Psychologická astrologie, Astropsychologie

IN MEMORIAM

"Že by to snad konec byl?
To se mi nechce věřit.
Já nechci ztratit těch pár chvil,
kdy jsme měli chuť přežít."

(Z básní Lucie Fríbertové, jedné z obětí 21. 12. 2023 na Filosofické fakultě v Praze)

Úvod
O Adventu očekáváme narození božského Dítěte. David Kozák, absolvent filosofické fakulty Karlovy university, zavraždil před Štědrým dnem v Klánovickém lese dítě v kočárku jako předzvěst toho, co lze očekávat místo milosrdenství a spásy.

     Horoskop Davida Kozáka se v základních rysech shoduje s horoskopem Emanuela Swedenborga, o němž je známo, že po prodělané duševní krizi se z vědce zabývajícího se metalurgií, chemií, anatomií a fyziologií stal náboženským myslitelem. Podle jeho názoru líčí Bible proměnu člověka z materialistické bytosti v bytost duchovní. Tuto proměnu označil jako znovuzrození, resp. regeneraci.

     Horoskop Emanuela Swedenborga se vyznačuje maximálně možným nakupením aspektů kvadratury (90°). Je zde velký čtverec a dva T-kříže.
     V horoskopu D. Kozáka se vyskytuje rovněž velký čtverec a dva T-kříže.
     Otázka zní:
Jak je možné, že tak výrazná podobnost struktury obou horoskopů se mohla manifestovat tak brutálně rozdílným způsobem v jejich životním příběhu?

Theologie
U Sírachovce (Sír 15) čteme:
„/Hospodin/ na počátku stvořil člověka
A ponechal mu možnost vlastního rozhodování.
…
Vodu a oheň položil před tebe,
Vztáhni ruku, po čem chceš.
Před člověkem je život i smrt
A bude mu dáno, co si vybere.
…
Nikomu nenařídil jednat svévolně
Ani nedal nikomu povolení hřešit.“

     U Swedenborga můžeme nalézt podobné pojetí. V jeho vizi stvořil Bůh Nebe a Peklo (a tedy Dobro a Zlo) jako protikladné predispozice, z nichž si má člověk na základě svobodného rozhodnutí zvolit svůj úděl. Aby se mohl člověk rozhodovat svobodně, říká Swedenborg, musí se nejprve na základě vlastní zkušenosti naučit vnímat kontrasty mezi Dobrem a Zlem:

„Nikdo nemůže vytříbeně vnímat, co je dobré, požehnané a šťastné, dokud nezakusí stavy bez dobra, požehnání a štěstí.“ (L. Máchová, Tajemství víry, výbor z theologických prací E. Swedenborga)

     Podle Swedenborga v nás zápasí Bůh a Ďábel o nadvládu nad námi: je na člověku samém, na čí stranu se postaví.

Psychologie
Jungův příspěvek k této gigantomachii spočíval v názoru, že tento zápas se odehrává v lidské psychice, a to za rozhodující účasti lidské duše, která disponuje rozumem, představivostí a vůlí. Jestliže duše nezvládá tento nápor vesmírných sil, může jim podlehnout. Therapeia – péče o duši je tedy rozhodujícím momentem v tomto dramatu. Zanedbaná, deformovaná nebo popřená duše není s to plnit svou prostředkující úlohu mezi potenciálními duchovními silami a lidskou existencí.
Působící vesmírné síly mají v lidské psychice podobu „ohnisek energie“ nebo „komplexů“, které jsou spontánní a autonomní (svévolné). V důsledku toho, říká Jung,

„se komplex manifestuje nezávisle na vůli, a dokonce se může projevit v naprostém rozporu s vědomými tendencemi. Komplex se vědomí despoticky vnucuje. Výbuch afektu je téměř totální útok na lidskou osobnost; člověk jako by byl přepaden nějakým nepřítelem nebo divokým zvířetem“ . (Der therapeutische Wert des Abreagierens)

Proces individuace
Vrcholná fáze individuačního procesu má podobu psychické smrti jako zvláštního druhu ne-moci:
Nemohoucnosti
Ochablosti
Bezmoci
Skleslosti
„Marnost nad marnost a všechno je marnost“
Život postrádající smysl
Opuštěnost: „Bože můj, proč jsi mě opustil?“
Beznaděj

     Tuto fázi vnitřních, endogenních procesů (psychické alchymie) je nutné absolvovat podle vůdčího principu kristovského paradigmatu:

Vsadit na Toho, který o sobě prohlásil:
„Já jsem přišel na svět jako Světlo, aby nikdo, kdo ve mě věří, nezůstal ve Tmě.“ (Jan 12,46).

A být připraven platit Tmě daň za každé „kvantum“ získaného Světla. Této dani se nelze vyhnout, a je nepřípustné přenášet ji na někoho jiného. (Byl to Pascal, kdo přirovnal víru k sázce. A byl to Anaximandros, kdo stanovil pravidlo, podle něhož si vznikající věci platí vzájemně útrpnou daň.)
     Čím více Světla vědomí, tím hlouběji bylo zapotřebí se ponořit do nevědomí, z něhož levá hemisféra čerpá své Světlo. Pravá hemisféra setrvává v Přítmí a je možné ji postihnout pouze jako představu, obrazotvornost, fantazii, intuici; její prvotní podobou je hypotéza, teorie, koncepce (Řekové: alétheia – náhlé nazření; Goethe: apercy – prvotní celkový dojem.) Do oblasti potemnělé pravé hemisféry patří všechno to, co bylo během novověku zneváženo a odmítnuto jako nevhodné pro objektivní poznání – umění, hudba, divadlo, poezie, sny, mýty, žalmy, náboženské texty, pohádky, snění, opojení, vytržení, řecká filosofie jako životní moudrost, náboženské pravdy jako ukazatelé cesty atd.
     Mezi Světlem a Tmou, tak jako mezi Vědomím a Nevědomím, existuje zvláštní druh polarity ve formě Goethova principu „oddělovat a spojovat“ („Trennen und Verbinden“). Neurologicky řečeno, mezi levou a pravou hemisférou existuje vztah připomínající dýchání. Po výdechu (výron vědomí) následuje nádech (návrat k nevědomí), a tak stále znovu. Goethe:

„Člověk nedokáže dlouho setrvat ve vědomém stavu nebo při vědomí; musí se opět uchýlit do nevědomí, neboť tam žijí jeho kořeny.“

     Současné schizma, jež se vytvořilo mezi Vědomím a Nevědomím, mezi Světlem a Tmou, mezi Posvátným a všedním, mezi levou a pravou hemisférou, znamená fatální ohrožení jejich životně důležité součinnosti. Léčba tohoto schizmatu předpokládá obnovu polarity, resp. dýchání mezi oběma protikladnými částmi, nakonec i mezi vnitřní a vnější cestou individuace. Touto vrcholnou zprostředkující rolí je pověřena lidská duše: imaginace ve smyslu „být v obraze“. Jen duše dokáže oddělovat a spojovat Představy rodící se v pravé hemisféře s Pojmy v levé hemisféře. Jednorázový pokus o jejich definitivní sjednocení (například prostřednictvím Jungova gnostického božství označeného jako „das Selbst“) může mít za následek jejich umrtvení.

Kvadratura jako „křížová cesta“
Oba srovnávané horoskopy jsou si velmi podobné převahou devadesátistupňových aspektů, a přitom předznamenávají dva zcela odlišné životní příběhy.

     Aspekt kvadratury jsem stručně charakterizoval v Astrologických črtách 2022:

“Kvadratura symbolizuje odmítnutí, zavržení, opuštění, vyloučení, rozvod nebo rozchod, ignorování, potlačení nebo zničení; je to situace, kdy je v psychickém alchymickém procesu, a tedy v procesu individuace, dosažen 4. stupeň podle axiomu Marie Prorokyně: Z jednoho vzniknou dva, ze dvou tři, ze tří čtyři a ze čtyř opět Jedno na vyšší vývojové úrovni.“ Tento proces odpovídá liturgicky postní době vrcholící Velkým pátkem a Velikonoční nedělí.

     Jde o psychickou smrt, a tedy o proměnu, kdy se vnitřní člověk zbavuje toho, co se přežilo, co bylo vývojově překonáno a čeho už není zapotřebí k životu (v přírodě je názorným příkladem proměna housenky v kuklu a kukly v motýla). Z toho plyne, že kvadratura v horoskopu je výzvou k proměně, k dosažení vyššího stupně individuace (Goethovo „Stirb und werde“ – Zemři a staň se tím, kým se máš stát podle svého určení).
     Život v křesťanském prostředí je koincidencí vnější a vnitřní cesty: Co je císařovo, císaři, co je Božího, Bohu (Mat 22). Vnější cesta je vyznačena touhou po sebeprosazení. Vnitřní cesta je cestou postupných proměn – duchovních smrtí: tak jako had se zbavuje staré kůže, zbavuje se člověk „starého člověka“. Jestliže nezná vnitřní cestu, zná pouze tělesnou smrt, a tak může kdykoli podlehnout jejímu osudovému volání. Alchymická smrt není nic obskurního. Je to životní krize provázená nemocemi – takovou všeobecnou nemocí je chřipka. Postmoderní medicina ji potlačuje pomocí léků. Theologie tento druh „nemoci ku zdraví“ nezná. Pandemie čínské chřipky jí nic neříká. Chybí jí metafora Tridua.
     Jestliže se proměna nezdaří, může to mít za následek, že znovuzrozené Dítě v lidském nitru zemře, a může se tak stát i ve vnějším světě. Následuje smrt čistě vnější, a to mnohonásobná, podle intenzity pociťovaného zoufalství, a to jak směrem k sobě, tak i vůči vnějšímu světu (třeba právě vůči vlastní Alma Mater).
     Emanuel Swedenborg prodělal tuto proměnu z významného a úspěšného vědce v kosmologa a nejvýznamnějšího teologa novověku.
     David Kozák tuto proměnu nezvládl. Místo „odložení starého člověka“ v procesu individuace podlehl smrti fyzické. Ztotožnil se s ní a jako Anděl smrti ji šířil mezi svými nejbližšími.
     Lidské životy, varoval Jung, závisejí na tenké nitce, které se říká duše a kterou dnešní vědecký racionalismus pokládá za pouhou básnickou licenci. Toto varování nejen trvá, ale je dnes ještě naléhavější než kdykoli předtím. Můžeme se ptát, do jaké míry se to týká i humanitních věd vyučovaných dnes na filosofických fakultách. Je třeba hledat odpověď na otázku, z jakých příčin se rodí zoufalství, které úspěšného absolventa humanitního oboru na Filosofické fakultě nakonec dožene k tomu, že se stane vrahem svých kolegů a kolegyň. Důležité je určit individuální podíl pachatele (horoskop jako krizový životní scénář) a zároveň i podíl dobových trendů ve vývoji psychických poruch, které postiženému nicméně umožňují vést vcelku normální život.
     Emanuel Swedenborg by si v souvislosti s touto tragedií mohl položit otázku, zda dnešní člověk, který je svobodný v postmoderním smyslu Ego autos , a to jako nietzscheovská ozvěna božského Jsem, kým jsem (Jod He Vav He) je připraven zvládnout svou vnitřní cestu k autentické a jedinečné osobnosti. Odpovědět by na ni mohl jednou maximou ze své knihy Pravé křesťanství :

„Jestliže se člověk neobrátí o pomoc k Všemohoucímu, nemá sám ze sebe větší moc proti Zlu a jeho lžím, než má ryba proti oceánu, blecha proti velrybě nebo zrnko prachu proti hroutící se hoře.“

Mentální schizma postmoderního člověka
Metafora, podle níž nazval McGilchrist svou knihu – Master and His Emissary (Pán a jeho vyslanec, volněji jako Pán a jeho sluha), je jako apriorní pojetí problematiky týkající se rozštěpu pravé a levé hemisféry sporná. Podle autora došlo k tomu, že levá hemisféra (sluha) ovládla pravou hemisféru (Pána) a zcela si ji podřídila. Je však možné namítnout, že podnět vyšel z pravé hemisféry, a to v podobě nadějné, bohužel však scestné představy o neustálém pokroku, který byl pojat jako dějinný vývoj od mytologie a náboženství k čirému Rozumu (od plazího a limbického mozku k šedé kůře mozkové).
     Během takto pojatého vývoje ztrácela pravá hemisféra na významu, byla vyloučena z procesu vědeckého poznání, a podle zjištění neurologů odumírají její nervová spojení a pozvolna degenerují. Z tohoto pohledu to připomíná spíše příběh krále Leara, který předal moc svým dcerám, aby on sám skončil jako vyhnanec v doprovodu dvorního šaška. Původně se tedy jednalo spíše o separaci, která vedla k hypertrofii, k nadměrnému rozvíjení levé hemisféry, a vyústila ve znevážení „zdravého selského rozumu“ a jeho nahrazení umělou inteligencí (na řadě je nyní mýtus čarodějova učně).
     Cena, kterou evropská civilizace zaplatila za vyspělou technologii a „stát blahobytu“, je obrovská a dosud „nevyčíslená“, pokud to lze takto vyjádřit. To, co na počátku 20. století bylo diagnostikováno jako individuální onemocnění a označeno jako schizofrenie (Bleurer, Jung), se dnes projevuje jako kolektivní mentální schizma, kterou se neurologie zabývá v rámci vztahu levé a pravé hemisféry.
     Lapidárně lze tuto ztrátu označit za ztrátu životního prožitku. Život už není zakoušen, nýbrž se pouze děje, a to bez celkového dojmu a bez adekvátních vnitřních zážitků a pocitů, takže ztrácí vůni, vkus a chuť. Místo mnoha slov mě napadá jedno poněkud směšné přirovnání: Důsledkem toho, že paradigmatem humanitních věd včetně filosofie se stala karteziánská přírodověda, je „svíčková bez omáčky“. Zdá se, že humanitní vědy zaspaly, a cena, kterou za to celá společnost zaplatí, může hodně bolet.
     Stav „derealizace“, v jakém se dnes nachází autista na krajním bodu širokého spektra, popsal výstižně neblaze proslulý David Kozák. Své psychiatričce se přiznal, že se cítí „odpojený“ a že není schopen navazovat vztahy se svými vrstevníky. Ve zprávě o tomto vyšetření se dále říká (Seznam):

„Popsal prý také, že už několik let zažívá nudu, osamělost, nic ho netěší, nemá žádné koníčky, nemá blízké lidi, má skleslou náladu, chybí mu smysl života a není schopen prožívat radost.“

     Výčet těchto příznaků se do značné míry shoduje s tím, co McGilchrist uvádí v kapitole, v níž líčí, jakými vlastnostmi se vyznačuje postmoderní autista trpící odděleností pravé a levé hemisféry (podle D. Kozáka bychom mohli říct: trpící „odpojeností“ levé hemisféry od pravé, kde podle Goetha „žijí jeho kořeny“. V knize Poznámkový blok (Kontexty) jsem se pokusil tyto příznaky shrnout:

Egocentrismus, neschopnost sdílet prožitky a city druhých, neschopnost interakce s vrstevníky, nedostává se empatie, dochází k ritualizaci chování, projevuje se sklon omezit se pouze na jeden předmět zájmu, sklon k jednomyslnosti, soustředění se na jednotlivosti a detaily, chybí nebo vázne oční kontakt, lze pozorovat obsedantní touhu dokončit započaté dílo, chybí smysl pro humor, a stejně tak i smysl pro ironii, neschopnost vcítit se do myšlení a citového života druhých, chybí úsudek a hodnotící valéry při posuzování uměleckých děl a vůbec dění ve světě, převažuje trvalé zaujetí pouhými částmi předmětů, ztráta smyslu pro jedinečnost, monotónní nebo narušený hlasový projev, neschopnost sociálního sdílení, v jazykovém projevu vládne pedanterie, dotyčný se stahuje do sebe, nebo se prosazuje bez ohledu na okolnosti.

(I.McGilchrist, Master and his Emissary; manuály pro duševní choroby, Wikipedie.) (Poznámkový blok, Kontexty, par. 332)

Facit
Při hodnocení této tragické události by bylo třeba si položit mnoho dalších otázek v kontextu s převládajícími dobovými tendencemi. Především otázku, do jaké míry souvisí sklon ubližovat sobě samému i druhým se zoufalými pokusy navázat prostřednictvím palčivé bolesti spojení mezi racionální myslí a skomírajícím vnitřním, zejména citovým životem. Z prvních zpráv o události bylo možné zaznamenat slova D. Kozáka, která údajně vyslovil před svým činem: „Bude to bolet…“ Jako by velká bolest, kterou způsobí sobě i druhým, mohla zvráceným, „kvazihomeopatickým“ způsobem vyléčit bolest, jakou pociťoval v důsledku toho, že nedokázal překlenout propast ve svém nitru, která ho od nich dělila. Opět se můžeme odvolat na kristovské paradigma individuace: Lidské „pašije“ je možné homeopaticky vyléčit pouze prostřednictvím „Velikonočních pašijí“.

Astrologická poznámka
Z astrologického hlediska podtrhuje dramatičnost této události fakt, že k ní dochází za významného aspektu nového faktoru ve struktuře horoskopu, a tím je Priapos: transit Priapa v konjunkci na retrográdního nativního Urana; dalším významným momentem je transit Urana v konjunkci na nativního Saturna; konjunkce Pluta a Lility není transitem dotčena.
(Viz horoskop transitů D. Kozáka znázorněných na vnějším okruhu zvěrokruhu.)

O významu faktoru označovaného jako Priapos viz črtu Priapos v těchto Astrologických črtách.

Transity 21. 12. 2023 v horoskopu Davida Kozáka

ASTROLOGIE/ANTROPOLOGIE
Veškeré poznání a sebepoznání má svůj počátek v narcistním zážitku jednoho krásného řeckého mladíka jménem Narkissos. Ten se spatřil na hladině jezera, bezmezně se do sebe zamiloval – a utonul.
     To nebyl dobrý počátek, bylo to spíše varování. Bylo třeba nalézt něco JINÉHO, aby v porovnání s tím mohl člověk zjišťovat, v čem se mu podobá a v čem se od něj liší. Nejprve to byla zvířata. Indiáni se připodobnili býku nebo koni a říkali si Sedící Býk a Pádící Kůň. Věděli, že jimi nejsou, ale ztotožňovali se s nimi a byli JAKO oni.
     Další velmi důležitou etapou bylo porovnávání ženského cyklu s cykly měsíce. To byl možná počátek astrologie. D. Castellová (Astrologická Luna) se domnívá, že ženy archaické doby menstruovaly společně. A není zřejmě nijak přehnaný předpoklad, že se tak dělo v době novolunní, kdy měsíc mizí z oblohy. Byl to pravděpodobně první zjištěný případ korespondence mezi pohybem nebeského tělesa a děním na zemi.
     Potom už bylo snadné sledovat, jak souvisí pohyb slunce s jarem, létem, podzimem a zimou.
     Převratným bodem byl zřejmě pokus dát do podobné souvztažnosti některé lidské vlastnosti, například násilí nebo lásku. Jak dokázali hvězdopravci uvést do souvztažnosti násilné vlastnosti a události s pohybem Marta, a příběhy lásky s pohybem Venuše, zůstane navždy tajemstvím. Zjištěné souvztažnosti „fungují“ dodnes.

ASTROLOGICKÝ SYMBOL PLUTA
Při výkladu symbolů, včetně astrologických, je třeba mít na zřeteli také to, jak je člověk vnímá, jak si je představuje a jak je prožívá v každodenním životě. Kromě toho je třeba pamatovat na to, že jejich význam se mění zároveň s tím, jak se člověk vyvíjí v rámci své individuace. Všechny obecné a abstraktní definice mohou sloužit jen jako první aproximace při úsilí o jejich pochopení.
     Dvanáct znamení zvěrokruhu představuje dvanáct základních faset (manifestací, podob, stránek) nezjevného Jednoho (v novoplatónském smyslu), které tvoří střed zvěrokruhu a symbolizuje (kosmologicky) Nejvyšší jsoucno (Bytí) a (theologicky) Nejvyšší bytost (Bůh, Stvořitel). Dominantní postavení mezi nimi zaujímá znamení Štíra. Pluto jakožto reprezentant-vládce znamení Štíra tak představuje životní proces, který probíhá po linii:

Zplození (sex) – rození, vznikání – rozvinutí (entelechie, individuace a její autenticita) – proměna (psychická alchymie) – obnova (štír/orel) - zbavování se toho, co je již nepotřebné nebo se přežilo – přirozená smrt.

Základní atributy:
Znamení Štíra a jeho vládce Pluto jsou nejvýznamnějšími manifestacemi Jednoho, tj. faktoru, který je označen jako Nejvyšší jsoucno a Nejvyšší Bytost. V tomto smyslu lze Pluto považovat za symbol, který má nejvyšší hodnotu. Je to Komenského „unum necessarium“, tj. něco, co je nepostradatelné, na čem nejvíce záleží a čemu je možné sloužit, případně se tomu cele odevzdat (jako je tomu u světců a u davového člověka, který se zcela poddává svému Vůdci).
Kosmologicky: Zdroj a původce života; vrcholná tvůrčí a ničivá vesmírná síla.
Nábožensky: Stvořitel, Bůh, Hospodin, Všemohoucí, „obraz Boží“ (Kusánský jej definoval jako Posse ipsum - Moc sama; naproti tomu Swedenborg hovořil o Lásce a Moudrosti).
Zrod života, tvořivost, plodivost (sex) – zrod nového života.
Procesy proměny (housenka, kukla, motýl).
Autentický program vývoje (entelechie).
Zánik, odumírání a odstraňování toho, co bylo stráveno, využito a co zastaralo nebo se ukázalo jako neautentické z hlediska kosmologického nebo božského záměru. (Definovat Pluto jako „vyšší oktávu Marta“ je slabomyslnost.)

Při výkladu symbolu Pluta jsou ve hře tři faktory:
Pojetí tohoto symbolu u interpreta.
Prožívání a chápání Pluta u klienta, jehož horoskop je předmětem výkladu.
Nezjevný a nevyčerpatelný archetyp tohoto symbolu.

Galerie této vesmírné tvůrčí síly je bezmezná:
Může to být milosrdný Bůh v roli hodného otce, ale také nemilosrdný Hobbesův Leviathan, nebo starozákonní Jahve, který vyžaduje absolutní poslušnost, jinak hrozí holocaustem; někomu se ustálí v psychické paměti obraz staroslovanského Radegasta, nebo ho prožívá jako řeckého boha Háda, vládce podsvětí, který unáší a znásilňuje nevinné dívky, jako byla Persefona; nebo muslimský Allah; nebo hinduistický Krišna; nebo se u sekularizovaného člověka tato vesmírná mocnost ztotožňuje s určitou věcí, nesmírně cennou – může to být přepychový dům, drahý vůz atd., nebo zbožňuje zpěváky, herce a umělce; nebo se bohem stává politický vůdce; nebo je to Pražské Jezulátko jako výsostný symbol individuace, a tedy růstu vnitřního „Syna člověka“; nebo je to Goethův Bůh-Příroda; nebo Nietzscheův Nadčlověk-Zarathustra; nebo Velký Konspirátor jakožto dobový diktátor, hned vedle novodobých carů, císařů a sultánů; nebo je to právě narozené dítě, které rodiče tak dlouho toužebně očekávali; nebo je to „pan Dokonalý“, který si zaslouží, aby byl zbožňován; nebo „žena mého života“, které je třeba přinášet největší oběti; nebo žena jako bohyně, jako Domina, jako démonka Lilita; nebo je to hrad, tvrz nebo dokonce bunkr, který je prožíván v duchu biblického „Bůh je můj hrad“; nebo je bohem Ďábel, kterého je možné vzývat, aby nám poskytl moc nad druhými lidmi; dnes je velmi často vnímán jako Velký konspirátor; nakonec jím může být cokoli nebo kdokoli.
Transit Pluta v aspektech na jeho nativní postavení je prověrkou jeho autenticity. Pokud je jeho obraz deformovaný a neodpovídá jeho významu, může se pod vlivem transitu proměnit a napravit, nebo naopak zničit – s tragickými důsledky pro lidské zdraví.

PŘEDZNAMENANÁ REZONANCE
Vyjdeme-li z Sheldrakeovy hypotézy o morfogenetickém poli, v jehož monádě se nachází každé jednotlivé jsoucno, a tedy i člověk, je astrologie pokusem určit vesmírné síly, které toto jsoucno tvarují, a to podobně jako elektromagnetické pole, které podmiňuje tvar a proměny železných pilin. V tomto smyslu představuje horoskop strukturu morfogenetického pole.
     Rezonujeme se silami, tvůrčími nebo ničivými, a to podle obrazu, jaký si o nich vytváříme. Ony samy do naší psychiky vtiskly své signatury, a podle nich vyhledáváme jejich tvary na Nebi i na Zemi. Je to, lapidárně řečeno, hra na schovávanou, kterou pro nás vesmír vymyslel. Že příroda se ráda skrývá, věděl už Herakleitos. Znetvořený obraz koresponduje s obdobnými ničivými sklony. Chybí-li obraz, lze očekávat výron chaotických sil, svévolných a nahodilých (rusky „bezobraznyj“ znamená nepředstavitelný, strašlivý).
     Není to theurgie, jak ji provozovali pozdní novoplatonici a Marsilio Ficino, čili nejde o vyvolávání bohů nebo démonů. Je to konfrontace Goethových „nebeských mocí“ s obrazy, jaké jsme si o nich vytvořili, a pomocí nichž se pokoušíme nacházet jejich „odlesky“. Ve střetu s Osudem je imaginace vrcholným projevem lidské svobody. V jistém smyslu platí, že jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Nevědomí nám ukazuje tvář, jakou jsme mu my sami ukázali, říká Jung.
     Křesťanství je zvláštním druhem „rezonující theurgie“. Aby bylo možné požádat Všemohoucího o pomoc, je nutné splnit celou řadu podmínek: zapřít sám sebe, vzít na sebe svůj kříž a následovat Syna Božího na jeho via dolorosis do Getsemanské zahrady a na Golgotu. Proměna vlastní osobnosti („Stirb und werde!“) je tím největším darem na cestě individuace, tj. na cestě k sobě samému.

AXIOM MARIE PROROKYNĚ a milétské pojetí trvalosti a pomíjivosti
Milétští přemýšleli stejným způsobem, jakým podle nich vznikal svět – rozštěpem (polemos) bezmezného Jednoho (apeiron) na dvě protikladné části, z nichž jedna je trvalejší (řeka), druhá pomíjivější (voda protékající v řece).
     Kontrapunkt trvalost/pomíjivost se zvlášť názorně odráží ve vývoji vztahu božského (věčného) a lidského (smrtelného). Stejný vývoj probíhá i ve vztahu mezi Archetypem a jevem, Prafenoménem a fenoménem nebo mezi tím, co filosofie označuje jako Bytí a jsoucno.
     Lakonicky, tj. v největší možné stručnosti to lze ukázat na třech vývojových úrovních, jimiž prošel tento vztah v evropských dějinách.
     Na počátku je Homér:
Poseidon se rozzlobil na Odyssea a všemožně mu bránil v návratu na rodnou Ithaku.
Odysseovi straní Athéna.
Poseidon je na straně Achajců.
Afrodita zachraňuje Parida před Menelaem .
Héra a Athéna se ozbrojí a spěchají na pomoc Achajcům.
Hefaistos zhotovuje přilbu a štít Achilleovi.
Platon: Člověk je loutkou boží.
Aristoteles: Přátelství mezi člověkem a bohem není možné, a to pro jejich nerovnost.
Ergo: Mezi tím, co trvá (věčností) a tím, co pomíjí (lidský život), zeje propast.

Druhá fáze začíná tím, že Mojžíš přijímá na hoře Oreb od Hospodina příkazy a zákazy, jimiž se Židé mají v životě řídit. Nejsou jím ovládáni přímo, nýbrž skrze slib poslušnosti.
Abrahám vyslyší Hospodinův příkaz: Vyjdi!
Jonáš se vzpírá, ale nakonec se musí podvolit.
Mojžíš se stává partnerem v rozhovoru s Hospodinem, dokonce s ním vyjednává, když se Hospodin chystá zničit Ninive.
Pomíjivost (smrtelný člověk) se v této fázi dostává do kontaktu s trvalostí (věčností) a může do jisté míry ovlivnit průběh děje. Hospodin: Nezahubím, bude-li v městě dvacet spravedlivých.
Ergo: Pomíjivost zde přetrvává o něco déle a má možnost se vzpírat nebo vyjednávat. Trvání je o poznání shovívavější.

Třetí fáze začíná Vtělením: Bůh se stává člověkem, a tím se ruší propast mezi věčností a pomíjivostí. Vrcholí to Ježíšovými slovy (Jan 15):
„Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat vše, co jsem slyšel od svého Otce.“
Vögelin upozornil na sv. Tomáše, který označil nový vztah jako „amicitia“- přátelství, a jako „fides caricate formata“, tj. vztah utvářený na základě přátelství.
Ergo: Trvalost (věčnost) stále převažuje nad pomíjivostí (smrtelným člověkem); Archetyp nad jevem.
Bytí nad jsoucnem.
Člověk nedokáže snést lásku boží, tj. lásku v její plné hloubce a intenzitě (byť se o to svatí pokoušejí), ale může se na ní podílet na způsob koincidence, tj. podle obrazu a podobenství. Díky tomu se může stát laskavějším, shovívavějším, uměřenějším, tvořivějším atd.
Znamená to, že lidská pomíjivost se ocitá blíže Věčnosti (Goethe:„Wir sind da, um sich zu verewigen“ – „Jsme tu, abychom se zvěčňovali“).
Podobně i jsoucno může mít na této úrovni větší podíl na Bytí, jev na Archetypu.

Sekularizovaný člověk dnes usiluje o trvale udržitelné zdraví, trvale udržitelný ekonomický růst, trvale udržitelný mír atd., je to však marné úsilí, protože mezi věčností a pomíjivostí se během novověku vytvořila propast. Pouze svými vlastními silami to však nedokáže. S odvoláním na Vögelina: Sebespása je pseudonáboženský „mýtus“.

Axiom Marie Prorokyně pomocí astrologické symboliky

JAK OBNOVIT KONTEMPLACI?
Pro postmoderního člověka je astrologie schůdnou, někdy dokonce jedinou cestou, jak obnovit korespondenci mezi makrokosmem a mikrokosmem. Pomocí astrologické symboliky je možné určit strukturu archetypů, prvotních sil vesmíru, které v případě horoskopu narození platí jak pro (Paracelsův) nebeský, tak i pozemský „firmament“. Tímto způsobem lze obnovit kontemplaci alespoň v kosmologickém, formálním smyslu - když bohové se podle Junga „stali nemocemi“ a jejich mýty upadly podle W. F. Otty „do podvědomí“.
     Astrologicky vymezený makrokosmos pokračuje v krouživém, cyklickém pohybu a ovlivňuje ve smyslu (Sheldrakeovy) tvarové rezonance mikrokosmos jak v přírodě, tak i v lidském těle a ve způsobu života člověka. Tento proces je možné sledovat na pozadí planetárních transitů, v korespondenci s mikrokosmickým děním, a to v individuálním i pospolitém měřítku. Konstelace planet odpovídají tvarům mikrokosmického dění. To je základ srovnávací morfologie, která zahrnuje přítomnost, minulost i budoucnost.
     Makrokosmos a mikrokosmos stále trvají. Jde o to je znovu spojit, uvést do souvztažnosti (korespondence).

VARIANTY ASTROLOGICKÉ OPOZICE
1/ Jeden z protilehlých pólů má dominantní postavení, může to být například Luna v roli Velké matky, nebo Slunce v paternalistické roli. Takový stav se vyznačuje značnou mírou stability a často přetrvá během celého manželství.

2/ Protiklady, mezi nimiž panuje trvalé nepřátelství, které vylučuje možnost smíření a dalšího růst. Příkladem takového vztahu je dějinný konflikt mezi katolictvím a protestantstvím (lze ho znázornit jako opozici Pluta k Uranovi).

3/ Nesmiřitelní protivníci, jejichž zápas končí porážkou, případně smrtí druhého. Planeta v dominantním postavení reprezentující mocnější psychickou energii znemožňuje působení protilehlé planety, brání jí v plném projevu nebo ji rovnou vyřadí ze hry. (Například Uran v opozici k Merkurovi nebo Saturn v opozici k Venuši.)

4/ Sportovní klání za účasti Saturna na vymezeném hřišti a při stanovených herních pravidel. Výsledkem střetnutí je vítěz a poražený: sláva vítězi, čest poraženému. (Například Slunce 1 versus Slunce 2, Mars 1 versus Mars 2.)

5/ Setkání muže a ženy, Jang a Jin. Výsledkem je buď jedna z předchozích variant, nebo se z toho vyvine přátelství, případně to vede ke zrození dítěte. (Například Slunce v opozici k Luně nebo k Venuši.)

6/ Nesmiřitelní protivníci se „drží v šachu“, jde o soupeření velmocí o světovládu. (Například Pluto/Jupiter v opozici k Plutu/Neptunu.)

7/ Zákony, zábrany, překážky, zvyklosti zamezí propuknutí chaosu a neřádu. (Například Saturn v opozici k Neptunovi nebo Uranovi.)

8/ Je možné se ztotožňovat tu s jednou, tu s druhou planetou v opozici, během života je střídat, aniž to vede k vnitřní proměně. (Eminentním příkladem je Nietzsche se Sluncem v opozici k Plutu. Nietzsche prožíval tuto konstelaci jako střet Apollona s Dionýsem, přičemž se ztotožňoval nejprve s jedním, potom s druhým. Role Dionýsa se mu nakonec stala osudnou).

9/ Obecně: Opozice tíhne buď ke zrození nového života, ke vzniku nových projektů, ke změně smýšlení a dosažení úrovně (kvalit.) čísla 3, nebo naopak k regresi anebo k potlačení nebo záhubě zúčastněných. (Jako příklad mohou posloužit válečná střetnutí, jejichž výsledkem jsou miliony mrtvých a raněných.)

RETROGRÁDNÍ URAN V OPOZICI K VENUŠI
/Z dopisu/

Stále se potýkám s tím obludným Priapem, ale podíval jsem se na Vašeho Urana, který Vás právě zaměstnává. Přiznám se, že systematické a analytické výklady mě už nebaví, dnes mě zajímají konkrétní životní situace a příběhy a jejich pravděpodobné metafory.
     Zkuste jít na toho svého Urana, který je v opozici k Venuši, z tohoto hlediska, a začněte Venuší. Ta je v Beranu, představte si ji jako tanečnici, která se ocitá tváří v tvář Uranovi, a to je jistě někdo neobvyklý nebo výjimečný, někdo z těch mužů, kteří se objevují na plakátech nebo na filmovém plátně - Uran je ve Vahách.
     Vaše Venuše k němu vzplane, ale pod vlivem Urana trpí neblahým sklonem stavět někoho na piedestal a vzápětí ho z něj svrhnout. Uran je retrográdní, a tak se Venuše stále znovu vrací k předešlým vztahům: Přitom však vyhlíží vhodné uchazeče do této hry. Je zřejmé, že oba faktory, jak je představují Venuše a Uran, se vzájemně ovlivňují, a tak je povaha Venuše uranistická a povaha Urana venušinská.
     Tato dvojice ve Vašem horoskopu tvoří tzv. dueto, to znamená, že nemá přímý vztah k ostatním členům hereckého souboru, proto je to samostatná kapitola v jejich životním příběhu.
     Další metamorfóza: Venuše v opozici se může snadno dostat pod nadvládu protilehlé planety, například při opozici Venuše-Pluto (domácí despota), Neptuna (podvodník) nebo i Slunce (klasický paternalismus). V případě Urana je to hra na přibližování a unikání, hra „Chyť si mě, jestli to dokážeš“, „Mám ho ráda, nemám ho ráda“, jedním slovem, je to situace, která příliš nepřeje trvalejším partnerským vztahům. V případě Venuše v opozici k Lilitě hodně závisí na tom, zda jde o mužský či ženský horoskop, je to však od počátku dramatická situace: Lilita chce hrát roli Venuše, aby byla pro muže přitažlivá, a tak Venuši odstrčí nebo odstraní, ale to vše jen proto, aby muže posléze potrápila nebo zničila (vzpomeňte si na Basic instinkt).
     Opozice vytváří jistý manévrovací prostor. Ale představte si konjunkci Urana, například se Sluncem: V okamžiku, kdy se do něj zamiluji, ho již opouštím, protože taková je moje uranovská povaha, která se nikdy nespokojí s tím, co již má, ale stále se ohlíží po tom, co je ještě dokonalejší a krásnější – a vůbec. Zároveň to však znamená, že opouštím druhou polovinu sebe samé, protože Slunce je symbolem mého Anima, mé vnitřní mužskosti. Na ženách s touto konstelací můžete pozorovat, jak je tato vnitřní rozpolcenost trýznivá.

CHEIRON
/Z dopisu/

Cheiron indikuje hendikep, který je, tak jako on sám, nevyléčitelný, ale právě proto je paradoxně zdrojem uzdravování, resp. nápravy, a to tak, že je podněcuje. Zkuste z tohoto hlediska rozlišovat konstelace Cheirona podle aspektů, ale vždy v souvislostech individuálního horoskopu a jeho životního scénáře. Pokusím se to ve vší stručnosti naznačit.

Konjunkce Cheirona s planetou: Vyzývá a nutká zvlášť naléhavě k překonání hendikepu (dokonce i v případě konjunkce Cheirona s Plutem, kdy jde o syndrom označovaný jako „bonsaj“).

Opozice Cheirona s planetou: Naléhá na protilehlou planetu, aby spolupracovala, tlačí na ni, nutí ji, aby se nepřestávala pokoušet o nápravu nebo o zdokonalení.

Trigon Cheirona s planetou: Velmi účinné povzbuzování (Přidej!), podporuje a pomáhá, ale má sklon k přehánění.

Kvadratura Cheirona s planetou: Ne, takto to nepůjde! Je třeba změnit způsob aktivity, někdy i místo, na němž dochází k seberealizaci (zejména v aspektu na Marta a Jupitera).

Kvinkunx Cheirona s planetou: Trauma zůstává dlouho nerozpoznáno, jako by ani neexistovalo; přesto působí a může se náhle projevit při transitech a direkcích, o to bolestivěji, že je dosud neznáme.

Neaspektovaný Cheiron: Stále se držíme prastarého nadějného předpokladu, že Stvořitel nechce člověka zahubit, ale vybavil ho vším potřebným k tomu, aby přežil. Horoskop je Sheldrakeovo „morfogenetické pole“. Podle tohoto pojetí se člověk nachází v monádě, v níž je (nekauzálně) utvářen podle vrozených dispozic, a to podobně, jako když magnet ovlivňuje tvar železných pilin. Struktura faktorů působících v morfogenetickém poli je pomocí astrologické symboliky vyznačena v horoskopu narození. Pokud se tam Cheiron nachází bez kontaktu s ostatními planetami, naznačuje to, že každý další hendikep by překročil „červenou linii“, jak se dnes s oblibou říká, a dotyčný by se ocitl v pásmu, v němž by mu hrozilo smrtelné nebezpečí. Dříve nebo později se však s Cheironem setkáme při transitech a direkcích (viz předchozí zkušenost s kvinkunxem).

Pokud jde o Váš výklad horoskopu D. Trumpa, je třeba vzít v úvahu - vedle hlavního priapovského komplexu (Priapos, Uran, Dračí hlava, Slunce) - také retrográdního Jupitera v konj. s Cheironem, v trigonu na dominantní komplex: to představuje mocnou vzpruhu, která nedovolí spočinout a může vést k umanutosti. A pokud jde o opozici priapovského komplexu k Luně, je to jasný signál: Buď mě budete volit, nebo na vás pošlu národní gardu – a poteče krev.

(D. Trump)

P. S.
Politickou scénu nesleduji, ale zaslechl jsem, že ten naparující se zastydlý puberťák prý zachrání naše konzervativní hodnoty. Postmoderní Prozřetelnost je zřejmě v koncích, když připouští takové absurdnosti.

PRIAPOS
„Dnešní doba je vyšinuta tím, že je poptávka nikoli po řádu, ale po vychýlení z řádu.“
D. Stehlíková

Je třeba předeslat, že tento text je prvotním pokusem o popis psychického faktoru, pro nějž astrologie zvolila označení Priapos.
     Ve vší stručnosti lze tento faktor charakterizovat jako nadlidskou, heroickou, megalomanskou Sílu, jejímž cílem je totální nadvláda. Patří do monistického rámce, na úroveň (kvalit.) čísla 1. Priapa by bylo možné označit za nižší oktávu Marta, nižší proto, že působí z hloubi (blízko Dračímu ocasu), je skrytější a mocnější. Svými projevy se podobá Heraklovi (Kerényi říká, že pro něj zvolil označení heroi, neboť jeho činy jsou víc než hrdinské). Z řecké mytologie víme, že Priapos je Titán, jemuž se podařilo uniknout z podsvětního Tartaru, kam byli všichni Titáni uvězněni poté, co je porazili bohové.
     Jako astrologický symbol patří do linie, která počíná Saturnem, vládcem ženského znamení Kozoroha a pokračuje „novým“ Saturnem, vládcem mužského znamení Vodnáře. Planeta, objevená v době Velké francouzské revoluce, byla nazvána – zcela nepříhodně – jako Uran (Richard Tarnas oprávněně zdůrazňoval nesporné prométheovské rysy Urana, viz jeho studii Prométheus a Uran). Ve skutečnosti je Uran jako vládce Vodnáře „novým Saturnem“. „Starý Saturn“, vládce Kozoroha, je přetvořen v procesu revoluce, reformace, obnovy a zdokonalení v nového vládce, označeného jako Uran. Děje se tak v duchu hesla: Král je mrtev, ať žije král, resp. císař a jeho Codex Napoleon: nové zákony nahrazují „starý režim“ (ancien regime).
     Naproti tomu Titán Priapos představuje faktor, který je na štíru s jakýmkoli řádem nebo zákonným uspořádáním, odmítá jak starý řád (Saturna), tak i řád nový (Urana). Tento Titan představuje archaické falické božstvo (falos jako znak megalomanské potence, spíše mocenské než sexuální), které je svévolné a neuznává nad sebou žádnou autoritu. Nemá v úmyslu nahradit staré uspořádání novým, nýbrž je znevážit a zničit, a sám se ujmout vlády v rámci svého ne-řádu. Proto se Priapos projevuje nepřátelsky především v konstelacích s Plutem, Saturnem, Uranem a Jupiterem, tedy vůči představitelům jak tradičního, tak i nového, reformovaného uspořádání společnosti. Za jeho základní rysy lze označit svévoli, mocichtivost, znevažování tradice a dosud platných pravidel a zákonů, ústící v destrukci, hanobení, nactiutrhání a nakonec vyhrožování použitím hromadně ničivých zbraní.
     Nejen ve filmech, ale dnes i na ulicích evropských měst můžeme být svědky toho, jak se šíří nenávist, násilí a sprostota a jak je ohrožován řádný průběh života. Astrologie reaguje na tento vývoj tím, že se pokouší určit psychické faktory na úrovni archetypů, pomocí nichž by bylo možné identifikovat a vyhodnocovat negativní projevy a tendence v chování dnešních tzv. postmoderních lidí. Jde jí o to, aby alespoň rámcově sledovala důsledky toho, co se odehrává v kolektivní psychice lidstva na počátku nového tisíciletí.
     Zdá se, že archaičtí bohové a titáni se probouzejí k činnosti, aby se opět pokusili zbavit moci ty bohy, kteří je porazili a drželi v zajetí. Jsou to bohové, ať už si je lidé znázorňují jakkoli, kteří dosud dbali nad dodržováním božských a lidských zákonů a zvyklostí (makro a mikrokosmu). Ti však mezitím pozbyli respekt v prostředí dnešní sekularizované pospolitosti, která je považuje za freudovský „infantilní přežitek“. (Pokud je něco vpravdě infantilního, pak je to názor, že spolu se starými, údajně přežilými „obrazy Božství“ zmizely i kladné a záporné síly (božské a ďábelské), které podmiňují lidský život.)
     Jsou známy čtyři vesmírné energie: gravitace, elektromagnetické pole, malá a velká jaderná síla. Na antropologické straně tomu odpovídá závažnost archetypu ve vztahu k jevům ( „Až budu vyvýšen ze země, přitáhnu vás k sobě.“ Jan 12,32), morfogenetické pole (Sheldrake), malá a velká jaderná síla (genocida, holocaust, Hirošima). Astrologie se tyto energie pokouší identifikovat a vyznačit v rámci monády-horoskopu a prostřednictvím symbolů, které je vyjadřují ve vertikálních řadách odpovídajících dvanácti znamením zvěrokruhu.
     Faktor označovaný jako Lilita představuje feministickou nevraživosti vůči rodícímu se a rozvíjejícímu se životu (novorozenci), vůči ženám, které se podřizují mužskému paternalismu, a vůči mužům a jejich činorodosti a vedoucímu postavení ve společnosti.
     Naproti tomu Priapos představuje maskulinní titánství usilující o totální nadvládu, čímž ohrožuje existující společenský řád. Jeho charakteristickým rysem je, že jako součást každé individuální psychické monády se na rozdíl od ostatních faktorů vyskytuje většinou v latentním, potlačeném stavu (je součástí Jungova archetypu Stínu). Tomu odpovídá jeho uvěznění v podzemním Tartaru. Aby se projevil, musí se sám osvobodit (což se mu podaří tehdy, jestliže bohové, kteří dosud vládnou, ztratí vládu nad světem), nebo ho ve svém nitru probudí sám člověk, aby využil jeho mimořádné síly k prosazení svých cílů. V takovém případě hrozí, že člověk se s tímto archetypem ztotožní, a ten je s to člověka zcela ovládnout a učinit z něj nástroj svých vlastních cílů. (Když člen jednoho afrického kmene ulovil medvěda, byl nucen se na tři dny uchýlit do hloubi pralesa, aby se síla, kterou k tomu použil, zklidnila a neohrožovala ostatní členy kmene. Když Churchill vyhrál 2. světovou válku, zbavili ho Britové moci, což pro diktátora, jakým byl Stalin, musel být šokující zážitek.)

Astrologie umístila Priapa na perigeu eliptické dráhy Luny, blíže k Zemi, v protikladu k Lilitě na apogeu; střední doba oběhu tohoto bodu je zhruba 8 let).

(Eliptická dráha Luny)

     O Černé Luně-Lilitě existuje dnes již poměrně rozsáhlá literatura, stačí jmenovat alespoň některé prameny: J. Gravelaine, Lilita – Černá Luna (v něm. překl. jako Lilith – der schwarze Mond), L. Livaldi-Launová, Lilita – setkání s bolestí, B. Koltuv, Kniha o Lilitě (v angl. Orig. The Book of Lilith), H. Traugott, C. Weiss, čas. Astrologie heute (články), R. Starý, Černá Luna-Lilita, ( Podobnosti; K fenomenologii Lility, Astrologické črty 22, par. 18).
     O Priapovi dosud pojednával D. Koch a R. Freitag; teprve nedávno vyšla kniha M. Jehleho a A. Probstové nazvaná Priapus kommt, Lilith bleibt - Priapos přichází, Lilita zůstává. (Pojetí těchto autorů se zcela odlišuje od pojetí prezentované v této črtě.)

Symbolika Lility a Priapa
Symbol (řec. syn-bolein: spojovat, dávat do souvislosti) vyjadřuje participaci jevu na archetypu. Jeho význam a hodnota závisí na míře podobnosti mezi nimi. Faktor označovaný v astrologii jako Mars je vázán na projevy lidské činorodosti. Do jeho vertikálního řetězce patří jak špendlík, tak i balistická raketa: jejich význam, jak je patrné, je značně rozdílný, a to podle participace na daném archetypu.
     Zobrazením Lility je například Ježibaba z pohádky o Perníkové chaloupce nebo krkavčí matka, černá vdova, Ledová královna. V mytologi je možné nalézt nespočet archetypických postav, v nichž se Lilita zrcadlí: Salome, Dalila, Lorelaj, Sfinga, Turandot a další. Lilita se projevuje jako negativní feministický faktor, především ve vztahu k maskulinní činorodosti. Kdykoli se u Jeníčka dostaví erekce (Slunce v konj. s Martem), znamená to, že je připraven konat a vymanit sebe i Mařenku z moci Ježibaby, a právě v tu chvíli Ježibaba zasáhne, aby mu v tom zabránila a potrestala ho za tuto troufalost. Poručí Mařence, kterou má zcela pod svou mocí (zejm. Luna v konj. s Lilitou), aby jí pomohla při přípravě Jeníčka k večeři.
     Priapos se vyznačuje sklonem k bezuzdné SVÉVOLI, k nadčlověctví, k megalomanskému používání síly (jeho obrovský falos neznamená pouze sexuální potenci, ale vůbec schopnost konat „velké věci“), k překonání všech rekordů, k uskutečnění nadlidských-heroických činů, k přehánění všeho druhu, k destrukci sahající od sarkasmu a zdrcující kritiky poměrů až k jejich hanobení a k výzvám k jejich zničení, bez ohledu na to, zda jde o tradiční režim nebo o nové uspořádání společnosti. Cílem je dosažení ničím neomezené MOCI, a to všemi dostupnými prostředky.
     Je třeba vzít v této souvislosti v úvahu, že Titánem byl rovněž Prometheus, který podle některých verzí řecké mytologie byl dokonce stvořitelem lidí a pro jejich dobro ukradl bohům oheň, za což byl Diem krutě potrestán. Jiný Titan jménem Atlas nesl na svých ramenou nebeskou klenbu. A poradcem Herakla při jeho heroických činech byl rovněž (nejmenovaný) Titán.
     Z řecké mytologie vyplývá ponaučení, že bez mimořádných, vskutku nadlidských činů se dění ve světě neobejde a že jejich důsledky mohou být jak kladné, tak i záporné, přičemž těch druhých bývá většina. A právě těch je třeba se dnes obávat, protože ohrožují samy základy lidské civilizace.
     Jako příklad přírodní svévole je možné uvést tsunami (Priapos/Neptun), které smetlo do moře čtvrt milionu lidí; a vedle toho imigrantské „tsunami“, které dnes ohrožuje běžný, poklidný život lidí v Evropě. Je z toho patrné, že tradiční symbol Neptuna nabývá ve společenství s Priapem ve svých projevech vskutku titánských rozměrů (viz horoskop Záplav v Jeseníkách, 12. 9. 2024). Zvlášť nebezpečné je spojení Priapa s Martem (násilné činy, zejména proti ženám). Hermes, někdejší posel bohů, se sám stává „priapickou“ mocností v rámci digitalizace a informační technologie. Odbožštění Pluta jako symbolu Nejvyššího jsoucna a Nejvyšší Bytosti má za následek, že se za „božské“ považují zcela všední věci nebo řadoví lidé, kteří jsou uctíváni jako novodobí pohanští bohové.

(Priapos, Pompeje)

Příznaky,
v nichž lze spatřovat „odlesky“ titanismu nebo heroismu, ať už jde o dějinné události, hnutí a tendence nebo o individuální lidské vlastnosti a sklony:
Megalomanické technické a dějinné projekty (Babylonská věž, Titanik, italský fašismus, německý nacismus, ruský komunismus);
gigantomachie (Hirošima, bitva u Kurska, vylodění v Normandii, porážka Napoleona u Warterlo, zničení španělské Armády u britských ostrovů);
Vůdci (Čingischán, Alexandr Veliký, Hanibal, Stalin, Hitler);
náboženský fundamentalismus;
nejrůznější formy politicky motivovaného extremismu;
holocaust, Gulag;
ideologie „alfa samců“;
„Oktagonál“; extrémní lidské sklony (přehánění, naparování, egocentrismus);
krajně negativní a vulgární slovní útoky: invektivy, urážky, osočování, hanobení apod.).

Výklad
tohoto faktoru závisí na zkušenostech získávaných především z horoskopů veřejně činných osob a ze soukromých poznatků při rozhovorech s klienty. Týká se to především vlastností, které je možné v jejich chování označit za prvotně typické, tj. archetypické. Výklad Priapa je obtížný zejména proto, že jeho vnitřní protikladnost je velmi vyhraněná. Tak například Plán Barbarossa a Vylodění v Normandii jsou akce na úrovní gigantomachie, ale jejich význam je zcela odlišný. Je nápadný rozdíl mezi megalomanem Muskem (Pluto, Lilita a Uran v opozici k Priapovi), který vybudoval obrovské průmyslové, obchodní a mediální impérium, a Klausem (Priapos jako držadlo vědra v opozici k Saturnovi, Uranovi a Jupiterovi a v trigonu na Pluto v konjunkci s Cheironem), který svým velikášstvím podrýval rodící se právní stát, navíc v roli satrapy kremelského vládce.
     Jak jsem už naznačil, k nejvýznamnějším konstelacím se v této souvislosti řadí aspekty Priapa se Sluncem (nebezpečí ztotožnění Já s Priapem: „Macho“). Konjunkce Priapa s Martem signalizuje predátora. Priapos v konjunkci s Jupiterem naznačuje predispozice k roli Lucifera (toho, který údajně přináší světlo). Konjunkce Priapa s Uranem může souviset s ničivou kritikou se sklonem k absolutizaci. Konjunkce Priapa s Merkurem: „Silácké řeči“ se sklonem k dehonestaci. Konjunkce Priapa s Lunou: Prototyp „Včelí královny“, zejména ve vztahu k mužům- trubcům.
     O konjunkci Priapa s Neptunem a povodněmi a imigrací jsem se už zmínil, v duševní oblasti může jít o „misionářské“ šíření víry nebo ideologie. Velmi důležitým aspektem je konjunkce Priapa s Plutem chápaném jako Nejvyšší jsoucno (kosmologicky) a Nejvyšší Bytosti (nábožensky). S příchodem Priapa jako by vycházela najevo temná stránka archetypu Božství (která tolik trápila Junga). Vše nasvědčuje tomu, že přichází doba, kdy se tato stránka bude projevovat stále otevřeněji a výrazněji.
     Konjunkce Priapa s Plutem, navíc v opozici k Uranovi, jak je najdeme v horoskopu židovského spisovatele I. B. Singera, se může stát impulzem ke studiu tohoto faktoru. Singer vylíčil Jahveho jako Satana. Jeho moc je démonická a není snadné jí vzdorovat. Nijak nepřekvapuje, že stále více světových politiků podléhá jeho vlivu a stávají se jeho loutkami.

Úryvek z Poznámkového bloku (Zpozdilé úvahy, par. 263):

(Singer I. B.)

Isaac Bashevic Singer, jeden z největších vypravěčů světové literatury, potkal svého dvojníka jménem Josef Shapiro u Zdi nářků, u zničeného Chrámu v Jeruzalémě. Vylíčil tuto událost v novele nazvané Kajícník.
     Josef Shapiro se ocitl na životní křižovatce. Moderní civilizace se mu zhnusila a on se v odporu vůči ní rozhodl stát pravověrným Židem. Vyznává se:

„Byl jsem plný zuřivého opovržení vůči světu a civilizaci, k níž jsem patřil. Utíkal jsem, jako prchá divoké zvíře od lesního požáru, jako člověk před postupujícím nepřítelem.“

     V návratu k židovství dědů a pradědů mu však bránil jeho atheismus. „Mám snad jejich víru,“ ptal se sám sebe, a musel si přiznat: „Ne, jejich víru postrádám.“
Uvědomil si, že se chystá vyznávat Boha, který možná ani neexistuje. „Kde byl, když si Židé v Polsku kopali vlastní hroby?“ A dochází k neúprosnému odsudku samého Stvořitele:

„Jestliže přece jen existuje a mlčel k tomu, je to stejný vrah jako Hitler.“

(Dlužno dodat, že Priapos patřil v řecké mytologii do kategorie zrůd, k takovým, jakým byl Hefaistos s obrácenými chodidly; Priapův falos byl někdy znázorňován tak, že mu vyrůstá ze zad; to je jeden z důvodů jeho hanlivých přízvisek: zmetek, vulg. česky: zmrd, vulg. slovensky: kokot.)

     Dvojaká povaha Všemohoucího je kamenem úrazu nejen židovské, ale i křesťanské víry. Všemohoucí praví ústy proroka Izajáše (Iz 45,21):

„Já nechávám vycházet světlo i tmu,
ustanovuji pokoj a působím zlo.
Já, Hospodin, konám všechny tyto věci.“

     Přejít z monistického stanoviska odpovídajícího číslu 1 na úroveň čísla 2, a tedy na úroveň dvojakosti samého Stvořitele, je v rámci vnitřního života nábožensky založeného člověka nesmírně obtížný úkol. Trvá celá staletí a někdy i tisíciletí.
     Singerova-Shapirova niterná duchovní pře je toho dokladem. Jejich stanovisko se vyznačuje především dvěma vlastnostmi: Fanatickou nenávistí vůči takzvané gójské civilizaci a nepříčetnou nevraživostí vůči ženám. Tyto krajně negativní pocity promítají na gójský svět, protože je nedokážou snášet. Když se ale na projekční plátno pozorně zadívají, spatří tam svou vlastní tvář. Právě v tomto okamžiku se rodí židovská sebenenávist. Zbavit se této nesnesitelné vnitřní rozpolcenosti na monistické úrovni vnímání světa může vést až k sebezničení formou hromadné sebeoběti.
     Režii této šoa měli v rukou sami Židé: Hitler, Himmler, Rosenberg, Heydrich, Goebels, Frank, Göring, Eichmann, Mengele a další (pokud je známo, jediný Heydrich litoval na smrtelné posteli, že „zradil svůj národ“ ). Ačkoli o holocaustu víme téměř vše, stále ještě nechápeme jeho skutečnou tragičnost.
     Singer-Shapiro naproti tomu zvolil odlišnou cestu: rozhodl se, že se stane pravověrným Židem, bez ohledu na to, zda doopravdy věří nebo ne:

„Dokonce i kdyby Všemohoucí byl zlý, budu raději mluvit s nespravedlivým Stvořitelem všehomíra než s lumpem z KGB. Není-li Bůh dobrý, je přinejmenším moudrý.“

     V románě Láska a vyhnanství pokračuje Singer ve své osobní při s Všemohoucím a jeho rozhořčení se stupňuje:

„Bůh je zločinec.“
„Bůh je Bohem síly a krutosti, jehož principem je, že pravdu má Moc.“
„Ať už je Bůh nekonečno, substance, slepá vůle, absolutno nebo cokoli jiného z toho, zač ho filosofové kdy považovali, věřit v jeho spravedlnost a milosrdenství jsem nemohl.“

Jako drtivý odsudek vyznívá tento výrok:

„Prohlásit za milostivého Boha, který je miliony let svědkem masakrů a mučení a který stvořil svět na principu násilí a vraždění, bylo něco, co můj smysl pro spravedlnost prostě nedovoloval.“

     Některé části Singerových knih lze považovat za vrcholné filosoficko-theologické traktáty, jimiž Singer navazuje na knihu Jób a na Jóbův spor s Hospodinem. Je z toho patrné, že tuhý monismus Jehovy jako milosrdného Boha se – zejména po holokaustu - stal pro mnoho Židů neúnosným.
     Kosmologický vývoj dosáhl stupně, kdy z Jednoho bylo nezbytné učinit Dva a posunout se na vyšší úroveň v rámci Axiomu Marie Prorokyně (1-2-3-4 = 10). K této světodějné události došlo při křtu v Jordáně, kdy Ježíš Nazaretský se stal představitelem Hospodinova světla („Já jsem světlo světa“) a Ďábel převzal roli Odpůrce (jako „Pán lži“ se prohlásil za Lucifera – nositele světla). Všemohoucí je v Bibli dárcem jak světla, tak tmy, a závisí na člověku, co si z toho zvolí a k čemu se přikloní. Podle E. Swedenborga stvořil Bůh peklo kvůli svobodě člověka, neboť jinak by se člověk nemohl z vlastní vůle rozhodnout mezi dobrem a zlem.
     Do knihy Láska a vyhnanství jsem si před lety vepsal pár poznámek, z nichž je patrné, jak se z neúprosného kritika Jahveho může snadno stát – v rámci astrologické opozice a výměny rolí – jeho mluvčí:

„Ryzí fundamentalistický nihilismus ve vrcholné literární formě.
Všichni Nežidé jsou podlidé.
Všechny ženy jsou kurvy.
Posedlost sexem, který je příčinou, proč Spasitel nikdy nepřijde.
Překypující nenávist vůči životu, který je nedokonalý, ubohý a někdy i nicotný, zejména ten gójský, ale přese vše se snaží si uchovat lidskost.
Ani špetka lásky, shovívavosti nebo laskavosti.
Nesmiřitelnost.“

     Obraz Nejvyšší božské osoby, jak jej vykreslil I. B. Singer, lze považovat za kongeniální vystižení konstelace, kterou tvoří Uran v opozici k Plutovi v konjunkci s Priapem.

Horoskopy
událostí a veřejně činných a známých osob, v nichž je možné indikovat příznaky vztahující se k Priapovi, a to v konstelacích s vybranými planetami:

Zkáza Titaniku: Priapos v konjunkci s Neptunem a v opozici k Lilitě, která je v konjunkci s Uranem.

Záplavy v Jeseníkách: Priapos v konjunkci s Neptunem.

Trump D.: Priapos v konjunkci s Uranem a Sluncem, v opozici k Luně a v kvadratuře na Marta.

Musk E.: Pluto v konjunkci s Lilitou a Uranem a v opozici k Priapovi; Cheiron v opozici k Uranovi.

Netanjahu B.: Konjunkce Merkura, Neptuna, Jižního uzlu, Luny, Priapa, Slunce, v opozici k Lilitě a v kvadratuře Na Jupitera.

Klaus V.: Priapos jako držadlo vědra, v opozici k Uranovi, který je v konjunkci s Jupiterem a Saturnem a v trigonu na Pluta v konjunkci s Cheironem.

Turek F.: Slunce v konjunkci s Priapem, Plutem, Merkurem, Lunou, Jižním uzlem a v kvadratuře s Jupiterem.

Cimický J.: Pluto v konjunkci s Lunou, Saturnem, Priapem a Martem a v opozici ke Slunci a Merkurovi.

Hanychová A.:Priapos v konjunkci s Plutem a v opozici ke Slunci.

Novotný P.: Priapos v opozici k Plutovi, Lilita v opozici k Cheironovi, Slunce v konjunkci s Martem a v trigonu s Uranem.

Djokovič N.: Saturn v konjunkci s Uranem, Priapem a Neptunem a v opozici k Martovi.

Sinner J.: Slunce v konjunkci s Priapem a Merkurem, v opozici k Uranovi, který je v konjunkci s Lilitou; Priapos a Slunce jsou v trigonu s Plutem, který je v konjunkci s Martem a Cheironem.

Heřmánek K.: Konjunkce Marta s Priapem, Plutem a Saturnem a v kvadratuře na Cheirona, Venuši a Merkura.

Ptáček R.: Priapos v konjunkci s Plutem a Lunou, v opozici k Jupiterovi v kvadratuře se Sluncem.

Ptáček R., Transity 3. 9. 2024 (+): Transit Lility v přesné konjunkci s Priapem; transit Jupitera v konjunkci s Martem.

Breivik A. B.: Konjunkce Priapa s Martem, Sluncem a Merkurem a v trigonu na Pluta a v kvadratuře na Urana.

Cibulková V.: Priapos v konjunkci s Lunou, v sextilu na Saturna s Venuší, Transity 22. 12. 2024: Opilá řidička.

(No comment.)

Další horoskopy,
které mohou sloužit jako podklad k úvahám o možném vlivu tohoto faktoru v konstelaci s ostatními planetami:
Zeman M., Weigl J., Fico V., Orbán V., Eliade M., Pasolini P. P.

Planety a relevantní body horoskopu představují strukturu vesmírných energií, které působí skrze psýchu na lidský organismus a podmiňují určitý způsob vnímání, myšlení a chování člověka. Člověk jako monáda (z hlediska antropologické monadické teorie) se tak nachází v určitém morfogenetickém poli (Sheldrake), které je osudovou daností a vyznačuje scénář, podle něhož se rozvíjí individuální lidský příběh.
     Vesmírná energie (Goethovy „nebeské moci“) působí bez ohledu na to, zda si je člověk uvědomuje nebo ne. Na makrokosmické úrovni pokračují v pohybu a ovlivňují proces individuace. Dvanáct tónů a půltónů stále zní jako ozvěna Pratónu (A. Tomatis) a vytvářejí stále nové melodie. Život člověka závisí na tom, jaký vztah si k těmto vesmírným tvarujícím silám vytvoří, zda s nimi spolupracuje, reguluje je a upravuje ke svým individuálním potřebám, nebo je odmítá a potlačuje.
     V případě energie, kterou se astrologie pokouší zachytit a vyjádřit pomocí obrazů Priapa, Herakla, případně Promethea, je tento úkol o to těžší, že jde o vlastnosti a sklony, které se vyznačují mimořádnou prudkostí a razantností, a objeví-li se v konstelacích s významnými faktory, mohou vyvolat krizi, která je svým titánským náporem jen stěží zvládnutelná. Nebezpečí spočívá v tom, že mohou člověka zcela ovládnout a ten se jim nedokáže vzepřít nebo se s nimi pod jejich tlakem ztotožní a stane se jejich nástrojem, nebo naopak jejich obětí.
     Astrologie jako fenomenologická nauka může v tomto ohledu nabídnout svou pomoc. Nejde o léčbu, ta je úkolem psychoterapie, jde o možnost indikace těchto sil, o jejich výklad a o úvahy o tom, jak by na ně mohl člověk reagovat a pokusit se je zvládnout.

Poučení
Z mytologie, pohádek a dějinných příběhů vyplývá, že jsou síly, které je nutné v zájmu civilizace zkrotit, ukáznit, případně rovnou spoutat, tak jak se to stalo „in illo tempore“ po vítězství bohů nad Titány, kdy byli Titáni spoutáni a uvrženi do podzemního Tartaru. Můžeme se ptát, kteří bohové a storucí obři se jim dnes dokážou postavit?
     Diváků i účastníků v „oktagonálu“, jímž se dnes stala celá politická scéna, stále přibývá. Fascinováni samoděržavnou Mocí a Svévolí dosud netuší, že právě oni jsou prvními oběťmi uvolněných titánských sil, a to tím, že se stávají součástí (Jungovy) „masové psýchy“. Je to patrné již ze zneužití tvaru oktagonálu – křtitelnice, do níž je symbolicky ponořen věřící, aby přijal určitý kosmický Řád a stal se novým člověkem. Dnes tam vstupuje, aby přizabil svého protivníka a aby se on sám stal Neporazitelným, Jediným a Neomylným.

     Vae victis!

Cheiron
/Z dopisu/

V čem je „jádro pudla“ astrologického Cheirona?
Objevila je Melanie Reinhartová v nápisu na náhrobku Cecila Rhodese (kolonizátora někdejší Rhodesie). Stálo tam (nemusím snad překládat):

„So little done,
So much to do.“

Lapidárně:
Nikdy se nezbavíte vtíravého pocitu, že jste udělala dosud příliš málo, a to přesto, že jste pro britskou korunu získala další africkou zemi.
Ať už budete dělat cokoli, nikdy své trauma nebo svůj hendikep nevyléčíte, ale při svém, zdánlivě marném úsilí, objevíte, co je třeba dělat, aby Vaše individuace byla autentická a aby se ukázalo, v čem spočívá Vaše nadání, které můžete rozvinout. Právě v tom spočívá geniální paradox cheironovské léčby. M. Reinhartová to nazvala „healing journey“.
(Kniha M. Reinhartové: Chiron and the Healing Journey patří k těm nejlepším astrologickým knihám, jaké jsem kdy četl.)

OSUD /Heimarmene/
(Schéma astrologického výkladu)

/a/ Universalia: Moc, Láska, Moudrost, Spravedlnost, Odvaha atd.: sunt realia:
člověk má na nich svůj podíl (úděl), tak jako každý fenomén participuje na svém Prafenoménu:

/b/ Úděl: vrozená povaha (Ethos): vlastnosti, sklony a vzorce chování: Logos spermaticos: Raciones seminales:horoskop narození: semeno (zárodek): „ražená forma“: „Syn člověka“: Daimon: scénář: životní příběh: entelechie: individuace:

/c/ Nutnost: Ananke: „Takový musíš být, sám sobě neunikneš.“:

/d/ Jho (jařmo): duše dokáže proměnit nebo zmírnit míru nutnosti a vytvořit prostor pro konfrontaci s osudovými danostmi: „Mé jho netlačí, mé břemeno netíží…“: zápas Jákoba s Andělem: střetnutí Ježíše s Ďáblem.

Ergo:
Je dětinské se domnívat, že Osud ve smyslu apriorních daností lidské existence neexistuje. (Právě to je jedna z hlavních příčin dezorientace postmoderního člověka.)
Je fatalistické si představovat Osud pouze jako Ananké, „božskou osudovou sílu“ (viz svět homérských hrdinů).
Židovsko-křesťanské pojetí Osudu dává člověku šanci podílet se na utváření svého životního příběhu (jednoduše řečeno, přijmout vědomě a dobrovolně podíl na svém údělu).

Fáze psychické alchymie – individuačního procesu: SMRT
(C. G. Jung, Psychologie přenosu)

Podle Rosaria nastává alchymická smrt jako důsledek koitu („malá smrt“). Je však mnoho dalších příčin, proč k ní dochází (to tvoří zvláštní kapitolu Opusu). Alchymisté líčí smrt jako nigredo – vše potemní, světlo vědomí mizí; vše se rozkládá, rozpouští se a hnije (putrefactio); výsledkem je massa confusa.
     Antropologická, psychická smrt má podobu rozpadlé struktury, je to chaotická změť patvarů a vzniklá massa confusa připomíná spíše Picasovu Guernicu nebo obrazy Chagalla a kubistických malířů. Rosarium znázorňuje tento stav pomocí obrazu bytosti, která je zpola mužská, zpola ženská. V následné fázi Návratu duše by se Král a Královna měli od sebe opět oddělit. To se však nestane. Konečným produktem Opusu je v případě Rosaria Denarius, ten si však stále uchovává dvojakou, mužskou a ženskou podobu.

     Průběh procesu rozkladu a dezorientace provázejí sny:
Sen 1: Stojím před popravčí četou a musím se smířit s tím, že v příštích okamžicích zemřu.
Sen 2: Bloudím mezi troskami poničeného města; lidé jsou na mě přívětiví, radí mi, kudy mám jít, ale každá cesta se ukáže jako slepá.
Sen 3: Ocitám se ve známém městě a hledám nádraží, chci se dostat domů, ale nedaří se mi, sen se několikrát opakuje a v krajním případě zjišťuji, že postrádám doklady a nemám peníze na zakoupení jízdenky.
Sen 4: Všichni plaveme v moři, snažím se dostat co nejblíže ke břehu, to se mi nakonec podaří, voda je mělká, jednou rukou se opírám o písčitý břeh a snažím se držet hlavu nad hladinou.

     Psychologicky odpovídá této fázi procesu podle Junga

„temný stav dezorientace. Rozpad živlů znamená disociaci a rozklad dosavadního jáského vědomí. Analogie se schizofrenním stavem je nabíledni… toto je moment, kdy se mohou latentní psychózy… stát akutními.“

     Záměrem psychoterapie je proto „posílení vědomí, a kde je to vůbec možné, pokoušíme se pacienta podnítit k duchovní činnosti. “ (Rozdíl mezi Jungovým stanoviskem a Grofovou metodou utlumování vědomí pomocí takzvaného holotropního dýchání nebo pomocí drog, je plausibilní.)

Alchymický proces pokračuje fází Očišťování (mundificatio). Děje se tak pomocí rosy padající z nebe (Ros Gedeonis). Je to aqua sapientiae – voda moudrosti, která odstraňuje „čerň temnoty“ a vše, „co je zbytečné“. Individuace předpokládá jako ústřední moment procesu proměnu a zároveň i obnovou struktury lidské bytosti, chápané tradičně jako duch-duše-tělo.

     Je zřejmé, že proces individuace se týká vnitřního člověka a jeho cesty k dovršení (Jung uvádí tento pojem ve svém pojednání jen jednou a navíc pouze okrajově). Jestliže vývoj a proměna vnitřního člověka ustrne ve fázi Smrti, dojde k narušení koincidence mezi vnitřní cestou individuace a vnější cestou seberealizace. Ta je dříve nebo později nucena čelit náporu psychických a duchovních sil, které se dožadují pozornosti. Individuace je neúprosná, zdůrazňuje Jung. Nechceš-li být rmutným účastníkem světového dění, říká vzletně Goethe, musíš respektovat princip Stirb und werde – Zemři a staň se tím, kým se máš stát. Tato cesta se kryje s via dolorosis a je nezbytnou součástí kristovského paradigmatu.
     Nezbytností, která platí i pro kosmologii, je znovunavázání vztahu mezi makrokosmem a mikrokosmem a mezi funkcemi levé a pravé hemisféry. To je podmínka sine qua non. Pro dnešního nenáboženského člověka se tím otevírá možnost, jak získat Ros Gedeonis, která zvlhčuje vše zteřelé a zašlé a dokáže nově ztvarovat rozpadlou strukturu lidské bytosti na vyšší úrovni jednoty.

     Probuzení z uvedených snů je velkou úlevou. Jestliže se však snové vědomí stane běžným bdělým vědomím, má dotyčný pocit, že „vše je úplně špatně“ a že vše, co se na světě děje, je „marnost nad marnost a vše je marnost“. Jeho život se mění v noční můru a vykazuje všechny příznaky psychických nemocí, jak se s nimi dnes setkáváme. V závěru svého pojednání o problematice psychologického přenosu Jung píše:

      „To, co chybí našemu světu, je duševní vztah /der seelische Zusamenhang; v angl. překl.: psychic connection/, a ten nemůže nikdy nahradit žádný odborný spolek, žádné zájmové sdružení, žádná politická strana a žádný stát. “

     Myslím, že dnes začíná být zřejmé, že onen vztah, který měl Jung na mysli, se týká vztahu mezi makrokosmem a mikrokosmem, mezi funkcemi levé a pravé hemisféry, mezi vnitřním a vnějším člověkem. Bez obnovení souvztažnosti mezi nimi se člověk stává obětí neznámých vesmírných sil. Netuší, o jaké síly jde, hovoří zlověstně o „zápasu s démony“, ale nezná ani jejich jméno, pomocí něhož by je dokázal identifikovat.