnešního člověka, který se ocitá se svou vědou a technikou na cestě, na níž se mu svět zcela vytrácí a napříště se bude zabývat pouze sebou samým.“ (W. F. Otto, Theophania)

     Jestliže mýtus přetrvává v lidské psychice, a to jako pouhý obraz, který nemá nic společného se skutečnými mýtickými ději a postavami, je to jen důsledek právě toho vývoje, kterým se W. F. Otto kriticky zabývá:

„Mýtus se člověku nestal cizím proto, že člověk z nějakých důvodů začal od určitého okamžiku myslet a pozorovat přesněji a že stále více zdokonaloval svou schopnost myslet a pozorovat. Mýtus se mu odcizil proto, že se již nesetkává s Bytím věcí, se skutečností v pravém slova smyslu, která promlouvá jen z Prapřírody a z toho, co je věčné.“

     Aby moderní člověk znovu objevil mýtus v jeho skutečném významu, tak jak jej předkládá W. F. Otto ve svém jedinečném (a ojedinělém) pojednání o řecké mytologii, musí své pátrání zahájit tam, kde se mýtus nakonec ocitl, a to je lidské nitro, kde se jeho epifanie stala syndromem chorobných příznaků. Právě tam jej objevil Jung při léčbě schizofrenních pacientů. Jeho zásluha spočívá v tom, že v nich spatřil Praobrazy vesmírných sil, které utvářejí člověka a jeho způsob života, a označil je jako Archetypy.
     W. F. Otto toto pojetí výslovně odmítá. Jako by při své zaujatosti nechtěl připustit, že je to možná vůbec jediný způsob, jak se znovu dopracovat k tomu, co nám archaické kultury zanechaly ve svých mýtech, na které dnes už nikdo nevěří. To by ovšem předpokládalo, aby nahlédl, že i řecká mytologie a její bohové, tak jako ostatní bohové během lidských dějin, jsou z fenomenologického hlediska jen jedinečným, dokonale sladěným systémem vesmírných sil, které utvářejí život na zemi, podobně jako je jím starozákonní Jahve, muslimský Allah, křesťanská svatá Trojice a ostatní „obrazy Boží“.
     Toto vše jsou pokusy, jak vystihnout a ustanovit to, co lze označit jako kosmologické „Nejvyšší jsoucno“ a náboženskou „Nejvyšší Bytost“, a jak s těmito silami navázat spojení a spolupracovat s nimi, neboť lidská existence je jimi podmíněna. Řecká mytologie je v tomto ohledu výtvorem geniální představivosti antického Řecka a je nevyčerpatelným zdrojem při srovnávací morfologii Pravzorů, resp. Archetypů, které představují nezjevné Počátky všeho jsoucího, od nejvyššího k nejnižšímu. Jen tento fenomenologický přístup umožňuje znovu objevit, v čem jsou Apollon, Hermes, Afrodita a ostatní bohové stále živí, a to právě jako symbolické zobrazení Goethových „nebeských mocí“, jež představují.
     Lapidárně: Ježíš řekl: Kdo vidí mne, vidí Otce. Týž princip platí pro všechny „obrazy Boží“. Závisí na úrovni, na jaké se tato theofánie děje. Pro křesťana je Ježíš Nazaretský „unum necessarium“ (Komenský). Kusánský označil Boha jako „Posse ipsum“ (Moc sama), přičemž Ježíš je ze všech jeho „aparencií“, tj. způsobů projevu, nejdokonalejší. Dionýsios Areopagita, od něhož se tato linie myšlení odvíjí, to vyjádřil lakonicky, když řekl, že Bůh je bezejmenný a zároveň mu odpovídá každé jméno. Věnoval této problematice celou knihu nazvanou O Božích jménech. Výčet jmen Božích je nekonečný: Dárce života, Král králů, Slovo, „Přítomný v jemném vánku“, Láska, Moudrost, Pravda, Světlo, Bytí samo, Jediný a tak dále až do nekonečna. Zmíněná kniha by mohla sloužit jako učebnice fenomenologie. Každý fenomén je reprezentací Prafenoménu, neboť jej v té či oné míře a v určitém mentálním a dějinném kontextu odráží, aniž je s to jej plně vystihnout. Hermeneutika jako umění výkladu (na rozdíl od popisu nebo pojmové analýzy) není bez takto pojaté fenomenologie možná, neboť význam a smysl věcí nelze odvodit jenom z nich samých. (Stejně tak to platí i pro astrologii s jejími vertikálními řetězci.)
      „Princip reprezentace“ platí pro každý obraz Boží. Ten, kdo jej reprezentuje, může o sobě prohlásit, že je theofánií, tj. zjevením Nejvyšší Bytosti, a to v kontextu mentálního založení pospolitosti a její dějinné vyspělosti. A platí to i v situaci, kdy pospolitost již nespatřuje v tradičním a po věky vyznávaným obrazu Božím Nejvyšší Jsoucno a Boha samého prohlásí za mrtvého, případně označí jeho obraz za infantilní iluzi „bez budoucnosti“ (Freud). Tento postoj k Posvátnu je fatální, protože není s to vidět rozdíl mezi Prafenoménem a fenoménem, mezi Archetypem a jeho znázorněním či vyobrazením, mezi tím, co se proměňuje, a tím co trvá.
Světonázorová a náboženská krize Evropy není důsledkem „krize evropských věd“ (Husserl), nýbrž krizí fenomenologie, která usilovala o to stát se vědeckou, a v důsledku toho se z ní stala abstraktní, zvěcnělá a zploštělá disciplína, vhodná tak nanejvýš pro žurnalistické texty v sobotní příloze novin.
     Příkladem zvlášť názorné reifikace je Filipova žádost adresovaná Ježíši: Postačí, když nám ukážeš Otce. Jinak řečeno, Ty, Pane, mě jako obraz Otce nepostačuješ, chci ho vidět tak, jak vidím tebe nebo kohokoli v této místnosti. Podobným příkladem je „nevěřící Tomáš“, jeden z učedníků, řečený Didymus-Dvojče (Blíženec), který nebyl přítomen, když je navštívil vzkříšený Ježíš: Neuvěřím, dokud nevložím prst do jeho ran.
(Poznámka pro českého čtenáře (tedy pokud se nějaký vyskytne): učedníci Tomáš a Filip odpovídají na Leonardově obrazu Poslední večeře Páně znamení Blíženců, jehož vládcem je Hermes-Merkur, a ten je dominantním archetypem české kolektivní psychiky.)
     Nietzsche hlásal smrt Boha, ale ve skutečnosti se to týkalo pouze tradovaného obrazu. Jeho intuice mu však napověděla, že Bůh jaksi stále existuje, a tak se rozhodl, že ho zastoupí. Nejprve v postavě Zarathustry, aby nakonec zaujal jeho místo on sám. Všichni velcí i malí despotové ho v tom následují.
     Postmoderní člověk nežije bez Boha, jak se domýšlí, nýbrž bez „věrného“ obrazu Boha, který hned tak nepřestane existovat. Věčná výzva toho „Nezbadatelného“ (Goethe) je stále apollinská: Poznej sám sebe, a poznáš mne. Hlavním rysem postmoderního člověka je, že je Nepoznaný (čti: bez identity, rozplizlý, ale o to domýšlivější). Vládne mu „nějaký bůh“ – „ein Gott“, jak se vyjádřil Heidegger, o němž ani on sám neměl nejmenší tušení. 327
Napadla mě myšlenka – říkám takovým meditacím „chodí Pešek okolo“ -, která mi připadá objevná, ale zároveň tak trochu děsivá.
     V Credu se říká: Stvořitel všeho viditelného i neviditelného. Jakožto stvoření žijeme tedy ve dvou světech. Ten neviditelný svět je kamenem úrazu dnešního rozumářského, jednookého, kyklopského člověka. To, co je neviditelné, se označuje jako duchovní, imaginální, implicitní nebo potenciální. Skutečnost tohoto světa se projevuje skutky – to je Jungova formulace na základě souvislosti mezi „wirken“ a „Wirklichkeit“. Jinými slovy, je to skutečnost, která je nezjevná, ale přesto zřejmá z toho, jak a co působí, a to se týká veškerého Stvoření.
     Co když tuto část reality je člověk schopen a připraven vnímat a přijímat do vědomí a do života vždy jen zčásti. Z tohoto hlediska je lidská poznávací schopnost - paradoxně – jistým druhem bezpečnostní pojistky, která má zabránit tomu, aby nás neviditelný svět nezahltil, neboť je pleromatický a nevyčerpatelný, je to „plnost Bytí“, platonská Idea. Kruciálním momentem je mýtus o Jákobově zápasu. Tak jako Jákob se vzepřel náporu neviditelných sil v podobě okřídleného Anděla, musí se každý člověk vzepřít těmto silám, aby ho nepřemohly a nezahubily svou drtivou Skutečností. A aby přijímal z nich jenom to, co dokáže použít ve svém životě.
     Tuto ústřední úlohu v životě člověka plní lidská duše, která je transformátorem, regulátorem a modifikátorem vesmírných duchovních sil. Aby to dokázala, musí být schopna imaginace, musí být sama imaginální, jak zdůrazňuje Corbin, přičemž Jung klade přímé rovnítko mezi duší a imaginací.
     Novověk tuto část lidské bytosti mezi Duchem a tělem zrušil a razil zjednodušené schéma „rozum-tělo“. A důsledek této změny? Stručně řečeno, uměřenost vystřídala posedlost a zahlcenost: Člověk bez duše je těmito imaginálními silami, o nichž nemá nejmenší tušení a dokonce popírá jejich existenci, zcela ovládán a klesá v důsledku toho na úroveň „loutky Boží“ (nebo spíše loutky nejrůznějších běsů). V důsledku toho se stává nebezpečným jak sobě, tak i druhým. Žijeme ve světě posedlých lidí a nemáme nejmenší tušení, co v příštím okamžiku podniknou. A nevědí to ani oni. A těmito lidmi jsme pospolitě my všichni. 328
Metamorfózy symbolu Kříže:

Milétští



Theologie


Filosofie


Zvrácená varianta
Tuto variantu nalezneme u Descarta:

„Celá filosofie je tedy jako strom, jehož kořeny jsou metafyzika, kmen fyzika a větve, jež z tohoto stromu vyrůstají, jsou všechny ostatní vědy…“
     V úvodu k přednášce Co je metafyzika se k ní hlásí i Heidegger. Píše:

„Zůstaneme u tohoto obrazu a zeptáme se: V jaké půdě jsou zapuštěny kořeny filosofie? Z jakého základu dostávají kořeny a jejich prostřednictvím i celý strom výživné látky a síly?“ A pokračuje: „Metafyzika myslí jsoucno jakožto jsoucí. Všude tam, kde se ptá, co je jsoucí, má před očima jsoucí jako takové. Metafyzické představování vděčí za tento pohled světlu bytí.“ Atd.

     Lapidárně řečeno, Goethovy „nebeské moci, které nás uvádějí v život“ se tu objevují v opačném gardu, dokonce pod povrchem země. Napadá mě, že Heideggerovo stanovisko lze také nahlédnout z hlediska problematiky, jak ji pojednává I. McGilchrist ve své knize Master and his Emissary. V jeho pojetí je pravá hemisféra téměř vždy považována za pozitivní, zvláště v situaci, kterou označuje za naprostou převahu levé hemisféry, na jejíž negativní důsledky poukazuje.
     V souvislosti s naší problematikou lze namítnout, že v pravé hemisféře se sice primárně rodí vize, představy, hypotézy a koncepce, jaké jsou nepostradatelné pro vývoj lidského druhu, ale jsou v tom zahrnuty i fantasmagorické představy a bludy, přičemž pravá hemisféra je místem, skrze niž promlouvá „metafyzika“. Heideggerova matoucí hra s nevyjasněnými pojmy je toho dokladem. Kdyby jeho výroky překročily hranici vedoucí z pravé do levé hemisféry, okamžitě by narazily na spoustu otázek, které klade „zdravý lidský rozum“: Co je k čertu „pravda Bytí“? Jaký je vztah mezi (zapomenutým) Bytím a jsoucím? Co znamená myslet jsoucí jakožto jsoucí? Co na jsoucím odhaluje řecká aletheia? A tak dále. Jasné pojetí problému se rodí z nejužší kooperace mezi obrazotvorností a logickým myšlením. Heidegger setrvává na půdě pravé hemisféry, kde ho nic nenutí k jasnému a logicky „kontextuálnímu“ vyjadřování. V takových případech se nelze ubránit Goethově striktní charakteristice filosofie, kterou označil za

„zdravý lidský rozum zahalený do nadutého a nesmyslného jazyka“.

     K hypertrofii, přebujelosti a dominantnímu postavení levé hemisféry vedla mimo jiné také snaha čelit scestným a nebezpečným teoriím (například Heideggerem tolerované ideologii „ein Land, einVolk, ein Führer“). Z toho plyne, že pozitivní a negativní tendence se rodí jak v levé, tak i v pravé hemisféře.
     Proces vnímání a poznání závisí vždy na souvztažnosti mezi celkovým pojetím provázeným odpovídajícími pojmy a společenskou situací. Tomuto procesu vládne lidská duše vybavená představivostí, myšlením a vůlí. Jejím úkolem je vyhodnotit a usměrnit výsledky, k nimž dospělo poznání, a to především se zřetelem na autenticitu vývoje lidské osobnosti.
     Jestliže se tak neděje, není to vina ani levé, ani pravé hemisféry. Příčinu je třeba hledat tam, kde se utváří životní stanovisko, jaké mozek pouze zprostředkuje na neurologické rovině. Toto stanovisko nezávisí pouze na správnosti získaných poznatků, ale především na pojetí životní pravdy, a ta může být jen společným dílem obou hemisfér. Skutečným vládcem (Master) mozku je člověk se svým pojetím životní pravdy. 329
Řeckou filosofií se jako červená nit táhne princip „Jedno a Mnohé“. Plně se rozvinul v novoplatonismu, potom byl na několik staletí zapomenut, až se náhle vynořil v Goethově básni Jedno a vše, která končí verši:

„Vším proudí věčno na své pouti,
neb vše se musí rozpadnouti,
co v světě trvání chce mít.“


     Když potom Goetha při jedné slavnostní příležitosti zdravili jeho heslem: „Vše se musí rozpadnouti“, uvědomil si, že je to jen jeden pól dění, i napsal báseň Odkaz:

„Nic nemůže se rozpadnouti!
Vším proudí věčno na své pouti;
Co trvá, budiž slastí tvou!
(Am Sein erhalte dich beglückt!)
Je věčné trvání.“
(O. Fišer)

Sofort nun wende dich nach innen,
Das zentrum findest du dadrinnen.
Proto se musíš obrátit do svého nitra,
neboť jen tam nalezneš svůj Střed, který stále trvá.
Jestliže v tobě není nic trvalého, pak tvůj život je podroben neustálé změně a nepřináší ti uspokojení. 330
V pozadí všech mých meditací („chodí Pešek okolo…) lze spatřit Zeď nářků, která zůstala v Jeruzalémě poté, co se zhroutil „nebeský Chrám“ (Templum, a s ním i kontemplace). A. de Souzenelle vyslovila v této souvislosti pozoruhodnou myšlenku, která plně odpovídá logice jejího pojetí vnitřního života. Podle ní došlo k této nešťastné události proto, že Židé nedokázali a ani nebyli ochotni nechat „odumřít svůj vnitřní Chrám“ a na jeho troskách vybudovat Chrám nový, na vyšší vývojové úrovni. Proto se tato katastrofa odehrála pouze ve vnějším světě a zůstaly po ní jen ruiny, u nichž mohou dnes Židé nejen naříkat, ale i rozjímat nad příčinami toho, co se vlastně stalo. Podle jiné verze k tomu došlo jednoduše proto, že Židé přestali věřit na „nebeský Jeruzalém“, který sestupuje na Zem (podle Janovy apokalypsy), a tak jim z něj zůstalo jen torzo.
     Běžně se hovoří o „ztrátě vertikály“. Novověký člověk už nad sebou nevidí nic, co by ho převyšovalo a co samo o sobě sice není zjevné, ale přesto je zdrojem vší skutečnosti. Pozvolna vycházejí najevo důsledky chybějící transcendence v životě dnešního člověka (týká se to i těch, kteří své náboženství prožívají pouze ve vnějších symbolech a obřadech). Budoucí výzkum těchto důsledků bude muset navázat na linii sekularizace sledované Jungem, Eliadem a Vögelinem.
     Jedním ze zvlášť nápadných důsledků je ztráta smyslu pro role, které člověk přijímá v rámci obřadů souvisejících s výkonem státní nebo církevní moci. Otřesným příkladem je výkon prezidentské funkce bývalého prezidenta Zemana. Místo reprezentace v rámci nadosobního poslání (dědictví „krále z Boží milosti“) naprostá svévole (v duchu Čingischánovy zásady: Komu chci, tomu odpustím, koho chci, toho potrestám).
     Dochází k narušení „reprezentace“ na všech úrovních veřejného života. Učitel už není reprezentantem archetypu Moudrosti, nýbrž jen zaměstnancem školy. Lékař už není vykonavatelem léčby podle božského Asklépia, nýbrž on sám je polobůh, na jehož léčitelském umění či neumění závisí život pacientů.
     Naopak to, co bylo pouhou hrou, je povýšeno na úroveň Numinóza-Posvátna. Fotbalista, který nastřílí nejvíce gólů, je vyzdvižen na piedestal jakožto Nadčlověk, a jako takový je nábožensky uctíván. Zpěvák populárních písní se stává národním bardem a ocitá se ve společnosti blahoslavených a svatých.
     Trubadúři na počátku evropské civilizace opěvali své vyvolené s pohledem upřeným na Nejsvětější Pannu. Dnešní trubadúři opěvují už jen tvary a rozměry ženského těla. Naproti tomu se děvče z dobré rodiny stává jakožto princezna Diana Světicí.
     Zmatek, který lze sledovat po této linii, je zřejmě důsledkem toho, že to, co bylo dříve nahoře, je dnes pouze dole, a to, co bylo dříve dole, zůstává dnes bez Předobrazu, který byl předtím nahoře. Lapidárně řečeno, Posvátné se stalo profánním a profánní převzalo roli Posvátného. S odvoláním na Eliadeho lze říct, že společnost, která zcela postrádá posvátno, ať už v jakékoli podobě, prostě nemůže existovat. Může však poklesnout na neandertálskou úroveň, bez ohledu na svou civilizační vyspělost a nacházet posvátné věci i v těch nejvšednějších.
     Tak se i člověk stává „pouhým člověkem“, je „nic než člověk“. Žádný „pouhý člověk“ však nikdy neexistoval. A pokud potkáte na ulici někoho takového, musíte si klást otázku, co je to za zvláštní bytost a jak vůbec může existovat. Když se jednoho z nich zeptáte (na čele má vyznačenou výrobní značku: ADHD), jak se cítí, odpoví vám: Mám pocit, že všechno je úplně špatně.
     Z filosofického hlediska probíhá tento vývoj tak, že se z fenoménů stávají věci, jimiž se zabývá newtonovská přírodověda. Nejsou to už fenomény, které by byly součástí vertikálního řetězce, na jehož počátku je jejich Prototyp, na němž se svým bytím podílejí a ve vztahu k němu získávají svůj význam a smysl. Vrcholnou filosofickou otázkou je v této souvislosti otázka, co se děje s potencialitami, které – podle jaderné fyziky – „zkolabují“ do hmotného a tělesného světa, a přitom nejsou vnímány jakožto duchovní, tj. numinózní, a to proto, že duše, která je má zprostředkovat pro účely lidského života, už neplní svou funkci. 331
Osmdesátiletý Jung píše Aniele Jafféové:

„O silvestrovské noci jsem měl významný sen o své ženě, který Vám budu potom vyprávět. Vyplývalo z něj, že individuace je nesmírně důležitý úkol, ve srovnání s nímž vše ostatní ustupuje do pozadí. Zřejmě jsem si to ještě plně neuvědomoval.“
(Briefe III)

Nikdo jiný kromě Junga tak často nezdůrazňoval, jak důležitá je individuace, jako Annick de Souzenelle, přestože ona sama tento pojem nepoužívala. Hovořila o tomto procesu jazykem Bible: V každém člověku je zárodek „Syna člověka“, a to je „vnitřní syn, jehož růst je úkolem každého z nás“. (Zasvěcení) Cílem individuace je koincidence vnějšího a vnitřního člověka.
     Byl to Franz Kafka, který svou vlastní životní zkušeností potvrdil závažnost toho, co o individuaci říká Jung a madam de Souzenelle. V textu, jemuž Max Brod dal název Proces, vylíčil Kafka trýzeň člověka, který nezná své „vnitřní určení“ a neví, kým se má stát, a tím se dopouští prohřešku, který Prozřetelnost hodnotí jako zločin proti lidskosti, a proto jej krutě trestá. 332
Při meditativním kroužení kolem soudobé duchovní tématiky se nelze vyhnout dalším náhledům na důsledky rozštěpu levé a pravé hemisféry. McGilchristovo epochální pojednání si žádá stále další dílčí komentáře.
     Už dříve jsem se zmínil o tom, že metafora, podle níž nazval McGilchrist svou knihu – Master and His Emissary (Pán a jeho vyslanec, volněji jako Pán a jeho sluha), je jako apriorní pojetí problematická. Podle autora došlo k tomu, že levá hemisféra (sluha) ovládla pravou hemisféru (Pána) a zcela si ji podřídila. Je však možné namítnout, že podnět vyšel z pravé hemisféry, a to v podobě nadějné, bohužel však scestné představy o neustálém pokroku, který byl pojat jako dějinný vývoj od mytologie a náboženství k čirému Rozumu (od plazího a limbického mozku k šedé kůře mozkové).
     Během takto pojatého vývoje ztrácela pravá hemisféra na významu, byla vyloučena z procesu vědeckého poznání, a podle zjištění neurologů odumírají její nervová spojení a pozvolna degenerují. Z tohoto pohledu to připomíná spíše příběh krále Leara, který předal moc svým dcerám, aby on sám skončil jako vyhnanec v doprovodu dvorního šaška. Původně se tedy jednalo spíše o separaci, která vedla k hypertrofii, k nadměrnému rozvíjení levé hemisféry a vyústila ve znevážení „zdravého rozumu“ a jeho nahrazení umělou inteligencí (na řadě je nyní mýtus čarodějova učně).
     Cena, kterou evropská civilizace zaplatila za vyspělou technologii a „stát blahobytu“, je obrovská a dosud nevyčíslená, pokud se to takto dá vyjádřit. Lapidárně lze tuto ztrátu označit za ztrátu životního prožitku. Život už není zakoušen, nýbrž se pouze děje, a to bez celkového dojmu a bez adekvátních vnitřních zážitků a pocitů, takže ztrácí vůni, chuť, takt a vkus. Slova, slova… Místo nich mě napadá jedno směšné přirovnání: Důsledkem toho, že paradigmatem humanitních věd včetně filosofie se stala karteziánská přírodověda, je „svíčková bez omáčky“.
     Tento stav „derealizace“, v jakém se dnes nachází autista na krajním bodu širokého spektra, popsal výstižně neblaze proslulý David Kozák. Své psychiatričce se přiznal, že se cítí „odpojený“ a že není schopen navazovat vztahy se svými vrstevníky. Ve zprávě o tomto vyšetření se dále říká (Seznam):

„Popsal prý také, že už několik let zažívá nudu, osamělost, nic ho netěší, nemá žádné koníčky, nemá blízké lidi, má skleslou náladu, chybí mu smysl života a není schopen prožívat radost.“

     Přímo hrozivým příznakem je ztráta smyslu pro přírodu jako takovou. Zaveďte postmoderního člověka do parku a ukažte mu ty úžasné staleté duby, které tam rostou. Zjistíte, že je „nevidí!“. Proto ani nic neříká. Jejich vznešenost a krása mu unikají. A proto mu nic nebrání, aby takový lesopark jednoduše vykácel. Nedávno jsem to pozoroval z okna své kartouzy. Byl jsem natolik v šoku, že jsem nebyl schopen se pro záchranu těch krásných stromů k nim připoutat. Ostatně jsem neměl čím. Byl to zločin proti Přírodě i proti lidské přirozenosti. Odnesl jsem si z toho doživotní trauma.
     Když Goethe píše ve svém památném dopise ze Sicílie o objevu Prarostliny, doprovází to poznámkou, že se mu podařilo nalézt pro náhled tohoto fenoménu odpovídající pojem. Byl to příklad toho, čemu se říká zdravé myšlení. Pro ně platí princip: Každý náhled (představa, pojetí, koncepce) vyžaduje adekvátní pojem, resp. pojmy.
     Když Eugen Bleuler na začátku 20. století diagnostikoval duševní nemoc jako „schizofrenii“, znamenalo to, že jeho pacienti nenacházejí odpovídající pojmy pro své náhledy, a tak se v jejich představivosti rodí fantasmagorie, které připomínají postavy z dávných mytologií. Představy a pojmy, stejně jako obrazy a slova, se rozešly. Obrazotvornost byla ostatně už dávno předtím označena za překonanou a pro poznání nedůležitou, zatímco logické myšlení bylo třeba dále rozvíjet.
     Když se na začátku tohoto století začalo hovořit o takzvaném genderu, znamenalo to, že problematika, kterou se neurologie zabývá v rámci rozštěpu pravé a levé hemisféry, může souviset i s narušeným vztahem mezi mužským a ženským „pólem bytí“ (jak je nazývá A. de Souzenelle v iknize Ženský pól Bytí. Pravá hemisféra představuje ženský pól, levá mužský. (Viz moje poznámky k pojetí tohoto problému u A. de Souzenelle, Poznámkový blok (Rozličnosti). Jakmile se tyto protikladné, ale zároveň komplementární síly od sebe vzdalují, napětí mezi nimi vzrůstá. Nejprve se stává téměř nesnesitelným, aby posléze zcela zaniklo. Navenek to znamená, že obě pohlaví se od sebe vzdalují a napětí mezi nimi se buď zvyšuje a stává se nezvládnutelným, nebo naopak zcela mizí.
     Důsledkem tohoto vývoje je rozvrácená heterosexualita. Ženský pól odpovídající potlačeným funkcím pravé hemisféry klesá do nevědomí a nabývá tak mimořádné a jen obtížně zvládnutelné působnosti, která se stupňuje až na úroveň pomstychtivosti a utrpěná příkoří. Mladí muži čelí archaickým, „pohádkovým“ bytostem – princeznám a divoženkám. Jestliže na konfrontaci s nimi nemají dost síly, usoudí, že patrně nejsou dostatečně mužní, a když navíc ztratí smysl pro tradiční společenské formy soužití, dávají přednost méně napjatým a méně nebezpečným vztahům s muži (v tom se podstatně liší od homosexuality ve starém Řecku). Totéž platí i pro vztah mladých žen k mužům (viz např. film Posvátný dým a Kráska a zvíře).
     Pragmaticky řečeno: Když hrozila ona strašlivá tsunami, která zahubila čtvrt milionu lidí, zvířata v tušení, kterému říkáme šestý smysl, prchala do bezpečí; byl zaznamenán i jeden prchající slon. Lidé zůstávali v poklidu, protože nic netušili. Tušení-intuice zprostředkovává pravá hemisféra. Když je vyřazena z provozu, postrádáme předzvěst toho, co se v zápětí může stát.
     Mnohem vážnější problémy způsobuje chybějící úsudek, který se týká přítomné chvíle. Chybí nám odhad, celkové posouzení situace, perspektiva, Goethovo apercy. Připomeňme si Napoleona při jmenování nových generálů: Věřím, že tento muž je odvážný a rozhodný, ale má štěstí? A v neposlední řadě nám jednoduše chybí nápady, které přicházejí – dnes už víme odkud, ale zatarasili jsme si tam přístup svým ignorantstvím.
     Podle pojetí I. McGilchrista je příčinou všech negativních jevů novověké civilizace dominance levé hemisféry. Vztahuje se to i na modernistické umění. Při jeho rozboru dochází k tomuto závěru:

„Z neuropsychologického hlediska se modernistické umění jeví jako umění, které znázorňuje svět, jaký by se jevil tomu, kdo má narušenou pravou hemisféru: jinými slovy, je to svět levé hemisféry.“

     Z fenomenologického hlediska jsou obě hemisféry nevinné. Za vše může člověk, přesněji řečeno, každý z nás, a to podle toho, jakým způsobem a jakou měrou je používáme při prožívání a poznávání světa. Pojednávat o funkcích mozkových hemisfér, aniž je – podle Goethovy maximy – vztáhneme k sobě, je jednostranné a zavádějící.
     Na počátku je Slovo, myšlení, představivost a světonázor; z něj se odvíjí apriorní životní postoj, který lze vystihnout jako protiklad filosofie nominalismu a filosofie realismu. Když na začátku 17. století se při konstituování newtonovské přírodovědy prosadila filosofie nominalismu, znamenalo to, že primárními, rozhodujícími a jednoznačnými funkcemi se staly funkce levé hemisféry. Pravá hemisféra byla označena za zbytečnou, dokonce škodlivou pro objektivní, věcné a exaktní vědecké poznání. Byla svým způsobem „odstavena“ a pozvolna chřadla. Tak se zhroutil makrokosmický Řád a z Pratvarů, podle nichž je utvářen svět, se staly patvary; z mýtů, které podmiňovaly dění v pozemském světě, se staly bajky; bohové se (podle Junga) stali nemocemi, Posvátno (podle Junga a Eliadeho) kleslo na úroveň všednosti.
     Modernistické umění 20. století zobrazovalo svět podle pokřiveného prizmatu upadající pravé hemisféry a používalo k tomu všechny slovesné, výtvarné a hudební schopnosti, jimiž vládne levá hemisféra. Levá hemisféra nebyla tvůrcem moderního světa, nýbrž nástrojem, pomocí něhož ji vytvořil člověk. Levá hemisféra nedisponuje svobodnou volbou, aby si dokázala vynutit dominantní postavení. Svobodu má člověk, je to on, kdo ji nutí, aby myslela tak, jak myslí. Byli jsme to my, kdo si usmyslel, že je možné se obejít bez závislosti na vesmírných silách, které nás utvářejí, bez božské Prozřetelnosti (vesmírné inteligence), bez Kosmu, tj. bez Řádu, bez nebeského Templu a bez kontemplace ve vztahu k pozemskému Templu; dále pak bez závislosti na Osudu, na žité zkušenosti, na intuici a na paměti, bez takzvaného subjektivismu, tj. bez osobního a citového zaujetí při hledání pravdy, podle níž bychom mohli žít. Stručně řečeno, bez funkcí pravé hemisféry. Stav pravé hemisféry je u postmoderní generace natolik narušený, že ta už není s to plnit své obvyklé funkce. (Obsáhlý výčet negativních důsledků tohoto vývoje podává I. McGilchrist ve své knize.) Dáma v růžovém křesle
     Jako příklad levohemisférového vidění reality uvádí McGilchrist Picassův obraz Dáma v růžovém křesle. Je to obraz viděný skrze polorozpadlý svět pravé hemisféry. Apriorní podoba (Gestalt) lidského těla zmizela ze zorného úhlu, takže oddělené části těla jsou na sebe nakupeny zcela libovolně; název obrazu je navíc ironizující. Čiší z toho přímo ďábelské potěšení z tvůrčích možností, jaké rozpadající se svět nabízí, ale vyznívá to zároveň jako varování před důsledky, k nimž tento vývoj může vést.
     Levá hemisféra odpovídá mužskému Jang, pravá ženskému Jin. Většina žen na Picassových obrazech se nachází ve stadiu rozpadu. Celek Picassových obrazů je však vždy zachován – na rozdíl od schizofrenních výtvorů. Žena je buď bohyně, nebo rohožka, řekl Picasso. V protikladu k jeho obrazům „pokřivených“ žen, které se nicméně prodávají za miliardy korun, triumfuje dnes Žena-bohyně, která vyšla z dílny umělé inteligence a po níž touží tisíce nápadníků. Do této skupiny umělců patří Chirico, Matisse, Magritte, Tanguy, Kandinský, Dalí a mnoho dalších. Obrazy Georgia de Chirico připomínají rozvaliny Saturnova chrámu na římském Forum romanum. Saturnův hierarchicky uspořádaný řád se rozpadl. Psychiatři si nemohli nevšimnout, že výtvarné projevy schizoidních pacientů se nápadně podobají dílům modernistických malířů. Jsou to výrony poničené struktury pravé hemisféry, v jejich případě bez uměleckého záměru. Vcelku lze říct, že modernistické umění je spíše než „zvrhlé umění“ uměním toho, co se zvrhlo. Ve španělské Guernice se epifanie této zkázy ukázala v plné kráse. V této souvislosti mě napadá verš končící slovy: „zborcené harfy tón“. Ten tón rezonuje se Zdi nářků.
     Gogol se ptal diváků své hry: Čemu se smějete? A hned jim odpověděl: Sobě se smějete! Podobně bychom se mohli jako obdivovatelé modernistického umění ptát, čemu se vlastně obdivujeme? Odpověď je nasnadě: Obdivujeme se kráse nebo přinejmenším důmyslnosti něčeho, co se stále vymyká našemu chápání.
     Lapidárně řečeno, na počátku krize, kterou lze označit za všeobecné mentální schizma a kterou I. McGilchrist líčí ve své knize na pozadí příměru, podle nějž je „zrazený Pán“ (pravá hemisféra) veden v řetězech jeho sluhou (levá hemisféra), je antropocentrické stanovisko: Ego autos – Já sám. Konečnou fází není autismus, nýbrž solipsismus: Solus ipse – Jenom Já! Tato životní stanoviska nemusejí být primárně sebeničivá. Může jít o způsob, jak se chránit před světem a před lidmi, zvláště v případě, když trpíme ve vztahu k nim úzkostí.
     Šimonka Weilová (Tíže a milost) zasadila smrtící úder pravé hemisféře, skrze niž se rodí naše představivost, svým prohlášením, že

„To, co v nás pochází od ďábla, je představivost.“

     Radí nám, abychom zkusili milovat

„bez představ: Milovat nahý zjev bez interpretací. To, co pak milujeme, je doopravdy Bůh.“

     Není to samozřejmě nic snadného. Představte si, že milujete „ nahý zjev“ Šimonky Weilové bez interpretace, a to znamená, že si předem nesmíte představit, kdo to k čertu je. Lze v tom vytušit touhu po Bohu, ale po takovém, který je bez jakékoli příměsi lidské představivosti: „Neučiníš sobě obrazu!“ Čirý Bůh, čirý svět, bez „špinícího“ vlivu člověka. Aby bylo možné dosáhnout takového cíle, bylo by třeba člověka ze světa vyloučit, vyřadit, „deletovat“ ho:

„Nechť zmizím, aby se věci, které vidím, staly dokonale krásnými, protože už nebudou věcmi, které vidím.“

     Požadavek absolutní objektivity vrcholí snahou

„vidět krajinu jaká je, když v ní nejsem.“

     Říká, že když v krajině setrvává,

„špiní nebeské a pozemské ticho svým dechem a tlukotem svého srdce.“

     Vskutku, srdce se svírá úzkostí nad smýšlením, které se pokouší osvobodit krajinu tím, že z ní jaksi „vyruší“ člověka, aby mohla být konečně čistá a krásná.
Šimonka Weilová tohoto cíle dosáhla tím, že samu sebe ze světa vyloučila, ale ne sebevraždou, ale tak, že hladověla, chřadla, zmenšovala se, až se zcela vytratila. Nebylo to však její vítězství, bylo to vítězství Lucifera (nositele světla poznání), který jí našeptal, že představivost „od ďábla jest“.
     Pod mým oknem v přízemí zalévá malá A. kytičky, to ji naučila babička. Je to hezoučké tříleté dítě. Když k ní z okna promlouvám, nereaguje, dokonce mi nevěnuje ani pohled. Stále ještě nemluví, budí to dojem, jako by se nechtěla prozradit. Nabývám dojmu, že trpí úzkostí z okolního světa a z lidí, včetně těch, které potkává v domě, a přitom nemá nejmenší důvod se jich obávat. Jako když šnek zaleze do své ulity. Napadla mě dětská říkanka: „Šnečku, šnečku, vystrč růžky, dám ti krejcar na tvarůžky.“ Jak přimět malou A., aby „vystrčila růžky“? Jinými slovy, aby z pozice pravé hemisféry pokročila do levé, kde se nachází centrum řeči (lidé s poruchou levé hemisféry trpí afázií – ztrátou řeči). Propast, která se mezi nimi vytvořila, by musela přeskočit, to by však mohlo být „salto mortale“, o něž se už asi nepokusí.
     Je to opačný problém než ten, s nímž jsme se setkali u dívky jménem Agátka; dozvěděli jsme se o ní ze Seznamu (viz Poznámkový blok, Zpozdilé úvahy). Bylo u ní zjištěno, že má zmenšenou pravou hemisféru (ta bývá normálně větší než levá); její pravá hemisféra je zjevně opožděná ve vývoji. Když s ní Agátka přijde do kontaktu prostřednictvím své představivosti, omdlévá úzkostí z „přízraků“, jaké si můžeme představit podle výtvorů modernistického umění. (Jako by představivost pocházela skutečně od ďábla, jak tvrdí Weilová.)
     Během novověku se od sebe mozkové hemisféry stále více vzdalovaly. Levá hemisféra se pod vlivem vědeckého a průmyslového pokroku rychle rozvíjela, zatímco pravá zaostávala (nebýt umění a náboženského života, zřejmě by zcela odumřela). Spojnice mezi nimi (corpus callosum) zajišťuje komunikaci mezi hemisférami, ale podle názoru neurologů má spíše inhibující funkci, neboť obě hemisféry musejí zachovat asymetrii a fungovat do jisté míry samostatně. Propast, která mezi nimi vznikla, zřejmě znemožňuje volný přechod z jedné hemisféry do druhé a střídání jejich rozdílných funkcí (ve smyslu neurologické systoly a diastoly). Je pravděpodobně narušena sama asymetrie hemisfér, jejich protikladnost ve smyslu komplementarity, která je zárukou vývojové dynamiky. Jako by se Já chtělo trvale usídlit v limbickém nebo dokonce v dračím (plazím) mozku (podle Mac Leana). V opačném případě se Já uchýlí do pověstné Leibnizovy monády s vysokou IQ, která však postrádá okna, skrze něž by bylo možné pozorovat alespoň okolní krajinu.
     V astrologické symbolice lze tento regresivní pohyb sledovat na vztahu mezi Jižním a Severním měsíčním uzlem (Dračí ocas/ Dračí hlava). Dračí ocas symbolizuje pravou hemisféru, Dračí hlava levou. Terapie spočívá v podněcování vývoje směrem od Dračího ocasu k Dračí hlavě, aniž je výchozí pozice opuštěna pod záminkou, že je jednou provždy překonána, jako se to stalo na počátku novověku. Mythos (pravá hemisféra) je stále živý a Logos (levá hemisféra) z něj nepřestává čerpat látku, kterou zpracovává pomocí logiky a matematiky, ale i pomocí slovesných, výtvarných a hudebních schopností. Byl to však věčně živý mýtus, který vtiskl dominantní levé hemisféře podobu jednookého Kyklopa. Odilo Redon, Kyklop
      „Levá hemisféra postrádá smysl pro žitý čas,“ říká McGilchrist. Naproti tomu pravá hemisféra je s to zakoušet dění v časovém rozmezí. Když je utlumená, autistické dítě čas nevnímá, protože není schopno ho prožívat. Vstupuje do jízdní dráhy, aniž předtím odhadne, kolik času má na to, aby se vyhnulo projíždějícímu vozu. U dospělých můžeme pozorovat zvláštní efekt náhlého napojení na rozhovor, k němuž došlo v minulosti, například před půl rokem. Když takového člověka potkáte, budete mít dojem, že jste se rozešli teprve včera. Je to vskutku velmi zvláštní, tak trochu děsivý efekt. Není divu, že literatura sci-fi a fantasy si tak ráda zahrává s přeryvy času.
     Aby čas existoval, musí jej někdo vnímat, jinak jako by žádný nebyl. Je závislý na lidské schopnosti zakoušet dění v časovém kontextu. (Čas neexistuje, říká Š. Weilová, aniž ví, že cituje Einsteina; z toho plyne, že jsme závislí na něčem, co neexistuje.) Až se ze všech lidí stanou ryzí autisté, budou moci žít věčně, protože si nikdo nevšimne, že jejich čas už minul. Bohužel se z toho nebudou moci těšit, neboť nebudou mít ponětí o rozdílu mezi věčností a časností.
     Povzdech: K čertu s realitou, o tu stejně nikdo nestojí! Horší je, že s odumírající pravou hemisférou mizí schopnost vnímat umění včetně toho, co k němu patří: příběh, metafora, ironie, humor, takt a především vkus. A to tedy znamená, že i kdyby tu nějaké umění bylo, nebyl by nikdo, kdo by je vnímal. Za umění by umělecký kritik považoval to, co on sám za umění považuje. Děsivé je, jak někdejší programový objektivismus končí jako krajní subjektivismus.
     Když naznačené hledisko dále rozvineme, dospějeme k závěrům, které nahánějí husí kůži. Paměť, která předpokládá kontinuální čas a hodnotící úsudek při posuzování vztahu mezi minulostí a přítomností, neexistuje, jsou jen jednotlivé události, které je možné dohledat v písemných dokumentech. Minulé události samy pro sebe už pro nás nejsou zajímavé (čti: nové), a tak není důvod, abychom se k nim vraceli.
     Staré umění sice stále existuje jako kulturní dědictví, ale je už dávno odbyté a nezajímá nás. Za umění se pokládá jenom to, co vzniká právě teď nebo ještě lépe zítra. Zdá se, že žijeme v době, kdy umění, které vznikne zítra, je již uměním včerejška, a je tudíž zastaralé. Žádné trvalé umělecké hodnoty neexistují. Porovnávat různé umělecké styly nedává smysl. Ti, kteří dnes posuzují umění, nepotřebují žádný kontext s minulostí, protože hodnotící kritéria, která uplatňují, nemají s uměním minulosti nic společného. Uměním je pouze to, co vzniká právě teď, v přítomné chvíli. Díky tomu je nové a hodné pozornosti. A svá hodnotící kritéria si stanoví ono samo (i zde platí princip Ego autos).
     A co myšlení, ptá se filosof: Jak souvisí jeho hodnota s myšlením „starých“ filosofů? Když se nad tím zamyslí, dojde k závěru, že je filosofem jen potud, pokud jeho myšlení je prodchnuto duchem přítomnosti, a to bez jakékoli souvislosti s myšlením těch starých, neboť žádná trvalá hodnota, na níž by bylo možné navázat, v něm není. Musí si ale pospíšit, aby do večerních červánků on sám jaksi „nezestárl“.
     Jestliže mi odumřou nervová spojení v pravé hemisféře – protože je delší dobu nepoužívám – ztrácím schopnost hodnocení a v důsledku toho už nedokážu rozlišovat mezi podstatným a nepodstatným, takže veškeré poznatky leží přede mnou na plošné rovině, bez rozdílného významu a hodnoty. Tak pozbývám i schopnosti rozlišovat mezi tím, co je vkusné a co je kýč, co je vtipné a co je hloupé, co je jemný sarkasmus a co je sprostota a tak dále. Komunikace mezi lidmi se stává nesdílnou. A k smrti nudnou.
     Konečně mi došlo, proč mladé diváky už „staré filmy“ nezajímají. A proč žádný miliardář nezaloží nové kino Ponrepo nebo TV kanál, na němž by tyto filmy byly dostupné, samozřejmě za příslušný poplatek. Jestliže v lidské povaze není nic trvale hodnotného, nebo to mezitím odumřelo, a vše je pouze nové, pak starší filmy už ani nemohou nikoho oslovit. A nemohou už nikoho vychovávat, resp. převychovávat, jak tomu bylo v případě nás, starších generací, když jsme za totality byli vystaveni „morové nákaze“ marxistického materialismu a komunistické ideologické debility. Například pro mě byl takovým nezapomenutelným „vzdělávacím“ filmem Norimberský proces. V klíčové scéně se americký právník (S. Tracy) setká ve vězeňské cele s odsouzeným nacistickým soudcem (B. Lancaster). Ten mu předává dokumenty, které ho mají ospravedlnit, a říká: Netušil jsem, že to zajde tak daleko. A Spencer Tracy mu odtuší: Tak daleko to zašlo, když jste odsoudil prvního nevinného člověka.
     McGilchrist soudí, že levá hemisféra ustaluje, je statická a tenduje k trvalému zafixování, kdežto pravá hemisféra je neustále v pohybu a směřuje ke změnám.
Z fenomenologického hlediska je tomu naopak. To, co trvá, se nachází v pravé hemisféře, kdežto levá hemisféra se zabývá tím, co se proměňuje a dále se rozvíjí. Je jiná věc, že i tyto změny musí definovat, zvážit, změřit a uspořádat do systému.
To, co k nám jako trvalé a věčné promlouvá skrze pravou hemisféru, jsou Ideje, Prafenomény, Pravzory, Archetypy, mýty, bohové a od nich odvozené vzorce chování. To, co se jeví jako fenomény, se v levé hemisféře zpracovává pomocí logického myšlení a dále se proměňuje. Lapidárně: Herakleitova řeka stále proudí v pravé hemisféře, kdežto v levé hemisféře se její vody neustále proměňují.
     Z fenomenologického hlediska spočívá problém v tom, že to, co po sobě vývojově následuje, se má stát souběžným, tj. koincidentním: Vývoj počínající plazím (také se říká ještěřím) mozkem, po němž následuje mozek limbický a rozumový, vyústí ve dvě rovnocenné a následné (komplementární) části mozku, a to při zachování jejich asymetrie.
     Hesiodova Noc zrodí Den a spolu pak vytvoří ekvivalentní, střídající se dvojici, tak jako dýchání se skládá z nádechu a výdechu.
     Biblický Adam stojí před závažným úkolem. Podle A. de Souzenelle se Adam má rozpomenout na svou druhou, ženskou část – Adamu, a pozvednout ji na svou úroveň. Hebrejské slovo „samec“ (zachar) znamená také „rozpomenout se“. Starozákonní židé tento úkol nedokončili. Adama se rozštěpila na Evu, která se podřídila panujícímu paternalismu, a na Lilitu, která se mu vzepřela a stala se Adamovou protivnicí. (Muslimové na tento úkol dosud ani nepomysleli.)
     Ježíš pozvedl upadlou Adamu v osobě nevěstky Máří Magdaleny na úroveň své spolupracovnice. Nanebevzetí Panny Marie je dovršením dějinného procesu pozvedání Adamy na úroveň „druhého Adama“.
     Levá hemisféra je výsledkem kulturního a civilizačního vývoje a jejím úkolem je přivést pomocí (mužských) rozumových schopností na svou úroveň vývoje pravou (ženskou) hemisféru, která ji zrodila. Jinak hrozí, že pravá hemisféra odumře a z levé se stane jednooký Kyklop, který je sice intelektuálně nesmírně mocný, ale postrádá lidské rysy.
     Goethe končí svého Fausta větou:

„Das ewig Weibliche zieht uns hinan.“


V doslovném překladu:
Věčné ženství nás táhne vzhůru.

V překlad O. Fischera:
Za věčným ženstvím jsme neseni výš.

Další varianta se zřetelem na předchozí úvahu:
Věčné ženství pozvedáme stále výš a výš.
     Je to patrně nejúčinnější způsob, jak eliminovat nadvládu temného ženství – Lility, patronky militantního feminismu. Připomeňme si v této souvislosti biblický mýtus o zápase probíhající mezi silou, která drtí hlavu hada, a silou, která jí drtí patu.
(1 M 3 ve volném překladu) Hospodin promlouvá k hadovi:

Mezi tebe a ženu položím nepřátelství,
i mezi símě tvé a símě její.
Ona ti rozdrtí hlavu
a ty jí rozdrtíš patu.
     Jen připomeňme, že Lilita byla znázorňována také jako had v ráji (viz Zpozdilé úvahy).

Immaculata 333
Nad předělem ve vývoji vědy se zamýšlel W. Pauli v souvislosti se sporem mezi Keplerem a Fluddem (C. G. Jung a W. Pauli, Příroda a duše). Bylo to na počátku 17. století, kdy se formovalo nové paradigma moderní vědy. Byla to levá hemisféra, jejímž úkolem bylo kriticky rozlišit mezi přírodovědou a fenomenologií. A byl to člověk, její skutečný „Master“, který jí v tom zabránil, protože usiloval o „jedinovládu“, která mu měla zajistit co nejrychlejší pokrok při zkoumání přírody.
W. Pauli píše:

„Z duchovně historického hlediska souvisí polemika mezi Keplerem a Fluddem s existencí dvou různých filosofických proudů středověku, které bych rád stručně označil jako platónský a alchymický (nebo hermetický).“

     V prvním případě je výsledek emanace a návratu (prohodos-epistrofe) stejný jako na začátku (stanovisko blízké Nietzschemu a Eliadovi s jejich pojetím mýtu o „návratu téhož“; shoduje se rovněž s pojetím řecké mytologie u W. F. Otty). Naproti tomu alchymický Opus předpokládá proměnu původní substance (prima materia) v ušlechtilejší látku. To je pojetí, na němž Jung založil své pojetí procesu individuace. Z neurologického hlediska jde o vztah mezi pravou hemisférou s jejími neměnnými, věčnými idejemi-praformami a levou hemisférou s jejími alchymickými operacemi, které vedou k proměně substancí. Ideální spolupráci obou hemisfér představuje obraz alchymistovy laboratoře, vedle níž stojí jeho oratoř (ozvěna Benediktova „Modli se a pracuj!“).

Alchymistova laboratoř a oratoř

     Wolfgang Pauli si kladl otázku, co umožňuje spojení smyslového vnímání na jedné straně a pojmy, jež používá myšlení, na druhé. (Goethe si kladl stejnou otázku: Jak spolu souvisí idea a empirická zkušenost? Jeho odpověď zní: Spojuje je analogie; je to stejná odpověď, jakou nalezneme u Prokla).
Podle Pauliho názoru představuje Kepler

„mezistupeň mezi předchozím magicko-symbolickým /Fludd/ a moderním kvantitativně-matematickým popisem přírody“.

     Kepler vychází z předpokladu, že ideje, resp. Pravzory všeho jsoucího na Zemi se nacházejí v Božím duchu (podobně je pojímal ve 13. století Bonaventura). Člověk je schopen vnímat „pomocí vrozených instinktů“ a Kepler je považuje za „archetypické“. (Mezi archetypy patří podle Keplera především geometrické obrazce, neboť spočívají od věčnosti v Boží mysli.) Shoda s archetypy, píše Pauli, jež fungují jako instinkty představ a jež do moderní psychologie zavedl Jung, je dalekosáhlá. A dochází k závěru, že jsou to právě archetypy, které jakožto „pořádající operátory a tvůrčí faktory“ vytvářejí hledaný most mezi smyslovými vjemy a idejemi.
     Pokud jde o pojetí R. Fludda, Pauli zdůrazňuje, že jeho „hieroglyfické figury“ jsou s to zachytit jednotu vnitřního prožitku pozorovatele (což je prvotní funkce pravé hemisféry) s vnějším přírodním děním, „a tím celistvost pozorování přírody, jež byla dříve obsažena v ideji analogie makrokosmu a mikrokosmu.
     Vyřazení pravé hemisféry pro údajnou subjektivitu a magičnost z procesu poznání mělo za následek disociaci obou hemisfér. Prostor mezi nimi vyplnila temnota, kterou Jung zahrnul pod pojem nevědomí. Vynořovaly se odtud přízraky, které ohrožovaly jasné a logicky uspořádané myšlenky levé hemisféry. Jung zvolil alchymickou cestu a měl v úmyslu integrovat takto pojaté nevědomí do vědomí Tato operace byla však od samého počátku sporná, protože šlo pouze o bezmeznou temnotu, za níž se skrýval svět pravé hemisféry. Ta by však tak jako tak zůstala odpojená. Skutečný problém byl v tom vybudovat mezi nimi most, který by umožnil, aby opět navázaly spojení a spolupracovaly při poznávání světa. W. Pauli načrtl význam tohoto mostu odkazem na myšlenku komplementarity moderní fyziky:

„Zvláště pak by bylo uspokojivé, kdyby se fysis a psyche daly pojmout jako komplementární aspekty téže zkušenosti.“

     Důležité je zde slovo „zkušenost“. Přírodovědecké poznání je zaměřené směrem navenek, bylo by však třeba, říká Pauli, doplnit je poznáním směrem dovnitř. Své vědomosti přizpůsobujeme vnějším objektům, zároveň však

„objevujeme archetypické představy, které jsou nezbytné pro vznik našich vědeckých pojmů“. 334
Mezi Jungovou psychologií, schizofrenií a disociací levé a pravé hemisféry existuje mnoho styčných bodů.
     Jung varoval jak před hypertrofií levé hemisféry – označil ji jako „inflaci vědomí“, tak i před výrony deformovaných obsahů pravé hemisféry. S jistou nadsázkou lze říct, že značná část Jungovy charakteristiky nevědomí se týká funkcí pravé hemisféry, a to z hlediska vědomého Já (levé hemisféry). Nelze se ubránit dojmu, že skrze pojmy analytické psychologie promlouvají bohové, démoni a ostatní transcendentní vesmírné síly. Dnes bohy označujeme jako „faktory“, píše Jung,

„což pochází od slova ›facere‹ – dělat. Tito ›činitelé‹ se nacházejí za kulisami divadla světa. Projdeme-li však branou stínu, s hrůzou si uvědomíme, že jsme objekty těchto faktorů.“

     Strukturu „nevědomé psýchy“ (pravé hemisféry) tvoří podle Junga „autonomní komplexy“. Říká o nich, že jsou to „odštěpené části psýchy“; uvažuje dokonce o tom, že nevědomí má, podobně jako vědomí, „subjekt, tj. nějaký druh Já“. Komplexy „vystupují personifikovaně“ (jako někdejší archaičtí bohové). Komplexy omezují vážným způsobem svobodu vědomého Já:

„Tam, kde počíná oblast komplexu, končí svoboda Já, neboť komplexy jsou duševní síly, jejichž nejhlubší povaha není dosud prozkoumána.“

     Rušivé vlivy odštěpených komplexů odpovídají obsahu pojmu „bůh“, jak je Jung charakterizuje: nezávislost a převaha určitých psychických obsahů, schopnost mařit lidskou vůli, posednout vědomí a ovlivňovat nálady a chování lidí apod. Snažit se ovládnout nevědomí, které ohrožuje lidské vědomí, je podle Junga „psychická dietní chyba“, nehledě na to, že to v zásadě možné není.
Při změně paradigmatu vědy na počátku 17. století se předpokládalo, že odpojením (disociací) pravé hemisféry a jejím vyřazením z procesu poznání se vědomé Já vyhne všem rušivým vlivům, jak o nich hovoří Jung pod pojmem nevědomí. Předpokládaný kontext mezi Jungovým pojetím nevědomí a mezi funkcemi pravé hemisféry stojí jistě za další prozkoumání. Obsahy kolektivního nevědomí (pravé hemisféry) se stále prosazují, tentokrát v archaických a deformovaných formách, v podobě „ismů“ (nejrůznějších pseudonáboženských ideologií), banálních symbolů Posvátna, v podobě nietzscheovských Nadlidí apod. Sebedokonalejší levá hemisféra není s to tyto „výrony obsahů nevědomí“ kriticky zpracovat, protože postrádá spolupráci s vyloučenými funkcemi pravé hemisféry. Týká se to především schopnosti celkového pojetí problému (koncepce), významových souvislostí (kontextu) a hodnotícího soudu (proces znevažování funkcí pravé hemisféry započal drastickou degradací „vjemů“ na úroveň pouhého „subjektivna“, jemuž ve vnějším světě odpovídá jen cosi neurčitého a neurčitelného).
     Z naznačeného hlediska se Jungova psychologie jeví jako pokus o rekonstrukci funkcí pravé hemisféry v návaznosti na levou hemisféru. Jeho cesta k Posvátnu, což byl cíl, který si vytýčil, byla v jistém smyslu cestou do světa pravé hemisféry. Šlo o její zrovnoprávnění a spojení s levou hemisférou: odtud jeho všudypřítomné „coniunctio opositorum“; o nápravu levé (ženské) části lidské bytosti (viz Picassovy portréty žen), a tedy o problém Animy; o obnovení schopnosti moderního člověka vnímat a respektovat Posvátno; o obnovu „obrazu Božího“; o obnovu „vnitřní cesty“: rozlišení introvertnosti a extrovertnosti a určení rozdílu mezi vnější a vnitřní cestou; o individuaci jako o cíli vnitřní cesty; o obnovu vztahu mezi archetypy a jevy v duchu nauky o korespondencích (kterou Jung objevil jako teorii synchronicity); o „prožitkovou“, nikoli pouze pojmovou psychologii; o zahrnutí tělesných procesů do vývojových fází individuace (studie o alchymii); atd. (C. G. Jung, Obecné pojednání k teorii komplexu, Teoretické úvahy o podstatě duševna, O archetypech kolektivního nevědomí
     Jak jsem už naznačil, dominance levé hemisféry v pojetí McGilchrista se úzce dotýká také tradičního problému Jungovy psychologie – Animy a Anima (Jung: „Anima – osudový problém muže.“) Muž si má skrze vztahy k ženám osvojit své vlastní „ženské“ vlastnosti, svou vnitřní ženu – Animu. V případě ženské psychologie je tomu naopak. A. de Souzenelle vychází z biblické tradice: „Jako muže a ženu je stvořil.“ (Gen 1,27) Adam-Člověk je stvořen jako celistvá, avšak dvojaká bytost: Adam a Adama. Adam má přijmout jako svou „druhou polovičku“ Adamu. Výsledkem je však pouze vztah Adam-Eva a vzdorující Lilita, nikoli Adam/Iša ,Anima).
     Problém si lze zredukovat na vztah mezi racionalitou a emocionalitou. V podmínkách převažující racionality (levé hemisféry) je pro ženu její úkol snadnější, kdežto muži trpí nedostatkem emocionality (pravé hemisféry). Co zbývá, je žádostivost, a v tomto ohledu mají ženy jasnou převahu. V Kokoschkově „válce pohlaví“ tak vítězí jednoznačně ženy, a to paradoxně v důsledku převažující mužské racionality. Jenže to už nejsou ženy, ale Mužatky, Dominy a Lility. (Ve zdejší operní tradici je to Smetanova Šárka a Libuše a Dvořákova Rusalka (Princ: Líbej mne, líbej, mír mi přej… Rusalka: Musím tě hochu, musím zahubit.) 335
Schrädingerova kočka (ludibrium).
Fenomenologie v mikrofyzice: Vše závisí na tom, jaké podmínky nastaví experimentátor. Podle toho se kočka jeví někdy živá, jindy mrtvá.
Je to však stále táž kočka.
Fenomenologie v antropologii: Vše závisí na tom, jak nápaditý je pozorovatel. Podle toho se kočka jeví jako živější nebo mrtvější.
Je to však stále táž kočka.
Znamená to, že fenomény jsou podmíněny kontextem (na úrovni čísla 3), přičemž klíčovou roli zde hraje pozorovatel.
Jak se vyjádřil jeden jaderný fyzik, ten, kdo si myslí, že porozuměl kvantové fyzice, se dozajista mýlí.

Nejjednodušším příměrem je rybaření.
Podobu ryby, kterou ulovíme nebo neulovíme, předem neznáme, lovíme ji v kontextu daném existencí zkušeného nebo nezkušeného rybáře, úrovně rybářského náčiní, jezera bohatého nebo chudého na ryby, loveckého štěstí, chycené nebo nechycené ryby. Je to však stále táž ryba.

Nemám rád rybáře, kteří se chlubí chycenou rybou; je zřejmé, že dříve nebo později bude mrtvá.
Mám rád rybáře, kteří sedí s udicí na břehu a tiše rozjímají nad něčím, co s chytáním ryb vůbec nesouvisí. Když ryba zabere, uleknou se, náhle se rozpomenou a zvolají: Aha! 336
„Konjektura“ Mikuláše Kusánského neznamená jenom domněnku, dohad, případně opravu porušeného textu, jak nás poučí Slovník cizích slov, ale skrývá v sobě jádro fenomenologického způsobu myšlení.

„Konjekturami pravdu neuchopujeme, nýbrž se jí jen přibližujeme“, říká Kusánský.

Ostatně veškeré vědění je podle něj jen „docta ignorantia“ – „vědoucí nevědění“ (často spíše „učená nevědomost“). (Pavel Floss, O vrcholu zření.)

Antropologie nepřemýšlí o věcech, ale o jevech.
Zjišťuje, jak se jí svět jeví.
Vytváří si o jevech domněnky.
Pokouší se uhodnout jejich význam (Montaignovo „essayer“).
Vyslovuje o nich odvážné hypotézy (často při tom „střílí od boku“).
Stručně řečeno, pokouší se postihnout a vyjádřit význam toho, co se jeví, přičemž intuitivně uhaduje, jaký Pravzor se v tom vyjevuje (to je jádro epifánie).

Můžeme parafrázovat apoštola Pavla (1Kor 13): Skutečnost nevnímáme přímo, ale spíše jako v zrcadle, v pouhých domněnkách; teprve „potom“ uvidíme, jaká je jeho skutečná tvář.
Montaigne označoval své eseje za pouhé „nápady“, „zlomky“, dokonce za „marné výmysly“. Sebepoznáním se nicméně pokoušel objevit „úplnou podobu lidské přirozenosti“.
(Na okraj jeho Esejů jsem si před časem poznamenal: Umožnil své osobnosti, aby se plně projevila. Nechal ji volně promlouvat. Témata si vybírala ona sama. On jenom sledoval, co se o sobě dozví. Svým způsobem se tím bavil.)
Goethe tento program rozvinul v duchu svého pojetí polarity a nauky o barvách. Chtěl poznat svět skrze sebe a sebe skrze svět, a to pomocí „barevných odlesků“.
Dnes jsme pokročili. Spíše než ZNÁT chceme POCHOPIT, co se to proboha kolem nás děje. Jak je možné, že člověk, který je díky vědě stále mocnější, svobodnější a bohatší, jako by ztrácel lidské rysy včetně zdravého rozumu.

Ergo: V antropologii platí skromnost od prvotních předpokladů.
Cílem fenomenologa není ovládnout svět a využívat jeho zdrojů pro uspokojení hmotných a mocenských potřeb - to je úkol, který si vytýčila věda.
Jako Kusánského Idiotes nejsme vědečtí – myslíme v domněnkách a polopravdách.
Díky poznání světa skrze sebe a poznání sebe skrze svět však získávají naše „konjektury“ stále větší pravděpodobnost.
Jsme za ně v každém případě odpovědní (za výrobu jaderné bomby není odpovědný nikdo, neboť věda je odtažitá a neosobní, a proto se domýšlí, že je objektivní; ve skutečnosti žhne touhou po moci nad přírodou a nad lidmi). 337
„Bohové se stali nemocemi“ říká Jung, a má tím na mysli, že to, co dříve bylo duchovní, resp. implicitní nebo potenciální, a co zprostředkovávala lidská duše, se dnes stalo explicitní tělesnou a duševní nemocí. Bohové byli svrženi z Olympu a stali se pouhými faktory působícími v lidské psychice. Co jiného je Freudovo Super-Ego než starozákonní Jahve v roli moralizujícího a inhibujícího psychického faktoru? Právě tento faktor je příčinou „Unbehagen in der Kultur“.
     A co teprve dnes, kdy se polyteismus a veškerá démonologie přesunuly do lidského nitra? A způsobují nejen potíže v kulturním ohledu, ale pustoší lidskou duši postmoderního člověka. A protože zmizel z dohledu i jednotící Střed světa, je tu náhle tolik nemocí, kolik je jejích příznaků: PAS, ADHD, HPO – samé abstraktní nálepky duševních poruch.
     Jeden pacient se nedávno vyjádřil, že jich nasbíral během své nemoci tolik, že by jimi mohl vytapetovat svůj byt. Je spisovatelem. Obdivuhodným způsobem reflektuje svou situaci. S mimořádně vyvinutou levou hemisférou je jeho slovní projev vytříbený a jasný. S atrofovanou pravou hemisférou však nevidí levou (ženskou) stranu své bytosti ani (transcendentní) „hvězdné nebe nad sebou“. Nicméně si je vědom toho, že díky sebereflexi není jeho situace beznadějná. Ale naděje mu prozatím uniká. On sám – jako jeden z mála vědoucích – stojí u Zdi nářků a vyhlíží pomoc.
     Otázka, kterou si klade laik: Jestliže neurologové zjišťují, že nepoužívaná nervová spojení odumírají, je vůbec možné, aby tato spojení byla zregenerována? A to jak v rámci pravé hemisféry, tak i v jejím vztahu k levé hemisféře, jejíž nervová spojení jsou v důsledku častějšího používání mimořádně silně vyvinutá a tíhnou k téměř zcela neosobní umělé inteligenci? 338
Jestliže se Bůh stal člověkem, pak to z kosmologického hlediska znamená, že Věčnost se projevila jako časností, s datem kolem počátku našeho letopočtu. Každý okamžik je Parusií, neboť má podíl na Věčnosti, a tu můžeme vnímat jen skrze časnost. Parusie je přítomnost, která souzní s Věčností. „Donec venias“ se tak týká přítomné chvíle, stejně jako Věčnosti. Jinak by křesťané s prosbou „Dona nobis pacem“ museli čekat, tak jako ortodoxní židé, až na konec věků.
     Jestliže přítomná chvíle není napojena na Věčnost, není Parusií, nýbrž jen prázdnou slupkou, kterou odnáší vítr. Náboženský prožitek je podmíněn pochopením kosmologického vztahu mezi tím, co trvá, a tím, co pomíjí. Buď to, co pomíjí, si s sebou odnáší něco z toho, co trvá (a co je pleromatické a nevyčerpatelné), nebo je to jen pověstná „pěna dní“.
     Jung rozmrzele vytýkal svému krajanovi, „doktoru chudých“, Albertu Schweizerovi, že mu jde jen o lacinou popularitu, místo toho, aby ve svých teologických promluvách vysvětlil, proč apoštolové očekávali příchod Parakleta ještě během svého života. 339
Příkladem spolupráce pravé a levé hemisféry jsou pythagorovská kvalitativní čísla. Právě ta patří k prvním obětem roztržky, k níž mezi nimi došlo. Tato čísla jsou archetypická, stejně jako čísla matematická nebo jako dvanáct tónů – ty naštěstí přežívají v hudbě. Na hudbě je vůbec pozoruhodné, že spojuje oba druhy čísel. Odráží se to ostatně už v původním názvu opery: Opera omnia. (Kdyby byl Wofgang Pauli muzikální, mohl by v tomto kontextu nalézt uplatnění pro svou vizi vyjádřenou dvojicí slov „fysisch-psychisch“.)

A jsme opět u axiomu Marie Prorokyně: Z Jednoho dva, ze dvou tři a ze tří opět Jedno jakožto čtvrté: 1+2+3+4 =10 (Jedno povýšené o jednu vývojovou úroveň). Proces proměny v rámci individuace se odráží v alchymických procedurách. To byl důvod, proč se Jung zabýval touto problematikou, především v knize Psychologie přenosu (ve skutečnosti bychom mohli knihu nazvat Psychologie proměny).

Axiomu odpovídají čtyři kvalitativně rozdílné úrovně vnímání a myšlení:
1. Monistická (v astrologické symbolice odpovídá konjunkci).
2. Karteziánská – dualistická: subjekt-objekt (opozice).
3. Symbolická – fenomenologická (trigon).
4. Proměnná – vývojová (kvaternita).

Fenomenologie „obrazu Božího“
Starozákonní Jahve je Bůh „dosud nerozdvojený“, říká Jung; je to „imago Dei“ na úrovni čísla 1, na monistické úrovni. Jungovým ústředním problémem se stal problém rozdvojení archetypu Božství na úrovni čísla 2: na jedné straně kladný pól, na druhé pól negativní. (Chybí tu zmínka o podstatné souvislosti této etapy ve vývoji křesťanského náboženství s událostí křtu v řece Jordáně, kdy se toto rozdvojení stává zjevným; druhým znamením bylo střetnutí Ježíše s Ďáblem; třetím znamením byl okamžik, kdy o Velkém pátku se roztrhla vedví chrámová opona).
     Jungovým cílem bylo dosáhnout opět sjednocení těchto dvou protikladných stránek (souviselo to s naléhavým úkolem nalézt způsob, jak léčit schizofrenii). Řešení mělo přinést Svébytí (das Selbst) jako jednota vědomí a nevědomí čili obnova rozpolceného archetypu Božství na úrovni čísla 1. Jung píše:

„V /alchymickém/ Díle se chce stát zjevným Svébytí (das Selbst), a proto je Opus procesem individuace neboli uskutečněním Svébytí.“

     Toto řešení má však vyloženě chiliastický ráz: je příliš náhlé, a proto nouzové, nehledě na problematičnost samého pojmu Svébytí. Jako by bylo možné dosáhnout Velikonoční neděle, jak ji znázorňuje mandorla s Kristem, bez křížové cesty a bez Golgoty.
     Vývoj podle axiomu pokračuje dál a dosahuje úrovně čísla 3. Názorným příkladem je dialog, který spolu vedli Ježíš, Filip a Tomáš (zmínka o něm je v předcházející črtě). Ježíš neřekl, že je totožný se svým Otcem, nýbrž že je jeho symbolem, jinak řečeno, že se v něm odráží archetyp Nejvyšší Bytosti. V podobě Ježíše se Otec jeví: Kdo vidí mne, jako by viděl Otce. Když vysvětluje Židům své poslání, říká (Jan 5,19): Sám od sebe nemohu činit nic, ale jen to, co vidím, že činí Otec. Otec ho povolal , dává mu moc, ukazuje muatd. Je tedy obrazem Otce, avšak plnohodnotným; aby se mohl vůbec pohybovat v lidském světě, dobrovolně se vzdává vrcholné úrovně své participace na archetypu Otce (kenosis). Z toho je zřejmé, že jde o jedinečný případ absolutní participace fenoménu na Prafenoménu; je to náhled, který je cizí jak starozákonnímu monismu, tak karteziánskému dualismu.
     Lapidárně řečeno, Janovo Evangelium je kurs fenomenologie pro pokročilé.
Svatá Trojice: Bůh Otec – Syn boží – Spiritus Creator jakožto zprostředkovatel.
Archetyp – jev – vzájemný vztah ve formě participace, souvztažnosti a souznění (rezonance).
     Jung: Každý otec participuje svými vlastnostmi a sklony na archetypu Otce. Vnucuje se otázka, proč tento princip neuplatňoval ve vztahu ke všem jevům. Vědecké, subjekt-objektové pojetí vše zvěcňuje. Z Boha se stává – Bůh mi odpusť – „houska na krámě“. A ta je nestravitelná. Proto je třeba upéct jinou. Jung ji pojmenoval „das Selbst“.
     Problém je v tom, že všechny obrazy Nejvyšší Bytosti jsou ve všech náboženstvích symbolickými obrazy. Vše závisí na tom, který obraz se považuje za pravý. Křesťan vyznává spolu s apoštolem Pavlem, že Ježíš Kristus

„je pravý obraz neviditelného Boha“ (Kol 1,15).

     Tím je stvrzen fenomenologický náhled tohoto problému, který není pouze teologický, nýbrž všeobecný, kosmologický. Tento proces je možné názorně sledovat na vývoji astrologie, která pracuje se zjevnými obrazy – s planetami, které jsou symboly nezjevných vesmírných sil. Proto je také musí neustále modifikovat, a to podle získané dějinné zkušenosti. Tak je dnes význam planety Urana jako vesmírného faktoru značně odlišný od jeho původního mytologického významu. Uranos jako vládce Nebes nedovoloval svým dětem, aby opustily lůno matky Gaii. Dnes je Uran v horoskopu naopak symbolem tendencí směřujících k osvobození, osamostatnění a vyniknutí.
     Na rozdíl od astrologie setrvává teologie na úrovni vnímání čísla 2 a čísla 1. Tak je Jahve stále onen jednolitý bůh, nicméně s Jánusovskou tváří, který propůjčuje Ďáblovi bohabojného Jóba, aby ho trýznil. Pověstný „lidský činitel“ při koncipování tohoto příběhu (na úrovni čísla 3) tu zjevně selhává.

Přechod z karteziánství na úroveň fenomenologie (z úrovně čísla 2 na úroveň čísla 3) není snadný, jakkoli je prostý. Tak jako se předtím Descartes jaksi vyjmul ze světa, aby ho mohl z nadhledu lépe a s větší jistotou poznávat, je nyní nezbytné, aby se tam vrátil. A stal se spoluúčastníkem procesu poznání, nejen jeho faktografickým svědkem.
     Na úroveň čísla 3 lze dospět pomocí metafory. Čteme: Promlouval k nim v podobenstvích: Jestliže zrno padne na skálu, vítr je odnese; jestliže padne na úrodnou půdu, přinese mnohonásobný užitek. Platí to doslova. Jestliže je to však přirovnání, znamená to ještě něco navíc. Aby semeno-Slovo vzešlo, vyžaduje to otevřenou mysl. Lapidárně: Karteziánský dualismus: buď/anebo plus vykladač se svou imaginací, která dokáže odhadnout míru participace jevu na Archetypu. Co je pravda? Obojí. Každá však ze svého apriorního stanoviska.
     Teprve po dosažení úrovně čísla 3 se entelechie podle axiomu Marie Prorokyně může dovršit a dospět na úroveň čísla 4, na úroveň proměny, a to smrtí a vzkříšením, a v obnově na vyšší úrovni sesláním Ducha pravdy (Parakletos).

Podobným způsobem by bylo možné pojmout i fenomenologii „alchymické“ proměny osobnosti v rámci individuace, tak jak ji Jung sleduje v Psychologii přenosu. Je zarážející, že na konci svého pojednání Jung sice hovoří o „novém zrození“ a připomíná, že výsledkem procesu je „Denarius“ – Desítka, která představuje „jednotu vyššího stupně“. A pokračuje:

„Denarius proto vlastně znamená syna Božího; alchymisté ho sice nazývali synem filosofů (philius philosoforum), symbolicky ho však znázorňovali jako Krista.“

     Výslovně podotýká, že o Krista se přes blízkou analogii nejedná. Místo toho se soustřeďuje na jeden z doprovodných alchymických obrazů, na němž je znázorněn hermafrodit. O něm prohlašuje, že toto „výsledné monstrum je ošklivým zmetkem a perverzitou přírody“.
     Veškerá námaha spojená s alchymickým Opusem tak vychází naprázdno. A Jung končí konstatováním, že „hluboká rozpolcenost“ člověka i světa stále trvá. Lze namítnout, že Král a Královna (Jang a Jin, Adam a Adama, Já a Anima) mohou přece vzejít z procedury jako obnovená dvojice, přičemž mužská strana se proměnila díky zkušenostem získaných ze spojení s ženským protipólem a naopak. Tato vývojová proměna je nepostradatelným základem jak vnitřní cesty individuace, tak i vnějších mezilidských vztahů, jako je manželství, přátelství, komunikace, výchova atd.
(Mimochodem, některé části Jungova výkladu jsou ukázkou obsahů, jaké proudí do lidské mysli skrze pravou hemisféru, přičemž kladou na logické zpracování levou hemisférou nejvyšší nároky.) 340
Má se zato, že křesťanství v Evropě zaniká v důsledku úpadku víry. Ale i tento proces má svou příčinu: Lidé přestali usilovat o svůj osobnostní růst a dali přednost růstu technologickému, který jim má zajistit hmotné bohatství.
     Faustovský člověk přestal „mžourat do zásvětí… Nač by mu bylo ve věčnu se topit! Co poznává, to rukou může chopit“. Růst lidské osobnosti ustrnul na úrovni (kvalitativního) čísla 2: Subjekt-objektový přístup k realitě, dualismus, zvěcnění skutečnosti, neosobní, odtažitý, abstraktní přístup ke světu i k druhým lidem, manipulace a využívání výsledků vědy. Z „nevěřícího Tomáše“ (Ukaž nám Otce, to nám postačí!) se stal „nechápající Tomáš“, který se vyznává: Nevím, co má znamenat participace Syna na archetypu Otce, nevím, co si mám pod tím představit. Fenomenologie i se svými symboly a metaforami je nevědecká, a tudíž nepravdivá. Žádné Goethovy „barevné odlesky“ nevidím. Nechápu, co se myslí tím, že v kráse stvoření je možné spatřovat Stvořitele. Takto stručně nastíněné stanovisko je výsledkem novověkého vývoje vědy a je geneticky předáváno budoucím generacím.
     „Existuje Apriori veškeré lidské činnosti“, říká Jung, „a tím je individuální struktura psýchy. Ta je vrozená, předvědomá a zpočátku zcela nevědomá“. Můžeme dodat, že toto psychické Apriori ve vztahu k vnímané realitě závisí na úrovni, jakou člověk dosáhne v procesu individuace, a ta může být výsledkem pouze jeho vnitřního vývoje. Toto apriorní stanovisko, jaké člověk zaujímá na základě dosažené úrovně osobnostního vývoje, je zcela imunní vůči bezprostředním životním zkušenostem nebo vůči věcné argumentaci. Sebepřesvědčivější propaganda může mít pouze podněcující a stvrzující efekt.
     Každý jistě pochopí, že drtivá převaha davového člověka tohoto typu ohrožuje právní stát, který je svou formou rovněž metaforický, neboť závisí na míře participace na archetypu Spravedlnosti. Tím se ovšem ocitáme na půdě filosofie realismu, která byla potlačena a odmítnuta panující filosofií nominalismu.
     Na počátku je vždy Slovo – myšlení – světonázor, a od něj se odvíjející úcta k Posvátnu. Slovo evropské křesťanské kultury, která je podmíněna koincidencí vnitřní a vnější cesty (Co je císařovo, císaři, co je božího, Bohu) uvázlo na úrovni (kvalitativního) čísla 2. Axiom Marie Prorokyně (1+2+3+4=10 n) zůstává nedovršený a opuštěný.
     Lapidárně řečeno, po čtyřsetletém masírování newtonovskou vědou už nejsme schopni vidět ve viditelném neviditelné, z něhož vše vzešlo. Po zrušení nadlunární a podlunární sféry padá jablko rovnou Newtonovi na hlavu. Duše jako zprostředkovatelka už není zapotřebí. Makrokosmos se zhroutil a mikrokosmos duchovně zpustl. A tak se opět ocitáme u Zdi nářků a v údolí Gavarnie, odkud se jednou ročně ozývá hlas pohřbených templářských rytířů:

„Kdo bude bránit svatý Chrám?“ 341
Astrologie je jediná disciplína, nevědecká, fenomenologická (zbloudilou teologii ponecháme stranou), která od samého počátku, kdy Stvořitel od sebe oddělil horní vody od dolních vod, udržuje vztah mezi Nebem a Zemí, mezi makrokosmem a mikrokosmem, mezi (Paracelsovým) nebeským a pozemským „firmamentem“, mezi nebeským Chrámem (Templem) a pozemským Chrámem, z něhož zůstala v Jeruzalémě zachována pouze jedna jediná zeď.
     Astrologie je základem kontemplace, a to podle principu Jak nahoře, tak dole. Makrokosmos a mikrokosmos jsou vůči sobě ve vztahu korespondence, v nepřímém vztahu rezonance a tvarové kauzality (Sheldrake); vesmírné a psychické faktory se vzájemně ovlivňují: jev je závislý na archetypu podle homeopatického principu Podobné podobným, avšak silnějším (tento princip se manifestuje při transitech planet ve vztahu k nativním planetám).
     Pro templářské rytíře a pro naříkající u Zdi nářků z toho vyplývá, že astrologie stále udržuje vztah mezi nebeským a pozemským Chrámem, bez ohledu na to, že z pohledu postmoderního novopohanského člověka se oba chrámy zhroutily. A bez ohledu na to, že dnešní astrologie je pro něj pouhou pouťovou atrakcí. 342
Guardiniho úvahu o konce novověku jako o novém pohanství bychom asi měli brát vážně. Včera jsem zhlédl dánský film Kolize, který jako by tento názor na naši současnost potvrzoval.
Žijeme v blahobytu, ale život sám je mdlý a polorozpadlý.
Smrt do života nepatří, a když k ní dojde, vše se rázem hroutí.
Pokud to probudí odumřelé city, jsou to hysterické záchvaty.
Zdá se, že je třeba začít znovu vzhlížet ke hvězdám, tak jako tomu bylo na počátku dějin, kdy lidé prý rozmlouvali s bohy prostřednictvím hvězd.
Na zahradě vybudují dřevěnou věž, je to observatoř vybavená teleskopem.
Na Nebi lze vidět černou díru, ta je však i v nás samých, začíná tam, kde končí světlo.
Spory se řeší střelbou z pistole (dnes se nejčastěji bodá nožem).
Jediná naděje: rodina.
Stmelit ji může pouze láska.
Minulý týden spáchal sebevraždu osmačtyřicetiletý úspěšný profesor psychologie.
Zanechal vzkaz: To, čeho se nám nedostává, je láska, láska, láska…
Z dřevěné věže vzhlížíme ke hvězdám teleskopem a klademe si otázku:

„Lásko, Bože, lásko,
kde ťa ludé berú,
na horách nerosteš,
v poli ťa nesejú.“ 343
Když se Jung ponořil do „útrob“ své psychiky a odvážil se jí čelit (viz Konfrontaci s nevědomím v jeho autobiografii), shledal ji chaotickou, temnou a nevědomou, a to v tom smyslu, že nevěděl, s jakými jevy se setkal. Stanovil si dvě zásady:
Pojmenovat to, co spatřil, a navázat s tím kontakt. Takové je stanovisko analytické psychologie a jejím cílem je tudíž „hlubinná psychologie“.
     Toto stanovisko je v přímém rozporu se zásadou, kterou razili při zkoumání Přírody Paracelsus, Goethe a Hahnemann.

Paracelsus: /Lékař/ vidí skrze to, co má před očima, to, co je za tím, čili to, co je uvnitř. „Jedině vnější věci poskytují poznání o vnitřním, jinak nelze žádnou vnitřní věc poznat.“ (Cit. z knihy C. G. Jung Paracelsica).

Goethe (v parafrázi): Skutečnost se nedělí na vnější a vnitřní, je „ustavičně obojím“. Poznáte ji podle fenoménů, které nabízí, a pouze v nich. To znamená, že není nic takového jako „niterná psychologie“. (Bedenken und Ergebung)

Hahnemann: „Jakou prima causa morbi chce ve skrytém nitrustará škola ještě hledat, jestliže ony smyslově a zřetelně rozpoznatelné projevy nemoci, symptomy, které k nám promlouvají, jako předmět léčení zavrhují a pohrdají jimi? Co jiného chtějí na nemocném léčit, ne-li tyto symptomy? (Organon racionální léčby).

     Toto „symptomatické“ stanovisko vystihl pregnantně právě Hahnemann:

„Léčivá schopnost léku tudíž spočívá v jeho schopnosti vyvolat symptomy podobné chorobě, které jsou však silnější než u choroby samé.“

Fenomenologicky: Narušený fenomén lze znovu uvést do spořádaného stavu pomocí Prafenoménu, který dokáže vyvolat podobné symptomy, jakými trpí fenomén, avšak spořádanější. Archetypy a mýty jsou s to vyvolat symptomy, které se podobají narušeným jevům, jsou však co do svého významu bytostnější, dokonalejší a obsáhlejší, tj. účinnější než ony.

Psychologicky: Psychické nemoci se léčí katarzí, tj. pomocí prostředků, které dokážou vyvolat podobné pocity, jakými trpí nemocný, avšak mnohem hlubší. Tyto prostředky nabízí umění: Hudba, opera, šanson, báseň, román, obraz, film, divadlo, fotografie, socha, architektura a nakonec i Příroda jako umělecký jev stvoření.

Religiózně: Životní příběh „existenciálně“ nemocného, a tedy nedovršeného člověka, odehrávající se na „via dolorosa“, dokáže vyléčit podobný, avšak mnohem silnější příběh, jaký vypráví o vztahu mezi lidským a božským, všedním a Posvátným.

Gnosticky: Nepravdivé a nesprávné myšlenky jsou s to napravit podobné myšlenky, avšak pravdivější. Ať už se ve svém myšlení mýlili Jung, Paracelsus, Goethe a Hahnemann, jejich myšlení je o tolik pravdivější, že dokáže napravit podobné omyly u jejich příznivců a obdivovatelů. 344
/Z dopisu/
V našich úvahách o důsledcích rozštěpu levé a pravé hemisféry dosud chybí jedna nesmírně důležitá problematika, totiž problematika Vědomí. To se běžně dává do souvislosti s levou hemisférou, ale ta sama vědomí nevytváří. Její doménou jsou pojmy, fakta, informace a názory. Vědomí je však něčím mnohem složitějším. Aby vzniklo, je k tomu zapotřebí kooperace obou hemisfér. Vědomí zahrnuje celkové pojetí, význam, a co je nejdůležitější, musí vést k pochopení toho, co je jeho obsahem. Pouhé údaje k tomu nestačí. Mít vědomí něčeho znamená vědět, kdo nebo co je tím, čemu čelíme, a v případě, že nás to ohrožuje, vědět, jak se v dané situaci zachovat.
     Archaický člověk to vyjadřoval mytologickým rčením: „znát Jméno“. Dnes bychom jednoduše řekli, že při střetnutí s neznámými psychickými silami chceme vědět, jaké jsou jejich vlastnosti, co je jejich příčinou, jaké mají záměry a jak se k nim máme chovat. Dříve stačilo vyslovit jejich Jméno, a neznámí zlí duchové zmizeli. Když chtěli Mezopotámci ochránit novorozené děti před Lilitou, která se je pokoušela zahubit, vyslovili její Jméno, nebo je napsali, nejspíše v podobě zaříkávání na nějaký amulet. V pohádce o Pištivrátkovi vychází tento princip opět najevo. Pištivrátek žádá od královny její právě narozené dítě jako odměnu za své předešlé služby. Když se královu poslu náhodou podaří zjistit, jak zní jeho Jméno, a když je před ním vysloveno, dupne vzteklý Pištivrátek nohou tak mocně, se roztrhne vpůli.
     Jestliže Vědomí předpokládá součinnost levé a pravé hemisféry, a jestliže - archaicky řečeno – to vyžaduje znát Jméno onoho nezjevného psychického faktoru, jemuž čelíme (staří hovořili o démonech, my o neurózách), pak z toho plyne, že narušená součinnost obou hemisfér měla za následek úpadek Vědomí, a my dnes už nevíme, jaké je Jméno těch nezjevných psychických faktorů, s nimiž se během života střetáváme, zejména v době svých vnitřních krizí. Když jsme se zamýšleli nad některými tragickými případy, k nimž došlo v poslední době, sáhli jsme k příslušným horoskopům. Okamžitě se vynořila otázka: Jak dotyčný vnímal konstelace, které se nám jevily jako určující? Jak si je představoval a jak je prožíval? Do jaké míry si dokázal vysvětlit vlastnosti a působení psychických komplexů, které představovaly? Jednoduše řečeno, znal jejich Jméno?
     Jestliže je neznal, ocitl se v situaci, kdy mu hrozilo, že ho „zakleknou“ a on se jimi zadusí. Nebo se jimi stane posedlý a „neví, co činí“ (ostatní se ptají: Co to do něj vjelo?). Nebo se s nimi ztotožní a stane se z něj nietzscheovský Nadčlověk.
     Až budeš mít přednášku na toto téma, oznam ji pod názvem:

Jak je důležité znát démonologii, chceme-li zabránit vraždám a sebevraždám.

     Přednáška se bude meditativně rozvíjet kolem mnohem závažnější otázky, a proto skončí neuspokojivě. Ta otázka zní: Je možné, že Vědomí, jehož součástí byla u archaického člověka znalost Jména nezjevných démonů, je nejúčinnějším – a možná jediným – nástrojem, jaký má člověk k dispozici v okamžiku, kdy s nimi přijde do styku? Budou Ti namítat, že přeceňuješ Vědomí. Ocituj jim povzdech Mefista – to je vlastně také démon – nad Faustovou naivitou: „Jen si zhrdej věděním a rozumem, člověka darem největším.“ 345
Za zmínku stojí, že nedávno vyšla – péčí nakladatelství Malvern a překladatele M. Šebely – další kniha A. de Souzenelle. Napsala ji spolu s P.-Y. Albrechtem, pod názvem Zasvěcení. V úvodní části účtuje autorka se západní společností. Říká bez obalu, že se tato společnost skládá

„z velké části z lidí zcela poblázněných falešnými hodnotami. Jsou to lidé, kteří ztratili duši.“ Dochází k neradostnému závěru, že „dnešní svět se řítí do záhuby, která bude buď definitivní, nebo to bude první fáze grandiózní transformace.“ Svou úvahu končí slovy, z nichž mrazí: „Byl již překročen práh možného návratu“.


     O lidech, kteří ztratili duši, víme v této zemi od chvíle, kdy se v procesu takzvané normalizace, odehrávající se tentokrát v podmínkách politické svobody, ukázalo, že tuto společnost tvoří ze tří čtvrtin seskupení, které se identifikuje ne podle světonázoru, náboženského přesvědčení nebo politického programu, ale jednoduše podle principu „svůj k svému“. Francouzský etnograf Lévy-Bruhl označil tento stav u primitivních kmenů jako „participation mystique“, tj. jako sdílení, které je založeno na intuici, bez jakýchkoli zdůvodňujících rozumových důvodů. O něco dále směrem na Východ se tomu říká „Eto naši“ a „My vmjestě“.
     Když se Jung zamýšlel (v Psychologii přenosu) nad nebezpečím, které s sebou přináší „masová psýcha“, kdy se z člověka stává „bezduchý stádní tvor“, uvědomil si, že v konfrontaci exogamních a endogamních tendencí selhaly nejprve exogamní formy, které měly udržovat pospolitost pohromadě (církev, stát, politické strany, nakonec i rodina sama). Říká, že si lze představit, že by endogamní tendence natolik zesílila, že by

„kompenzačně zasáhla na psychické rovině, uvnitř člověka, a opět připravila manželství, resp. sjednocení oddělených komponent osobnosti jako protiváhu pokračující dichotomie, tj. psychické disociace masového člověka“.

Jak se však ukazuje, je to právě endogamní tendence, která dnes zcela podléhá regresivnímu tíhnutí směrem k „mystické participaci“ na úrovni masy.
     V době totality se mnozí z dnešní nejstarší generace pokládali za „ztracenou generaci“ a vyhlíželi možnost se svobodně projevit. Výsledkem skutečné normalizace v této zemi je „nově objevená generace“, která s úlevou konečně spočinula ve svém domovském a mateřském prostředí a těší se, jak si „vmjestě“ bude užívat života. 346
/Z dopisu/
Potěšilo mě, že Vás zaujala moje črta o vnitřní a vnější cestě životem, tuším, že je ve Starožitnostech („Co je císařovo, císaři, co je božího, Bohu.“). Je to náhlé nazření něčeho, co sice důvěrně známe, ale nevěnujeme tomu pozornost, jakou si to zaslouží. Mám s tím vlastní zkušenost. Když jsem se rozhodl, že uvedu v soulad – dnes tomu říkám koincidence – svou vnitřní cestu s vnější, rázem jsem se ocitl na smetišti dějin, jak se tomu tehdy říkalo.
     Trvalo mi dost dlouho, než jsem pochopil, že zdejší Homolkové dokonale ovládají takzvaný soukromý život a že jsou díky tomu schopni přežít jakýkoli režim. To, čemu říkáme vnitřní život, je pro ně neznámá veličina. Přitom všechny texty, které jsem nabízel ke sdílení, se týkaly toho, jak pokračovat na své vnitřní cestě, kterou Jung označil jako individuaci, a to i v krajně nepříznivých společenských podmínkách. Musel jsem se proto nejprve vyrovnat s tím, že zdejší vzdělaná veřejnost nemá o témata, jimiž jsem se zabýval, nejmenší zájem. Není to otázka IQ, je to důsledek odlišného pojetí skutečnosti. Následně to už nebyl můj problém. Pokračoval jsem v tom, v čem jsem se našel.